ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., se sídlem v Praze 1,
Jeruzalémská 964/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 44 84 89 43,
zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, se sídlem v Praze, Kaplická
1037/12, PSČ 140 00, proti žalovaným 1) CANNY PLUS, spol. s r. o., se sídlem v
Karlových Varech, Na Vyhlídce 1030/53, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 62
24 44 34, 2) V. Č., zemřelému dne 16. září 2014, 3) V. Č., zastoupené Mgr.
Martinem Pechem, advokátem, se sídlem v Plzni, Malá 43/6, PSČ 301 00, 4) M. P.
a 5) R. P., oběma zastoupeným Mgr. Janem Tomaierem, advokátem, se sídlem v
Praze, Jankovcova 1037/49, PSČ 170 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu
rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 187/2011, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března
2015, č. j. 9 Cmo 123/2012-257, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2015, č. j. 9 Cmo
123/2012-257, se s výjimkou části potvrzujícího výroku ve věci samé ohledně 6%
úroku z částky 8.641.730,19 Kč za dobu od 4. března 2011 do 16. dubna 2011,
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 19. května 2011, č. j. 47 Cm 187/2011-8, ve znění usnesení ze dne 7. prosince 2011, č. j. 47 Cm
187/2011-64, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni
částku 8.641.730,19 Kč s 6% úrokem od 4. března 2011 do zaplacení, směnečnou
odměnu 28.805,77 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 346.820,- Kč. K námitkám žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2011,
č. j. 47 Cm 187/2011-65, směnečný platební rozkaz vůči všem žalovaným zrušil a
uložil žalobkyni zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně po žalovaných domáhala (dále též jen
„sporná směnka“), byla původně vystavena jako blankosměnka s nevyplněnými údaji
data splatnosti a směnečné sumy. Jejím výstavcem byla první žalovaná (CANNY
PLUS, spol. s r. o.), jejímž jménem spornou směnku podepsala tehdejší
jednatelka Bohumila Kopelentová. V pozici směnečných rukojmích ji podepsali
rovněž druhý až pátá žalovaní, a to dříve, než do blankosměnky byly vyplněny
scházející údaje data splatnosti a směnečné sumy. 2) Dne 30. června 2006 uzavřely Česká spořitelna, a. s. (dále jen „banka“) a
první žalovaná smlouvu o úvěru, na základě které se banka zavázala poskytnout
první žalované úvěr do výše 34.000.000,- Kč (dále jen „smlouva o úvěru“). 3) Dne 12. října 2006 uzavřely žalobkyně a první žalovaná smlouvu o poskytnutí
bankovní záruky č. 2006/1732-GB (dále jen „smlouva o poskytnutí bankovní
záruky“) a téhož dne žalobkyně vystavila ve prospěch banky záruční listinu,
kterou se zavázala uspokojit (za tam určených podmínek) pohledávku ze smlouvy o
úvěru (pro případ, že tuto neuhradí první žalovaná) do výše 15.300.000,- Kč
(dále jen „záruční listina“). Ve smlouvě o poskytnutí bankovní záruky smluvní
strany dále ujednaly, že k zajištění závazků první žalované vůči žalobkyni
vzniklých z této smlouvy nebo z případného plnění bance z bankovní záruky se
první žalovaná zavázala vystavit blankosměnku vlastní na řad žalobkyně, kterou
budou avalovat druhý až pátá žalovaní, s tím, že žalobkyně je oprávněna vyplnit
směnku poté, co první žalovanou písemně upomene o zaplacení jejích splatných
závazků vzniklých z této smlouvy nebo z případného plnění bance z bankovní
záruky. Žalobkyně vyplní směnku tak, že směnečnou sumou bude nejvýše úhrn
pohledávek žalobkyně za první žalovanou vzniklých z této smlouvy nebo z
případného plnění bance z bankovní záruky ke dni uvedenému v písemné výzvě
žalobkyně první žalované k jednorázovému zaplacení dlužné částky. Do tohoto dne
je dlužná částka neúročena. Splatnost směnky bude stanovena jeden měsíc po dni
jednorázové splatnosti dlužné částky uvedené v písemné výzvě. Pro doručování
korespondence a výpisů z účtů první žalovaná uvedla adresu K. V. a současně se
zavázala oznámit žalobkyni případnou změnu adresy. Dále je ve smlouvě o
poskytnutí bankovní záruky obsaženo ujednání vztahující se k převodům
obchodních podílů v první žalované mezi jejími stávajícími společníky a
nabyvateli obchodních podílů (druhým až pátou žalovanými). 4) Dopisem ze dne 3.
ledna 2011 vyzvala žalobkyně první žalovanou k vrácení
plnění poskytnutého žalobkyní bance z titulu bankovní záruky ve výši
8.646.017,48 Kč a to ve lhůtě do 3. února 2011; výzva byla zaslána na adresu
první žalované ? Ch. 5) Dopisem ze dne 16. února 2011 informovala žalobkyně první žalovanou o
vyplnění blankosměnky údaji směnečné sumy 8.641.730,19 Kč a data splatnosti 3. března 2011 a současně ji vyzvala k zaplacení směnky; písemnost byla doručena
první žalované na adresu K. V. Na tomto základě soud prvního stupně ? odkazuje na ustanovení čl. I. § 10 a §
77 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen
„směnečný zákon“) – zdůraznil, že v situaci, kdy poskytnutí bankovní záruky (za
splnění závazku první žalované ze smlouvy o úvěru) žalobkyně podmínila
vystavením blankosměnky (první žalovanou) avalované druhým až pátou žalovanými
a kdy se směneční rukojmí následně v souladu se smlouvou o poskytnutí bankovní
záruky stali společníky první žalované, nebyl jejich podpis na blankosměnce
bezdůvodný. I tito žalovaní tak uzavřeli s žalobkyní, byť „prostřednictvím
první žalované“, dohodu o tom, „jak bude postupováno ohledně v blankosměnce
nevyplněných údajů“. Bylo-li oprávnění žalobkyně doplnit chybějící údaje na blankosměnce vázáno „na
odkládací podmínku“, jíž bylo zaslání písemného upomenutí první žalované ke
splnění jejího závazku a nebyla-li tato podmínka splněna (výzva nebyla zaslána
na sjednanou adresu), nebyla žalobkyně – pokračoval soud prvního stupně ? oprávněna chybějící údaje do blankosměnky doplnit a učinila-li tak, jednala v
rozporu se smlouvou o doplnění blankosměnky. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2012, č. j. 9 Cmo 123/2012-139,
ve znění usnesení ze dne 9. července 2012, č. j. 9 Cmo 123/2012-149, k odvolání
žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k první, čtvrté a páté
žalovaným, v části, ve které byl směnečný platební rozkaz v rozsahu 6% úroku z
částky 8.641.730,19 Kč za období od 4. března 2011 do 16. dubna 2011 zrušen,
potvrdil; ve vztahu k těmto žalovaným dále rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že směnečný platební rozkaz vůči těmto žalovaným ponechal v platnosti v
rozsahu směnečného peníze 8.641.730,19 Kč s 6% úrokem od 17. dubna 2011 do
zaplacení, směnečné odměny 28.805,77 Kč a náhrady nákladů řízení ve výši
346.820,- Kč. Ve vztahu ke druhému žalovanému a třetí žalované rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz ve znění opravného
usnesení ponechal v platnosti v plném rozsahu. Dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud především akcentoval, že druhý až pátá žalovaní směnku podepsali
jako směneční rukojmí; proto „se zabýval tím, zda mají možnost vznášet kauzální
námitky (tj. námitky z nedodržení směnečné dohody – dohody o důvodu, proč
podepsali směnku) a námitky z porušení vyplňovací dohody (dohody o podmínkách
doplnění chybějících údajů v blankosměnce)“. Potud poukázal na „závěry soudní
praxe“, podle nichž „i když směneční rukojmí nepodepíšou vyplňovací dohodu s
žalobcem, mají k dispozici tytéž kauzální námitky jako výstavce vlastní směnky
(kontrahent písemné vyplňovací dohody), jedná-li o skutkovou situaci, že
fyzická osoba, jež podepsala jménem výstavce vlastní směnku, bez dalšího směnku
avalovala. V takovém případě má směnečný rukojmí s remitentem konkludentně
dohodnutou obsahově totožnou směnečnou dohodu jako výstavce“. „Tento právní
závěr lze vztáhnout i na skutkovou situaci, kdy sice směneční rukojmí
nepodepsali jménem výstavce směnku vlastní (typicky jako jednatelé společnosti
s ručením omezeným), avšak jsou společníky výstavce směnky. V takové situaci
lze stěží předpokládat, že by měli jiný důvod pro podepsání směnky, než měla
první žalovaná“. Ve vztahu ke druhému žalovanému a třetí žalované dále uzavřel, že těmto
kauzální námitky nepřísluší. Přitom poukázal na obsah jejich námitek proti
směnečnému platebnímu rozkazu, podle kterého „s žalobkyní neuzavřeli žádnou
vyplňovací dohodu, a tudíž ve vztahu k nim nešlo o blankosměnku a žalobkyně tak
vůči nim neměla právo cokoli do blankosměnky doplnit“. V takovém případě se
nemůže směnečný dlužník „bránit kauzální námitkou, neboť žádnou nemá, avšak
jeho podpis směnky způsobil vznik směnečného závazku, který je povinen bez
dalšího splnit“. Tentýž princip musí – pokračoval odvolací soud – „z logiky
směnečných vztahů“ platit i pro dohody o vyplnění blankosměnky. „Je-li komukoli
známo, že v pozici směnečného rukojmí podepisuje blankosměnku, tj. směnku s
úmyslně nevyplněnými údaji, aniž je účastníkem dohody o jejím vyplnění, nemůže
se bránit námitkou nesprávného vyplnění směnky a je povinen směnku po jejím
doplnění bez dalšího zaplatit“. Přitom nepřihlédl k tvrzení druhého žalovaného a třetí žalované, jež bylo
obsaženo ve vyjádření k odvolání žalobkyně, podle něhož věděli, že podepisují
blankosměnku a svým podpisem vyjádřili konkludentní souhlas s vyplňovací
dohodou, když jde o „opožděnou námitku proti směnečnému platebnímu rozkazu“,
která je v rozporu s námitkou, podle níž s žalobkyní neměli uzavřenou žádnou
vyplňovací dohodu. Proto odvolací soud ve vztahu ke druhému žalovanému a k třetí žalované rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že vůči nim ponechal směnečný platební rozkaz
v plném rozsahu v platnosti. K dovolání druhého žalovaného a třetí žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne
30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3407/2012, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
25. června 2012, č. j. 9 Cmo 123/2012-139, ve znění usnesení ze dne 9. července
2012, č. j.
9 Cmo 123/2012-149, ve vztahu mezi žalobkyní a těmito žalovanými
zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přitom –
odkazuje na ustanovení čl. I. § 10 a § 17 směnečného zákona ? formuloval a
odůvodnil závěr, podle něhož těmto žalovaným přísluší námitka nesprávného
vyplnění blankosměnky. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. března 2015, č. j. 9 Cmo 123/2012-247,
řízení o odvolání žalobkyně „nakolik směřuje proti druhému žalovanému“ vyloučil
k samostatnému projednání a rozhodnutí a následně rozsudkem ze dne 24. března
2015, č. j. 9 Cmo 123/2012-257, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci
samé ve vztahu ke (třetí) žalované V. Č. potvrdil (výrok I.); dále rozhodl, že
výrok napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení se ve vztahu k této žalované
vypouští (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů
ve vztahu mezi žalobkyní a třetí žalovanou (výrok III.). Odvolací soud, poté, co zopakoval dokazování dopisy žalobkyně ze dne 3. ledna
2011 a ze dne 16. února 2011, především akcentoval, že první z uvedených dopisů
nebyl první žalované doručen a druhý z dopisů (vzhledem k jeho obsahu) za výzvu
k úhradě regresních nároků podle smlouvy o poskytnutí bankovní záruky považovat
nelze. Proto shledal správným skutkový závěr soudu prvního stupně, podle něhož
první žalovaná nebyla v souladu se smlouvou o poskytnutí bankovní záruky
vyzvána k plnění regresní povinnosti. Dále zdůraznil, že bankovní záruka je ve smyslu ustanovení § 313 a násl. zákona
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), „institutem
zajištění jiných povinností“, pročež „plnění banky ze záruky, a tedy i následná
povinnost příkazce nahradit jí prostřednictvím záruky vynaložené částky podle §
321 odst. 2 obch. zák., přicházejí v úvahu nikoliv jako nutnost, nýbrž jen jako
možnost pro případ, že jiná povinnost nebude splněna. Protože nelze předem
vědět, zda vůbec bude záruka uplatněna, v jakém rozsahu a kdy se tak stane (v
této souvislosti je známo jen, dokdy je nutno nárok na vyplacení záruky u banky
uplatnit), není možné nikoliv z důvodu právních, nýbrž faktických předem
stanovit přesnou dobu plnění regresních nároků. Proto nezbývá, než vázat
splatnost na výzvu věřitele, to je zde banky, jak s tím uvažuje § 340 odst. 2
obch. zák. Zcela souladně s tím je také koncipováno zajištění spornou směnkou. Ani v té, opět z výše zmíněných faktických důvodů, nebylo možno od počátku
stanovit směnečný peníz a zejména splatnost směnky. Dohoda o vyplnění údaje
splatnosti pak zcela respektuje, že zajišťovací směnka je až náhradním způsobem
uspokojení oprávněného ze zajištěného závazku, kterým je zde právo na regres za
proplacenou bankovní záruku. Proto také je dohodnuto, že sporná směnka, jako
zmíněné zajištění, bude prostřednictvím doplnění údaje splatnosti učiněna
splatnou až v době, která bude následovat s určitým odstupem po splatnosti
zajištěné povinnosti“.
Jestliže první žalovaná nebyla účinně vyzvána k zaplacení zmíněného regresu,
nestala se tato její povinnost splatnou; nebylo tak možné stanovit ani žádnou
splatnost sporné směnky způsobem, který by odpovídal ujednání účastníků. Nejde
tak „ani o pod- ani nadvyplnění směnky. Navíc ohledně nesplatných závazků
obecně nemůže být ani uplatňováno zajištění vůbec, nejen co se garančních
směnek týká“. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke třetí žalované
jakožto věcně správný potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve
věci samé ohledně částky 8.641.730,19 Kč s 6% úrokem od 17. dubna 2011 do
zaplacení a směnečné odměny ve výši 28.805,77 Kč, podala žalobkyně dovolání,
které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na řešení (níže uvedených) právních otázek, jež dosud v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly řešeny, respektive při jejichž řešení
se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu specifikované v
dovolání. Podle dovolatelky přitom jde o právní otázky, zda:
a) Splatnost kauzální pohledávky, nikoli existence kauzální pohledávky jako
taková, představují nezbytnou podmínku, bez které nemůže vzniknout pohledávka
směnečná a zda v případě chyby spočívající v doplnění blankosměnky s datem
splatnosti před datem splatnosti směnkou zajišťovaného dluhu, může mít tato
chyba za následek neexistenci práva majitele k vyplnění směnky a uplatnění
nároku ze směnky, byť splatnost kauzální pohledávky nastala, avšak pozdějším
datem, než je uvedeno na směnce? b) Vadu v právním posouzení věci soudem představuje skutečnost, že soud při
svém rozhodování nezohlednil skutečnost známou mu z jeho činnosti, respektive
skutečnost obecně známou, která mu byla navíc ze strany účastníka řízení
doložena a která má důsledky i pro posouzení předmětu řízení jako takového? Konkrétně bylo odvolacímu soudu doloženo rozhodnutí insolvenčního soudu o
zjištění úpadku a prohlášení konkursu na majetek první žalované, které odvolací
soud při svém rozhodování v dalším řízení nezohlednil. c) V situaci, kdy třetí žalovaná se výslovně v námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu vyslovila k otázce splatnosti směnky (a nevznášela námitky v
tom směru, že by pohledávka směnkou zajištěná nebyla splatná), mohl odvolací
soud „v zásadě nespornou skutečnost přeměnit na spornou“ a posoudit ji v
neprospěch žalobkyně? d) Odvolací soud správně posoudil charakter výzvy ze dne 16. února 2011, kterou
žalobkyně – na rozdíl od odvolacího soudu – považuje za výzvu k úhradě regresu
za proplacenou bankovní záruku? e) Lze za výzvu k plnění považovat procesní podání (doručení žaloby dlužníku)
nebo podání insolvenčního návrhu s přihláškou věřitele do insolvenčního řízení
a to vzhledem k důsledkům předvídaným ustanovením § 250 zákona č. 182/2006 Sb.,
o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)?
Dovolatelka snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož se směnkou
zajištěná pohledávka (regresní nárok žalobkyně vůči první žalované z titulu
úhrady bankovní záruky) stala splatnou, přičemž poukazuje jednak na obsah
dopisů ze dne 3. ledna 2011 a ze dne 16. února 2011, jednak na obsah žaloby
podané v této věci a na obsah insolvenčního návrhu (s přihláškou věřitele do
insolvenčního řízení), včetně jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku, jakož
i na důsledky právní úpravy obsažené v ustanovení § 306 obch. zák. a v
ustanovení § 250 insolvenčního zákona. Současně dodává, že případné pochybení
při vyplnění údaje data splatnosti do původní blankosměnky se nemohlo dotknout
nároku žalobkyně na zaplacení směnečné sumy, ale pouze „příslušenství ze
směnky“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů změnil a
směnečný platební rozkaz ve vztahu ke třetí žalované ponechal v platnosti v
rozsahu směnečného peníze 8.641.730,19 Kč s 6% úrokem od 17. dubna 2011 do
zaplacení a směnečné odměny 28.805,77 Kč. Třetí žalovaná považuje rozsudek odvolacího soudu za věcně správný, akcentujíc,
že žalobkyně datum splatnosti směnky vyplnila excesivně o datum dřívější, než
bylo dohodnuto a navíc jako datum splatnosti uvedla den, který předcházel
splatnosti zajištěného závazku; vadné vyplnění směnky žalobkyní nelze zhojit,
když údaj ohledně splatnosti směnky není kvantitativního charakteru. Nesouhlasí
ani s výhradami dovolatelky, podle nichž měl (odvolací) soud bez dalšího
zohlednit skutečnosti vyplývající z insolvenčního rejstříku ohledně úpadku
první žalované, když za zásadní považuje „pouze fakt, že se směnkou zajišťovaná
pohledávka stala splatnou (pokud se vůbec stala splatnou) až poté, co nastala
splatnost zajišťovací směnky“. Takové excesivní vyplnění data splatnosti
možnost výkonu práv proti dlužníku, který to úspěšně namítne, maří zcela. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. a to k řešení
otázky dovoláním otevřené, týkající se vztahu zajišťovací směnky a touto
směnkou zajištěné pohledávky, dosud v daných souvislostech Nejvyšším soudem
beze zbytku neřešené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že v plném rozsahu setrvává na závěrech
formulovaných v předchozím (kasačním) rozsudku ze dne 3. září 2014, sp. zn. 29
Cdo 3407/2012, podle nichž třetí žalované (V. Č.) náleží námitky nesprávného
vyplnění blankosměnky Potud poukazuje (nad rámec důvodů zmíněného rozsudku) i
na důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013,
uveřejněného pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 103/2016“).
Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve shodě s odvolacím soudem nemá žádné
pochybnosti o tom, že (směnkou zajištěná) pohledávka žalobkyně vůči první
žalované z titulu regresu (viz ustanovení § 321 odst. 2 obch. zák.) byla
splatná na výzvu (§ 340 odst. 2 obch. zák.). Zcela se ztotožňuje i se závěry,
podle nichž dopis žalobkyně (výzva k úhradě za plnění ze záruky) ze dne 3.
ledna 2011 nebyl první žalované doručen a dopis ze dne 16. února 2011
(posuzováno podle jeho obsahu) za výzvu k zaplacení směnkou zajištěné
pohledávky považovat nelze. Srov. zásady pro výklad právních úkonů určené
ustanoveními § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a § 266
obch. zák. a formulované např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.
března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněném pod číslem 35/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna
2005, sp. zn. I. ÚS 625/03.
Splatnost (kauzální) pohledávky nemohlo vyvolat ani doručení žaloby první
žalované v projednávané věci. Byť (obecně vzato) nejsou žádné pochybnosti o
tom, že splatnost pohledávky (ve smyslu § 340 odst. 2 obch. zák.) je způsobilé
vyvolat (při absenci výzvy k plnění) i doručení žaloby, kterou se věřitel vůči
dlužníku domáhá zaplacení takové pohledávky (§ 79 odst. 3 o. s. ř.), v poměrech
dané věci o takový případ zjevně nejde. Žalobou se totiž žalobkyně domáhala
zaplacení pohledávky ze směnky a nikoli zaplacení směnkou zajištěné pohledávky;
pouhé konstatování, že dlužník (rozuměj první žalovaná) „byl dopisem ze dne 3.
ledna 2011 vyzván k úhradě za plnění z bankovní záruky“, za výzvu k plnění
kauzální pohledávky považovat nelze. Totéž platí o doručení insolvenčního
návrhu první žalované, které rovněž samo o sobě není skutečností, na jejímž
základě by se směnkou zajištěná pohledávka stala splatnou.
Konečně poukaz dovolatelky na pravidlo obsažené v ustanovení § 306 odst. 1
obch. zák. není na místě již proto, že první žalovaná byla (posuzováno ve
vztahu založeném smlouvou o úvěru a bankovní zárukou) dlužníkem ze smlouvy o
úvěru (a osobou povinnou k plnění dle § 321 odst. 2 obch. zák.), přičemž třetí
žalovaná jako směnečný rukojmí (tj. přímý dlužník ze směnky) „jen“ zajišťovala
zaplacení směnky, která sloužila k zajištění kauzální pohledávky.
Přesto rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí.
Z obsahu spisu totiž bez jakýchkoli pochybností plyne, že (srov. důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2014, č. j. 29 Cdo 3407/2012-20)
usnesením ze dne 21. března 2013, č. j. KSPL 29 INS 14491/2011-A-100,
zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, prohlásil Krajský soud v Plzni
konkurs na majetek první žalované (CANNY PLUS, spol. s r. o.). Zákonným
důsledkem takového rozhodnutí přitom je, že nesplatné pohledávky proti dlužníku
se prohlášením konkursu považují za splatné, nestanoví-li zákon jinak [srov.
ustanovení § 250 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona)].
Založil-li odvolací soud své právní posouzení věci na tom, že se (směnkou
zajištěná) pohledávka žalobkyně vůči první žalované (z titulu regresního nároku
za plnění z bankovní záruky) nestala splatnou, aniž se současně vyjádřil k
důsledkům, plynoucím pro řešení otázky splatnosti směnkou zajištěné pohledávky
z ustanovení § 250 insolvenčního zákona, je jeho právní posouzení věci neúplné
a tudíž i nesprávné.
Současně Nejvyšší soud doplňuje, že nesprávné vyplnění blankosměnky v údaji
data splatnosti (v poměrech dané věci údajem předcházejícím datu splatnosti
směnkou zajištěné pohledávky) nemaří (bez dalšího) nárok ze směnky, nýbrž
zakládá (jen) námitku nesprávně vyplněného data splatnosti směnky, mající
(případně) vliv na povinnost k úhradě postižních práv ze směnky (rozuměj na
období, za které lze požadovat zaplacení 6% úroku ze směnečné sumy). Přitom
nelze přehlédnout, že judikatorní závěry, podle nichž údaj data splatnosti
doplněný do blankosměnky nesmí předcházet datu splatnosti směnkou zajištěné
pohledávky (srov. např. důvody rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října
2004, sp. zn. 9 Cmo 274/2004, uveřejněného pod číslem 71/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se přihlásil Nejvyšší soud např. v
rozsudku ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1181/2009, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2010, pod číslem 169) Nejvyšší soud
přijal, aniž současně dovodil, že by takové porušení dohody o vyplňovacím právu
mělo za následek zánik práva majitele směnky na její zaplacení. Potud není
důvod rozlišovat, zda doplněné datum splatnosti směnky předcházelo datu
splatnosti směnkou zajištěné pohledávky nebo zda šlo o datum (posuzováno ve
vztahu ke splatnosti směnkou zajištěné pohledávky) pozdější (k tomu srov.
obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo
5260/2007, uveřejněného pod číslem 84/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu
vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní
názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 o.
s. ř.).
V dalším průběhu řízení se odvolací soud při řešení otázky splatnosti směnkou
zajištěné pohledávky neopomene vypořádat (krom důsledků plynoucích z ustanovení
§ 250 insolvenčního zákona) i s tvrzením žalobkyně, podle něhož podala v rámci
insolvenčního řízení vedeného na majetek první žalované i přihlášku (směnkou
zajištěné) pohledávky z titulu regresního nároku vzniklého plněním na bankovní
záruku.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. srpna 2017
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu