29 Cdo 3801/2019-318
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci
žalobce AGIRA-CREDIT s. r. o., se sídlem Ostravě, 28. října 854/258, PSČ 709
00, identifikační číslo osoby 26862182, zastoupeného Mgr. Ing. Lindou
Švancarovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, PSČ 602 00, proti
žalovaným 1/ M.A.M. s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ
602 00, identifikační číslo osoby 25339478, 2/ PARES s. r. o., se sídlem v
Prušánkách č. p. 328, PSČ 696 21, identifikační číslo osoby 47911077, a 3/ G.
H., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Antonínem Foukalem, advokátem, se
sídlem v Brně, Heršpická 813/5, PSČ 639 00, o určení existence zástavního
práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 214/2001, o dovolání
třetí žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2019, č.
j. 16 Co 329/2017-273, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2019, č. j. 16 Co
329/2017-273, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. dubna 2017, č. j.
4 C 214/2001-242, se ve vztahu k třetí žalované zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
1. Žalobou podanou u Okresního soudu ve Vyškově dne 20. března 2001 se
původní žalobce Mgr. Radslav Janeček, jako správce konkursní podstaty úpadce
Interpreter Investment Co, akciová společnost (dále jen „společnost I“) domáhal
vůči společnosti M.A.M. s. r. o. (nyní M.A.M. s. r. o. v likvidaci, první
žalovaný), společnosti PARES s. r. o. (druhý žalovaný) aj. H. (dále jen „J.
H.“) určení existence zástavního práva k nemovitostem blíže specifikovaným v
žalobě.
2. Rozsudkem ze dne 7. dubna 2017, č. j. 4 C 214/2001-242, Okresní soud
ve Vyškově určil, že zástavní právo, které vzniklo vkladem do katastru
nemovitostí Katastrálního úřadu XY, č. j. V 2 66/95, s právními účinky vkladu
ke dni 17. ledna 1995, ve prospěch zástavního věřitele společnosti I, k
nemovitostem průmyslovému objektu na p. č. XY, parcele XY, zastavěná plocha,
průmyslovému objektu na p. č. XY, parcele XY, zastavěná plocha, vše v
katastrálním území XY (dále jen „nemovitosti“), na základě smlouvy o zřízení
zástavního práva uzavřené dne 16. ledna 1995 k zajištění pohledávky ve výši 9
030 000 Kč existuje (bod I. výroku) a uložil žalovaným (1/ M.A.M. s. r. o. v
likvidaci, 2/ PARES s. r. o. a 3/ G. H.) zaplatit žalobci (AGIRA-CREDIT s. r.
o.) na náhradě nákladů řízení částku 36 179 Kč (bod II. výroku).
3. Šlo o v pořadí třetí rozhodnutí soudu prvního stupně.
4. První rozhodnutí – rozsudek ze dne 14. října 2004, č. j. 4 C
214/2001-59, jímž byla žaloba zamítnuta, zrušil k odvolání původního žalobce
(správce konkursní podstaty společnosti I) Krajský soud v Brně usnesením ze dne
10. listopadu 2010, č. j. 16 Co 431/2008-126, a druhé rozhodnutí – rozsudek ze
dne 22. května 2013, č. j. 4 C 214/2001-200, jímž byla žaloba zamítnuta, zrušil
k odvolání žalobce (AGIRA-CREDIT s. r. o.) Krajský soud v Brně usnesením ze dne
22. července 2016, č. j. 16 Co 416/2013-217.
5. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
[1] Smlouvou o půjčce ze dne 16. ledna 1995 půjčila společnost
INTERPRETER INVESTMENT CO, s. r. o., (právní předchůdce společnosti I) [dále
jen „IIC“] druhému žalovanému částku 7 mil. Kč s tím, že tato bude vrácena
navýšená o smluvní úrok ve výši 2,03 mil. Kč, tj. celkem bude vráceno 9 030 000
Kč (dále jen „smlouva o půjčce“). [2] Na základě zástavní smlouvy ze dne 16. ledna 1995 uzavřené mezi
společností IIC jako zástavním věřitelem a J. H. jako zástavním dlužníkem bylo
zřízeno zástavní právo k nemovitostem k zajištění pohledávky ze smlouvy o
půjčce (dále jen „zástavní smlouva“). Ke vkladu zástavního práva došlo s
právními účinky ke dni 17. ledna 1995. [3] Dne 16. dubna 1996 byla společnost IIC zrušena bez likvidace a
přeměnila se na společnost I. [4] Smlouvou ze dne 16. dubna 1998 postoupila společnost I pohledávku ze
smlouvy o půjčce prvnímu žalovanému (dále jen „smlouva o postoupení
pohledávky“). Smlouva byla uzavřena jako úplatná, přičemž cena za postoupení
byla stanovena ve výši 80 % nominální hodnoty postupované pohledávky. [5] Dohodou o narovnání ze dne 8. července 1998 uzavřenou mezi prvním
žalovaným a J. H. se strany dohodly, že zajištění dluhu druhého žalovaného
zástavním právem na základě zástavní smlouvy se ruší a tato smlouva zaniká
(dále jen „dohoda o narovnání“). [6] Dne 8. července 1998 vydal první žalovaný potvrzení o úhradě dlužné
částky a zániku dluhu, podle něhož dluh druhého žalovaného zajištěný zástavním
právem byl uhrazen, zástavní právo vůči J. H. zaniklo a první žalovaný souhlasí
s výmazem zástavního práva na nemovitostech. [7] Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 8. července 1998 postoupil
první žalovaný pohledávku ze smlouvy o půjčce společnosti STK –
Stavokonstrukce, s. r. o. (dále jen „společnost S“) a následně smlouvou ze dne
6. srpna 1999 postoupila společnost S tuto pohledávku J. H. [8] Pohledávka za druhým žalovaným ze smlouvy o půjčce nebyla nikdy
splněna a rovněž nebyla zaplacena úplata za postoupení pohledávky stanovená ve
smlouvě o postoupení pohledávky. [9] Usnesením ze dne 21. února 2000, č. j. 45 K 44/99-135, Krajský soud
v Brně prohlásil konkurs na majetek společnosti I a správcem konkursní podstaty
ustavil Mgr. Radslava Janečka (dále jen „správce konkursní podstaty“). [10] Dopisem ze dne 13. června 2000 adresovaným prvnímu žalovanému
odstoupil správce konkursní podstaty od smlouvy o postoupení pohledávky, když
jako důvod odstoupení uvedl § 14 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání (dále jen „ZKV“). [11] Správce konkursní podstaty sepsal pohledávku za druhým žalovaným do
soupisu konkursní podstaty společnosti I a v rámci zpeněžování konkursní
podstaty ji prodal ve veřejné dražbě dobrovolné žalobci (AGIRA-CREDIT s. r. o.). [12] Usnesením ze dne 6. března 2006, č. j. 4 C 214/2001-79, soud
prvního stupně rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalobce namísto
správce konkursní podstaty se společností AGIRA CREDIT s. r. o. Krajský soud v
Brně rozhodnutí soudu prvního stupně o procesním nástupnictví potvrdil
usnesením ze dne 30. května 2008, č. j. 49 Co 174/2008-107.
[13] Kupními smlouvami ze dne 30. listopadu 2009 a 23. prosince 2009
převedl J. H. nemovitosti na třetí žalovanou (G. H.). [14] Usnesením ze dne 6. října 2011, č. j. 4 C 214/2001-132, soud
prvního stupně připustil, aby do řízení na straně žalovaného přistoupila třetí
žalovaná. [15] Při jednání konaném dne 16. února 2012 vzal žalobce žalobu vůči J. H. zpět. Usnesením ze dne 15. prosince 2016 soud prvního stupně zastavil řízení
vůči J. H.
6. Na tomto základě soud prvního stupně, cituje § 14 odst. 2 ZKV ve
znění účinném ke dni odstoupení od smlouvy, § 48 a § 517 odst. 1 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), považoval se rozhodné,
zda „bylo na smlouvu o postoupení pohledávky plněno“. Jelikož třetí žalovaná
přes poučení podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963, občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neprokázala, že „na pohledávku bylo plněno“,
soud uzavřel, že správce konkursní podstaty (právní předchůdce žalobce) účinně
odstoupil od smlouvy o postoupení pohledávky.
7. Smlouva o postoupení pohledávky se podle soudu prvního stupně řídila,
jak je v ní uvedeno, režimem občanského zákoníku, neboť obchodním zákoníkem by
se vztah řídil jen za předpokladu, že by jeho obsah byl předmětem podnikatelské
činnosti zavázaných subjektů. Odstoupením od smlouvy se tak smlouva o
postoupení pohledávky zrušila od počátku, k postoupení pohledávky mezi
společností I a prvním žalovaným platně nedošlo a „závazek“ společnosti I je
nadále zajištěn zástavním právem vzniklým vkladem do katastru nemovitostí ke
dni 17. ledna 1995.
8. K námitce třetí žalované, že odstoupením od smlouvy nemohlo dojít k
obnovení zaniklého zástavního práva a k obživnutí zaniklé pohledávky a žalobci
tak vzniklo pouze právo z titulu bezdůvodného obohacení, což plyne i z
„judikátu Cdo 3357/2007 z 31. ledna 2007“, soud prvního stupně uvedl, že v
označeném rozhodnutí šlo o situaci, kdy pohledávka zanikla započtením a tím
zanikla i možnost odstoupit od smlouvy, zatímco v projednávaném případě nebylo
na pohledávku plněno a od smlouvy bylo účinně odstoupeno podle § 14 odst. 2 ZKV.
9. K odvolání třetí žalované Krajský soud v Brně v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku (první
výrok), změnil v bodě II. výroku tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci
společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 33 759 Kč (druhý výrok) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
10. Odvolací soud korigoval právní posouzení věci soudem prvního stupně
jen v tom, že problematiku odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky je
třeba posoudit podle § 349 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále
jen „obch. zák.“), s účinky ex nunc. Závazkový vztah založený smlouvou o
postoupení pohledávky není pojmenovanou smlouvou ve smyslu § 261 odst. 6 obch.
zák., ve znění účinném do 31. prosince 2013, a ustanovení o postoupení
pohledávky (§ 524 až § 530 obč. zák.) platilo i pro obchodní závazkové vztahy.
Na smlouvu o postoupení pohledávky nebylo plněno, proto je v dané věci
nerozhodné, zda k odstoupení došlo podle § 48 odst. 2 obč. zák., ve znění
účinném ke dni 16. dubna 1998, nebo podle § 349 odst. 1 obch. zák., ve znění
účinném ke dni 23. srpna 2000, neboť restituční povinnost nepřichází v úvahu.
11. Ostatně, i kdyby se odstoupení od smlouvy řídilo podle § 48 odst. 2
obč. zák., nebyla by správná argumentace třetí žalované odkazem na nález
Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, že odstoupení od
smlouvy o převodu věci může působit účinky výhradně mezi stranami této smlouvy
a nemůže mít vliv na v dobré víře nabytá vlastnická práva třetích osob.
Postoupil-li první žalovaný pohledávku ze smlouvy o půjčce dne 8. července 1998
na společnost S, a následně společnost S postoupila tuto pohledávku na J. H.,
nelze hovořit o nabytém vlastnickém právu v dobré víře, neboť J. H. vykonával
funkci jednatele společnosti S a následně vystupoval jako postupník, tudíž si
byl vědom nepoctivosti uzavíraných smluv, jimiž obcházel zákon za účelem
odklizení zástavního práva u nemovitostí, jejichž byl v té době výlučným
vlastníkem.
12. Předpokladem vzniku a trvání zástavního práva jako akcesorického
práva je existence pohledávky. Zanikne-li zajištěná pohledávka, zaniká i
zástavní právo. Ačkoliv k zániku zástavního práva mohlo dojít i smlouvou mezi
zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem či zástavcem, v projednávané věci
zajištěná pohledávka nezanikla. Vzdání se zástavního práva dohodou o narovnání
(v kontextu následně realizovaných cesí) je zneužitím práva podle § 8 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jemuž nelze poskytnout
ochranu, neboť „bylo vedené zjevným úmyslem docílit odstranění zápisu
zástavního práva z katastru nemovitostí, což samo o sobě nemůže mít za následek
zánik sporného zástavního práva“. Zneužívající výkon práva není výkonem práva,
ale protiprávním jednáním, které nemůže požívat právní ochrany.
13. Pohledávka žalobce je tak po platném odstoupení od smlouvy o
postoupení pohledávky nadále zajištěna zástavním právem vzhledem k
akcesorickému vztahu zástavního práva a existenci předmětné pohledávky.
14. Proti rozsudku odvolacího soudu podala třetí žalovaná dovolání, jež
má za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázek procesního práva a
otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na řešení otázky, která „v
rozhodování soudu dosud nebyla vyřešena“, uplatňuje dovolací důvod spočívající
v nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne.
15. Dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu k řešení následující otázky:
[1] Lze platně odstoupit od smlouvy o postoupení pohledávky na základě §
14 odst. 2 ZKV ve znění účinném do 24. října 2000, pokud byla smlouva zcela
splněna postupitelem?
[2] Lze aplikovat § 8 o. z. na právní vztahy vzniklé do 31. prosince
2013?
[3] Může zástavní právo zaniklé před odstoupením od smlouvy o postoupení
pohledávky s účinky ex nunc obživnout?
[4] Je povinností odvolacího soudu, předtím než rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrdí z jiného právního důvodu, seznámit účastníky se svým odlišným
právním názorem?
16. Ad [1] Dovolatelka tvrdí, že správce konkursní podstaty nebyl
oprávněn od smlouvy o postoupení pohledávky odstoupit, neboť úpadce smlouvu
zcela splnil.
Smlouva o postoupení pohledávky je smlouvou o vzájemném plnění. Ke změně
věřitele dochází, není-li postup vázán na odkládací podmínku nebo není-li
postupována pohledávka budoucí, již samotným konsenzem smluvních stran, proto
je smlouva splněna postupitelem již jejím uzavřením. Smlouva byla ze strany
právního předchůdce splněna již při jejím uzavření dne 16. dubna 1998, neboť ke
dni uzavření došlo k postoupení pohledávky. Ustanovení § 14 odst. 2 ZKV určuje
podmínky pro odstoupení od smlouvy pro obě smluvní strany stejně, proto nelze
připustit rozdílný výklad tohoto ustanovení podle toho, zda závazek zcela
splnil úpadce nebo jeho smluvní partner. Není tak rozhodné, zda na smlouvu o
postoupení pohledávky bylo či nebylo plněno ze strany postupníka, když pro
nemožnost odstoupení od smlouvy postačuje splnění pouze jednou ze stran. V
tomto směru poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2007, sp.
zn. 29 Odo 1170/2006, uveřejněný pod číslem 42/2008 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek (dále jen „R 42/2008“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo 257/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
února 2009, sp. zn. 29 Cdo 703/2007.
17. Ad [2] Podle dovolatelky nelze aplikovat § 8 o. z. na právní vztahy
vzniklé před účinností zákona č. 89/2012 Sb., neboť dochází k nepřípustné
retroaktivitě ustanovení právního předpisu, jež zasahuje do principu právní
jistoty. V tomto směru odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června
2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2016“).
18. Ad [3] Dovolatelka se ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu,
že odstoupení od smlouvy je nutné posoudit podle § 349 odst. 1 obch. zák. s
účinky ex nunc, rovněž souhlasí s tím, že k zániku zástavního práva mohlo dojít
(podle právní úpravy účinné do konce roku 2000) na základě smlouvy uzavřené
mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem či zástavcem. Namítá však, že v
případě odstoupení s účinky ex nunc nemůže již zaniklé zástavní právo
existovat. Zástavní právo zaniklo uzavřením dohody o narovnání a poté, co
splynula osoba vlastníka zástavy a zástavního věřitele, proto závěr odvolacího
soudu „vypovídá o jakémsi obživnutí či znovu obnovení zástavního práva po jeho
zániku“, což dovolatelka nepovažuje za správné. Ačkoliv dovolatelka
nezpochybňuje akcesoritu zástavního práva, není možné existenci zástavního
práva dovozovat toliko z této akcesority a existence zajištěné pohledávky,
neboť § 151g obč. zák. počítá se zánikem zástavního práva i v případě další
existence zajišťované pohledávky.
19. Ad [4] Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, že se
smlouva o postoupení pohledávky řídila občanským zákoníkem a k odstoupení od
smlouvy došlo s účinky ex tunc. Svůj nesouhlas s uvedeným názorem vyjádřila
dovolatelka v odvolání s tím, že odstoupení od smlouvy se řídilo obchodním
zákoníkem a k odstoupení tak došlo s účinky ex nunc. Odvolací soud se s tímto
názorem dovolatelky ztotožnil, přesto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně
správný potvrdil. Tím zatížil řízení vadou, neboť při zcela jiném právním
posouzení věci, v rozporu s ustálenou soudní judikaturou, měl soud rozhodnout
kasačním usnesením, nikoliv potvrzujícím rozsudkem.
Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo
3256/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo
1019/2009, dovolatelka tvrdí, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí,
tedy takové, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci,
postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat.
Ačkoliv odvolací soud posoudil odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky
podle § 349 odst. 1 obch. zák., musel k tomu, aby mohl rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrdit, učinit další závěry o zneužití práva právním předchůdcem
dovolatelky ve vztahu k uzavřené dohodě o narovnání, na jejímž základě došlo k
zániku zástavního práva. Zneužití práva však vůbec nebylo předmětem posuzování
soudu prvního stupně a dovolatelka si nebyla vědoma skutečnosti, že odvolací
soud otázku zneužití práva ve vztahu k dohodě o narovnání posuzoval, a protože
o tom nebyla poučena, nemohla na svou obranu uvádět tvrzení či navrhovat
důkazy, nemohla se vyjádřit k úvahám, které odvolací soud k rozhodnutí vedly,
neboť soud tyto své úvahy účastníkům nepředestřel. Dovolatelka se s nimi
seznámila až v rámci odůvodnění vyhlášeného rozhodnutí. Takovým postupem došlo
k porušení práva na spravedlivý proces, jak např. plyne z nálezů Ústavního
soudu ze dne 29. března 2016, sp. zn. IV. ÚS 3085/15, či ze dne 4. dubna 2013,
sp. zn. I. ÚS 3271/12.
20. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ze dne 25. července 2019
ztotožnil se závěry napadeného rozhodnutí a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto
či zamítnuto.
21. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací
řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov.
bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony).
22. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázek
hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně otázky, zda mohl správce
konkursní podstaty odstoupit od smlouvy o postoupení pohledávky podle § 14
odst. 2 ZKV ve znění účinném do 31. prosince 2000, a dále otázky, zda dohoda o
narovnání představuje zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z.
23. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
24. K odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávek podle § 14 odst. 2
ZKV, ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Podle § 524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka
postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou pohledávkou
přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odstavec 2).
Podle § 14 odst. 2 ZKV jestliže smlouva o vzájemném plnění nebyla ještě v době
prohlášení konkursu splněna ani úpadcem, ani druhým účastníkem smlouvy, anebo
byla splněna jen částečně, každá smluvní strana může od smlouvy odstoupit; od
smlouvy o koupi najaté věci uzavřené úpadcem jako nájemcem nemůže pronajímatel
odstoupit, ledaže úpadce řádně neplní své závazky z této smlouvy.
Ustanovení 524 obč. zák. nedoznalo změn od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2013
(kdy byl zákon č. 40/1964 Sb. zrušen). Ustanovení § 14 odst. 2 ZKV platilo v
této podobě - pro posuzovanou věc rozhodné - v době, kdy správce konkursní
podstaty odstoupil od smlouvy o postoupení pohledávky (červen 2000); následně
doznalo označené ustanovení změn (v důsledku novely zákona o konkursu a
vyrovnání provedené s účinností od 1. května 2004 zákonem č. 257/2004 Sb. a s
účinností od 29. září 2005 zákonem č. 377/2005 Sb.) toliko v tom směru, že se
ve struktuře § 14 posunulo, takže až do zrušení zákona o konkursu a vyrovnání
(do 31. prosince 2007) šlo o § 14 odst. 4 ZKV, doplněné o větu druhou (podle
níž odstoupení od smlouvy, jejíž součástí je ujednání o závěrečném vyrovnání
podle zvláštního právního předpisu upravujícího podnikání na kapitálovém trhu,
nemá vliv na provedení závěrečného vyrovnání podle tohoto ujednání).
25. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na následujících závěrech:
[1] Smlouvou o postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele;
do právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem nastoupí na místo původního
věřitele (postupitele) věřitel nový (postupník), aniž by došlo ke změně v
obsahu závazku. Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak,
dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda
postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popř. postupník postoupení
pohledávky dlužníkovi prokázal. Srov. např. důvody rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009,
sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněného pod číslem 61/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 61/2010“), jakož i důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 360/2005, uveřejněného v
časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2007, pod číslem 83, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 1586/2012.
[2] Smlouva o postoupení pohledávky za úplatu uzavřená podle § 524 a
násl. obč. zák., je smlouvou o vzájemném plnění (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. ledna 2018, sen. zn. 29 ICdo 183/2017).
[3] Smlouva o vzájemném plnění je zcela splněna v případě, že došlo k
naplnění jejích pojmových znaků, respektive splnily-li strany zcela své
(hlavní) vzájemné závazky vymezující předmět smlouvy. Nenaplnění vedlejších
ujednání smlouvy z ní nečiní smlouvu „nesplněnou“ a samo o sobě nezakládá právo
insolvenčního správce od smlouvy odstoupit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 14/2016; judikatura uvedená u bodů [2] a
[3] se sice vztahuje k výkladu § 253 insolvenčního zákona, při výkladu pojmu
„smlouva o vzájemném plnění“ a pojmu „splněna jednou stranou“ však není důvod
uvedené závěry neaplikovat i v poměrech předchozí právní úpravy, tj. v poměrech
zákona o konkursu a vyrovnání).
[4] Při výkladu § 14 odst. 2 ZKV připadají skutkově v úvahu tři situace:
1/ smlouva nebyla (ani zčásti) splněna žádnou smluvní stranou; 2/ smlouva byla
splněna jen částečně oběma smluvními stranami, popř. ji jedna smluvní strana
splnila částečně a druhá vůbec; 3/ smlouva byla splněna (zcela) jen jednou
smluvní stranou, přičemž druhá strana neplnila vůbec nebo jen zčásti. Zatímco
první dva případy požadavku kladenému § 14 odst. 2 ZKV pro odstoupení vyhovují,
v třetím případě tomu tak není. Jinými slovy, odstoupení od smlouvy podle § 14
odst. 2 ZKV je možné jen tehdy, nebyla-li v době prohlášení konkursu smlouva o
vzájemném plnění splněna žádnou smluvní stranou (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Odo 257/2006, R 42/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
prosince 2007, sp. zn. 29 Cdo 2759/2007).
26. V takto ustaveném právním rámci Nejvyšší soud doplňuje, že pojmovým
znakem smlouvy o postoupení pohledávky za úplatu je převod pohledávky na jiný
subjekt a zaplacení úplaty. Postupitel splní smlouvu o postoupení pohledávky za
úplatu ve smyslu § 14 odst. 2 ZKV zcela tehdy, dojde-li k převodu pohledávky na
postupníka, postupník takovou smlouvu splní zcela tehdy, poskytne-li
postupiteli sjednanou úplatu. Jak přitom z výše citované judikatury plyne, k
převodu pohledávky na postupníka dochází již uzavřením smlouvy o postoupení
pohledávky (není-li sjednáno jinak). Ze smlouvy o postoupení pohledávky (mezi
úpadcem a prvním žalovaným) přitom neplyne, že se strany smlouvy dohodly jinak,
proto k postoupení pohledávky na prvního žalovaného došlo již účinností smlouvy
(podpisem oběma smluvními stranami) a postupitel (úpadce) tak smlouvu o
postoupení pohledávky zcela splnil.
27. Splnění smlouvy jednou ze stran vylučuje možnost odstoupení od
smlouvy podle § 14 odst. 2 ZKV, proto převedl-li úpadce na prvního žalovaného
pohledávku, mohl se následně ustavený správce konkursní podstaty domáhat
zaplacení úplaty za postoupení (vymáhat tuto úplatu do podstaty). Odstoupit od
smlouvy o postoupení pohledávky však podle uvedeného ustanovení zákona o
konkursu a vyrovnání nemohl.
28. Napadené rozhodnutí, podle něhož správce konkursní podstaty mohl od
smlouvy o postoupení pohledávky odstoupit podle § 14 odst. 2 ZKV, tak není v
řešení této otázky správné. Za této situace považoval Nejvyšší soud za
nadbytečné zabývat se právním posouzením toho, zda k odstoupení došlo v režimu
občanského zákoníku či v režimu obchodního zákoníku (otázka předložená
dovolatelkou ad [3]).
29. K otázce ad [2]. Odvolací soud posuzoval námitku dovolatelky, že
zástavní právo zaniklo na základě dohody o narovnání, přičemž dospěl k závěru,
že tato dohoda je zjevným zneužitím práva podle § 8 o. z., jemuž nelze
poskytnout právní ochranu. Dovolatelka potud namítá nemožnost aplikace § 8 o. z.
30. Podle § 585 obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit
práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky
upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet
(odstavec 1). Byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda
o narovnání uzavřena písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného
závazku (odstavec 2). Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z
narovnání (odstavec 3).
Podle § 572 obč. zák. strany se mohou dohodnout, že nesplněný závazek nebo jeho
část se ruší, aniž by vznikl nový závazek. Nevyplývá-li z dohody něco jiného,
zrušovaný závazek zaniká, když návrh na jeho zrušení byl přijat druhou stranou
(odstavec 2). Dohoda o zrušení závazku musí být uzavřena písemně, jestliže se
zrušuje závazek sjednaný písemně (odstavec 3).
Podle § 151g obč. zák., ve znění účinném k 8. červenci 1998 (podpis dohody o
narovnání), zástavní právo zanikne, zanikne-li zajištěná pohledávka nebo
zástava, anebo složí-li zástavce zástavnímu věřiteli cenu zastavené věci;
zástavní právo též zanikne, vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva, nebo
uplynutím času, na který bylo zástavní právo ve smlouvě o jeho zřízení omezeno.
Vzdání se zástavního práva věřitelem se musí stát formou notářského zápisu.
Podle § 3030 o. z. i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních
právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I.
Část první hlavy I. tvoří § 1 až 14 o. z.
Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
31. Judikatura Nejvyššího soudu je ve výkladu uvedených ustanovení
ustálena následovně:
[1] Narovnání (transactio) je dohoda účastníků závazkového právního
vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a
povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Dosavadní závazek tak zaniká
a je nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání. [2] Narovnáním mohou být upravena mezi účastníky jakákoliv sporná práva,
kterými mohou disponovat. Sporností práv ve smyslu § 585 obč. zák. se nemíní
soudní spory, nýbrž rozdílný názor účastníků na otázku existence, platnosti
závazku, jeho kauzy či obsahu (co, popř. v jakém rozsahu, má být plněno, kdy
apod.). Srov. k bodům [1] a [2] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2009, sp. zn. 33 Odo 1560/2006. [3] Na základě písemné smlouvy o zániku zástavního práva, uzavřené mezi
zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem, mohlo zaniknout zástavní právo
zřízené smluvně a vzniklé vkladem do katastru nemovitostí i tehdy, nešlo-li o
smlouvu pořízenou formou notářského zápisu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 4700/2007). [4] Vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v
době do 31. prosince 2013 se i v době od 1. ledna 2014 řídí dosavadní právní
úpravou a v tomto smyslu je třeba používat rovněž ustanovení § 3030 o. z.,
neboť žádné z ustanovení § 1 až 14 o. z. – i když nepochybně (také) vyjadřují
základní zásady soukromého práva, které byly vlastní českému právnímu řádu
rovněž podle (do 31. prosince 2013 účinných) „dosavadních právních předpisů“ –
není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že „dosavadní právní
úprava“ nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. prosince 2013
náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude
vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou); ustanovení § 3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost
ustanovení § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní
vztahy (poměry). Srov. R 4/2016. [5] Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci
principu poctivosti. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních
vztazích vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé
strany. Zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu
práva, který sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak jenž je -
zpravidla poměřováno hlediskem dobrých mravů - vzhledem k okolnostem
konkrétního případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v
rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá
žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující
jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a
užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může
nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé
strany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
června 2016, sp. zn. 22 Cdo
2135/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2019, sp. zn. 21 Cdo
3722/2017). [6] Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních
norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné
historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu
norem základních (srov. shodně např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1997, pod číslem 62). [7] Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové
jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou,
nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem
způsobit jinému účastníku újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
č. 11, ročník 2000, pod číslem 126). [8] Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon
práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými
skutkovými zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato
zjištění dovolují ? v konkrétním případě ? závěr, že výkon práva je s dobrými
mravy skutečně v rozporu (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněného pod číslem 16/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Srov. k bodům [6] až [8] také rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo
3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. 29
Cdo 2136/2018.
32. V takto ustaveném právním rámci nemá Nejvyšší soud žádné
pochybnosti, že zániku zástavního práva lze docílit i dohodou mezi zástavním
věřitelem a zástavním dlužníkem. O takovou dohodu šlo i v posuzovaném případě,
a to přesto, že strany smlouvu označily jako dohodu o narovnání s odkazem na §
585 a násl. obč. zák. Dohodou strany zrušily vzájemná práva a povinnosti, aniž
by je však nahradily závazkem novým. Obsahově proto jde o smlouvu o zániku
zástavního práva podle § 574 odst. 2 obč. zák. Zbývá posoudit, zda uzavření
této smlouvy bylo „zjevným zneužitím práva“ podle § 8 o. z.
33. Lze souhlasit s dovolatelkou, že v dané věci nelze aplikovat § 8 o.
z., což plyne z R 4/2016, avšak zároveň platí, že zásada „zákazu zneužití
práva“ byla obsažena již v právní úpravě účinné do 31. prosince 2013, kde se
prosazovala skrze korektiv dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Přitom otázku
rozporu právního úkonu s dobrými mravy bylo třeba posuzovat v rámci úvahy o
neplatnosti takového právního úkonu (§ 39 obč. zák.). Nejvyšší soud se proto
dále zabýval přezkumem závěru odvolacího soudu, že uzavření dohody o narovnání
bylo jednání v rozporu s dobrými mravy (zjevným zneužitím práva), jež by v
projednávaném případě vedlo k neplatnosti takové dohody podle § 39 obč. zák.
34. Odvolací soud uvedl, že dohoda o narovnání je neplatná proto, že
byla vedena zjevným úmyslem docílit odstranění zápisu zástavního práva z
katastru nemovitostí. Pominul však, že zástavnímu věřiteli nic nebránilo
uzavřít se zástavním dlužníkem dohodu, jež směřovala k zániku zástavního práva.
Účelem takové dohody (o zániku zástavního práva) pak logicky nemůže být nic
jiného než zrušení uvedeného zajištění. Samotná skutečnost, že dohoda vede k
zániku práva jednoho z účastníků dohody, jen proto nemůže být nezákonná či
rozporná s dobrými mravy. Opačný závěr by byl absurdní, neboť by vedl k tomu,
že zástavní věřitel a zástavní dlužník by se na zániku zástavního práva v
konečném důsledku nemohli nikdy platně dohodnout. Z pohledu právního názoru
odvolacího soudu by totiž taková dohoda musela být vždy neplatná pro rozpor s
dobrými mravy (resp. pro zjevné zneužití práva, jak to vyjádřil odvolací soud v
napadeném rozhodnutí).
35. Jiné skutečnosti, pro něž by bylo možno posuzovat předmětnou dohodu
jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy (zjevným zneužitím práva), se ze
skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů nepodávají, proto závěr
odvolacího soudu, že dohoda o narovnání je protiprávním jednání, jež nepožívá
právní ochrany, nemůže obstát.
36. Za této situace se Nejvyšší soud již nezabýval – z důvodu
nadbytečnosti – existencí namítané vady řízení, jíž dovolatelka předkládá jako
otázku [4], tj. nepředvídatelností napadeného rozhodnutí. Jiné vady řízení, k
nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se ze spisu nepodávají.
37. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v řešení dovoláním
zpochybněných otázek správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. (ve vztahu ke třetí
žalované) zrušil, a to včetně (závislých) výroků o náhradě nákladů řízení.
Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu (posouzení platnosti
odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky) platí také na rozhodnutí soudu
prvního stupně, proto Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.
(ve vztahu ke třetí žalované) zrušil rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
38. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací
soud) závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
40. V dalším řízení soud prvního stupně posoudí, zda na základě dohody o
narovnání zaniklo zástavní právo. Bude-li to zapotřebí, vypořádá se i s
námitkou dovolatelky, že zástavní právo zaniklo (mělo zaniknout) též na základě
splynutí osoby zástavního věřitele a zástavního dlužníka (postoupením
pohledávky ze společnosti S na J. H.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 9. 2021
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu