30 Cdo 1042/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobců a) K. P., a b) P. P., oběma zastoupených JUDr. Františkem Kaletou,
advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Stodolní 26, proti žalované
Ing. M. N., zastoupené Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v
Ostravě-Moravské Ostravě, Husova 1285/2, o určení vlastnictví k nemovitosti,
vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 37 C 142/2009, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. srpna 2011, č.j. 11 Co
149/2011-79, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. srpna 2011, č.j. 11 Co
149/2011-79, a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 17. ledna 2011, č.j. 37
C 142/2009-47, se vyjma jeho výroku I. o zamítnutí návrhu na přerušení řízení,
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Opavě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17.
ledna 2011, č.j. 37 C 142/2009-47, zamítl návrh žalovaných na přerušení řízení
(výrok I.), určil, že „1) žalovaný Ing. R. S., je vlastníkem pozemku, parcely
č. 42/30 o výměře 746 m2, ostatní plocha, která se nachází v katastrálním území
B., obec H., okres O. a je zapsána v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu
pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště O.“ (výrok II.), a dále
rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Shledal, že darovací smlouva k
předmětnému pozemku uzavřená mezi původně žalovaným 1) (který v průběhu řízení
zemřel) a současnou žalovanou [původně žalovanou 2)] dne 5. srpna 2009 je
neplatná, když žalovaný 1) byl v době jejího uzavírání informován o výsledku
soudního sporu s žalobci, který pro něj skončil nepříznivě, kdy přes jeho
nesouhlas byl nahrazen jeho projev vůle na kupní smlouvě s žalobci. Oprávněný
zájem žalobců nabýt do svého vlastnictví předmětný pozemek byl tedy ještě před
jeho naplněním zmařen jednáním žalovaného 1) a výkon práva spočívající v
realizaci vlastnického práva dispozicí – darováním předmětného pozemku žalované
2) – nemůže požívat ochrany, je v rozporu s § 3 obč. zák. a podle § 39 obč.
zák., a je tedy neplatný. Uzavřel, že tento právní úkon se navíc příčí dobrým
mravům, když se žalovaný 1) snažil zmařit rozhodnutí soudu, aby bylo prakticky
nevykonatelné; jediným motivem a účelem darovací smlouvy bylo vyhnout se
důsledkům plynoucím z rozhodnutí soudu a darovací smlouva tak nebyla uzavřena
ze strany žalovaného 1) s vážným úmyslem darovat pozemek žalované 2).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“)
v záhlaví cit. rozsudkem podle § 219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku II. o věci samé a změnil jej jen ve výroku III.,
týkajícího se nákladů řízení. Dále pak rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V
odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že pro posouzení důvodnosti
žaloby je podstatné, že k převodu předmětné nemovitosti došlo po vyhlášení
rozsudku o nahrazení projevu vůle, s jehož obsahem byl žalovaný 1) seznámen a
jehož účinky chtěl tímto úkonem zvrátit. Tím se dopustil jednání, které je v
hrubém rozporu s dobrými mravy, neboť citelně zasáhl do legitimního očekávání
žalobců (založeného procesním úspěchem v řádném soudním řízení vyjádřeným zatím
nepravomocným rozsudkem), že k uzavření kupní smlouvy dojde a proto i odvolací
soud dospěl k závěru, že darovací smlouva ze dne 5. srpna 2009 je absolutně
neplatná podle § 39 obč. zák. K tomu odvolací soud dodal, že tento závěr je ve
shodě se zásadou, že závazky mají být dodrženy a pokud dojde k jejich porušení,
má ohrožený účastník právo domoci se soudní ochrany a v tomto procesu nesmí být
jeho právo ohroženo nebo zmařeno jednáním druhé strany, které je projevem
nerespektování a neúcty k právu.
Dne 9. září 2011 zemřel žalovaný 1), Ing. R. S. Usnesením Okresního soudu v
Opavě ze dne 19. ledna 2012, č.j. 37 C 142/2009-100, bylo rozhodnuto, že
namísto žalovaného 1) bude soud pokračovat v řízení na straně žalované výlučně
s Ing. M. N.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala poté žalovaná Ing. M. N. (dále již
„dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž uvádí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a
dovolacímu soudu dává na zvážení následující otázky (dle jejího názoru)
zásadního právního významu:
· Zda je v soudním řízení prokázán naléhavý právní zájem na určení
vlastnického práva žalovaného, který byl zavázán smlouvou o uzavření budoucí
kupní smlouvy, když nedošlo k nabytí právní moci rozsudku o nahrazení projevu
vůle a tedy k platnému uzavření kupní smlouvy, a to ani do doby podání žaloby
na určení, ani do doby vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně o určení práva. · Zda je v řízení prokázán naléhavý právní zájem na požadovaném určení
za situace, kdy nelze předpokládat, že žalobci na základě požadovaného určení
kladně dokončí řízení o povolení vkladu jejich vlastnického práva do katastru
nemovitostí, neboť nedoloží (protože neexistovala) ke dni podání návrhu na
vklad smlouvu o převodu nemovitostí, a to ani ve formě pravomocného rozsudku
nahrazujícího projev vůle prodávajícího. · Zda lze dovozovat neplatnost darovací smlouvy pro rozpor s dobrými
mravy pouze ze skutečnosti, že povinný ze smlouvy o uzavření budoucí smlouvy
převede smlouvou na třetí osobu předmět smlouvy budoucí po vyhlášení rozsudku,
který nahrazuje jeho projev vůle, avšak před nabytím právní moci takového
rozsudku a tudíž před uzavřením smlouvy o převodu (dle soudního rozhodnutí) a
rovněž před podáním návrhu na vklad vlastnického práva dle rozsudku
nahrazujícího projev vůle. · Zda lze nepravomocný rozsudek (toliko vyhlášený) nahrazující projev
vůle povinného ze smlouvy o uzavření budoucí smlouvy považovat za porušení
obligačního závazku, který může mít za následek neplatnost smlouvy s
nabyvatelem, který o tomto závazku nevěděl a věc nabyl v dobré víře. (zde
dovolatelka poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 2 Cdon 736/97). Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k podanému dovolání písemně nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené §
240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou
advokátkou, dospěl k závěru, že dovolání proti uvedenému rozsudku odvolacího
soudu je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací
soud při posuzování otázky neplatnosti darovací smlouvy ze dne 5. srpna 2009,
uzavřené mezi dárcem - původně žalovaným 1) Ing. R. S. (který zemřel dne 9. září 2011), a obdarovanou dovolatelkou, se (v níže osvětleném rozsahu) odchýlil
od judikatury Nejvyššího soudu. V posuzované věci odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění učiněného již
soudem prvního stupně, in concreto, že „ve smlouvě o budoucí kupní smlouva
uzavřené dne 15. 3.
2007 se žalovaný 1) zavázal k prodeji předmětné nemovitosti
žalobcům ve lhůtě do 30. 6. 2007. Svůj závazek však nedodržel, proto se žalobci
obrátili na soud s žalobou o nahrazení projevu vůle za žalovaného 1) k uzavření
slíbené kupní smlouvy a v tomto řízení uspěli. Krátce po vyhlášení rozsudku
Krajského soudu v Ostravě, o kterém byl žalovaný 1) týž den informován svým
tehdejším právním zástupcem, odvolal svému advokátu plnou moc a převedl
předmětnou nemovitost na svou dceru žalovanou 2) darovací smlouvou. Právní
účinky darovací smlouvy nastaly dne 7. 6. 2009. Rozsudek Krajského soudu v
Ostravě, který mezitím doručil již bývalý zástupce žalovanému 1), žalovaný
vrátil zpět s tím, že již není zastoupen a domáhal se řádného doručení rozsudku
ke svým rukám, což oddálilo okamžik nabytí právní moci až na den 4. 3. 2011.“
Odvolací soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že „tím, že žalovaný
1) převedl předmětnou nemovitost na žalovanou 2) s plným vědomím obsahu
vyhlášeného rozsudku ve snaze zmařit jeho účinek, se však dopustil jednání,
které je v hrubém rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), neboť
citelně zasáhl do legitimního očekávání žalobců, že k uzavření kupní smlouvy
postupem výše uvedeným dojde. Legitimita očekávání vzniku kupní smlouvy byla u
žalobců založena jejich procesním úspěchem v řádném soudním řízení vyjádřeným
zatím nepravomocným rozsudkem, žalovaný 1) však tento stav nemínil respektovat
a (následující text tučně zvýraznil Nejvyššího soud) navíc o své pravé pohnutce
se nezmínil ani obdarované žalované 2).“ Odvolací soud proto předmětnou
darovací smlouvu shledal absolutně neplatnou podle § 39 obč. zák. Odvolací soud ve svém rozhodnutí sice ve vztahu k žalobcům poukazuje na princip
legitimního očekávání, avšak ponechává zcela bez hodnocení postavení
dovolatelky, skutkové zjištění, že dovolatelka o úmyslu převodce (nerespektovat
zmíněný rozsudek o prohlášení projevu vůle převodce při uzavření kupní smlouvy
s žalobci) nevěděla, resp., že dárce „o své pravé pohnutce se nezmínil ani
obdarované žalované 2)“, jakož i argumentaci dovolatelky, která ve svém
dovolání odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu. Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04
(který je veřejnosti dostupný na webových stránkách Ústavního soudu –
www.nalus.usoud.cz), vyložil, že ke znakům právního státu totiž neoddělitelně
patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry
v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě implikuje
především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech
shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů. Judikoval dále,
že z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů
veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv
oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá sice
kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva, nýbrž ten požadavek, aby tato
změna byla s ohledem na konkrétní okolnosti, jako je kupř.
objektivní vývoj
společenských podmínek dotýkající se daných skutkových situací (sp. zn. IV. ÚS
200/96), předvídatelná nebo případně nepředvídatelná změna výkladu v době
jejího uskutečnění byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné
racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody
předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované (sp. zn. III. ÚS 470/97). Ústavní soud také zdůraznil, že pouze takto transparentně
vyložené myšlenkové operace, odůvodňující divergentní postup nezávislého soudu,
resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při
aplikaci práva. Jestliže Nejvyšší soud coby vrcholný soudní orgán zajišťuje jednotu a zákonnost
rozhodování ve věcech patřících do pravomocí soudů v občanském soudním řízení,
je povinností nižších soudů naplňovat shora připomenutý požadavek ústavního
principu předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání
jednotného rozhodování ve skutkově obdobných případech i tím, že budou ve své
rozhodovací činnosti důsledně reflektovat i judikaturu Nejvyššího soudu. V
tomto směru lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince
2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007 (který je veřejnosti dostupný na webových
stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), ve kterém dovolací soud připomenul,
že právní názory, které Nejvyšší soud zaujal v jiných právních věcech, nejsou
sice ex lege právně závazné (aplikovatelné) na případy s obdobným skutkovým či
právním základem, z nějž vzešel ten který jeho judikát, nelze však současně
ztrácet ze zřetele, že došlo-li v soudní rozhodovací praxi při řešení určité
materie k judikatornímu ustálení právního názoru, je z povahy věci nezbytné,
aby soudy nižších stupňů tento judikatorní posun ve své rozhodovací praxi
reflektovaly, a v případě, že takový právní názor nesdílejí, jej ve světle jimi
pečlivě vyložené argumentace (kriticky) konfrontovaly a seznatelným způsobem (v
odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí) vyložily, proč, resp. z
jakého (jakých) nosného (nosných) důvodu (důvodů) nebylo lze se ve věci s
obdobným skutkovým či právním základem s předmětným judikátem ztotožnit. Případný - soudem nižšího stupně provedený - judikatorní odklon je tedy možný
jen při realizované konfrontaci s dosud judikovaným (judikovanými) závěrem
(závěry) a vyložením nosného (nosných) důvodu (důvodů), který (které) vedl(y)
předmětný soud k odklonu od dosavadní judikatury; v opačném případě se zaujatý
právní názor soudu nižšího stupně stává defektním a nepřezkoumatelným. Sneseno do skutkových poměrů dané věci je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud již
v rozsudku z 25. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 848/97, uveřejněném pod č. 17/2000
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (příp. in www.nsoud.cz) uvedl, že v
případě zcizení nemovitosti více subjektům, resp. dvojímu převodu téže
nemovitosti, se vlastníkem nemovitosti stane ten, kdo jako první doručil návrh
na vklad do katastru nemovitostí katastrálnímu orgánu. V usnesení ze dne 26. září 2001, sp. zn.
22 Cdo 2910/99 (in www.nsoud.cz, ASPI), pak dovolací soud
judikoval, že o neplatnosti smlouvy, která byla uzavřena později a na základě
které bylo vlastnické právo k nemovitosti do katastru vloženo, by bylo možno
uvažovat jen tehdy, kdyby její sledovaný účel (nikoli nevyslovená pohnutka)
odporoval zákonu nebo jej obcházel či se příčil dobrým mravům podle § 39 obč. zák. Dále je třeba připomenout, že závěr o neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 39
obč. zák. z důvodu, že svým obsahem nebo účelem odporuje zákona nebo jej
obchází anebo se příčí dobrým mravům, není možné učinit jen na základě
gramatického výkladu, nýbrž je vždy třeba zkoumat účel zákonného zákazu či
příkazu. Bylo by totiž v rozporu s principy právního státu, byl-li by
preferován přístup upřednostňující výklad vedoucí k závěru o neplatnosti
smlouvy před výkladem, na jehož základě není možno neplatnost smlouvy dovodit. Nejvyšší soud nemá rovněž žádného důvodu se odchylovat od vysloveného závěru,
že v případě, kdy zákonné omezení směřuje pouze vůči jedné ze stran smlouvy,
je třeba považovat smlouvu za neplatnou pouze výjimečně, a to tehdy, kdy by to
bylo neslučitelné se smyslem a účelem daného zákonného omezení, přičemž zákonná
úprava dotčená takovou smlouvou by nemohla bez tohoto obstát (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010 (in
www.nsoud.cz). Obdobně je třeba posuzovat otázku (ne)platnosti smlouvy z
důvodu, zda svým obsahem nebo účelem obchází zákon anebo se příčí dobrý mravům. Odvolací soud se při posuzovaní zjištěných skutečností od shora připomenuté
judikatury odchýlil, aniž by takový odklon v odůvodnění písemného vyhotovení
svého rozsudku seznatelným způsobem vyložil. Jeho rozhodnutí odchylující se od
dosavadní judikatury, s pouhým odkazem na princip legitimního očekávání žalobců
a při absenci nosného (nosných) důvodu (důvodů) takového odklonu, proto nemůže
obstát. Nejvyšší soud proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243b
odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které byl
rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud v předmětném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc
tomuto soudu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí rozhodne
soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem a
věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 14. června 2012
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu