29 Cdo 4027/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce Krizový a finanční management v. o. s., se sídlem v Praze 1, Náprstkova
214/7, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27905454, jako insolvenčního
správce dlužníka NICOD s. r. o., identifikační číslo 27950298, zastoupeného
JUDr. Michalem Sýkorou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Pod Hybšmankou 3090/28,
PSČ 150 00, proti žalovanému Metrostav a. s., se sídlem v Praze 8 - Libni,
Koželužská 2450/4, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 00014915, zastoupenému
Jiřím Hřídelem, advokátem, se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136, PSČ 397 01, o
zaplacení 1 093 896,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 32 Cm 10/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 2. dubna 2014, č. j. 4 Cmo 203/2013-122, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. dubna 2014, č. j. 4 Cmo 203/2013-122,
a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2013, č. j. 32 Cm
10/2012-93, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Pozdější dlužník, jako zhotovitel, a žalovaný, jako objednatel, uzavřeli dne
21. května 2008 smlouvu o dílo č. 08010231/ZL, jejímž předmětem byla kompletní
dodávka a montáž stabilního hasicího zařízení na akci „Office Park Nové
Butovice“. Cena za dílo byla sjednána na částku 3 795 534,75 Kč včetně DPH.
Žalovaný zaplatil část ceny díla ve výši 95 %. Zbytek ceny díla (189 777 Kč)
představoval pozastávku, k jejíž úhradě mělo dojít po uplynutí záruční lhůty 72
měsíců.
2/ Pozdější dlužník, jako zhotovitel, a žalovaný, jako objednatel, uzavřeli dne
24. září 2008 smlouvu o dílo č. OS-8500277, jejímž předmětem byla kompletní
dodávka a montáž stabilního hasicího zařízení na akci „Komerční centrum Praha –
Vypich“. Část ceny díla ve výši 904 119,28 Kč je žalovaným zadržována jako
pozastávka.
3/ Usnesením ze dne 17. září 2010, č. j. MSPH 79 INS 7477/2010-A-15, Městský
soud v Praze zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil Krizový
a finanční management v. o. s. (žalobce).
4/ Usnesením ze dne 16. listopadu 2010, č. j. MSPH 79 INS 7477/2010-B-8,
Městský soud v Praze prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
Na tomto základě dospěl soud k závěru, že „žalobce“ má za žalovaným pohledávku
v celkové výši 1 093 896,20 Kč, která se v souladu s § 250 zákona č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), stala splatnou
prohlášením konkursu, tj. dne 16. listopadu 2010.
K tomu – cituje § 253 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona – dodal, že s ohledem na
to, že insolvenční správce se ve lhůtě 15 dnů nevyjádřil tak, že smlouvy splní,
platí, že od nich odstoupil. Po tomto odstoupení se žalovaná pohledávka „stala
bezdůvodným obohacením na straně žalovaného, neboť odpadl důvod jejího
zadržení“.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, předeslal,
že v dané věci je základní otázkou, k jakému okamžiku se prezentovaná práva a
povinnosti stran vztahují. Je-li ve smlouvě sjednáno zádržné, podle odvolacího
soudu zajišťuje splnění povinností ze strany zhotovitele. V době prohlášení
konkursu podle předchozí úpravy [§ 14 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“)] a současné úpravy (§ 253 insolvenčního
zákona) právo na vyplacení zadržované částky ještě nevzniká. Tato situace se
však podle § 253 insolvenčního zákona mění v případě nekonání správce tak, že
po uplynutí 15 dnů od smlouvy odstupuje.
Po odstoupení od smlouvy (pokračoval odvolací soud) se strany nemohou řídit
ustanoveními smlouvy, ale musí se vypořádat podle pravidel o bezdůvodném
obohacení podle § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), a pravidel
obsažených v § 253 insolvenčního zákona. Vzhledem k tomu „není odvoláním
žalovaného prokázána existence jeho nároku na ponechání si pozastávky“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné
pro řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále pro řešení
otázek dosud neřešených, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném
právním posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v
celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel především nesouhlasí s tím, že sjednání pozastávky z ceny díla
znamená toliko odloženou splatnost již vzniklého nároku. S odkazem na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2007, sp. zn. 32 Odo 220/2006, má za to,
že sjednáním pozastávky byl ujednán vznik nároku na zaplacení části ceny díla
představující pozastávku. Jestliže neexistuje právo zhotovitele na úhradu části
ceny díla, neexistuje ani jemu odpovídající závazek objednatele část ceny díla
zaplatit a pohledávka pak nemůže být prohlášením konkursu ani zesplatněna. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené praxe
dovolacího soudu v otázce, jak se mají účastníci smlouvy o dílo uzavřené v
režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“),
vypořádat v případě jejího odstoupení. V tomto směru odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010. Pouhý paušální odkaz na § 451 a násl. obč. zák. a § 253 insolvenčního zákona
není podle dovolatele správný již potud, že nebere v úvahu, zda si strany
upravily vypořádání pro případ odstoupení od smlouvy smluvně, a pokud nikoliv,
zda neměla být aplikována ustanovení obchodního zákoníku upravující vypořádání
stran při odstoupení od smlouvy o dílo uzavřené podle obchodního zákoníku. Z
odkazu odvolacího soudu není rovněž patrné, které konkrétní ustanovení § 451 a
násl. obč. zák. mělo být aplikováno. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatel spatřuje rovněž
v závěru, že výše bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému vzniknout po
odstoupení od smlouvy, představuje právě částka odpovídající sjednaným
pozastávkám. V tomto případě odvolací soud nevysvětlil, proč právě pro výši
bezdůvodného obohacení použít ustanovení zaniklých smluv o dílo, zatímco jiná
ustanovení smluv nevzal v potaz. V neposlední řadě dovolatel vytýká soudům nižších stupňů procesní pochybení,
které spočívá v tom, že nerespektovaly ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu, aniž přesvědčivě odůvodnily, proč tak učinily. Takový postup je však v
rozporu se závěry vyslovenými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010, ze dne 14. června 2012, sp. zn. 30
Cdo 1042/2012 a ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007. Konečně za dosud neřešenou považuje dovolatel otázku, „zda, do jaké míry a za
jakých podmínek je možné platně sjednat ve smlouvě o dílo ujednání typu ‚ipso
facto‘ pro případy, kdy zhotovitel nebude schopen část plnění poskytnout, takto
případy zahrnující také insolvenci a konkurs zhotovitele (obecně), a to vše
(speciálně) ve vztahu k režimu tzv. pozastávek či tzv.
zádržného sjednávaného
běžně ve smlouvách o dílo jako právo objednatele dočasně nezaplatit zhotoviteli
za sjednaných podmínek část ceny díla resp. zaplatit sjednanou část ceny díla
až po splnění sjednané podmínky zpravidla v podobě skončení doby záruky za
jakost díla a skutečnosti, že zhotovitel po dobu záruky skutečně provede
odstranění vytčených vad díla podle smlouvy, včetně otázky, zda, za jakých
podmínek, případně v jakém rozsahu takové ujednání může výslovně zahrnovat
slevu z ceny díla odpovídající ekonomické hodnotě poskytnuté záruky za jakost,
oceněné v paušální výši vztažené k celkově ceně díla dohodou stran“. V daných souvislostech dovolatel poukazuje na to, že pohledávka na zaplacení
části ceny díla představující pozastávku zanikla podle článku XI odst. 13
všeobecných smluvních podmínek, na něž odkazují obě smlouvy o dílo, ještě před
nástupem fikce odstoupení od smlouvy podle § 253 odst. 2 insolvenčního zákona. Zánik pohledávky před nástupem účinků fikce odstoupení od smluv o dílo však
znamená, že k odstoupení od smlouvy o dílo podle § 253 odst. 2 insolvenčního
zákona nikdy nemohlo dojít. Pokud totiž zhotoviteli nemohlo vzniknout právo na
zaplacení pozastávky jako části ceny díla, objednatel se již nemohl domáhat
vůči zhotoviteli poskytnutí dalšího či zbývajícího plnění v podobě záručního
servisu díla. Proto ani správce nemohl účinně prohlásit, že smlouvu splní. Z uvedeného důvodu není podle dovolatele vůbec rozhodné, jaké smluvní právo
platilo mezi účastníky ohledně vypořádání pro případ odstoupení od smlouvy či
zda takové ujednání mělo přetrvat účinky odstoupení od smlouvy. Žalobce ve vyjádření navrhuje zamítnutí dovolání. Především zdůrazňuje, že
podle jeho názoru nemohlo dojít ke snížení ceny díla ve formě slevy, která je
svou povahou zápočtem k zádržnému, na jehož vyplacení měl jinak dlužník
(zhotovitel) nárok. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné, neboť v posouzení dovoláním otevřené otázky (jakým
způsobem jsou strany smlouvy povinny vypořádat se v případě odstoupení od
smlouvy) je napadené rozhodnutí v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení
vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (odstavec 2). Podle § 351 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2013, pro věc
rozhodném), odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze
smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé
porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo
volby tohoto zákona podle § 262, řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných
ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají
trvat i po ukončení smlouvy (odstavec 1). Strana, které bylo před odstoupením
od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního
závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak
stanovené podle § 502. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má
nárok na úhradu nákladů s tím spojených (odstavec 2). Podle § 543 obch. zák. má-li ke zhotovené věci vlastnické právo zhotovitel a
závazek provést dílo zanikne z důvodu, za který neodpovídá objednatel, je
objednatel oprávněn požadovat zaplacení ceny věcí zhotovitelem od něho
převzatých, které zhotovitel zpracoval při provedení díla nebo které nelze
vrátit. Nárok objednatele na náhradu škody tím není dotčen (odstavec 1). Zanikl-li závazek provést dílo z důvodu, za který odpovídá objednatel, je
objednatel oprávněn požadovat úhradu toho, o co se zhotovitel obohatil
(odstavec 2). Podle § 544 obch. zák. má-li ke zhotovované věci vlastnické právo objednatel a
věc nelze vzhledem k její povaze vrátit nebo předat zhotoviteli, je objednatel
povinen uhradit zhotoviteli to, o co se objednatel zhotovováním věci obohatil,
jestliže závazek zanikl z důvodu, za který objednatel neodpovídá (odstavec 1). Zanikl-li závazek v případech uvedených v odstavci 1 z důvodů, za něž odpovídá
objednatel, může zhotovitel požadovat úhradu ceny věcí, které účelně opatřil a
jež se zpracováním staly součástí zhotovované věci, pokud cena těchto věcí není
zahrnuta v nároku zhotovitele podle § 548 odst. 2 (odstavec 2). Podle § 545 obch. zák. ustanovení § 544 platí obdobně v případech, kdy
předmětem díla je montáž, údržba, oprava nebo úprava věci. Podle § 548 odst. 2 obch. zák.
odstoupil-li zhotovitel od smlouvy pro prodlení
objednatele a nespočívá-li překážka pro splnění povinnosti objednatele v
okolnostech vylučujících odpovědnost (§ 374), náleží zhotoviteli cena, na
kterou má nárok na základě smlouvy. Od této ceny se však odečte to, co
zhotovitel ušetřil neprovedením díla v plném rozsahu. Odvolací soud dospěl k závěru, že v případě, kdy zhotovitel (dlužník) odstoupil
prostřednictvím insolvenčního správce od smlouvy, nemohou se strany řídit
ustanoveními smlouvy o dílo a objednatel (žalovaný) tak nemá právo na ponechání
si pozastávky. Takový právní závěr je však vnitřně rozporný. Odvolací soud sice na jednu
stranu uvádí, že se strany nemohou řídit smlouvou o dílo (neboť od ní bylo
odstoupeno), na druhou stranu však dospívá k závěru, že objednatel je povinen
dále plnit smlouvu a zaplatit dohodnutou (zbývající) část ceny díla tvořící
tzv. pozastávku. Odvolací soud pochybil i v určení způsobu, jakým se smluvní strany mají po
zániku smlouvy vypořádat. Z ustálené soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. března
2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června
2012, sp. zn. 23 Cdo 501/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna
2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007) plyne, že ačkoliv právní doktrína i soudní
praxe z § 349 odst. 1 obch. zák. dovozují, že v oblasti obchodních závazkových
vztahů odstoupením smlouva zaniká ex nunc, ke dni účinnosti odstoupení, nikoliv
tedy od počátku, z ustanovení § 351 odst. 1 věty první a odst. 2 věty první
obch. zák. však vyplývá, že i v tomto případě se odstoupení týká též těch
závazků, které byly v době účinnosti odstoupení již splněny (srov. shodně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1677/2008);
podle § 351 odst. 1 věty první obch. zák. zanikají všechna (sic!) práva a
povinnosti ze smlouvy, vyjma těch, které jsou uvedeny ve větě druhé, a § 351
odst. 2 věta první obch. zák. zakládající povinnost stran vrátit si plnění
poskytnutá před odstoupením od smlouvy by nemělo smysl, kdyby se odstoupení
týkalo jen těch závazků, popřípadě té jejich části, na kterou nebylo před
odstoupením plněno. Zanikla-li v důsledku odstoupení smlouva o dílo, zanikl též závazek žalovaného
jako objednatele zaplatit žalobci jako insolvenčnímu správci zhotovitele cenu
díla v této smlouvě dohodnutou (§ 546 odst. 1 věta první obch. zák.), a
nejde-li o případ upravený v § 548 odst. 2 obch. zák., neobstojí závěr
odvolacího soudu, že zhotoviteli náleží část dohodnuté ceny – pozastávka. Zanikne-li smlouva uzavřená v režimu obchodního zákoníku odstoupením (bez
ohledu na to, zda k odstoupení došlo právním úkonem či nevyvratitelnou
domněnkou), vypořádají se účastníci smlouvy, není-li ujednáno jinak (srov. §
263 odst. 1 obch. zák.), podle zásad stanovených v § 351 odst. 2 obch. zák.,
podle něhož strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění
druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžitého závazku spolu s úroky ve výši
sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle § 502.
Jde-li o
smlouvu o dílo, je takto upravený způsob vypořádání doplněn (speciálně upraven)
o pravidla vzájemného vypořádání účastníků smlouvy o dílo upravená v § 543 až
545 a v § 548 odst. 2 obch. zák. (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
17. února 2005, sp. zn. 32 Odo 372/2004). Právo na zaplacení ceny díla sjednané ve smlouvě (v redukované výši) zakládá
toliko § 548 odst. 2 obch. zák., jehož aplikace v projednávané věci v úvahu
nepřipadá již z toho důvodu, že od smlouvy zhotovitel (v tomto případě
insolvenční správce) neodstoupil pro prodlení objednatele, ale k odstoupení od
smlouvy (podle odvolacího soudu) došlo ze zákona z důvodu prohlášení konkursu
na majetek dlužníka (zhotovitele) a v důsledku toho, že se žalobce v určené
lhůtě nevyjádřil, že smlouvu splní. Cena díla (jejíž součástí je i pozastávka) sjednaná v zaniklé smlouvě je právně
nevýznamná pro zjištění, oč se objednatel obohatil, tedy oč se plněním
zhotovitele zvýšil jeho majetkový stav; rozhodná je cena obvyklá ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 6 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších
předpisů (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna
1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, uveřejněný pod č. 15/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a dále též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1316/2006). Již to je důvodem, pro který nemůže napadené rozhodnutí obstát. V dovolání však žalovaný zpochybňuje rovněž to, zda nastaly účinky
nevyvratitelné domněnky odstoupení od smlouvy podle § 253 odst. 2 insolvenčního
zákona. Přitom k tomu, zda je možné aplikovat výše zmíněná ustanovení o
vypořádání v případě zániku smlouvy o dílo, je nutné posoudit, zda k odstoupení
od smlouvy skutečně došlo. Podle § 253 insolvenčního zákona nebyla-li smlouva o vzájemném plnění včetně
smlouvy o smlouvě budoucí v době prohlášení konkursu ještě zcela splněna ani
dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy, insolvenční správce může smlouvu
splnit místo dlužníka a žádat splnění od druhého účastníka smlouvy nebo může od
smlouvy odstoupit (odstavec 1). Jestliže se insolvenční správce do 15 dnů od
prohlášení konkursu nevyjádří tak, že smlouvu splní, platí, že od smlouvy
odstupuje; do té doby nemůže druhá strana od smlouvy odstoupit, není-li v ní
ujednáno jinak (odstavec 2). Podle § 536 odst. 1 obch. zák. smlouvou o dílo se zavazuje zhotovitel k
provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho
provedení. Podle § 546 odst. 1 věta první obch. zák. objednatel je povinen zhotoviteli
zaplatit cenu dohodnutou ve smlouvě nebo určenou způsobem stanoveným ve smlouvě. Podle § 554 odst. 1 obch. zák. zhotovitel splní svou povinnost provést dílo
jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě,
jinak v místě stanoveném tímto zákonem. V rozsudku ze dne 6. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1170/2006, uveřejněném pod
číslem 42/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 42/2008“),
Nejvyšší soud při výkladu § 14 odst. 2 ZKV ve znění účinném do 30.
dubna 2004
(resp. § 14 odst. 4 ZKV ve znění účinném do 31. prosince 2007) vysvětlil, že s
přihlédnutím k jazykovému, logickému, teleologickému i historickému výkladu
dotčeného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, je odstoupení od smlouvy
podle ustanovení § 14 odst. 2 ZKV možné jen tehdy, nebyla-li v době prohlášení
konkursu smlouva o vzájemném plnění splněna žádnou smluvní stranou. Tamtéž Nejvyšší soud dále uzavřel, že tomuto chápání uvedeného ustanovení v
kontextu jeho vývoje odpovídá i dikce § 253 insolvenčního zákona. Výkladem § 253 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, se
Nejvyšší soud dále zabýval v rozsudku ze dne 31. října 2014, sen. zn. 29 ICdo
20/2012, uveřejněném pod číslem 49/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, ve kterém formuloval a odůvodnil (mimo jiné) následující závěry:
1/ Smlouvou o vzájemném plnění se ve smyslu § 253 odst. 1 insolvenčního zákona
rozumí vedle tam výslovně uvedené smlouvy o smlouvě budoucí především (typově)
kupní smlouva, směnná smlouva nebo smlouva o dílo (a typově jí naopak není
např. darovací smlouva). V judikatuře se závěr, že kupní smlouva je smlouvou o
vzájemném plnění ve smyslu § 14 odst. 4 ZKV, podává např. z důvodů R 42/2008, a
závěr, že takovou smlouvou je i smlouva o dílo, z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 30. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 1566/2009, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura číslo 4, ročník 2011, pod číslem 55. 2/ Právo insolvenčního správce rozhodnout se, zda splní smlouvu o vzájemném
plnění, je vymezeno zákonnou patnáctidenní lhůtou počítanou od prohlášení
konkursu na majetek dlužníka, po jejímž marném uplynutí nastává nevyvratitelná
domněnka, že insolvenční správce od smlouvy odstupuje (§ 253 odst. 2
insolvenčního zákona). 3/ Příkladem kupní smlouvy, která nebyla ještě v době prohlášení konkursu
splněna ani úpadcem, ani druhým účastníkem smlouvy, anebo byla splněna (oběma
stranami) jen částečně, je kupní smlouva, kde na straně jedné nebyla uhrazena
kupní cena, a na straně druhé nebylo převedeno vlastnické právo k předmětu
koupě (rozsudek ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1028/2007, uveřejněný
pod číslem 105/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 4/ Závazek prodávajícího z kupní smlouvy o převodu nemovitostí lze považovat za
zcela splněný, jakmile prodávající převedl vlastnické právo k nemovitostem na
kupujícího. Srov. rozsudek ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 2506/2007
(proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud
odmítl usnesením ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. III. ÚS 450/10). Srov. obdobně
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo
3835/2010 (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 5. prosince 2013, sp. zn. III. ÚS 2935/2013). V odůvodnění rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1566/2009 Nejvyšší soud při výkladu § 14
odst. 2 ZKV (resp. § 14 odst. 4 ZKV) dospěl k závěru, že smlouva o dílo je
(zhotovitelem) splněna, když zhotovitel dílo dokončí a předá objednateli. Nejvyšší soud již v důvodech usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn.
29 NSČR
30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, zdůraznil, že pro insolvenční řízení nelze bez dalšího
(automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o
konkursu a vyrovnání [a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje
poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a
jejichž pojetí ne vždy (a to zpravidla záměrně) odpovídá tomu, jak bylo v
obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a
vyrovnání]. To nicméně neplatí pro závěry formulované v konkursních poměrech při výkladu §
14 odst. 4 ZKV pro účely posouzení, kdy je smlouva o dílo zcela splněna alespoň
jednou ze smluvních stran (jež jsou potud použitelné i při výkladu § 253 odst. 1 insolvenčního zákona). Pojmovými znaky smlouvy o dílo (§ 536 odst. 1 obch. zák.) jsou závazek
zhotovitele provést určité dílo a závazek objednatele zaplatit cenu za
provedení díla. Z uvedeného plyne, že smlouva o dílo je ze strany zhotovitele
splněna provedením díla (§ 554 odst. 1 obch. zák.) a ze strany objednatele
zaplacením ceny díla (§ 546 odst. 1 obch. zák.). Na uvedeném závěru nic nemění
ani okolnost, že si strany smlouvy sjednaly záruku za jakost díla, která je
toliko vedlejším ujednáním. Jinými slovy, smlouva o dílo je ve smyslu § 253 odst. 1 insolvenčního zákona
splněna zhotovitelem v případě, kdy je dílo provedeno, tj. řádně ukončeno a
předmět díla předán objednateli v dohodnutém místě. Soud prvního stupně a soud odvolací dospěly k závěru, že bylo odstoupeno od
smluv pouze na základě zjištění, že byl prohlášen konkurs na majetek
zhotovitele a insolvenční správce se ve lhůtě 15 dnů nevyjádřil, že smlouvu
splní. Samotné prohlášení konkursu a uplynutí lhůty 15 dnů však (bez dalšího) nástup
nevyvratitelné domněnky odstoupení od smlouvy o dílo nezpůsobuje, když
podstatnou je okolnost, zda (již) byla smlouva o dílo splněna alespoň jednou ze
smluvních stran, tedy v tomto případě, zda bylo dílo řádně ukončeno a předáno
objednateli. Bez tohoto právního posouzení je závěr o tom, že došlo k
odstoupení od smlouvy o dílo a žalobce tak má nárok na vydání bezdůvodného
obohacení, neúplný a tudíž nesprávný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k
tomu, že důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také
na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a
vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Další dovolací argumentací se již za této situace (pro nadbytečnost)
nezabýval. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně
závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení posoudí soud prvního stupně po doplnění skutkových zjištění a s
přihlédnutím k obsahu smluv o dílo a na ně navazujících všeobecných smluvních
podmínek, zda byly smlouvy o dílo splněny zhotovitelem, případně, s ohledem na
námitky dovolatele ohledně zániku povinnosti doplatit cenu díla (pozastávku)
zhotoviteli, objednatelem. V kladném případě se bude zabývat námitkami
dovolatele, podle nichž nárok na zaplacení části ceny díla – pozastávky
nevznikl, případně zanikl. Bude-li mít soud prvního stupně dále za to, že
smlouva o dílo zanikla odstoupením podle § 253 insolvenčního zákona, posoudí
uplatněný nárok žalobce podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Přitom
nepřehlédne výše citovanou judikaturu Nejvyššího soudu. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.