MSPH 79 INS 21573/2013
179 ICm 2819/2014
29 ICdo 14/2016-88
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v
právní věci žalobce Mgr. Pavla Klána, se sídlem v Praze 7, U Průhonu 40, PSČ
170 00, jako správce konkursní podstaty úpadkyně TESLAMP Holešovice a. s.,
identifikační číslo osoby 00009784, zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem,
advokátem, se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, PSČ 150 00, proti žalované
JUDr. Vlastě Houdkové, se sídlem v Praze 1, Betlémské nám. 251/2, PSČ 110 00,
jako insolvenční správkyni dlužnice INKAM, s. r. o., identifikační číslo osoby
60203242, o určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 179 ICm 2819/2014 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice INKAM,
s. r. o., se sídlem v Praze 10, Kutnohorská 10/55, PSČ 109 00, identifikační
číslo osoby 60203242, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS
21573/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
14. října 2015, č. j. 179 ICm 2819/2014, 103 VSPH 520/2015-66 (MSPH 79 INS
21573/2013), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2015, č. j. 179 ICm
2819/2014, 103 VSPH 520/2015-66 (MSPH 79 INS 21573/2013), se ruší a věc se
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 17. dubna 2015, č. j. 179 ICm 2819/2014-36, zamítl žalobu o určení, že pohledávka
uplatněná žalobcem ve výši 391.832 Kč v insolvenčním řízení dlužnice INKAM, s. r. o. je pohledávkou za majetkovou podstatou (výrok I.), a rozhodl o nákladech
řízení (výrok II.). Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Dne 8. dubna 2005 uzavřel žalobce coby „mandant“ s INKAM, s. r. o. coby
„mandatářem“ (nynější insolvenční dlužnice; dále jen „dlužnice“) smlouvu o
zpracování, evidenci, archivaci, vytěžování a skartaci firemních dokumentů a
písemností úpadce č. S 5254, na jejímž základě se dlužnice zavázala poskytnout
žalobci „odbornou pomoc v podobě služeb a prací souvisejících s archivací,
správou a řádnou péčí o firemní dokumenty a písemnosti“ úpadkyně TESLAMP
Holešovice a. s. a jejích případných právních předchůdců „dle zásad a
povinností stanovených obecně platnou legislativou, zejména zák. č. 97/1974
Sb., o archivnictví“ a navazujícími prováděcími předpisy (dále jen „smlouva“
nebo „smlouva o archivaci a skartaci“). Smlouva byla uzavřena na dobu určitou,
a to 45 let. 2) Povinnosti žalobce sjednané ve smlouvě (v článku V.) spočívaly zejména v
jeho součinnosti při přípravě a přebírání archiválií a v závazku zaplatit
dlužnici dohodnutou cenu za služby. Splnění těchto závazků žalobcem strany
smlouvy nezpochybnily. 3) Smlouva byla změněna, resp. doplněna, dodatkem č. 1 ze dne 12. září 2005 a
dodatkem č. 2 ze dne 27. března 2007. 4) Usnesením ze dne 7. listopadu 2013, č. j. MSPH 79 INS 21573/2013-A-19 (jež
nabylo právní moci téhož dne), zjistil insolvenční soud úpadek dlužnice,
prohlásil konkurs na její majetek a insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Ing. Davida Zimandla. 5) Usnesením ze dne 3. prosince 2013, č. j. MSPH 79 INS 21573/2013-B-14 (jež
nabylo právní moci 24. prosince 2013), insolvenční soud odvolal JUDr. Ing. Davida Zimandla z funkce insolvenčního správce a na jeho místo ustanovil
žalovanou. 6) Žalobce požádal žalovanou přípisem ze dne 28. ledna 2014 o umožnění odvozu
archiválií s odůvodněním, že nemá možnost nakládat jednak s personálními
doklady, jednak s účetními a smluvními podklady, které potřebuje pro vedení
sporů. 7) Žalovaná přípisem ze dne 31. ledna 2014 adresovaným společnosti ESA s. r. o. souhlasila s tím, aby žalobce převzal veškerou dokumentaci úpadkyně, kterou
dlužnice uskladnila v prostorách uvedené společnosti. Žalobce tak následně
učinil. 8) Přípisem ze dne 19. června 2014 uplatnil žalobce u žalované pohledávku za
majetkovou podstatou ve výši 391.832 Kč (dále též jen „pohledávka“), jakožto
pohledávku na vrácení plnění ze smlouvy o archivaci a skartaci, od níž bylo
podle názoru žalobce odstoupeno „zákonnou fikcí“ [jde o nevyvratitelnou právní
domněnku dle § 253 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. prosince 2013]. 9) Žalovaná 3. července 2014 navrhla insolvenčnímu soudu, aby postupoval podle
§ 203a odst. 1 insolvenčního zákona. 10) Usnesením ze dne 22. července 2014, č. j.
MSPH 79 INS 21573/2013-B-69,
vyzval insolvenční soud žalobce, aby ve lhůtě 30 dnů podal proti žalované u
insolvenčního soudu žalobu o určení pořadí jím uplatněné pohledávky. 11) Žaloba v projednávané věci byla u soudu podána 21. srpna 2014. Insolvenční soud - poté, co shledal, že žaloba byla podána v souladu s § 203a
odst. 1 insolvenčního zákona ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy k jejímu podání
- dovodil, že smlouva o archivaci a skartaci, označená za mandátní smlouvu
podle § 566 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen
„obch. zák.“), jež nese podstatné náležitosti smlouvy o skladování dle § 527
obch. zák., je nepochybně smlouvou upravující vzájemné plnění stran ve smyslu §
253 insolvenčního zákona. Smlouva nebyla podle insolvenčního soudu splněna toliko dlužnicí; povinnosti,
ke kterým se žalobce zavázal, resp. které vyplývají ze zákona, byly žalobcem
zcela splněny, neboť spočívaly v poskytnutí součinnosti při přípravě a
přebírání archiválií, tj. v úkonech činěných v počátku tohoto právního vztahu,
a v zaplacení dohodnuté ceny za služby, což žalobce dle svých vlastních tvrzení
(žalovanou nezpochybněných) učinil. Insolvenční soud uzavřel, že žalobce splnil závazky ze smlouvy zcela, resp. „v
podstatné míře“ sledující předmět smlouvy; tvrzení žalobce týkající se úkonů,
které jím údajně nebyly provedeny, považoval za účelové. K nastolení „fikce“
předpokládané § 253 odst. 2 insolvenčního zákona nedošlo, žalovaná sama od
smlouvy nikdy neodstoupila a další plnění smluvních povinností dlužnice se
následně stalo nemožným, a to zaviněním žalobce, jenž si převzal veškerý
spisový materiál, jehož správu měla dlužnice dle smlouvy zajišťovat. Předmětná
pohledávka proto není pohledávkou za majetkovou podstatou. Ve výroku označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce změnil
rozsudek insolvenčního soudu tak, že určil, že pohledávka žalobce ve výši
391.832 Kč je pohledávkou za majetkovou podstatou dlužnice v insolvenčním
řízení vedeném pod sp. zn. MSPH 79 INS 21573/2013 (první výrok), a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud vyšel (nad rámec zjištění insolvenčního soudu) dále z toho, že:
1) Žalobce se v článku V. odst. 1 písm. a) až e) smlouvy zavázal:
- zpřístupnit pracovníkům dlužnice všechny prostory vyhrazené pro krátkodobé a
dlouhodobé uložení firemních dokumentů a písemností úpadkyně a umožnit jí s
nimi nakládat v souladu s podmínkami stanovenými ve smlouvě,
- hradit řádně a včas platby za poskytnuté služby a práce,
- poskytovat po celou dobu platnosti a účinnosti smlouvy účinnou a nezbytně
nutnou součinnost pro dosažení účelu smlouvy, hladké plnění jejího předmětu a
včasné plnění smluvních povinností dlužnice,
- bez zbytečného odkladu upozornit dlužnici na vady jí poskytovaných služeb a
- dodržovat a dbát na důsledné dodržování podmínek, pravidel a zásad
předarchivní péče o písemnosti stanovené obecně platnými právními předpisy. 2) Dodatkem č. 1 ze dne 12.
září 2005 si strany smlouvy sjednaly další
povinnosti v souvislosti s potřebou zajistit a připravit mimořádné skartační
řízení a fyzickou likvidaci zaplavených a plísní nakažených firemních dokumentů
a archiválií úpadkyně. 3) Dodatkem č. 2 ze dne 27. března 2007 si strany smlouvy sjednaly další
povinnosti v souvislosti s pokračujícím konkursem na majetek úpadkyně a
předáním dalších dokumentů žalobcem, jež je povinen archivovat (právní a soudní
spisy, osobní spisy zaměstnanců úpadkyně, písemnosti týkající se jejího
účetnictví, jejích nemovitostí a souborů movitých věcí, stavebních zakázek a
další podklady potřebné pro samotné konkursní řízení). Odvolací soud uzavřel, že ke dni prohlášení konkursu na majetek dlužnice tato
nepochybně nesplnila veškeré své smluvní povinnosti (již) vzhledem k době, na
kterou byla smlouva uzavřena (45 let). Všechny své povinnosti ze smlouvy (ve
znění dodatků) nesplnil podle odvolacího soudu k uvedenému okamžiku ani
žalobce, neboť tyto nespočívaly pouze v zaplacení sjednané odměny a počáteční
součinnosti poskytnuté dlužnici. O tom svědčí dodatek č. 2 ke smlouvě, z něhož
plyne, že i po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně vznikaly další dokumenty
v souvislosti s probíhajícím konkursním řízením, jež bylo třeba archivovat,
pročež byl žalobce povinen dlužnici tyto archiválie předat. Žalobce měl řadu
povinností zakotvených v článku V. smlouvy, jež nemohl dle názoru odvolacího
soudu zcela splnit dříve, než smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla
uzavřena, resp. okamžikem, kdy byl zrušen konkurs na majetek úpadkyně. Podle odvolacího soudu tak ani jedna ze stran smlouvy ke dni prohlášení
konkursu na majetek dlužnice nesplnila zcela své smluvní povinnosti, a proto na
projednávanou věc dopadá § 253 insolvenčního zákona. Jelikož se žalovaná v
zákonné lhůtě nevyjádřila, že smlouvu splní, nastala „fikce“ jejího odstoupení
od ní. Žalobci tak vůči dlužnici vznikla pohledávka z bezdůvodného obohacení,
mající povahu pohledávky za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. h)
insolvenčního zákona, jejíž výše nebyla zpochybněna.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, opírajíc jeho
přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhujíc,
aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která doposud nebyla v rozhodování dovolacího
soudu vyřešena, a sice otázky výkladu § 253 insolvenčního zákona, konkrétně
výkladu v tomto ustanovení užitého termínu „splnění smlouvy“ ve smlouvách
obdobného typu, jako je smlouva o archivaci a skartaci v projednávané věci.
V této souvislosti předkládá Nejvyššímu soudu k vyřešení otázku, „zdá má být
pojem ‚nebyla smlouva zcela splněna‘ chápán absolutně, tj. tak, že v sobě
zahrnuje všechny povinnosti, které si strany uvedou ve smlouvě, anebo zda je
tento pojem chápán tak, že zahrnuje ty povinnosti, na nichž je samotné splnění
smlouvy vázáno natolik, že by bez nich nemohla být nikdy splněna“.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud nezohlednil dopad zvláštního charakteru
smlouvy na výklad termínu „splnění smlouvy zcela“. Povinnosti žalobce sjednané
v článku V. smlouvy a v obou jejích dodatcích měly „deklaratorní obecnou
povahu“ nebo byly jakožto náležitosti synallagmatického vztahu (předání
písemností dlužnici a zaplacení jednorázově sjednané ceny za služby) již
splněny.
Závazek uhradit cenu za budoucí plnění dlužnice žalobce splnil a do budoucna
bylo pouze na jeho vůli, jakou dokumentaci (jaké množství) dlužnici předá a kdy
tak učiní (zda vůbec), resp. jakou dokumentaci si vyžádá zpět. Výše ceny za
služby byla podle dovolatelky sjednána pevnou částkou; pokud by žalobce
zjistil, že za služby předem „přeplatil“, a to z důvodů na své straně, nemohl
se domáhat vrácení plnění dlužnicí, a to ani zčásti.
Jelikož rozsah, obsah a doba předání dokumentace žalobcem nebyla podmínkou, bez
které by dlužnice nebyla s to své závazky plnit, „podmínka vzájemnosti plnění
byla ze strany žalobce zcela splněna“, když předem uhradil celou cenu za
služby, jež měly být dlužnicí poskytnuty, uvádí dovolatelka. Ustanovení § 253
insolvenčního zákona (coby zvláštní ustanovení o odstoupení od smlouvy) je
podle jejího názoru nutné vykládat ve vztahu ke vzniku práva od smlouvy
odstoupit. Splní-li jedna strana smlouvu „natolik“, že od ní druhá strana nemá
smluvní ani zákonný důvod k odstoupení pro neplnění, je pojem „zcela splněna“
naplněn. Žalobce smlouvu splnil tak, že dlužnice nemohla od smlouvy odstoupit;
žalobce ji tedy splnil zcela.
Podle dovolatelky žalobce smlouvu splnil „natolik“, že se mohl soudně domáhat
splnění povinností po dlužnici v případě, že by je řádně a včas neplnila.
Naopak, i kdyby sám žalobce již podle smlouvy nevykonal ničeho, dlužnice by
byla povinna nadále plnit své smluvní povinnosti a neměla by právo soudně se
domáhat plnění po žalobci. I z tohoto úhlu pohledu tak byla dle názoru
dovolatelky smlouva žalobcem splněna zcela.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky vzájemnosti závazků plynoucích ze
smlouvy o archivaci a skartaci uzavřené v projednávané věci a jejich splnění,
kterou odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání je i důvodné. Rozhodné hmotné právo se podává z § 3028 odst. 1 a 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. ledna 2014. Nejvyšší soud
tudíž věc posoudil podle obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince
2013. S ohledem na datum nabytí právní moci usnesení o prohlášení konkursu na majetek
dlužnice je pro projednávanou věc rozhodné znění níže uvedených ustanovení
insolvenčního zákona účinné k 7. listopadu 2013, tj. naposledy ve znění zákona
č. 185/2013 Sb. Podle § 168 odst. 2 písm. h) insolvenčního zákona jsou pohledávkami za
majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, pohledávky věřitelů
odpovídající právu na vrácení plnění ze smluv, od nichž bylo odstoupeno nebo
které osoba s dispozičními oprávněními vypověděla. Z § 253 insolvenčního zákona se podává, že:
Nebyla-li smlouva o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v době
prohlášení konkursu ještě zcela splněna ani dlužníkem ani druhým účastníkem
smlouvy, insolvenční správce může smlouvu splnit místo dlužníka a žádat splnění
od druhého účastníka smlouvy nebo může od smlouvy odstoupit (odstavec 1). Jestliže se insolvenční správce do 15 dnů od prohlášení konkursu nevyjádří tak,
že smlouvu splní, platí, že od smlouvy odstupuje; do té doby nemůže druhá
strana od smlouvy odstoupit, není-li v ní ujednáno jinak (odstavec 2). Je-li druhý účastník smlouvy povinen plnit ze smlouvy jako první, může své
plnění odepřít až do té doby, kdy bude poskytnuto nebo zabezpečeno plnění
vzájemné; to neplatí, jde-li o smlouvu uzavřenou druhým účastníkem po
zveřejnění rozhodnutí o úpadku (odstavec 3). Odstoupí-li insolvenční správce od smlouvy, může druhý účastník smlouvy
uplatňovat náhradu tím způsobené škody přihláškou pohledávky. Pohledávky
druhého účastníka z pokračování smlouvy po prohlášení konkursu jsou
pohledávkami za majetkovou podstatou (odstavec 4). Druhý účastník smlouvy se nemůže domáhat vrácení částečného plnění, k němuž
došlo před rozhodnutím o úpadku, proto, že za toto plnění neobdržel od dlužníka
vzájemné plnění (odstavec 5). I. K povaze smlouvy o archivaci a skartaci z pohledu § 253 insolvenčního zákona:
V rozsudku ze dne 31. října 2014, sen. zn. 29 ICdo 20/2012, uveřejněném pod
číslem 49/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jenž je veřejnosti
dostupný - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, přijatá
po 1. lednu 2001 - na webových stránkách tohoto soudu; www.nsoud.cz), Nejvyšší
soud formuloval a odůvodnil závěry, podle kterých zvláštní úprava obsažená v §
253 insolvenčního zákona nahrazuje za trvání konkursu na majetek účastníka
smlouvy o vzájemném plnění ta ustanovení hmotného práva, jež smluvním stranám
dovolovala odstoupit od takové smlouvy pro její neplnění v době před
prohlášením konkursu.
Nebyla-li smlouva o vzájemném plnění v době prohlášení
konkursu na majetek dlužníka ještě zcela splněna ani dlužníkem ani druhou
stranou smlouvy a právo od smlouvy odstoupit nebylo ujednáno ve smlouvě, nemůže
druhá strana smlouvy od smlouvy odstoupit (to, zda dojde k ukončení smlouvy
odstoupením nebo k jejímu naplnění, ovlivní postup insolvenčního správce dle §
253 odst. 2 insolvenčního zákona). Právo insolvenčního správce rozhodnout se,
zda splní smlouvu o vzájemném plnění, je vymezeno zákonnou patnáctidenní lhůtou
počítanou od prohlášení konkursu na majetek dlužníka, po jejímž marném uplynutí
nastává nevyvratitelná domněnka, že insolvenční správce od smlouvy odstupuje (§
253 odst. 2 insolvenčního zákona). Smlouvou o vzájemném plnění se přitom ve
smyslu § 253 odst. 1 insolvenčního zákona rozumí vedle tam výslovně uvedené
smlouvy o smlouvě budoucí především (typově) kupní smlouva, směnná smlouva nebo
smlouva o dílo. Již v rozsudku ze dne 6. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1170/2006, uveřejněném
pod číslem 42/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud
dovodil, že v otázce podmínek, za nichž může správce konkursní podstaty
odstoupit od smlouvy o vzájemném plnění, je s pozdějšími právními úpravami
obsahově srovnatelný § 23 konkursního řádu z roku 1931 (účinného od 1. srpna
1931). Toto ustanovení bylo dobovou literaturou (Voska, J.: Konkursní,
vyrovnací a odpůrčí řády. Právnické knihkupectví a nakladatelství Linhart &
Pekárek. Praha 1931, str. 149) vykládáno (mimo jiné) tak, že mezi smlouvy o
vzájemném plnění patří i úplatná smlouva uschovací dle § 969 občanského zákona
č. 946/1811 Sb. z. s., který od 28. října 1918 platil jako československý
obecný zákoník občanský. Ačkoli byla smlouva o archivaci a skartaci v projednávané věci stranami
označena za smlouvu mandátní podle § 566 a následující obch. zák., svým obsahem
se blíží spíše smlouvě o skladování podle § 527 a následující obch. zák. Dlužnice (coby „mandatář“) se smlouvou zavázala k „převzetí firemních dokumentů
a písemností úpadce za účelem jejich dlouhodobého uložení v archivní spisovně
provozované mandatářem až do okamžiku uplynutí příslušných skartačních lhůt“ a
k jejich následné skartaci a likvidaci v rámci skartačního řízení prováděného v
součinnosti s věcně a místně příslušným státním oblastním archivem [článek I. a
článek II. písm. a) smlouvy]. Žalobce se (coby „mandant“) zavázal (mimo jiné)
zaplatit (předem sjednanou) cenu za služby a práce uskutečněné v rámci výše
popsané činnosti dlužnice (článek VII. smlouvy). Smlouva o archivaci a skartaci je tudíž (posuzováno podle obsahu) smlouvou
nepojmenovanou (inominátní) ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák., jejímž
předmětem byl (mimo jiné) úplatný výkon spisové služby ohledně dokumentů
úpadkyně, jež je tato dle § 3 odst. 2 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a
spisové službě a o změně některých zákonů (ve znění účinném k datu uzavření
smlouvy, tj. k 8. dubnu 2005), povinna uchovávat a umožnit z nich výběr
archiválií [výkonem spisové služby se dle § 2 písm.
k) zákona o archivnictví a
spisové službě rozumí zajištění odborné správy dokumentů došlých a vzešlých z
činnosti původce, popřípadě z činnosti jeho právních předchůdců, zahrnující
jejich řádný příjem, evidenci, rozdělování, oběh, vyřizování, vyhotovování,
podepisování, odesílání, ukládání a vyřazování ve skartačním řízení, a to
včetně kontroly těchto činností]. Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že smlouva o archivaci a skartaci je
smlouvou o vzájemném (synallagmatickém) plnění. II. K (ne)splnění smlouvy o vzájemném plnění ani dlužníkem, ani druhým
účastníkem smlouvy:
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. září 2016, sp. zn. 29 Cdo 4027/2014, přijal
závěr, podle něhož je smlouva o dílo zcela splněna (ve smyslu § 253
insolvenčního zákona), došlo-li k naplnění jejích pojmových znaků, tj. provedením díla zhotovitelem (§ 554 odst. 1 obch. zák.) a zaplacením ceny díla
objednatelem (§ 546 odst. 1 obch. zák.). Na uvedeném závěru nic nemění ani
okolnost, že si strany smlouvy sjednaly záruku za jakost díla, která je toliko
vedlejším ujednáním (viz shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna
2017, sp. zn. 29 Cdo 868/2015). V rozsudku ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 487/2002, uveřejněném pod
číslem 36/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 36/2005“),
přitom Nejvyšší soud uzavřel, že je-li prohlášen konkurs na majetek
pronajímatele, pak skutečnost, že podle uzavřené nájemní smlouvy má nájemce i
nadále (ve shodě se sjednanou dobou trvání nájmu) platit pronajímateli v
určených lhůtách sjednané nájemné a pronajímatel má i nadále umožňovat nájemci
nerušený výkon práva užívat předmět nájmu, z této smlouvy nečiní smlouvu, která
nebyla ještě v době prohlášení konkursu splněna ani úpadcem, ani druhým
účastníkem smlouvy, anebo byla splněna jen částečně. Z citovaných rozhodnutí vyplývá pro poměry projednávané věci následující:
1) Smlouva o archivaci a skartaci byla zcela splněna (ve smyslu § 253 odst. 1
insolvenčního zákona) v případě, že došlo k naplnění jejích pojmových znaků,
respektive splnily-li strany zcela své (hlavní) vzájemné závazky vymezující
předmět smlouvy. Nenaplnění vedlejších ujednání smlouvy z ní nečiní smlouvu
„nesplněnou“ ve smyslu § 253 odst. 1 insolvenčního zákona a samo o sobě
nezakládá právo insolvenčního správce od smlouvy odstoupit podle § 253 odst. 1
insolvenčního zákona. 2) Pouhá skutečnost, že dlužnice má podle smlouvy o archivaci a skartaci
předané dokumenty archivovat i v době po prohlášení konkursu na její majetek a
žalobce jí má za tuto službu platit sjednanou cenu (nezaplatil-li ji
bezprostředně po uzavření smlouvy za celou dobu archivace předem), tj. že
pokračující závazky ze smlouvy mají být s ohledem na charakter smlouvy plněny i
v budoucnu, z této smlouvy nečiní smlouvu, která v době prohlášení konkursu
nebyla zcela splněna ani dlužnicí, ani žalobcem (viz též důvody R 36/2005). Jelikož odvolací soud otázku úplného splnění smlouvy o archivaci a skartaci z
pohledu citovaných judikatorních závěrů nezkoumal, je jeho právní posouzení
této otázky neúplné, a tudíž i nesprávné. III.
K pořadí pohledávky vzniklé v důsledku uplatnění nevyvratitelné domněnky
odstoupení insolvenčního správce od smlouvy o vzájemném plnění ve smyslu § 253
odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013:
Vzhledem k povaze nároku, který byl v projednávané věci uplatněn žalobou
(určení pořadí pohledávky), má Nejvyšší soud za potřebné zmínit i to, že ve
svém rozsudku ze dne 30. září 2016, sp. zn. 29 Cdo 1387/2014 (vyhlášeném po
přijetí napadeného rozhodnutí odvolacím soudem), formuloval a odůvodnil závěr,
podle něhož nárok věřitele na vrácení plnění ze smlouvy o vzájemném plnění,
včetně smlouvy o smlouvě budoucí, od níž insolvenční správce odstoupil, je
podřaditelný pod nároky označené v § 253 odst. 4 insolvenčního zákona ve znění
účinném do 31. prosince 2013 jako „náhrada tím způsobené škody“. Nejde o
pohledávku za majetkovou podstatou, ale o pohledávku, kterou musí druhá smluvní
strana (věřitel dlužníka) uplatnit přihláškou. Odstoupí-li insolvenční správce
od smlouvy o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v době, kdy již
druhá smluvní strana nemůže takto vzniklou pohledávku přihlásit do
insolvenčního řízení (neboť uplynula přihlašovací lhůta), může ji uplatnit
přihláškou i po uplynutí této propadné lhůty, aniž by šlo o přihlášku opožděnou. Nejvyšší soud citovaný závěr vysvětlil tak, že § 253 odst. 4 insolvenčního
zákona je ustanovením speciálním k § 168 odst. 2 písm. h) insolvenčního
zákona. Při posuzování nároků plynoucích věřiteli vůči dlužníku, na jehož
majetek byl prohlášen konkurs, lze dovodit, že pohledávkami za majetkovou
podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. h) insolvenčního zákona jsou pouze
pohledávky, které vznikly druhému účastníku smlouvy z pokračování smlouvy po
prohlášení konkursu, jak to výslovně stanoví § 253 odst. 4 věta druhá
insolvenčního zákona. Naopak pohledávky náležející druhé smluvní straně
(věřiteli) v případě, kdy insolvenční správce využije svého práva (§ 253 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona) odstoupit od smlouvy (§ 253 odst. 4 věta první
insolvenčního zákona), pohledávkami za majetkovou podstatou nejsou. Jinými slovy, formulace použitá v § 253 odst. 4 první větě insolvenčního zákona
„uplatňování náhrady tím způsobené škody přihláškou pohledávky“ v žádném
případě neznamená štěpení nároku vzniklého druhé smluvní straně odstoupením
správce od smlouvy, a to na „náhradu škody“, kterýžto nárok má podléhat
přihlášení, a na zbylý nárok na „vrácení plnění“, který má být pohledávkou za
majetkovou podstatou. Takové pojetí dikci zkoumané právní normy neodpovídá. V §
253 odst. 4 první větě insolvenčního zákona použitá formulace pouze vyjadřuje,
že nároky vzniklé z odstoupení se uplatňují přihláškou, a to veškeré nároky
vzniklé druhé smluvní straně tím, že smlouva nebude splněna. Na to (logicky)
navazuje pátý odstavec § 253 insolvenčního zákona, který doplňuje, že nelze
žádat vrácení částečného plnění. Uvedené závěry se obdobně prosadí i v poměrech projednávané věci. I kdyby tak nastala domněnka odstoupení žalované (resp. předchozího
insolvenčního správce dlužnice) od smlouvy o archivaci a skartaci zakotvená v §
253 odst.
2 insolvenčního zákona, neboť smlouva nebyla v době prohlášení
konkursu ještě zcela splněna dlužnicí ani žalobcem a tehdejší insolvenční
správce dlužnice se v zákonné lhůtě nevyjádřil, zda smlouvu splní, pohledávka
žalobce na vrácení plnění ze smlouvy, od které bylo takto odstoupeno, by nebyla
pohledávkou za majetkovou podstatou; žalobce by ji musel v insolvenčním řízení
uplatnit přihláškou pohledávky a žalobě o určení, že se jedná o pohledávku za
majetkovou podstatou, již jen z tohoto důvodu nemůže být vyhověno. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem ani co do řešení otázky pořadí
uplatněné pohledávky, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné a
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší
soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2017
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu