USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce AGIRA-CREDIT s. r. o., se sídlem v Ostravě, 28. října 854/258, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 26862182, zastoupeného Mgr. Ing. Lindou Švancarovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, PSČ 602 00, proti žalovaným 1/ M.A.M. s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25339478, 2/ PARES s. r. o., se sídlem v Prušánkách č. p. 328, PSČ 696 21, identifikační číslo osoby 47911077, a 3/ G. H., zastoupené Mgr. Ing. Klárou Bunovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, PSČ 639 00, o určení existence zástavního práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 214/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. dubna 2023, č. j. 16 Co 5/2023-417,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit třetí žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 3. srpna 2022, č. j. 4 C 214/2001-383, ve znění opravného usnesení ze dne 10. listopadu 2022, č. j. 4 C 214/2001-390, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že zástavní právo, které vzniklo vkladem do katastru nemovitostí Katastrálního úřadu ve XY, č. j. V 2 66/95, s právními účinky vkladu ke dni 17. ledna 1995, ve prospěch zástavního věřitele Interpreter Investment Co, akciová společnost (dále jen „společnost I“), k nemovitostem průmyslovému objektu na pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY, zastavěné ploše, průmyslovému objektu na pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY, zastavěné ploše, vše v katastrálním území XY (dále jen „nemovitosti“), na základě smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené dne 16. ledna 1995 k zajištění pohledávky ve výši 9 030 000 Kč (dále jen „pohledávka“) existuje (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).
2. Šlo o v pořadí čtvrté rozhodnutí soudu prvního stupně.
3. První rozhodnutí – rozsudek ze dne 14. října 2004, č. j. 4 C 214/2001-59, jímž byla žaloba zamítnuta, zrušil k odvolání původního žalobce (správce konkursní podstaty společnosti I) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 16 Co 431/2008-126, druhé rozhodnutí – rozsudek ze dne 22. května 2013, č. j. 4 C 214/2001-200, jímž byla žaloba (opět) zamítnuta, zrušil k odvolání žalobce (AGIRA-CREDIT s. r. o.) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. července 2016, č. j. 16 Co 416/2013-217, a třetí rozhodnutí – rozsudek ze dne 7. dubna 2017, č. j. 4 C 214/2001-242, jímž soud prvního stupně žalobě vyhověl, k dovolání třetí žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. září 2021, sp. zn. 29 Cdo 3801/2019, zrušil společně s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2019, č. j. 16 Co 329/2017-273, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Soud prvního stupně uvedl, že i přes poskytnuté poučení postupem podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nebyla žalobcem předestřena žádná nová skutečnost, která by jakkoliv ovlivnila závěry, jež učinil ve zrušujícím rozsudku Nejvyšší soud. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo-li správcem konkursní podstaty od smlouvy o postoupení pohledávky platně odstoupeno, není žalobce nositelem hmotněprávního nároku a není tak ani věcně legitimován k podání žaloby. Jestliže je zajištění vázáno na tuto pohledávku, nemůže nezávisle na ní existovat její zajištění. Původní právní jednání spočívající v tvrzeném odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky, jež učinil právní předchůdce žalobce (Mgr. Radslav Janeček jako správce konkursní podstaty společnosti I) ve vztahu k prvnímu žalovanému dne 23. srpna 2000, tak nemohlo vyvolat zamýšlené právní účinky a za těchto okolností se právní předchůdce žalobce mohl domáhat toliko zaplacení úplaty za postoupení pohledávky. Postupovaná pohledávka pak nemohla být platně převedena na žalobce v rámci dobrovolné dražby ze dne 15. srpna 2005.
5. Dále soud prvního stupně, vycházeje ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu, uzavřel, že na základě dohody o narovnání zaniklo zástavní právo. Dospěl totiž k závěru, že uzavření dohody o narovnání nebylo v rozporu s dobrými mravy, respektive nebylo zjevným zneužitím práva. Soud prvního stupně nezjistil žádnou okolnost, která by toto jednání v rozporu s dobrými mravy osvědčovala.
6. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně v záhlaví označeným
rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
7. Odvolací soud, cituje § 80 o. s. ř., § 14 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 24. října 2000 (dále jen „ZKV“), § 151g, § 572 odst. 2 a 3, § 585 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalobce není aktivně věcné legitimován k podání žaloby, jakož i v tom, že v řízení bylo prokázáno, že zástavní právo zaniklo na základě dohody o narovnání uzavřené mezi prvním žalovaným a původním třetím žalovaným J.
H. dne 8. července 1998, přičemž uvedenou dohodu nelze hodnotit jako simulovaný právní úkon pro zjevné zneužití práva, které by bylo v rozporu s dobrými mravy. Dohoda o narovnání je projevem autonomie vůle stran, jejímž smyslem a účelem z logiky věci byl zánik zástavního práva, a bylo by absurdní vycházet při posuzování platnosti projevené vůle stran z toho, že strany se při uzavírání dohody nechovaly logicky. Ve shodě se soudem prvního stupně pak odvolací soud považoval za nadbytečné posuzovat, zda k zániku zástavního práva došlo též splynutím osoby zástavního věřitele a zástavního dlužníka.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázek procesního a hmotného práva, z nichž jedna v rozhodování soudu dosud nebyla vyřešena a druhá „by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Třetí žalovaná se ve vyjádření k dovolání ze dne 14. srpna 2023 ztotožnila se závěry napadeného rozhodnutí a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto či zamítnuto.
10. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
11. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
12. Učinil tak proto, že v řešení první z dovolatelem předestřených otázek (možnosti správce konkursní podstaty odstoupit od smlouvy o postoupení pohledávky podle § 14 odst. 2 ZKV), napadené rozhodnutí odpovídá závěrům formulovaným v této věci Nejvyšším soudem ve zrušujícím rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3801/2019, na kterých nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
13. Přitom platí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Dovolací soud je totiž vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
14. Není-li dovolání přípustné pro řešení otázky výkladu § 14 odst. 2 ZKV, jíž se dovolatel snažil zpochybnit závěr odvolacího soudu, podle něhož není ve věci aktivně věcně legitimován (neboť není věřitelem tvrzené zajištěné pohledávky), nemůže být dovolání přípustné ani pro řešení druhé z předestřených otázek.
15. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že přípustnost dovolání by (ani tak) nemohla založit druhá dovolatelem formulovaná otázka posouzení (ne)platnosti dohody o narovnání, podle níž mělo zaniknout zástavní právo. Při
úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, totiž Nejvyšší soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 16. Dovolatel přitom v dovolání staví svou argumentaci na tom, že dohoda o narovnání byla simulovaným právním úkonem, neboť byla uzavřena ve snaze poškodit původního věřitele (společnost I). Z takového skutkového závěru (o snaze poškodit věřitele) však napadené rozhodnutí nevychází. 17. O návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku, jež dovolatel vznesl v rámci podaného dovolání, Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k odmítnutí dovolání se tento návrh stal bezpředmětným. 18. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž třetí žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. srpna 2023) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v aktuálním znění. Advokátu třetí žalované přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Spor o určení, zda tu je právní vztah nebo právo, je ve smyslu § 9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu sporem, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 35 000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 2 500 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 2 800 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 588 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 3 388 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal třetí žalované k tíži žalobce. Prvnímu a druhému žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2024
Mgr. Milan Polášek předseda senátu