29 Odo 360/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobkyně Č. p. a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému F. Š.,
zastoupenému avokátkou, o zaplacení částky 1,886.038,52 Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v P. pod sp. zn. 28 Cm 19/99, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 10. května 2004, č.j. 9 Cmo
145/2003-217, takto:
I. Dovolání proti výrokům rozsudku ze dne 10. května 2004, č.j. 9 Cmo
145/2003-217, jimiž Vrchní soud v P. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, se
odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v P. ze dne 10. května 2004, č.j. 9 Cmo
145/2003-217, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v P. rozsudkem ze dne 10. května 2004, č.j. 9 Cmo 145/2003-217, k
odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 12. února 2003, č.j. 28 Cm
19/99-190, jímž Krajský soud v P., jsa vázán právním názorem vysloveným
odvolacím soudem v kasačním usnesení ze dne 5. srpna 2002, č.j. 9 Cmo 569/2000,
9 Cmo 570/2000-145, zamítl žalobu o zaplacení částky 1,886.038,52 Kč s
příslušenstvím a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na nákladech řízení
částku 138.764,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II.).
Soudy obou stupňů vyšly při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku ze
skutkových zjištění, podle kterých:
1) dne 13. května 1993 byla mezi K. b. P., a. s. - v likvidaci
(dále jen „banka“) a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru č. 49/S/93, na základě
které banka žalovanému poskytla úvěr ve výši 1,800.000,- Kč, jehož konečná
splatnost byla dohodnuta dnem 20. dubna 1997 (dále jen „smlouva o úvěru“);
2) dne 19. listopadu 1993 byla mezi bankou a městem H. uzavřena
smlouva o běžném účtu č. 19-2323444/2000 (dále jen „smlouva o běžném účtu“);
3) smlouvou ze dne 7. srpna 1996 postoupila banka žalobkyni
pohledávku vůči žalovanému ze smlouvy o úvěru v částce 446.576,78 Kč, s tím, že
postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno 5. září 1996;
4) smlouvou ze dne 26. srpna 1996 postoupilo město H.
žalovanému pohledávku vůči bance ze smlouvy o běžném účtu ve výši 443.953,43
Kč, přičemž bance bylo postoupení pohledávky oznámeno 30. srpna 1996;
5) dopisem ze dne 28. srpna 1996, doručeným bance 30. srpna
1996, žalovaný jednostranně započetl na pohledávku banky ze smlouvy o úvěru
pohledávku ze smlouvy o běžném účtu v částce 443.953,43 Kč;
6) dne 30. srpna 1996 likvidátor banky zápočet „schválil“ a
téhož dne „byl zápočet bankou zúčtován a závazek žalovaného beze zbytku
vyrovnán“.
Odkazuje na výše uvedená skutková zjištění a na ustanovení § 580 a § 581
občanského zákoníku (dále jen „ obč. zák.“) a na ustanovení § 361 obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“), shledal odvolací soud závěr soudu prvního
stupně o zániku žalobou uplatněné pohledávky započtením správným.
Jako nedůvodnou přitom vyhodnotil výhradu žalobkyně, podle které nebylo možno
započíst pohledávku žalovaného vůči bance z běžného účtu proti pohledávce
žalobkyně vůči žalovanému ze smlouvy o úvěru, jelikož nešlo o pohledávky
vzájemné. Potud uzavřel, že k zápočtu došlo předtím, než bylo žalovanému
postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru oznámeno, přičemž „nenotifikované
postoupení pohledávky nemůže žádným způsobem zhoršit dlužníkovo postavení, a
proto dlužník nemůže být zbaven možnosti zapravit svůj dluh plněním původnímu
věřiteli“.
Posuzuje splnění podmínek pro zánik vzájemných pohledávek započtením v důsledku
jednostranného právního úkonu žalovaného, odvolací soud dále akcentoval, že
předpokladem takového započtení je splatnost obou započítávaných pohledávek,
kterážto podmínka nebyla v případě pohledávky ze smlouvy o úvěru splněna;
jednostranné započtení splatné pohledávky z běžného účtu proti nesplatné části
pohledávky banky za žalovaným z úvěrové smlouvy nebylo možné. V této
souvislosti odvolací soud „připomenul“, že „výše popsané započtení by bylo
možné za předpokladu, že se tak strany dohodly, přičemž dohoda o započtení
nevyžaduje zvláštní formu“. V situaci, kdy banka obdržela oznámení žalovaného o
zápočtu dne 30. srpna 1996 a téhož dne likvidátor banky zápočet schválil, došlo
mezi bankou a žalovaným k dohodě o zápočtu (§ 581 odst. 3 obč. zák.) a k zániku
vzájemných pohledávek.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podala žalobkyně
dovolání, odkazujíc co do její přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) občanského soudního řádu ( dále jen“o. s. ř.“).
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka spatřuje v řešení
právních otázek:
a) zda se může dlužník před oznámením nebo prokázáním postoupení
pohledávky zprostit svého závazku jednostranným započtením své pohledávky vůči
postupiteli,
b) zda je podmínkou splatnosti pohledávky z běžného účtu podání
platebního příkazu k vyplacení peněžních prostředků z běžného účtu,
c) zda osoba, která postoupila pohledávku za dlužníkem a již není
věřitelem této pohledávky, může před oznámením nebo prokázáním postoupení
pohledávky dlužníku způsobit zánik této pohledávky uzavřením dohody o započtení
s dlužníkem,
d) zda „může být oznámení o provedení jednostranného započtení
pohledávky, v případě, že nejsou splněny zákonné podmínky pro jednostranné
započtení pohledávky, bez dalšího považováno za návrh dohody o započtení“ a zda
lze považovat faktické zaúčtování zániku pohledávky, provedené bankou na
základě oznámení domnělého jednostranného započtení pohledávek, za uzavření
dohody o započtení.
Řešení všech shora vymezených právních otázek odvolacím soudem přitom považuje
za rozporné s hmotným právem a uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost
právního posouzení věci.
Dovolatelka zejména namítá, že žalovaným provedený zápočet nesměřoval proti
vzájemné pohledávce, když k datu zápočtu již byla věřitelkou této pohledávky
žalobkyně (a nikoli banka, která jí pohledávku smlouvou ze dne 7. srpna 1996
postoupila). Dále polemizuje se závěrem odvolacího soudu o splatnosti
pohledávky z běžného účtu, akcentujíc, že se pohledávka z běžného účtu stává
splatnou teprve výzvou k plnění, tj. proveditelným platebním příkazem bance.
Jelikož úkon směřující k započtení - pokračuje dovolatelka - lze učinit až
poté, co se staly splatnými obě započítávané pohledávky, byl úkon žalovaného
směřující k jednostrannému započtení předčasný a nemohl mít účinky započtení.
Konečně dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož k
zániku vzájemných pohledávek započtením došlo dohodou mezi bankou a žalovaným.
Vyjadřuje přesvědčení, že banka dohodu o zápočtu nemohla uzavřít již proto, že
vzhledem k postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru, k němuž došlo 7. srpna
1996, již nebyla ke dni 30. srpna 1996 (k datu, kdy podle soudů nižších stupňů
došlo k uzavření dohody o zápočtu) věřitelkou pohledávky, jež měla započtením
zaniknout. S poukazem na ustanovení § 43a a § 43c obč. zák. dále zdůrazňuje, že
jednostranné započtení učiněné žalovaným nelze považovat za návrh dohody o
započtení a jednání banky, která provedla zúčtování zápočtu, nelze vykládat
jako akceptaci návrhu; ani z tohoto důvodu tak podle přesvědčení dovolatelky
není právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru o existenci dohody o
zápočtu správné.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil.
Žalovaný považuje dovolání za nedůvodné.
Jak je zřejmé z obsahu dovolání, dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu i
v potvrzujícím výroku ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve
výroku o nákladech odvolacího řízení. Uvedené výroky, ač součástí rozsudku,
mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z
ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. shodně usnesení Nejvyššího
soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a
§ 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku ve věci samé ohledně částky 1,886.038,52 Kč s
příslušenstvím, je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a
je i důvodné.
Nejvyšší soud - jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým
vymezením (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - v prvé řadě přezkoumal správnost právního
posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že mezi bankou a žalovaným byla
uzavřena dohoda o zápočtu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 34 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující zejména ke
vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s
takovým projevem spojují.
Ustanovení § 43a odst. 1 obč. zák. dále určuje, že projev vůle směřující k
uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na
uzavření smlouvy, jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle
navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí.
Podle ustanovení § 43c odst. 1 obč. zák. včasné prohlášení učiněné osobou,
které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit její
souhlas, je přijetím návrhu.
Právní úkon jako projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv
nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují, může být
jednostranný, dvoustranný a vícestranný, podle toho, zda je při něm třeba
projev vůle jedné strany, popř. dvou či více stran. Podle výkladu podávaného
právní teorií i soudní praxí je typickým jednostranným adresovaným právním
úkonem (§ 34 obč. zák.) směřujícím ke vzniku dvoustranného právního úkonu
(smlouvy) i návrh na uzavření smlouvy (oferta); to je zřejmé i z dikce § 43a
odst. 1 obč. zák. (viz spojení „projev vůle směřující k uzavření smlouvy“)
[srov. např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2000, sp.
zn. 20 Cdo 2427/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník
2001, pod číslem 141]. Stejně jako návrh, je i přijetí (akceptace) návrhu na
uzavření smlouvy jednostranným právním úkonem adresovaným navrhovali, kterým
přijímající subjekt (akceptant) projevuje vůli přijmout návrh a uzavřít
smlouvu. Vznik smlouvy tak předpokládá existenci návrhu (oferty), přijetí
návrhu (akceptaci) a vzájemnou shodu vůle oferenta a akceptanta.
Dovodil-li odvolací soud, že mezi bankou a žalovaným došlo k uzavření dohody o
zápočtu, aniž úkony banky a žalovaného posuzoval podle ustanovení § 43a odst. 1
a § 43c odst. 1 obč. zák., je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž
nesprávné. Navíc závěr, podle něhož oznámení o provedení jednostranného zápočtu
učiněné žalovaným 28. srpna 1996, je návrhem na uzavření smlouvy, je v příkrém
rozporu s obsahem dotčeného právního úkonu (viz text „…provádím tímto
jednostranné započtení pohledávky“).
Důvodnost nelze upřít ani výhradě dovolatelky co do nemožnosti banky uzavřít
dohodu o zápočtu z důvodu, že nebyla věřitelkou jedné ze započítávaných
pohledávek.
Podle ustanovení § 524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu
dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou
pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená
(odstavec 2).
Smlouvou o postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele, tj. do
právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem nastoupí na místo původního věřitele
věřitel nový, aniž by došlo ke změně v obsahu závazku. Není-li ve smlouvě o
postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již
uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky
dlužníkovi oznámil, popř. postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal;
možnost dlužníka přivodit zánik svého dluhu vůči dosavadnímu věřiteli (§ 526
odst. 1 věta druhá obč. zák.) tím není dotčena.
Postoupila-li banka dne 7. srpna 1996 pohledávku ze smlouvy o úvěru žalobkyni,
nemohla dne 30. srpna 1996 uzavřít s žalovaným dohodu o zápočtu vzájemných
pohledávek, když k uvedenému datu již nebyla věřitelkou započítávané pohledávky.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem co do existence dohody banky a
žalovaného o započtení pohledávek není správné a dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem,
Nejvyšší soud, aniž se výslovně zabýval dalšími dovolacími důvody, rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení [§ 243b
odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř.].
Při novém projednání věci odvolací soud nepřehlédne, že dalšími dovoláním
žalobkyně otevřenými právními otázkami se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku
ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 29 Odo 10/2005, přičemž na závěrech v tomto
rozhodnutí formulovaných nadále setrvává.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení,
včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. ledna 2007
JUDr. Petr G e m m e l , v. r.
předseda senátu