MSPH 93 INS XY
193 ICm XY
29 ICdo 183/2017-248
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Swiss Bee GmbH, se sídlem ve Feusisbergu, Firststrasse 6, PSČ 8835,
Švýcarská konfederace, zastoupeného JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem, se
sídlem v Praze 1, Mikulandská 122/4, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. Josefu
Cupkovi, se sídlem v Praze 2, Trojanova 342/18, PSČ 120 00, jako insolvenčnímu
správci dlužníka České Unigrafie, a. s., zastoupenému Mgr. Janem Hrazdirou,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, PSČ 110 00, o vyloučení
pohledávky ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 193 ICm 646/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci
dlužníka České Unigrafie, a. s., se sídlem v Praze 9, Poděbradská 540/26, PSČ
190 00, identifikační číslo osoby 61858200, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. MSPH 93 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 10. listopadu 2016, č. j. 193 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 93 INS
XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2016, č. j. 193 ICm XY,
101 VSPH XY (MSPH 93 INS XY), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
[1] Žalobou podanou 22. února 2013 se žalobce (Swiss Bee GmbH) domáhal vůči
žalovanému (JUDr. Josefu Cupkovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka České
Unigrafie, a. s.) vyloučení pohledávky za Jiřím Černickým (dále jen „J. Č.“) v
celkové nominální výši 44,2 miliónu Kč s příslušenstvím, z titulu slevy z kupní
ceny za akcie společnosti BOHEMIA PRINT a. s. (dále jen „společnost B“), z
majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku). Žalobu odůvodnil tím, že:
1/ Pohledávku vůči J. Č. nabyl (jako postupník) od dlužníka (jako postupitele)
postoupením na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 29. prosince 2011
(dále též jen „postupní smlouva“). 2/ Závazek žalobce uhradit dlužníku sjednanou úplatu za postoupení pohledávky
ve výši 10 miliónů Kč zanikl tím, že žalobce dne 29. února 2012 započetl proti
této pohledávce dlužníka svou pohledávku za dlužníkem ve výši 10.000.000,23 Kč,
představovanou:
- částkou 921.481,43 Kč z titulu úroků ze smlouvy o půjčce ze dne 29. ledna
2010 (dále též jen „první smlouva o půjčce“),
- částkou 53.951,49 EUR z titulu úroků ze smlouvy o půjčce ze dne 1. dubna 2010
(dále též jen „druhá smlouva o půjčce“),
- částkou 2 milióny Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 21. prosince 2011 (dále
též jen „třetí smlouva o půjčce“),
- částkou 6,2 milióny Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 5. ledna 2012 (dále
též jen „čtvrtá smlouva o půjčce“). 3/ Žalovaný přesto sepsal pohledávku vůči J. Č. do majetkové podstaty dlužníka,
když odstoupil od postupní smlouvy dne 17. prosince 2012 (podle žalobce nikoli
právem). Nenastala však ani fikce odstoupení dle ustanovení § 253 odst. 1 a 2
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona), jelikož žalobce svou povinnost splnil a jeho závazek uhradit úplatu za
postoupení zanikl popsaným zápočtem. [2] Rozsudkem ze dne 16. července 2015, č. j. 193 ICm XY, Městský soud v Praze
(dále jen „insolvenční soud“):
1/ Žalobu zamítl (bod I. výroku). 2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od
právní moci rozhodnutí částku 32.912 Kč (bod II. výroku). [3] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 224, § 225 a § 253
insolvenčního zákona, z ustanovení§ 524, § 526, § 527 a § 580 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a z ustanovení § 497 a § 502
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) – dospěl po
provedeném dokazování k následujícím závěrům:
[4] Vylučovací žaloba je včasná. [5] V intencích závěrů z „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 342/2000
(jde o rozsudek ze dne 28. února 2002), uveřejněného pod číslem 67/2002 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek [rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího
soudu], žalobce „neosvědčil“, že má právo, které by vylučovalo zařazení věci do
soupisu majetkové podstaty. [6] Pohledávky, které žalobce započetl proti pohledávkám dlužníka [a které měl
předtím nabýt postoupením od společnosti CTY Group a. s.
(dále jen „společnost
C“)], shledal insolvenční soud po právu v celkové výši 8.659.845,22 Kč
sestávající z částky 921.481,43 Kč z první smlouvy o půjčce, z částky 2 milióny
Kč z třetí smlouvy o půjčce a z částky 5.738.363,79 Kč ze čtvrté smlouvy o
půjčce. Předmětné pohledávky přitom insolvenční soud vyhodnotil nikoli jako
pohledávky ze smluv o půjčce, nýbrž jako pohledávky ze smluv o úvěru. [7] Za způsobilou k započtení neměl insolvenční soud pohledávku ve výši
53.951,49 EUR z druhé smlouvy o půjčce, s tím, že společnost C nemohla
poskytnout dlužníku půjčku za účelem splácení dluhu, který místo něj převzala. [8] Postupní smlouva zanikla jako celek odstoupením, a to fikcí dle ustanovení
§ 253 odst. 2 insolvenčního zákona (s přihlédnutím k ustanovení § 253 odst. 1
insolvenčního zákona). Je (totiž) nesporným, že žalovaný se ve lhůtě 15 dnů od
prohlášení konkursu nevyjádřil tak, že smlouvu splní. V případě předmětné
„smlouvy o dílo“ (správně „postupní smlouvy“) šlo bez všech pochybností o
smlouvu o vzájemném plnění, která v době prohlášení konkursu nebyla ještě zcela
splněna ani dlužníkem, ani druhým účastníkem smlouvy (žalobcem). V době
prohlášení konkursu (totiž) existovaly závazky na straně dlužníka (jelikož bylo
sjednáno postoupení pohledávky za úplatu, šlo minimálně o závazky z titulu
odpovědnosti dlužníka vůči žalobci dle § 526 odst. 1 obč. zák., přičemž
postupitel je povinen oznámit dlužníku postoupení pohledávky bez zbytečného
odkladu, což nebylo tvrzeno a prokázáno). U žalobce pak existoval závazek
uhradit celou úplatu za postoupení pohledávky. Postupní smlouva tak do
rozhodnutí o prohlášení konkursu nebyla zcela splněna ani jednou ze smluvních
stran. [9] I kdyby postupní smlouva nezanikla jako celek fikcí odstoupení ve smyslu
ustanovení § 253 odst. 2 insolvenčního zákona, je zřejmé (a prokázané), že
žalovaný od ní platně odstoupil podáním ze dne 14. prosince 2012 (doručeným
právnímu zástupci žalobce 17. prosince 2012) pro podstatné prodlení žalobce se
zaplacením sjednané úplaty za postoupení pohledávky, když (jak konstatováno
shora), žalobce neměl k započtení způsobilou pohledávku ve výši 53.951,49 EUR z
druhé smlouvy o půjčce. [10] Odstoupením od postupní smlouvy zanikly všechna práva a povinnosti stran z
této smlouvy, takže žalobci předmětná pohledávka nenáleží. [11] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. listopadu
2016, č. j. 193 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 93 INS XY):
1/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobě vyhověl (první výrok). 2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 55.606 Kč (druhý výrok). [12] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 225 odst. 1, 253 insolvenčního
zákona a § 526 odst. 1 obč. zák. – dospěl po zopakování dokazování postupní
smlouvou a po přezkoumání napadeného rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo, k
následujícím závěrům:
[13] V řízení před insolvenčním soudem bylo prokázáno, že žalovaný od postupní
smlouvy odstoupil, což je při postoupení pohledávky za úplatu možné, neboť jde
o smlouvu o vzájemném plnění.
K odstoupení od takové smlouvy podle § 253
insolvenčního zákona však musí být splněna podmínka, že v době prohlášení
konkursu na majetek dlužníka smlouva nebyla (vůbec nebo zčásti) splněna ani
jednou ze smluvních stran. Potud právní úprava insolvenčního zákona obsahově
navazuje na úpravu § 14 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání,
a na dřívější úpravu obsaženou v § 23 odst. 1 zákona č. 64/1931 Sb. z. a n.,
kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí; srov. i rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1170/2006, „R 42/2008 Sb.“ (jde o rozsudek ze
dne 6. prosince 2007, uveřejněný pod číslem 42/2008 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). [14] Na výše uvedeném základě odvolací soud nesdílí závěr insolvenčního soudu,
že ke dni prohlášení konkursu na majetek dlužníka nesplnil postupní smlouvu
zcela ani dlužník. Insolvenční správce odstoupil od postupní smlouvy (nikoli
smlouvy jiné), takže pro platnost odstoupení v režimu § 253 insolvenčního
zákona je rozhodné pouze to, zda v době prohlášení konkursu žalobce splnil
povinnost zaplatit úplatu za postoupení a zda své povinnosti splnil i dlužník
(zda do prohlášení konkursu pohledávku platně postoupil). [15] Z postupní smlouvy odvolací soud zjistil, že jejím předmětem byla
pohledávka dlužníka za J. Č. z titulu slevy z kupní ceny za akcie společnosti B
ve výši 44,2 miliónu Kč. Postupník (žalobce) se zavázal zaplatit cenu
postoupené pohledávky ve výši 10 miliónů Kč nejpozději do 60 dnů ode dne
účinnosti smlouvy. Strany si dále dohodly, že postupní smlouva nabývá platnosti
a účinnosti dnem jejího podpisu smlouvy oběma stranami, což se stalo 29. prosince 2011. [16] Insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka dne „11. června
2015“ (správně 11. června 2012) a k tomuto datu (tedy) dlužník zcela splnil
povinnost převést pohledávku za J. Č. na žalobce. Jestliže dlužník splnil
povinnosti z postupní smlouvy před prohlášením konkursu, nemůže insolvenční
správce odstoupit od takové smlouvy o vzájemném plnění podle § 253
insolvenčního zákona, bez ohledu na to, zda je správný právní závěr
insolvenčního soudu, že tuto smlouvu zcela nesplnila druhá smluvní strana. Povinnost postupitele oznámit postoupení pohledávky dlužníku (byť je uvedena ve
smlouvě), není povinností smluvní, nýbrž zákonnou, takže i když tak postupitel
neučinil, neznamená to, že smlouvu nesplnil zcela. [17] Ustanovení § 253 insolvenčního zákona řeší otázku, zda účastníci splnili
povinnosti ze smlouvy ke dni prohlášení konkursu, nikoli již to, zda a za
jakých předpokladů může insolvenční správce odstoupit od smlouvy o vzájemném
plnění v důsledku toho, že druhá smluvní strana je v prodlení s plněním
povinnosti podle smlouvy po prohlášení konkursu na majetek dlužníka. V těchto
případech se posuzuje důvodnost odstoupení podle hmotného práva, jímž se
smlouva řídí; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 ICdo 70/2014 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem
40/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 40/2017“)].
[18] Pro poměry této věci z výše formulovaných závěrů Nejvyššího soudu vyplývá,
že splnil-li dlužník postupní smlouvu zcela před prohlášením konkursu a druhá
smluvní strana (žalobce) byla eventuálně v prodlení se zaplacením byť jen části
ceny za postoupení také v době před prohlášením konkursu, pak odstoupení
insolvenčního správce od takové smlouvy není možné z důvodů stanovených pro
odstoupení od smlouvy podle hmotného práva, kterým se postupní smlouva (jež je
platným právním úkonem a má všechny zákonné náležitosti) řídí. Insolvenční
správce tedy od postupní smlouvy platně neodstoupil a majitelem pohledávky vůči
J. Č. je žalobce.
[19] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, namítaje, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací
důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí změnil v tom duchu, že rozhodnutí insolvenčního soudu se potvrzuje,
případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[20] V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel vytýká odvolacímu soudu,
že se ve skutečnosti neřídil závěry obsaženými v R 40/2017, z nějž vyplývá, že
pro prodlení se splněním smluvní povinnosti, které trvá po prohlášení konkursu
na majetek dlužníka, lze odstoupit od smlouvy podle obecného právního režimu.
[21] Dovolatel se domnívá, že závěr odvolacího soudu, že dovolatel nemohl
odstoupit od postupní smlouvy ani podle § 253 insolvenčního zákona, ani v
režimu obchodního zákoníku nebo občanského zákoníku, má svůj původ v tom, že
porušení povinnosti žalobcem, spočívající v nezaplacení části kupní ceny ve
výši 53.951,49 EUR, neposoudil jako podstatné porušení postupní smlouvy. K tomu
dovolatel cituje ustanovení § 345 odst. 2 obch. zák. a s poukazem na závěry
formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo
556/2009, a v rozsudku ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 (jde o
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu,
uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
dovozuje, že šlo o podstatné porušení postupní smlouvy, pro které od této
smlouvy platně odstoupil.
[22] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění
účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II,
části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo
zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května
2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
[23] Dovolání v dané věci je přípustné dle § 237 o. s. ř., když napadené
rozhodnutí je v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[24] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[25] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
[26] Pro další úvahy Nejvyššího soudu je rozhodné následující ustanovení
insolvenčního zákona (ve znění účinném v prosinci 2012, kdy mělo dojít k
odstoupení od postupní smlouvy, pro věc rozhodném):
§ 253 (insolvenčního zákona)
(1) Nebyla-li smlouva o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v
době prohlášení konkursu ještě zcela splněna ani dlužníkem ani druhým
účastníkem smlouvy, insolvenční správce může smlouvu splnit místo dlužníka a
žádat splnění od druhého účastníka smlouvy nebo může od smlouvy odstoupit.
(2) Jestliže se insolvenční správce do 15 dnů od prohlášení konkursu nevyjádří
tak, že smlouvu splní, platí, že od smlouvy odstupuje; do té doby nemůže druhá
strana od smlouvy odstoupit, není-li v ní ujednáno jinak.
(3) Je-li druhý účastník smlouvy povinen plnit ze smlouvy jako první, může své
plnění odepřít až do té doby, kdy bude poskytnuto nebo zabezpečeno plnění
vzájemné; to neplatí, jde-li o smlouvu uzavřenou druhým účastníkem po
zveřejnění rozhodnutí o úpadku.
(4) Odstoupí-li insolvenční správce od smlouvy, může druhý účastník smlouvy
uplatňovat náhradu tím způsobené škody přihláškou pohledávky. Pohledávky
druhého účastníka z pokračování smlouvy po prohlášení konkursu jsou
pohledávkami za majetkovou podstatou.
(5) Druhý účastník smlouvy se nemůže domáhat vrácení částečného plnění, k němuž
došlo před rozhodnutím o úpadku, proto, že za toto plnění neobdržel od dlužníka
vzájemné plnění.
[27] Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu § 253 insolvenčního zákona (v
rozhodném znění) je ustálena v následujících závěrech:
1/ Zvláštní úprava obsažená v § 253 insolvenčního zákona nahrazuje za trvání
konkursu na majetek účastníka smlouvy o vzájemném plnění ta ustanovení hmotného
práva, jež smluvním stranám dovolovala odstoupit od takové smlouvy pro její
neplnění v době před prohlášením konkursu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
října 2014, sen. zn. 29 ICdo 20/2012, uveřejněný pod číslem 49/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 49/2015“)].
2/ Je-li smlouva o vzájemném plnění ke dni prohlášení konkursu na majetek jedné
ze stran smlouvy (dlužníka) zcela splněna druhou stranou smlouvy, nemůže druhá
strana smlouvy od smlouvy odstoupit proto, že dlužník před prohlášením konkursu
sám řádně a včas nesplnil (a v důsledku prohlášení konkursu již nesplní) své
povinnosti z této smlouvy, a to bez zřetele k tomu, zda smlouva obsahuje
ujednání o právu odstoupit od smlouvy (R 49/2015).
3/ I po prohlášení konkursu na majetek dlužníka nemůže insolvenční správce
dlužníka odstoupit od smlouvy pro prodlení druhé smluvní strany z doby před
prohlášením konkursu jinak než v režimu § 253 insolvenčního zákona (R 49/2015,
R 40/2017).
4/ Úprava obsažená v ustanovení § 253 insolvenčního zákona však neřeší otázku,
zda a za jakých předpokladů může insolvenční správce [coby osoba, na kterou
prohlášením konkursu na majetek dlužníka přešlo ve smyslu ustanovení § 246
odst. 1 insolvenčního zákona oprávnění nakládat s majetkovou podstatou; srov. i
§ 229 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona] odstoupit od smlouvy o vzájemném
plnění v důsledku toho, že druhá smluvní strana je v prodlení s plněním
povinností podle takové smlouvy po prohlášení konkursu na majetek dlužníka (R
40/2017).
[28] Na takto ustaveném judikatorním základě Nejvyšší soud pro poměry dané věci
především uzavírá, že nemá pochyb o tom, že smlouva o postoupení pohledávky za
úplatu, uzavřená podle ustanovení § 524 a násl. obč. zák., je ve smyslu
ustanovení § 253 insolvenčního zákona smlouvou „o vzájemném plnění“ (to ostatně
nebylo v řízení předmětem sporu).
[29] Na rozdíl od dovolatele se Nejvyšší soud nedomnívá, že by se odvolací
soud, jenž formálně vyšel z judikatorních závěrů shrnutých v odstavci [27],
jakkoli zabýval otázkou, zda v dané věci byly splněny obecné předpoklady pro
odstoupení od postupní smlouvy v režimu občanského zákoníku, respektive v
režimu obchodního zákoníku (ve smyslu ustanovení § 345 obch. zák.).
[30] Odvolací soud naopak zjevně přehlédl, že jako příklad situace, kdy se
prosazuje závěr uvedený v odstavci [27] pod bodem 4/ (kdy je tedy plně možné a
nutné zabývat se obecnými předpoklady pro odstoupení od smlouvy o vzájemném
plnění na základě příslušných ustanovení hmotného práva, jimiž se taková
smlouva řídí), se v R 40/2017 výslovně uvádí nejen „prodlení s plněním
povinností podle smlouvy o vzájemném plnění, které nastalo (poprvé vzniklo) až
po prohlášení konkursu na majetek dlužníka“, nýbrž i „prodlení, které pokračuje
z doby před prohlášením konkursu [druhá smluvní strana neplnila včas a řádně
povinnosti podle smlouvy již před prohlášením konkursu a po prohlášení konkursu
v takovém (protiprávním) jednání pokračovala]“. V R 40/2017 se rovněž výslovně
uvádí, že v situaci, kdy prodlení nastalo (vzniklo) již před prohlášením
konkursu na majetek dlužníka a trvá i po prohlášení konkursu na majetek
dlužníka, se pro účely posouzení, zda za trvání konkursu na majetek dlužníka
lze odstoupit od smlouvy o vzájemném plnění podle obecného právního režimu,
nepřihlíží k prodlení z doby do prohlášení konkursu na majetek dlužníka (které
řeší úprava obsažená v § 253 insolvenčního zákona).
[31] Jinak řečeno, jestliže žalobce (postupník) ke dni prohlášení konkursu na
majetek dlužníka (postupitele) zčásti nesplnil postupní smlouvu [byl v prodlení
se splněním povinnosti k úhradě (části) úplaty sjednané (ve výši 10 miliónů Kč)
za postoupení pohledávky (ve výši 44,2 miliónů Kč) vůči J. Č. ], pak
insolvenční správce dlužníka nemohl podle § 253 insolvenčního zákona odstoupit
od postupní smlouvy, kterou dlužník ke stejnému okamžiku splnil zcela. Jestliže
však prodlení žalobce (postupníka) se splněním povinnosti k úhradě (části)
úplaty sjednané za postoupení pohledávky, které započalo před prohlášením
konkursu na majetek dlužníka (postupitele), pokračovalo i po prohlášení
konkursu na majetek dlužníka (postupitele), mohl insolvenční správce dlužníka
odstoupit od postupní smlouvy podle obecného právního režimu, kterým se smlouva
řídí (podle občanského zákoníku, případně podle obchodního zákoníku); pro účely
posouzení důvodnosti takového odstoupení se však nepřihlíží k prodlení žalobce
(postupníka) za dobu do prohlášení konkursu na majetek dlužníka (postupitele).
[32] Odvolací soud otázku, zda žalobce byl v prodlení se splněním povinnosti k
úhradě (části) úplaty sjednané za postoupení pohledávky i po prohlášení
konkursu na majetek dlužníka a zda prodlení za dobu od prohlášení konkursu na
majetek dlužníka odůvodňovalo odstoupení insolvenčního správce dlužníka od
postupní smlouvy podle ustanovení hmotného práva, jimiž se postupní smlouva
řídí, nezkoumal (závěry plynoucími z R 40/2017 se potud neřídil). Nejvyšší soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené
rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním
způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu