32 Odo 364/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v
právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a.s., proti žalovanému
P. H., o zaplacení 12 600 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Plzni pod sp. zn. 37 Cm 46/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2004, č.j. 5 Cmo 178/2004-180, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze shora označeným v pořadí druhým rozsudkem (stejně jako v
pořadí prvním rozsudkem ze dne 8. dubna 2003, č.j. 5 Cmo 434/2002-155) potvrdil
rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2001, č.j. 37 Cm
46/2000-115, ve vyhovujícím výroku, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit
žalobkyni 12 600 000,- Kč s úrokem z úvěru ve výši 864 750,83 Kč a s 30%
úrokem z prodlení z částky 12 600 000,- Kč od 30. září 1995 do zaplacení, z
částky 4 200 000,- Kč od 1. dubna 1995 do 30. června 1995 a z částky 8 400
000,- Kč od 1. července 1995 do 29. září 1995, jakož i ve výroku o
nákladech řízení (I. výrok). Dále nepřiznal náhradu nákladů odvolacího
řízení žádnému z účastníků (II. výrok). Odvolací soud tak rozhodl poté, co k
dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší
soud“) rozsudkem ze dne 24. března 2004, č.j. 32 Odo 917/2003-169, zrušil v
pořadí jeho první rozsudek ze dne ze dne 8. dubna 2003, č.j. 5 Cmo
434/2002-155, a věc mu vrátil k dalšímu řízení pro pochybení, jehož se
dopustil posouzením námitky promlčení vznesené žalovaným při jednání před
odvolacím soudem jako nepřípustného odvolacího důvodu s odůvodněním, že jde o
nové skutkové tvrzení až v rámci odvolání.
Nejvyšší soud, s poukazem na systém neúplné apelace ve sporném řízení a s
odkazem na konkrétní soudní judikaturu (na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
října 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněný pod číslem 45/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek a dále na rozsudek téhož soudu ze dne 21.
srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003), zavázal odvolací soud svým právním
názorem o právu účastníka vznést námitku promlčení kdykoli v průběhu řízení až
do jeho pravomocného skončení, tedy i v odvolacím řízení, pokud není spojena s
nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů, a o povinnosti
odvolacího soudu se takovou námitkou promlčení (bez ohledu na její důvodnost či
nedůvodnost) zabývat.
Za stavu, kdy je žalovaný v souzené věci žalován z titulu svého ručitelského
závazku, odvolací soud, jsa vázán závazným právním názorem dovolacího soudu,
vyšel v novém odvolacím řízení při posouzení námitky promlčení žalobního nároku
vznesené žalovaným z ustanovení § 310 obchodního zákoníku (dále též jen „obch.
zák.“). To podle odvolacího soudu znamená, že promlčení práva věřitele vůči
ručiteli lze konstatovat jen při zjištění promlčení práva věřitele vůči
dlužníku. Taková situace však v souzené věci nenastala, jelikož ze skutečností,
které byly před soudem prvního stupně tvrzeny, zjištěny anebo vyšly v řízení
najevo, nelze podle odvolacího soudu učinit závěr o tom, jak je tomu z hlediska
běhu promlčecí lhůty ve vztahu k dlužníku zajištěné pohledávky. V souzené věci
není podle odvolacího soudu podstatné, pokud nezjistil nepromlčení nároku vůči
dlužníku. Podstatné podle odvolacího soudu je, že nebylo prokázáno ani nevyšlo
jinak najevo, že pohledávka ve vztahu k dlužníku promlčena byla, přičemž
zdůraznil, že tato tvrzení a k nim navržené důkazy nebyly však již v odvolacím
řízení s ohledem na § 205a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)
přípustné. Za stavu, kdy ze skutečností, které byly před soudem prvního stupně
tvrzeny, zjištěny anebo vyšly v řízení najevo, nelze dospět k závěru, že
ručitelský závazek žalovaného se zcela, případně z části promlčel, odvolací
soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu jako věcně správný
potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalovaný se s právním názorem a
postupem odvolacího soudu neztotožňuje. Připouští, že odvolací soud neměl k
dispozici důkazy k prokázání námitky žalobkyně o jejím včasném a řádném
uplatnění pohledávky vůči dlužníkovi, nicméně poukazuje na to, že v řízení
před soudem prvního stupně provedení těchto důkazů navrhoval, ale tomuto jeho
návrhu nebylo vyhověno.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje v posouzení
několika otázek. Jako první vymezil otázku, zda řádným uplatněním nároku
věřitele vůči dlužníku u soudu dochází také ke stavění běhu promlčecí doby vůči
ručiteli. V této souvislosti zastává názor, že žalobkyní včasné přihlášení
pohledávky do konkursu prohlášeného na majetek úpadce P. M., dlužníka předmětné
pohledávky, nemá žádný vliv na běh promlčecí doby ve vztahu k žalovanému jako
ručiteli. Vycházeje ze správnosti tohoto názoru dovolatel spatřuje další otázku
zásadního právního významu v posouzení důvodnosti námitky promlčení v případě,
kdy je žaloba podána k věcně nepříslušnému soudu. Za otázku zásadního právního
významu pak pokládá i vymezení rozsahu, v jakém je odvolací soud oprávněn se
námitkou promlčení ve vztahu k § 205a o. s. ř. zabývat. Podle názoru dovolatele
nastala kolizní situace, kdy neuplatňuje žádné nové tvrzení ani důkazy, neboť
námitka promlčení není skutkovým tvrzením a lze se jí tedy zabývat i v
odvolacím řízení, jestliže není spojena s nepřípustným uplatňováním nových
skutečností a důkazů, pokud se však žalobkyně brání takto vznesené námitce
promlčení svým novým tvrzením až v průběhu odvolacího řízení, odvolací soud o
něm nemůže s ohledem na § 205a o. s. ř. rozhodnout. Z toho dovolatel dovozuje,
že uvedená právní norma jde proti § 100 odst. 1 občanského zákoníku a § 388
odst. 1 obch. zák., neboť při uvedeném postupu by se odvolací soud nemohl
zabývat ani případnými novými tvrzeními žalobce učiněnými v odvolacím řízení
jako obranou proti až v odvolacím řízení vznesené námitce promlčení
protistrany, které žalobce bez svého zavinění v řízení před soudem prvního
stupně neuváděl, protože se nemusel s námitkou promlčení vypořádávat.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k novému rozhodnutí o vznesené námitce promlčení.
Žalobkyně navrhla dovolání žalovaného zamítnout. Žalovaný se sice neustále
domáhá posouzení oprávněnosti jím vznesené námitky promlčení žalobního nároku,
podle jejího názoru však v tomto směru žádný důkaz nepředložil. Žalobkyně tvrdí
a odkazem na konkrétní data zastává názor, že k promlčení pohledávky, která
byla příslušným konkursním soudem na přezkumném jednání neodvolatelně a
nezpochybnitelně zjištěna, nedošlo. Za této situace bylo správně vycházeno z §
310 obch. zák. Podle mínění žalobkyně dovolání směřuje pouze proti důvodům
rozhodnutí, což zákon nepřipouští.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů
obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v
souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě),
přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se
jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §
237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci
určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má
rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má
zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale
z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo
obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině
procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., pod které lze námitky
dovolatele z hlediska dovolacího důvodu podřadit a jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím
naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění
(§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak
není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu
zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu,
že tomu tak vskutku je.
Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů
uplatněných v dovolání (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze
považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky splňující shora
popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatel v rámci dovolacího důvodu
dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl (srov. shodně usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Z tohoto pohledu, tj. z hlediska
uplatněných dovolacích námitek, Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutí
odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo že by zde byly jiné
okolnosti, pro které by dospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Odvolací soud nepochybil, pokud v intencích závazného právního názoru
Nejvyššího soudu, který jeho předchozí rozhodnutí zrušil, vyšel při právním
posouzení žalovaným vznesené námitky promlčení v odvolacím řízení z ustanovení
§ 310 obch. zák., podle něhož se právo věřitele vůči ručiteli nepromlčí před
promlčením práva vůči dlužníkovi. Z dikce uvedené právní normy zcela
jednoznačně vyplývá, že promlčení práva věřitele vůči ručiteli lze konstatovat
jen za situace, kdy je nade vší pochybnost zjištěno promlčení práva věřitele
proti dlužníku. Současně platí, že závěr o promlčení práva věřitele proti
dlužníku musí být založen na zjištění všech rozhodných skutečností, s nimiž
zákon spojuje počátek, běh a skončení promlčecí doby. Tyto skutečnosti však
nebyly a nemohly být předmětem tvrzení a navrhování důkazů ze strany účastníků
v řízení před soudem prvního stupně za situace, kdy žalovaný uplatnil námitku
promlčení až v odvolacím řízení. Za tohoto stavu je proto správný s odkazem na
§ 205a o. s. ř. závěr odvolacího soudu o nepřípustnosti případného uplatnění
takových skutečností a důkazů, jimiž by mělo být prokázáno promlčení pohledávky
věřitele vůči dlužníku a to s tím, že ze skutečností tvrzených, dokazovaných či
vyšlých před soudem prvního stupně najevo, nelze učinit závěr o promlčení
nároku věřitele vůči dlužníku.
Ani jednu ze shora popsaných a dovolatelem vymezených otázek nepovažuje
dovolací soud za právně významnou, neboť jejich případné řešení, jež nemůže
vést k nepochybnému závěru o promlčení práva věřitele vůči dlužníku a tím i k
závěru o promlčení práva věřitele vůči ručiteli (žalovanému), nemůže nijak
zpochybnit právní závěr odvolacího soudu o tom, že v řízení nebylo prokázáno
ani nevyšlo jinak najevo, že pohledávka žalobkyně ve vztahu k ručiteli
promlčena byla.
Je věcí účastníka řízení, který využije zákonné možnosti a vznese námitku
promlčení až ve stadiu odvolacího řízení, aby v systému neúplné apelace počítal
s tím, že odvolací soud může námitku promlčení posoudit pouze na základě
skutečností a důkazů uplatněných v řízení před soudem prvního stupně a že
nemůže přihlížet k nepřípustně uplatněným skutečnostem a důkazům (§ 205a o. s.
ř.), tj. ke skutečnostem a důkazům uplatněným až v odvolacím řízení. Rovněž je
třeba vycházet z toho, že důkazní břemeno o skutečnostech rozhodných pro
počátek, běh a uplynutí promlčecí doby nese ten účastník řízení, který námitku
promlčení vznesl.
Lze tak uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu nemá z pohledu uplatněných
dovolacích námitek zásadní právní význam a dovolání žalovaného není podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání pro nepřípustnost
odmítl [§ 243b odst. 5, věta první a § 218 písm. c) o. s. ř].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, jehož
dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v
souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2006
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu