29 Cdo 1586/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická
333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, proti žalovaným 1/
JUDr. Lence Plavinové, jako správkyni konkursní podstaty úpadce O. D. trading
spol. s r. o., identifikační číslo osoby 63473950, zastoupené JUDr. Tomášem
Hrdličkou, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 244/53, PSČ 602 00, 2/ INTRA
DATA, a. s., se sídlem v Brně, Dukelská 11, PSČ 614 00, identifikační číslo
osoby 25575953, zastoupenému JUDr. Igorem Osvaldem, advokátem, se sídlem v
Brně, Veveří 100/31, PSČ 602 00 a 3/ O. D. INTRADE, a. s. v likvidaci, se
sídlem v Brně, Libušina třída 557/17, PSČ 623 00, identifikační číslo osoby
25561278, zastoupenému JUDr. Igorem Osvaldem, advokátem, se sídlem v Brně,
Veveří 100/31, PSČ 602 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 12 Cm 60/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2011, č. j. 10 Cmo 10/2011-414,
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2011, č. j. 10 Cmo
10/2011-414, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 12 Cm 60/2008-304, zamítl Krajský
soud v Brně (dále jen „konkursní soud“) žalobu, kterou se žalobce
(Československá obchodní banka, a. s.) domáhal vůči žalovaným (1/ JUDr. Lence
Plavinové, jako správkyni konkursní podstaty úpadce O. D. trading spol. s r. o., 2/ INTRA DATA, a. s. a 3/ O. D. INTRADE, a. s. v likvidaci) určení, že má
za úpadcem pohledávku ve výši 127.611.850,31 Kč, s právem na oddělené
uspokojení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku). Konkursní soud - vycházeje z ustanovení § 476, § 477 odst. 1 a 3, § 487 a § 488
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a z
ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále
též jen „ZKV“) - dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
1/ Smlouva o prodeji části podniku uzavřená 28. února 1998 mezi pozdějším
úpadcem jako prodávajícím a společností INTRA ECONOMY spol. s r. o. (dále jen
„ společnost IE“) jako kupující je platná a účinná. 2/ Součástí převodu podle smlouvy o prodeji části podniku byly i závazky
(dluhy) pozdějšího úpadce ze smlouvy o úvěru ze dne 24. září 1997 (dále jen
„první úvěrová smlouva“) uzavřené mezi pozdějším úpadcem (jako úvěrovým
dlužníkem) a Investiční a poštovní bankou a. s. - dále jen „banka I“ (jako
věřitelem) [co do částky 10 miliónů Kč] a ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze
dne 29. září 1997 (dále jen „druhá úvěrová smlouva“) uzavřené mezi pozdějším
úpadcem (jako úvěrovým dlužníkem) a bankou I (jako věřitelem). 3/ Úpadce tedy ke dni prohlášení konkursu na jeho majetek již nebyl úvěrovým
dlužníkem (tím byla společnost IE). 4/ Aktivní věcná legitimace žalobce byla prokázána [pohledávky banky I postupně
přecházely na žalobce, dále na Českou konsolidační agenturu (dále jen „ČKA“),
na EC Group a. s. (dále jen „společnost E“), zpět na ČKA a zpět na žalobce]. 5/ Žalobce tedy v rozsahu, v němž je přihlásil do konkursu vedeného na majetek
úpadce, nemá pohledávky za úpadcem, konkrétně nemá vůči němu pohledávku z první
úvěrové smlouvy [část závazku (dluhu) zůstala úpadci, avšak žalobce pohledávku
v tomto rozsahu nepřihlásil] a v plném rozsahu nemá vůči úpadci pohledávku z
druhé úvěrové smlouvy. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek konkursního soudu ve výroku o věci samé (první výrok), změnil
jej ve výrocích o nákladech řízení (druhý a třetí výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (čtvrtý a pátý výrok). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními konkursního soudu, na která
pro stručnost odkázal, a zopakoval dokazování listinami, načež po takto
provedeném dokazování dospěl - vycházeje z ustanovení § 20 odst. 1, § 22 odst. 2 ZKV, § 48 a § 524 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen
„obč. zák.“) a z ustanovení § 118b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „o. s.
ř.“) - k
následujícím závěrům:
1/ Přihláška pohledávek žalobce do konkursního řízení vedeného na majetek
úpadce je včasná, jelikož lhůta k podání přihlášky je lhůtou procesní. 2/ Ustanovení § 524 a násl. obč. zák. upravuje postoupení pohledávky (cesi) na
základě smlouvy, kterou dochází ke změně závazků v osobě věřitele určité
pohledávky. Do právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem tak nastoupí na
místo původního věřitele (postupitele) nový věřitel (postupník), aniž tento
právní vztah jinak doznává změny. 3/ Smlouva o postoupení pohledávky (dále též jen „postupní smlouva“) nemá
účinky obligační (závazkové), ale translační (převodní); je pojata jako smlouva
působící změnu v osobě věřitele, a proto nezakládá závazkovou povinnost
postupitele převést určitou pohledávku, ale sama takový převod působí. 4/ Postupník na základě postupní smlouvy nenabývá obligační právo na postoupení
pohledávky, ale pohledávku samotnou. Postupník proto může disponovat pouze s
pohledávkou, kterou nabyl či nabude, nemůže však disponovat s právem na
postoupení pohledávky. Společně s pohledávkou přechází na postupníka také
povinnosti, které jsou spojené s postavením věřitele (např. povinnost přijmout
dlužníkem řádně nabídnuté plnění). 5/ Odstoupení od smlouvy je pak jednostranným právním úkonem směřujícím ke
zmaření účinku vůle. Účinky odstoupení nastávají automaticky okamžikem, kdy
tento právní úkon dojde do sféry dispozice druhého účastníka. Jednostranně lze
odstoupit od smlouvy, jestliže si to v ní účastníci sjednali; jde o možnost
svobodně se dohodnout na zániku smluvního vztahu a na případných následcích
dohody o zrušení smlouvy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2002
(správně ze dne 7. prosince 2004), sp. zn. I. ÚS 670/02, uveřejněný pod číslem
183/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (nález je dostupný i na
webových stránkách Ústavního soudu)]. 6/ Důsledkem odstoupení od smlouvy je zrušení smlouvy od počátku (nestanoví-li
právní předpis nebo dohoda účastníků jinak); závazek z takto zrušené smlouvy
tedy odpadá (nebylo-li dosud plněno). Jestliže již bylo plněno, strany se
vzájemně vypořádají podle zásad bezdůvodného obohacení. Odstoupit od smlouvy
může jen dotčený subjekt smlouvy a odstoupit nelze tam, kde závazek, na jehož
splnění byla možnost odstoupení od smlouvy vázána, již mezitím zanikl. 7/ V rozsudku ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Odo 1767/2006, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročník 2009, pod číslem 139 (rozhodnutí je
- stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na
webových stránkách Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud uzavřel, že smluvní strany,
které uzavřely smlouvu o postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení § 524 a
násl. obč. zák., nemohou takovou smlouvu zrušit dohodou poté, co splnily své
závazky z ní. Právní stav založený účinným postoupením pohledávky lze v takovém
případě vrátit do doby před postoupením jen uzavřením nové smlouvy o postoupení
pohledávky, která bude vyhovovat požadavkům kladeným na ni ustanovením § 524 a
násl. obč. zák.
K tomu dále vysvětlil, že jedním ze způsobů zániku závazku ze
smlouvy je jeho řádné splnění. Jsou-li splněny všechny závazky ze smlouvy,
nastanou právní důsledky, které se splněním závazku u příslušného typu smlouvy
spojuje zákon či dohoda účastníků. K tomu Nejvyšší soud dále odkázal na své
rozhodnutí (šlo o usnesení) ze dne 12. října 2006, sp. zn. 29 Odo 331/2006,
uveřejněné pod číslem 70/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 70/2007“). 8/ V dané věci žalobce nabyl pohledávky za pozdějším úpadcem na základě smlouvy
o prodeji podniku, kterou uzavřel (jako kupující) s původním věřitelem
pozdějšího úpadce (bankou I) [jako prodávajícím] dne 19. června 2000. Pohledávky však postoupil (postupními smlouvami ze dne 21. února 2002) ČKA,
která je následně postoupila (postupními smlouvami ze dne 5. listopadu 2002)
společnosti E. Postoupením pohledávek společnosti E tak ČKA disponovala
pohledávkami, které nabyla od žalobce, čímž nejen ztratila (předtím postoupením
získané) postavení věřitele vůči pozdějšímu úpadci, ale i možnost zvrátit
právní stav založený účinným postoupením pohledávek, tedy i možnost odstoupit
od postupních smluv ze dne 21. února 2002, uzavřených se žalobcem. 9/ ČKA (sice) pohledávky nabyla (stala se opět věřitelem pozdějšího úpadce)
postupními smlouvami, které uzavřela (jako postupník) dne 13. března 2003 se
společností E (jako postupitelem), podle ustanovení § 524 a násl. obč. zák.,
věřitelem pohledávek se ale stala již na základě jiného (nového) závazkového
vztahu uzavřeného mezi ní a subjektem odlišným od žalobce, čímž nedošlo k
obnovení jejího závazkového vztahu s žalobcem. 10/ Již proto nemohla ČKA uplatnit výkon práva, tedy odstoupit od postupních
smluv, které uzavřela se žalobcem 21. února 2002 (byť učiněným v souladu s
těmito postupními smlouvami). Právní úkon odstoupení od smluv učiněný ČKA dne
14. února 2006 proto nebyl způsobilý přivodit zánik postupních smluv ze dne 21. února 2002 a obnovit „vlastnické právo“ žalobce k předmětným pohledávkám. Žalobce se tedy nestal „vlastníkem“ pohledávek (věřitelem pozdějšího úpadce), a
proto není ve sporu aktivně věcně legitimován. 11/ Tvrzení ohledně postoupení pohledávek a odstoupení učinil žalobce již v
průběhu prvního jednání před konkursním soudem (konaného 15. června 2010),
včetně označení důkazů. Proto již není rozhodné, zda konkursní soud případně
porušil zásadu koncentrace řízení provedením důkazu smlouvou o prodeji části
podniku a bezvýznamná je též námitka neplatnosti této smlouvy nebo odstoupení
od ní. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.,
poukazuje na to, že z obsahového hlediska posoudil odvolací soud práva a
povinnosti účastníků jinak než konkursní soud (konkursní soud žalobu zamítl pro
nedostatek pasívní věcné legitimace úpadce, kdežto odvolací soud dospěl k
závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce). Dovolatel namítá, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel obsáhle reprodukuje skutkový stav věci (k čemuž přidává své vlastní
skutkové závěry) a namítá, že konkursní soud porušil zásadu koncentrace řízení,
načež v mezích ohlášeného dovolacího důvodu argumentuje následovně:
1/ Odvolací soud nesprávně uzavřel, že dovolatel není ve sporu aktivně věcně
legitimován, neboť ČKA nemohla uplatnit výkon práva a odstoupit od postupních
smluv. Tento závěr založil odvolací soud na úvaze, že od postupní smlouvy nelze
odstoupit poté, co závazek z této smlouvy zanikl splněním (poté, co si strany
splnily všechny závazky), vycházeje z rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního
soudu, která se ovšem netýkala předem sjednané možnosti odstoupit od smlouvy. 2/ Odvolací soud naopak nezohlednil rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se přímo
týkají odstoupení od postupní smlouvy, a která výslovně připouštějí možnost
odstoupit od řádně splněné smlouvy o postoupení pohledávek, jestliže nastala
podmínka, kterou si strany postupní smlouvy sjednaly pro možnost odstoupení
(potud dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2011,
sp. zn. 23 Cdo 1965/2010). 3/ Dovolatel nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že odstoupení od
postupní smlouvy dle § 524 a násl. obč. zák. brání skutečnost, že postupník
předtím postoupil pohledávky na třetí osobu. Vyloučení možnosti postupníka
odstoupit od postupní smlouvy po dalším postoupení pohledávky na třetí osobu,
nemá bez dalšího oporu v zákoně. Další postoupení totiž nic nemění na
vzájemných právech a povinnostech účastníků původní postupní smlouvy. 4/ Ani u judikatury, na kterou odkazuje odvolací soud „nelze nerespektovat“
smluvní svobodu stran; též odvolacím soudem citovaný nález Ústavního soudu
aproboval postup obvodního soudu, který podřadil dohodu o zrušení smlouvy
režimu § 51 obč. zák. 5/ Ve světle citovaného nálezu Ústavního soudu je tak zřejmé, že respektování
autonomie vůle stran nutně vede k tomu, že jakákoli dohoda smluvních stran o
zrušení smlouvy, která již předtím zanikla splněním, musí být vykládána (ve
smyslu ustanovení § 35 obč. zák., respektive § 266 obch. zák., ve spojení s
ustanovením § 41a obč. zák.) v souladu s tím, co strany takovouto dohodou
zamýšlely dosáhnout a jaké právní účinky hodlaly založit svým právním úkonem (k
jakému právnímu postavení smluvních stran směrovaly). Není důvod nerespektovat
vůli stran a „zneplatnit“ zpětné postoupení pohledávek jen proto, že strany je
tak nenazvaly.
Tytéž úvahy platí také o předem dohodnuté možnosti odstoupit od
realizované (zaniklé) smlouvy (jde o obdobu předem sjednané opce). 6/ Takový přístup odpovídá i rozumnému uspořádání vztahů mezi stranami; mohou
si sjednat odstoupení od smluvního závazku bez ohledu na to, zda „mezičasem“
zanikl splněním, nebo na to, zda nabyvatel práva v mezidobí dále převedl
„předmět transakce“, případně na to, jak se „předmět transakce“ dostal zpět
nabyvateli. Postačí, že nabyvatel je připraven vrátit přijaté plnění a že dosud
neuplynula promlčecí lhůta pro odstoupení. Analogicky lze odkázat na možnost
stran kupní smlouvy sjednat kupujícímu právo odstoupit od kupní smlouvy (ač již
došlo k převzetí věci, k nabytí vlastnického práva i k zaplacení kupní smlouvy)
v dohodnuté lhůtě. První žalovaná ve vyjádření nejprve poukazuje na to, že dvouměsíční lhůta k
podání dovolání začala běžet 28. prosince 2011 a dovolání bylo podáno 29. února
2012. Nesdílí též názor dovolatele, že dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1
písm. a/ o. s. ř., dodávajíc, že je neshledává přípustným ani dle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. První žalovaná míní, že nedošlo k porušení zásady koncentrace
řízení a že napadené rozhodnutí (s jehož argumentací se plně ztotožňuje)
vychází z ustálené judikatury a navrhuje dovolání zamítnout. Druhý a třetí žalovaní ve společném vyjádření navrhují dovolání též zamítnout,
majíce za to, že dovolání není přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a
přitakávajíce závěru odvolacího soudu, že pohledávky „zůstaly“ u ČKA (a nyní
tedy patří státu, jednajícímu Ministerstvem financí). K námitce porušení zásady
koncentrace řízení žalovaní poukazují na to, že jak aktivní, tak pasívní věcnou
legitimaci byl povinen prokázat právě dovolatel (žalobce). Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k
tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Nejvyšší soud úvodem poznamenává (v reakci na výhradu první žalované), že
dovolání žalobce bylo podáno faxem již 27. února 2012 (a originálem doplněno
29. února 2012), takže je včasné. Dovolání v této věci shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
přisuzuje řešení účinků odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky po jejím
splnění a poté, co postupník pohledávku dále postoupil; potud jde o otázku
dovolacím soudem neřešenou. Vzhledem k tomu, že dovolatel uplatňuje pouze
dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., shledává Nejvyšší soud
zbytečným zabývat se i tím, zda dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a/ o. s. ř. (to by mělo význam jen ve spojení s dovolacím důvodem dle §
241a odst. 3 o. s. ř.). U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti také k vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3
o. s. ř.). Takovou vadu tvrdí dovolatel, namítá-li, že konkursní soud věc
projednal a rozhodl o ní v rozporu se zásadou koncentrace řízení. Tuto námitku
pojí dovolatel s výhradou, že konkursní soud dovodil nedostatek pasívní věcné
legitimace na základě smlouvy o prodeji části podniku a Nejvyšší soud ji
shledává pro dovolací řízení právně bezcennou z týchž příčin jako odvolací
soud.
Jestliže totiž napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že dovolatel není
ve sporu „aktivně“ věcně legitimován, nemohou správnost tohoto závěru jakkoli
zpochybnit nedostatky procesního postupu, jenž předcházel závěru konkursního
soudu o nedostatku „pasívní“ věcné legitimace. Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu,
Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval
tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního
posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především skutkové závěry, podle
kterých:
1/ Dovolatel (konkursní věřitel č. 9) přihlásil do konkursu vedeného u
konkursního soudu na majetek úpadce pod sp. zn. 37 K 73/98, pohledávku z první
úvěrové smlouvy ve výši 85.543.692,20 Kč (s právem na oddělené uspokojení z
výtěžku zpeněžení nemovitostí označených v přihlášce) a pohledávku z druhé
úvěrové smlouvy ve výši 42.067.888,11 Kč (s právem na oddělené uspokojení z
výtěžku zpeněžení nemovitostí označených v přihlášce), s tím, že jde o
pohledávky, jejichž majitelem byla původně banka I, od které je žalobce nabyl
smlouvou o prodeji podniku ze dne 19. června 2000. U každé z přihlášených
pohledávek specifikoval žalobce výši nesplacené jistiny, úroku z úvěru, úroku z
prodlení a poplatků. 2/ Dovolatel (jako postupitel) uzavřel dne 21. února 2002 s ČKA (jako
postupníkem) smlouvu č. IPB 1019405 (dále též jen „první postupní smlouva“),
kterou postupníku postoupil pohledávku vůči pozdějšímu úpadci z první úvěrové
smlouvy. 3/ Dovolatel (jako postupitel) uzavřel dne 21. února 2002 s ČKA (jako
postupníkem) smlouvu č. IPB 1019505 (dále též jen „druhá postupní smlouva“),
kterou postupníku postoupil pohledávku vůči pozdějšímu úpadci z druhé úvěrové
smlouvy. 4/ ČKA (jako postupitel) uzavřela dne 5. listopadu 2002 se společností E (jako
postupníkem) smlouvu (dále též jen „třetí postupní smlouva“), kterou postupníku
postoupila pohledávku vůči pozdějšímu úpadci z první úvěrové smlouvy. 5/ ČKA (jako postupitel) uzavřela dne 5. listopadu 2002 se společností E (jako
postupníkem) smlouvu (dále též jen „čtvrtá postupní smlouva“), kterou
postupníku postoupila pohledávku vůči pozdějšímu úpadci z druhé úvěrové
smlouvy. 6/ Společnost E (jako postupitel) uzavřela dne 13. března 2003 s ČKA (jako
postupníkem) smlouvu „o zpětném postoupení“ (dále též jen „pátá postupní
smlouva“), kterou postupníku postoupila zpět pohledávku vůči pozdějšímu úpadci
z první úvěrové smlouvy. 7/ Společnost E (jako postupitel) uzavřela dne 13.
března 2003 s ČKA (jako
postupníkem) smlouvu „o zpětném postoupení“ (dále též jen „šestá postupní
smlouva“), kterou postupníku postoupila zpět pohledávku vůči pozdějšímu úpadci
z druhé úvěrové smlouvy. 8/ Podáním datovaným 14. února 2006, označeným jako „Oznámení o odstoupení od
smlouvy o postoupení pohledávky č. IPB 1019405 a č. IPB 1019505“ (dále jen
„odstoupení od smlouvy“), ČKA (jako postupník) odstoupila od první a druhé
postupní smlouvy (z 21. února 2002) s odkazem na ujednání v nich obsažená a
požádala o vrácení úplaty za postoupené pohledávky. Podle ustanovení § 48 obč. zák. od smlouvy může účastník odstoupit, jen
jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto (odstavec 1). Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem
stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak (odstavec 2). Dle ustanovení § 524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu
dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou
pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená
(odstavec 2). Z ustanovení § 344 obch. zák. se podává, že od smlouvy lze odstoupit pouze v
případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon. Podle ustanovení § 351 obch. zák. odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva
a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na
náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se
volby práva nebo volby tohoto zákona podle § 262, řešení sporů mezi smluvními
stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke
své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy (odstavec 1). Strana, které bylo
před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění
vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento
případ, jinak stanovené podle § 502. Vrací-li plnění strana, která odstoupila
od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených (odstavec 2). V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského
zákoníku a obchodního zákoníku již v době uzavření první postupní smlouvy a do
vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn. V rovině právních otázek otevřených dovoláním dospěl Nejvyšší soud k
následujícím závěrům:
I. K povaze smlouvy o postoupení pohledávky. Smlouvou o postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele; do právního
vztahu mezi věřitelem a dlužníkem nastoupí na místo původního věřitele
(postupitele) věřitel nový (postupník), aniž by došlo ke změně v obsahu
závazku. Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke
změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel
postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popř. postupník postoupení pohledávky
dlužníkovi prokázal. Srov. např. důvody rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009,
sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněného pod číslem 61/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 61/2010“), jakož i důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn.
29 Odo 360/2005, uveřejněného v
časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2007, pod číslem 83. Ke změně v
osobě věřitele přitom může dojít jen na základě platné smlouvy o postoupení
pohledávky, kdy nový věřitel (postupník) nabývá nejen postupovanou pohledávku,
ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění a úplnému
výkonu. Naproti tomu je otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky
nerozhodná z hlediska účinku splnění dluhu postupníkovi, oznámí-li dlužníku
postoupení pohledávky postupitel (srov. opět R 61/2010). V rozsudku velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května
2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněném pod číslem 73/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud ozřejmil, že podstatou smlouvy o
postoupení pohledávky je (jen) změna závazku v osobě věřitele (nejde o
pojmenovanou smlouvu). Šlo-li proto o postoupení pohledávek z úvěrových smluv (tedy ze smluv
podléhajících - v souladu s § 261 odst. 3 písm. d/ obch. zák. - režimu
obchodního zákoníku), pak otázky odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky
uzavřené podle § 524 a násl. obč. zák. bylo nutno řešit podle ustanovení
obchodního zákoníku upravujících možnost odstoupení od smlouvy (§ 344 a násl. obch. zák.); ustanovení § 48 obč. zák. použitelné nebylo. II. K možnosti odstoupit od smlouvy o postoupení pohledávky poté, co postupník
pohledávku dále postoupil. Jsou-li dány zákonem předvídané důvody pro odstoupení od (jakékoli) smlouvy (v
poměrech obchodního zákoníku srov. § 344 obch. zák.), pak jen to, že smluvní
strana, která již obdržela plnění podle smlouvy, nemá toto plnění k dispozici v
době, kdy se odstoupení od smlouvy stalo účinným, není na překážku účinnému
odstoupení od takové smlouvy. To ostatně vyplývá z ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák., jak je vykládáno v
judikatuře Nejvyššího soudu. Např. v rozsudku ze dne 22. dubna 2013, sp. zn. 32
Cdo 2300/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2014,
pod číslem 18, Nejvyšší soud vysvětlil (při zkoumání účinků odstoupení od kupní
smlouvy dle § 409 a násl. obch. zák.), že ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. se vykládá jako speciální norma k obecné úpravě bezdůvodného obohacení v
ustanovení § 451 a násl. obč. zák., přičemž platí, že není-li vrácení plnění
podle § 351 odst. 2 obch. zák. poskytnuté druhou stranou možné, je třeba
poskytnout peněžitou náhradu (§ 458 odst. 1 obč. zák.). Vznik nároku na
majetkové vypořádání poskytnutého plnění v důsledku odstoupení od smlouvy
nečiní ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. závislým na tom, jak kupující se
zbožím naložil (zda je dále prodal či jinak zcizil). Při splnění podmínek
vymezených v ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. vzniká právo na majetkové
vypořádání (na vrácení poskytnutého plnění nebo jeho peněžité náhrady) vždy,
bez ohledu na další právní osud plnění. Skutečnost, že se v době před
odstoupením od smlouvy stala vlastníkem poskytnutého plnění třetí osoba, nemá
vliv na vznik a existenci nároku dle § 351 odst. 2 obch. zák., nýbrž pouze na
způsob jeho vypořádání.
Brání-li právo třetí osoby vrácení poskytnutého plnění
a není-li proto z tohoto důvodu jeho vrácení možné, má oprávněná osoba právo na
peněžitou náhradu. Kromě toho v dané věci ČKA v době odstoupení (14. února 2006) opět byla
majitelkou plnění, které měla vrátit (postoupených pohledávek). V tom, že postupník, který pohledávku dále postoupil, získal před odstoupením
od smlouvy o postoupení pohledávky tuto pohledávku zpět novým postoupením,
nespočívá žádná překážka pro odstoupení postupníka od předchozí smlouvy o
postoupení pohledávky (s tím účinkem, že postoupená pohledávka se opět stala
majetkem prvního postupitele). Jinak řečeno, v tom, že ČKA (jako postupník
podle první a druhé postupní smlouvy z 21. února 2002) postoupené pohledávky
dále postoupila (třetí a čtvrtou postupní smlouvou z 5. listopadu 2002) a před
odstoupením od první a druhé postupní smlouvy (před 14. únorem 2006) získala
tyto pohledávky zpět novým postoupením (jako postupník podle páté a šesté
postupní smlouvy z 13. března 2003), nespočívá žádná překážka pro odstoupení
ČKA (postupníka) od první a druhé postupní smlouvy (s tím účinkem, že
postoupené pohledávky se opět staly majetkem žalobce jako prvního postupitele). III. K možnosti odstoupit od smlouvy o postoupení pohledávky po jejím splnění. V R 70/2007 (z nějž vyšel odvolací soud) Nejvyšší soud uzavřel, že závazek,
který zanikl (splněním), již nelze zrušit dohodou. Nejvyšší soud též nevidí
důvod cokoli měnit na závěru formulovaném v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1767/2006 (jenž z R 70/2007 vychází), podle kterého smluvní strany,
které uzavřely smlouvu o postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení § 524 a
násl. obč. zák., nemohou takovou smlouvu zrušit dohodou poté, co splnily své
závazky z ní. Podstatné ovšem je, jakými vzájemnými právy a povinnostmi strany podmínily
splnění závazku ze smlouvy o postoupení pohledávky a (v závislosti na tom) jaké
byly důvody odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky. První a druhá postupní smlouva (z jejichž obsahu vyšly oba soudy) obsahují (v
článku 9) ujednání o možnosti postupníka odstoupit od postupní smlouvy (srov. č. l. 156 a 176) v případech:
„a/ kdy se postupník nestane věřitelem pohledávky namísto postupitele,
b/ kdy se postupník nestane namísto postupitele věřitelem pohledávky s
dohodnutým obsahem, zejména proto, že:
(i) na pohledávce váznou práva třetích osob,
(ii) pohledávka je promlčena, byť i jen z části,
(iii) současně se zajištěnou pohledávkou nelze převést její zajištění proto, že
tomu brání dohoda s osobou, která poskytla zajištění pohledávky, nebo právní
předpis, nebo
c/ kdy:
(i) pohledávka nenáležela k podniku banky I ke dni 19. června 2000,
(ii) pohledávka nevznikla dohodou o změně vzájemných práv a povinností z
pohledávky náležející k podniku banky I ke dni 19. června 2000, ani
(iii) pohledávka nevznikla ze splněného závazku, který náležel k podniku banky
I ke dni 19. června 2000.“
Oba soudy dále vyšly z obsahu odstoupení od smlouvy, v němž ČKA shrnula důvody
odstoupení od první a druhé postupní smlouvy (č. l.
230) tak, že:
„a/ ČKA se nestala věřitelem pohledávek namísto žalobce (odst. 9.1 písm. a/
každé Smlouvy),
b/ ČKA se nestala namísto žalobce věřitelem pohledávek s dohodnutým obsahem v
důsledku promlčení [odst. 9.1 písm. b/ bod (ii) každé Smlouvy],
c/ pohledávky nenáležely k podniku banky I ke dni 19. června 2000 ani nevznikly
dohodou o změně vzájemných práv a povinností z pohledávky náležející k podniku
banky I ke dni 19. června 2000, a ani nevznikly ze splněného závazku, který
náležel k podniku banky I ke dni 19. června 2000 [odst. 9.1 písm. c) každé
Smlouvy].“
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že (předem) sjednané podmínky možného
odstoupení postupníka obsažené v první a druhé postupní smlouvě dovolovaly
postupníku (ČKA) odstoupit od postupních smluv bez zřetele k tomu, že na jedné
straně byla uhrazena (postupiteli) úplata za postoupení pohledávek a na druhé
straně se postupník stal majitelem postoupených pohledávek. Podstatné je, že
postupník si prostřednictvím důvodů odstoupení vymínil určité vlastnosti
postupovaných pohledávek v době postoupení (zčásti vázané na osobu
postupitele), přičemž důvodem odstoupení od postupních smluv bylo (mohlo být)
následné zjištění, že postupované pohledávky tyto vlastnosti v době postoupení
neměly. Tento úsudek neodporuje ani závěrům obsaženým v R 70/2007 a v rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1767/2006. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž ve světle výše formulovaných
závěrů správné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil včetně závislých výroků o
nákladech řízení a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2
a 3 o. s. ř.). V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu posoudit (při zkoumání aktivní
věcné legitimace dovolatele), zda skutečně nastaly důvody, pro které ČKA mohla
odstoupit od první a druhé postupní smlouvy [zda odstoupení od smlouvy, coby
jednostranný právní úkon postupníka (ČKA), bylo účinné (tedy zda skutečně byly
splněny podmínky, za nichž mohla ČKA odstoupit od postupních smluv)]. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. října 2014
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu