29 Cdo 2766/2017-227
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobkyně STAVEBNINY Beránek spol. s r. o., se sídlem v Praze 3, Seifertova
545/44, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 62623834, proti žalovanému M. P.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ing. Karlem Anderle, advokátem, se
sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 42 Cm
190/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
11. ledna 2017, č. j. 6 Cmo 261/2016-185, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2017, č. j. 6 Cmo
261/2016-185, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. listopadu 2013, č. j. 42 Cm
190/2012-93, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 20. listopadu
2012, č. j. 42 Cm 190/2012-16, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni
směnečný peníz ve výši 140.622 Kč s 6% úrokem od 26. června 2012 do zaplacení,
směnečnou odměnu ve výši 468,74 Kč a náklady řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného ve výroku označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud – poté, co částečně zopakoval dokazování provedené soudem prvního
stupně – dospěl k závěru, že žalovanému (jako směnečnému rukojmímu) sice v
poměrech dané věci kauzální námitky vůči žalobkyni (obecně vzato) přísluší, jím
uplatněná kauzální námitka, podle níž směnka, o jejímž zaplacení bylo
rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (dále též jen „sporná směnka“),
sloužila k zajištění pohledávek vzniklých ze smlouvy o spolupráci č. 138/2008
ze dne 9. května 2008 (dále jen „smlouva o spolupráci“), přičemž výstavcem
směnky (společností TECHNISTAV s. r. o. – dále jen „společnost T“) již byly
veškeré závazky ze smlouvy o spolupráci uhrazeny, „je nedostatečně odůvodněná,
a tedy neprojednatelná“. Přitom zdůraznil, že „k tomu, aby soud mohl námitku
žalovaného projednat, bylo třeba, aby žalovaný tvrdil, v jaké konkrétní výši
dluhy byly a v jaké výši byly uhrazeny a aby uvedená tvrzení doložil důkazy,
což však v námitkách neučinil“.
Neshledávaje důvodnými ani ostatní námitky žalovaného, odvolací soud – ve shodě
se soudem prvního stupně – uzavřel, že žalovanému se prostřednictvím včas
uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit
nepodařilo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek
procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku
(ne)určitosti a (ne)projednatelnosti vznesené kauzální námitky, jestliže dospěl
k závěru, že tato námitka nebyla dostatečně odůvodněna a soudy se jí proto v
projednávané věci nemohou zabývat. Podle dovolatele nemůže být pochyb o tom, že
kauzální námitku úhrady směnkou zajištěných pohledávek řádně uplatnil již „v
prvotní koncentrační lhůtě podle § 175 o. s. ř.“, přičemž v dalším průběhu
námitkového řízení došlo již jen ke skutkovému rozvedení vznesené námitky (v
reakci na výzvu soudu prvního stupně učiněnou při jednání konaném dne 18. září
2013 se tak stalo podáním dovolatele ze dne 11. října 2013).
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. dubna
2017, č. j. MSPH 79 INS XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 11. dubna
2017, v 06.52 hodin, prohlásil na majetek žalobkyně konkurs, v důsledku čehož
bylo (okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku) dovolací
řízení v této věci přerušeno [srov. § 263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)]. V situaci, kdy
insolvenční správkyně žalobkyně (Mgr. Šárka Mixová) ve lhůtě určené jí
Nejvyšším soudem (usnesením ze dne 23. října 2018, č. j. 29 Cdo 2766/2017-218,
doručeným insolvenční správkyni zvlášť dne 24. října 2018) návrh na pokračování
v dovolacím řízení nepodala, pokračoval Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §
264 odst. 2 insolvenčního zákona v dovolacím řízení k návrhu žalovaného
(učiněnému podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 19. listopadu 2018), s tím,
že účastníkem řízení zůstala i nadále žalobkyně.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když
dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci – řešení otázky (ne)určitosti
vznesené kauzální námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu – odporuje níže
uvedené judikatuře Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007,
uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
formuloval a odůvodnil závěry, podle kterých:
1) Předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a
odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž
obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a
(současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti
směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.
2) Žalovaný nemůže ? se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách
proti směnečnému platebnímu rozkazu ? po uplynutí lhůty k podání námitek
uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však
nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít
? podle jeho názoru ? význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách
řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku
jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k
nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení § 175
odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.
3) Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu (tak jako v
posuzované věci) původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko
souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění
námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň
stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem
vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že
podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální
pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn
povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla
zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.).
4) Námitka proti směnečnému platebnímu rozkazu, že konkrétní pohledávku,
k jejímuž zajištění podle ujednání účastníků směnka sloužila, již žalovaný
zaplatil, je přitom ve smyslu ustanovení § 175 o. s. ř. odůvodněnou námitkou i
tehdy, není-li v ní uvedeno, kdy (popř. jakým způsobem) k zaplacení došlo.
V rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 577/2010, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2013, pod číslem 74, pak Nejvyšší
soud – vycházeje z výše uvedených závěrů – shledal projednatelnou rovněž
kauzální námitku uplatněnou proti směnečnému platebnímu rozkazu, z níž se
podávalo, že 1/ směnka, o níž v dané věci šlo, je směnkou zajišťovací, že 2/
byla vystavena za účelem zajištění předpokládaných budoucích pohledávek
remitenta za výstavcem, které měly vzniknout v době od podpisu směnky výstavcem
do určitého data a že 3/ ve vymezeném období žádná pohledávka remitentovi vůči
výstavci nevznikla.
Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že namítal-li
žalovaný, poukazuje na obsah dohody o zřízení směnečného vyplňovacího práva ze
dne 9. května 2008, že sporná směnka zajišťuje pohledávky žalobkyně vzniklé na
základě smlouvy o spolupráci, s tím, že společnost T (jako dlužník) veškeré
závazky z uvedené smlouvy v mezidobí již uhradila, nelze mít žádné pochybnosti
o tom, že žalovaný napadl směnečný platební rozkaz v plném rozsahu a současně
konkretizoval důvod, proč tak učinil.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru o neurčitosti
vznesené kauzální námitky) není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o.
s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu posoudit důvodnost žalovaným
uplatněné kauzální námitky.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu