29 Cdo 3407/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci
žalobkyně Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., se sídlem v Praze 1,
Jeruzalémská 964/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 44 84 89 43,
zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Kaplická
1037/12, PSČ 140 00, proti žalovaným 1) CANNY PLUS, spol. s r. o., se sídlem v
Karlových Varech, Na Vyhlídce 1030/53, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 62
24 44 34, 2) JUDr. V. Č. a 3) Mgr. V. Č., oběma zastoupeným Mgr. Martinem
Pechem, advokátem, se sídlem v Plzni, Malá 43/6, PSČ 301 00, 4) M. P. a 5) R.
P., oběma zastoupeným Mgr. Janem Tomaierem, advokátem, se sídlem v Praze 7,
Jankovcova 1037/49, PSČ 170 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu
rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 187/2011, o
dovolání první, druhého a třetí žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 25. června 2012, č. j. 9 Cmo 123/2012-139, ve znění usnesení ze
dne 9. července 2012, č. j. 9 Cmo 123/2012-149, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2012, č. j. 9 Cmo
123/2012-139, ve znění usnesení ze dne 9. července 2012, č. j. 9 Cmo
123/2012-149, se ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným a třetí žalovanou
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 19. května 2011, č. j. 47 Cm 187/2011-8, ve znění usnesení ze dne 7. prosince 2011, č. j. 47 Cm
187/2011-64, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni
částku 8.641.730,19 Kč s 6% úrokem od 4. března 2011 do zaplacení, směnečnou
odměnu 28.805,77 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 346.820 Kč. K námitkám žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2011,
č. j. 47 Cm 187/2011-65, směnečný platební rozkaz vůči všem žalovaným zrušil a
uložil žalobkyni zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně po žalovaných domáhala (dále
též jen „sporná směnka“), byla původně vystavena jako blankosměnka s
nevyplněnými údaji data splatnosti a směnečné sumy. Jejím výstavcem byla první
žalovaná (CANNY PLUS, spol. s r. o.), jejímž jménem spornou směnku podepsala
tehdejší jednatelka B. K. V pozici směnečných rukojmích ji podepsali rovněž
druhý až pátá žalovaní, a to dříve, než do blankosměnky byly vyplněny
scházející údaje data splatnosti a směnečné sumy. 2) Dne 30. června 2006 uzavřely Česká spořitelna, a. s. (dále jen
„banka“) a první žalovaná smlouvu o úvěru, na základě které se banka zavázala
poskytnout první žalované úvěr do výše 34.000.000 Kč (dále jen „smlouva o
úvěru“). 3) Dne 12. října 2006 uzavřely žalobkyně a první žalovaná smlouvu o
poskytnutí bankovní záruky č. 2006/1732-GB (dále jen „smlouva o poskytnutí
bankovní záruky“) a téhož dne žalobkyně vystavila ve prospěch banky záruční
listinu, kterou se zavázala uspokojit (za tam určených podmínek) pohledávku ze
smlouvy o úvěru (pro případ, že tuto neuhradí první žalovaná) do výše
15.300.000 Kč (dále jen „záruční listina“). Ve smlouvě o poskytnutí bankovní
záruky smluvní strany dále ujednaly, že k zajištění závazků první žalované vůči
žalobkyni vzniklých z této smlouvy nebo z případného plnění bance z bankovní
záruky se první žalovaná zavázala vystavit blankosměnku vlastní na řad
žalobkyně, kterou budou avalovat druhý až pátá žalovaní s tím, že žalobkyně je
oprávněna vyplnit směnku poté, co první žalovanou písemně upomene o zaplacení
jejích splatných závazků vzniklých z této smlouvy nebo z případného plnění
bance z bankovní záruky. Žalobkyně vyplní směnku tak, že směnečnou sumou bude
nejvýše úhrn pohledávek žalobkyně za první žalovanou vzniklých z této smlouvy
nebo z případného plnění bance z bankovní záruky ke dni uvedenému v písemné
výzvě žalobkyně první žalované k jednorázovému zaplacení dlužné částky. Do
tohoto dne je dlužná částka neúročena. Splatnost směnky bude stanovena jeden
měsíc po dni jednorázové splatnosti dlužné částky uvedené v písemné výzvě. Pro
doručování korespondence a výpisů z účtů první žalovaná uvedla adresu a
současně se zavázala oznámit žalobkyni případnou změnu adresy. Dále je ve
smlouvě o poskytnutí bankovní záruky obsaženo ujednání vztahující se k převodům
obchodních podílů v první žalované mezi jejími stávajícími společníky a
nabyvateli obchodních podílů (druhým až pátou žalovanými). 4) Dopisem ze dne 3.
ledna 2011 vyzvala žalobkyně první žalovanou k
vrácení plnění poskytnutého žalobkyní bance z titulu bankovní záruky ve výši
8.646.017,48 Kč a to ve lhůtě do 3. února 2011; výzva byla zaslána na adresu
první žalované. 5) Dopisem ze dne 16. února 2011 informovala žalobkyně první žalovanou o
vyplnění blankosměnky údaji směnečné sumy 8.641.730,19 Kč a data splatnosti 3. března 2011 a současně ji vyzvala k zaplacení směnky; písemnost byla doručena
první žalované na adresu. 6) Na tomto základě soud prvního stupně ? odkazuje na ustanovení čl. I. § 10 a § 77 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále
jen „směnečný zákon“) – zdůraznil, že v situaci, kdy poskytnutí bankovní záruky
(za splnění závazku první žalované ze smlouvy o úvěru) žalobkyně podmínila
vystavením blankosměnky (první žalovanou) avalované druhým až pátou žalovanými
a kdy se směneční rukojmí následně v souladu se smlouvou o poskytnutí bankovní
záruky stali společníky první žalované, nebyl jejich podpis na blankosměnce
bezdůvodný. I tito žalovaní tak uzavřeli s žalobkyní, byť „prostřednictvím
první žalované“, dohodu o tom, „jak bude postupováno ohledně v blankosměnce
nevyplněných údajů“. Bylo-li oprávnění žalobkyně doplnit chybějící údaje na blankosměnce vázáno „na
odkládací podmínku“, jíž bylo zaslání písemného upomenutí první žalované ke
splnění jejího závazku a nebyla-li tato podmínka splněna (výzva nebyla zaslána
na sjednanou adresu), nebyla žalobkyně – pokračoval soud prvního stupně ? oprávněna chybějící údaje do blankosměnky doplnit a učinila-li tak, jednala v
rozporu se smlouvou o doplnění blankosměnky. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2012, č. j. 9 Cmo 123/2012-139,
ve znění usnesení ze dne 9. července 2012, č. j. 9 Cmo 123/2012-149, k odvolání
žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k první, čtvrté a páté
žalovaným, v části, ve které byl směnečný platební rozkaz v rozsahu 6% úroku z
částky 8.641.730,19 Kč za období od 4. března 2011 do 16. dubna 2011 zrušen,
potvrdil; ve vztahu k těmto žalovaným dále rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že směnečný platební rozkaz vůči těmto žalovaným ponechal v platnosti v
rozsahu směnečného peníze 8.641.730,19 Kč s 6% úrokem od 17. dubna 2011 do
zaplacení, směnečné odměny 28.805,77 Kč a náhrady nákladů řízení ve výši
346.820,- Kč. Ve vztahu ke druhému žalovanému a třetí žalované rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz ve znění opravného
usnesení ponechal v platnosti v plném rozsahu. Dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud především akcentoval, že druhý až pátá žalovaní směnku podepsali
jako směneční rukojmí; proto „se zabýval tím, zda mají možnost vznášet kauzální
námitky (tj. námitky z nedodržení směnečné dohody – dohody o důvodu, proč
podepsali směnku) a námitky z porušení vyplňovací dohody (dohody o podmínkách
doplnění chybějících údajů v blankosměnce)“. Potud poukázal na „závěry soudní
praxe“, podle nichž „i když směneční rukojmí nepodepíšou vyplňovací dohodu s
žalobcem, mají k dispozici tytéž kauzální námitky jako výstavce vlastní směnky
(kontrahent písemné vyplňovací dohody), jedná-li o skutkovou situaci, že
fyzická osoba, jež podepsala jménem výstavce vlastní směnku, bez dalšího směnku
avalovala. V takovém případě má směnečný rukojmí s remitentem konkludentně
dohodnutou obsahově totožnou směnečnou dohodu jako výstavce“. „Tento právní
závěr lze vztáhnout i na skutkovou situaci, kdy sice směneční rukojmí
nepodepsali jménem výstavce směnku vlastní (typicky jako jednatelé společnosti
s ručeným omezeným), avšak jsou společníky výstavce směnky. V takové situaci
lze stěží předpokládat, že by měli jiný důvod pro podepsání směnky, než měla
první žalovaná“. Ve vztahu ke druhému žalovanému a třetí žalované dále uzavřel, že těmto
kauzální námitky nepřísluší. Přitom poukázal na obsah jejich námitek proti
směnečnému platebnímu rozkazu, podle kterého „s žalobkyní neuzavřeli žádnou
vyplňovací dohodu, a tudíž ve vztahu k nim nešlo o blankosměnku a žalobkyně tak
vůči nim neměla právo cokoli do blankosměnky doplnit“. V takovém případě se
nemůže směnečný dlužník „bránit kauzální námitkou, neboť žádnou nemá, avšak
jeho podpis směnky způsobil vznik směnečného závazku, který je povinen bez
dalšího splnit“. Tentýž princip musí – pokračoval odvolací soud – „z logiky
směnečných vztahů“ platit i pro dohody o vyplnění blankosměnky. „Je-li komukoli
známo, že v pozici směnečného rukojmí podepisuje blankosměnku, tj. směnku s
úmyslně nevyplněnými údaji, aniž je účastníkem dohody o jejím vyplnění, nemůže
se bránit námitkou nesprávného vyplnění směnky a je povinen směnku po jejím
doplnění bez dalšího zaplatit“. Přitom nepřihlédl k tvrzení druhého žalovaného a třetí žalované, jež bylo
obsaženo ve vyjádření k odvolání žalobkyně, podle něhož věděli, že podepisují
blankosměnku a svým podpisem vyjádřili konkludentní souhlas s vyplňovací
dohodou, když jde o „opožděnou námitku proti směnečnému platebnímu rozkazu“,
která je v rozporu s námitkou, podle níž s žalobkyní neměli uzavřenou žádnou
vyplňovací dohodu. Proto odvolací soud ve vztahu ke druhému žalovanému a třetí žalované rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že vůči nim ponechal směnečný platební rozkaz
v plném rozsahu v platnosti. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé, podali
první žalovaná, druhý žalovaný a třetí žalovaná dovolání, odkazujíce co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“) a namítajíce existenci
dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř., tj. že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, a domáhajíce se jeho zrušení. Dovolatelé především polemizují se závěrem odvolacího soudu co do (ne)možnosti
vznášet proti směnečnému platebnímu rozkazu kauzální námitky (a námitky
nesprávného vyplnění blankosměnky). Přitom zdůrazňují, že uzavření smlouvy o poskytnutí bankovní záruky bylo
podmíněno (mimo jiné) tím, že první žalovaná k zajištění případné pohledávky,
vzniklé z této smlouvy nebo plněním podle této smlouvy ve vztahu k bance,
vystaví blankosměnku, kterou jako směneční rukojmí podepíší i dovolatelé. V
poměrech projednávané věci tak „všichni zúčastnění“ kauzu směnky znali a nebyl
žádný důvod pro to, aby otázka (ne)prokázání existence dohody o vyplňovacím
právu, byla ve vztahu k jednotlivým směnečným rukojmím posuzována odlišně;
všichni směneční rukojmí totiž blankosměnku podepsali proto, že to od nich
žádala žalobkyně. Dále opakují námitku nesprávného vyplnění blankosměnky (ohledně data
splatnosti) a poukazují na nesprávný postup odvolacího soudu při zjišťování
skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za
nedůvodné. V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“)
nejprve usnesením ze dne 3. ledna 2013, č. j. KSPL 29 INS 14491/2011-A-81,
zjistil úpadek první žalované a následně usnesením ze dne 21. března 2013, č. j. KSPL 29 INS 14491/2011-A-100, prohlásil na její majetek konkurs. Usnesením
ze dne 17. dubna 2013, č. j. KSPL 29 INS 14491/2011-A-116, konečně insolvenční
soud ustanovil insolvenčním správcem první žalované JUDr. Daniela Kaplana, LL.M. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3407/2012,
vyrozuměl účastníky řízení o tom, že dovolací řízení bylo ve vztahu k první
žalované přerušeno [srov. § 263 a § 265 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)]; vzhledem k tomu, že nebyly
splněny předpoklady pro jeho pokračování, Nejvyšší soud rozhodoval (jen) o
dovolání druhého žalovaného a třetí žalované. Podle ustanovení čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání druhého žalovaného a třetí žalované je přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I. § 10 směnečného zákona, nebyla-li směnka, která byla
při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli
směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé
víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí.
Podle ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona, kdo je žalován ze směnky,
nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k
výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal
vědomě na škodu dlužníka.
Nejvyšší soud již dříve ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že vyplňovací právo
(jež opravňuje majitele listiny doplnit do blankosměnky chybějící náležitosti a
dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku úplnou) vzniká dohodou
(smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na blankosměnce a osobou, které
byla blankosměnka vydána (tj. majitelem listiny). Tímto ujednáním je vymezen
obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým způsobem může jeho nositel
chybějící údaje do blankosměnky doplnit). Dohoda nemusí mít písemnou formu
(postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně) a její obsah může
být zachycen i jen v jednostranném prohlášení, které pak slouží jako doklad o
udělení vyplňovacího práva (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněného pod číslem 19/2010
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tamtéž vysvětlil, že tvrzení, podle něhož majitel nabyl směnku ve zlé víře nebo
se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí (čl. I. § 10 směnečného
zákona), popř. při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka (čl. I. § 17
směnečného zákona), nepodléhá zásadě koncentrace směnečného řízení (§ 175 o. s.
ř.).
Je-li na blankosměnce podepsán (vedle výstavce směnky, popř. jiných směnečných
dlužníků) také směnečný rukojmí, je nezbytné, aby i s ním remitent sjednal
vyplňovací právo (srov. shodně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.
července 2012, sp. zn. 29 Cdo 4204/2010). Ani pro takovou dohodu není zákonem
stanovena písemná forma (postačující proto bude i smlouva uzavřená ústně či jen
konkludentně), přičemž na její existenci lze v situaci, kdy směnečný rukojmí
podepíše smlouvu o vyplňovacím právu (uzavřenou mezi remitentem a výstavcem)
jako statutární orgán výstavce, usuzovat zásadně již z okolností, za nichž byla
blankosměnka vydána (jinak řečeno, nedošlo-li v takovém případě mezi remitentem
a směnečným rukojmím při vydání blankosměnky k jiné dohodě, nelze mít žádné
pochybnosti o tom, že pravidla pro doplnění blankosměnky sjednaná výstavcem
směnky se budou vztahovat i na směnečného rukojmího). K tomu srov. obdobně
důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo
3727/2007 (uveřejněného pod číslem 39/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek) a ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4061/2007.
Jakkoli v poměrech dané věci smlouvu o poskytnutí bankovní záruky, obsahující
ujednání o podmínkách vyplnění blankosměnky, podepsala jménem první žalované
(jen) tehdejší jednatelka B. K., nemá Nejvyšší soud – na rozdíl od soudu
odvolacího – žádné pochybnosti o tom, že směneční rukojmí (tj. i druhý žalovaný
a třetí žalovaná), byť jen konkludentně uzavřeli s žalobkyní dohodu o
podmínkách vyplnění blankosměnky stejného obsahu jako první žalovaná.
V situaci, kdy se žalobkyně a první žalovaná ve smlouvě o poskytnutí bankovní
záruky výslovně dohodly, že k zajištění pohledávek vzniklých z této smlouvy
nebo z případného plnění bance z bankovní záruky první žalovaná vystaví
blankosměnku, kterou druhý žalovaný až pátá žalovaná podepíší v pozici
směnečných rukojmích a kdy se první žalovaná současně zavázala žalobkyni
doložit „změnu struktury společníků“ (spočívající v tom, že se jejími
společníky stanou předpokládaní směneční rukojmí), nelze rozumně uvažovat ani o
tom, že by směneční rukojmí měli s žalobkyní uzavřenu dohodu o vyplnění
blankosměnky odlišnou od první žalované, ani o tom, že by takovou dohodu neměli
s žalobkyní uzavřenu vůbec. Smlouvu o poskytnutí bankovní záruky přitom
doložila současně s žalobou samotná žalobkyně a jejím obsahem argumentovali i
druhý žalovaný a třetí žalovaná v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Na tomto závěru nic nemění ani rozpornost námitek druhého žalovaného a třetí
žalované, kteří na straně jedné namítali nesprávné vyplnění blankosměnky co do
data splatnosti (rozuměj vyplnění tohoto údaje v rozporu se smlouvou o
poskytnutí bankovní záruky) a na straně druhé tvrdili, že s žalobkyní
neuzavřeli (ani v ústní podobě) dohodu o vyplňovacím právu směnečném. Důsledkem
(případného) rozporu mezi jednotlivými námitkami, jimiž se druhý žalovaný a
třetí žalovaná bránili proti směnečnému platebnímu rozkazu, přitom není ani to,
že by soud tyto námitky mohl (pro neurčitost nebo z jiného důvodu) odmítnout
jako neprojednatelné (respektive se těmito námitkami z týchž důvodů nezabývat).
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není v závěru, podle něhož druhému
žalovanému a třetí žalované nepřísluší námitky nesprávného vyplnění
blankosměnky, správné, Nejvyšší soud je, aniž se výslovně zabýval dalšími
dovolateli uplatněnými dovolacími důvody, ve vztahu mezi žalobkyní a těmito
žalovanými zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení odvolací soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
O dovolání první žalované Nejvyšší soud rozhodne poté, co odpadne překážka
bránící pokračování v dovolacím řízení ve vztahu k této žalované.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu