29 Cdo 2791/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce
K. Č., zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem, se sídlem v Praze 2,
Hálkova 1, PSČ 120 00, proti žalované JUDr. H.J., advokátce, se sídlem v Plzni,
Karlovarská 22, PSČ 301 00, jako správkyni konkursní podstaty úpadce J. Š., o
vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského
soudu v Plzni pod sp. zn. 55 Cm 20/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2009, č. j. 15 Cmo 278/2008-244, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. června 2008, č. j. 55 Cm
20/2006-213, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2009, č. j. 15
Cmo 278/2008-244, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek ze dne 6. června
2008, č. j. 55 Cm 20/2006-213, kterým Krajský soud v Plzni zamítl žalobu o
vyloučení šperků uvedených v příloze číslo I soupisu majetku konkursní podstaty
úpadce J. Š. ze dne 29. června 2006 pod položkami číslo 1 až 41 a 64 až 92
(dále jen „sporné šperky“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Jde přitom o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když rozsudek ze dne
27. června 2007, č. j. 55 Cm 20/2006-139, jímž soud prvního stupně vyhověl
žalobě a vyloučil ze soupisu konkursní podstaty úpadce šperky uvedené v příloze
číslo I tohoto soupisu pod položkami 1 až 92, Vrchní soud v Praze usnesením ze
dne 1. listopadu 2007, č. j. 15 Cmo 141/2007-166, v části výroku o vyloučení
sporných šperků (tedy s výjimkou výroku o vyloučení šperků uvedených v příloze
č. I. soupisu pod položkami číslo 42 až 63) zrušil. Vyšel přitom z toho, že:
1) Dne 1. října 2005 uzavřel žalobce jako kupující s manželi J. Š. a I. Š. jako
prodávajícími kupní smlouvu, jejímž předmětem byla koupě briliantových šperků
podle seznamu uvedeného v této kupní smlouvě. 2) Dne 2. ledna 2006 uzavřel žalobce jako kupující s pozdějším úpadcem (J. Š.)
jako prodávajícím kupní smlouvu, jejímž předmětem byla koupě zlatých šperků
(dále jen „druhá kupní smlouva“). Šperky byly ve smlouvě specifikovány číslem,
cenou a označením, zda se jedná o prsten AU, prsten AU – bílé zlato, náušnice
AU, náhrdelník AU či soupravu AU. 3) Zlaté i briliantové šperky následně žalobce svěřil pozdějšímu úpadci „do
komisního prodeje“. Tyto šperky byly umístěny v prodejnách úpadce v Jindřichově
Hradci a v Klatovech, kde je „zabavil“ bez přítomnosti pozdějšího úpadce soudní
exekutor JUDr. Jiří Doležal. 4) Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. května 2006, č. j. 29 K
16/2006-26, byl na majetek úpadce prohlášen konkurs. 5) Žalovaná (jako správkyně konkursní podstaty úpadce) briliantové i zlaté
šperky fyzicky převzala od soudního exekutora JUDr. Jiřího Doležala. V době
jejich převzetí již nebyly označeny identifikačními štítky s uvedením čísla,
ceny, hmotnosti a ryzosti. 6) Žalovaná briliantové i zlaté šperky zapsala do soupisu majetku konkursní
podstaty dne 29. června 2006 pod položkami číslo 1 až 92. Na takto ustaveném základě odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru
o neplatnosti druhé kupní smlouvy podle ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a to pro „neurčitost
vymezení předmětu koupě“. Zdůraznil, že je-li „v soupisu konkursní podstaty zapsáno více zlatých šperků,
než bylo předmětem kupní smlouvy, nelze z nich oddělit ty, které byly předmětem
kupní smlouvy ze dne 2. ledna 2006, protože nejsou ve smlouvě popsány tak, aby
byly rozlišitelné od ostatních šperků v soupise sepsaných. Každý zlatý šperk je
individuální movitou věcí a bylo na žalobci, aby je popsal tak, aby je bylo
možno tvarem, velikostí, způsobem zpracování eventuálně jinak odlišit od
ostatních zlatých šperků zapsaných v soupisu.
Nelze klást k tíži žalované to,
že v době, kdy jí byly zlaté šperky předány exekutorem, již nebyly označeny
visačkami, ale byly nalezeny pouze visačky odtržené od zlatých šperků, protože
za tohoto stavu není možné jednotlivé visačky přiřadit k jednotlivým šperkům“. Odvolací soud uzavřel, že „ani žalobce, ani úpadce nebyli schopni v průběhu
důkazního řízení před soudem prvního stupně shodně popsat, které zlaté šperky
uvedené v kupní smlouvě byly předmětem převodu a v té nejsou popsány tak, aby
je mohla objektivně rozeznat i třetí osoba, která účastníkem smlouvy nebyla,
takže jde o smlouvu absolutně neplatnou“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal
žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje
právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti druhé kupní smlouvy za nesprávný.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí a spolu s ním i rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel zdůrazňuje, že neplatnost kupní smlouvy nelze dovozovat ze „stavu
zlatých šperků poté, co z nich kdosi odtrhal visačky. Pro posouzení, zda kupní
smlouva byla uzavřena platně či nikoliv, je nepochybně třeba vycházet ze stavu,
v jakém se předmět koupě nacházel v okamžiku, kdy došlo k přechodu vlastnického
práva, resp. v okamžiku uzavření kupní smlouvy, to je 2. ledna 2006. Z důkazů
přitom jednoznačně vyplývá – a ani to v průběhu řízení nikdo nezpochybnil – že
v okamžiku uzavření kupní smlouvy byly veškeré šperky označeny visačkami.“
Přitom „šperk označený visačkou s údaji, které vyžaduje zákon o puncovnictví,
je označen řádně“.
Dovolatel dodává, že ve věci briliantových šperků, ze kterých „visačky odtrhány
nebyly“, bylo rozhodnuto v jeho prospěch proto, že nikdo neměl „žádnou
pochybnost ohledně identifikace, resp. ztotožnění jednotlivých briliantových
šperků označených visačkou se šperky specifikovanými v kupní smlouvě“. Odvolací
soud (stejně jako soud prvního stupně) kladou k tíži dovolatele, že po uzavření
druhé kupní smlouvy „kdosi ze zlatých šperků odtrhl visačky“.
Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce „odmítl pro bezdůvodnost“
nebo „zamítl z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné“.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a je i
důvodné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož je druhá kupní
smlouva neplatná pro neurčité vymezení předmětu koupě (šperků) a žalobci tak
nesvědčí právo vylučující zařazení sporných šperků do soupisu majetku konkursní
podstaty úpadce.
Z obsahu druhé kupní smlouvy, založené ve spise, je patrné, že prodávané šperky
jsou v článku I smlouvy identifikovány inventárním číslem, cenou a označením,
zda se jedná o „prsten AU, prsten AU – bílé zlato, náušnice AU, náhrdelník AU
či soupravu AU“. Z téhož článku kupní smlouvy plyne, že šperky byly označeny
visačkami s uvedením inventárního čísla a ceny a byly uloženy v provozovnách
pozdějšího úpadce v Klatovech a Jindřichově Hradci.
Při respektování výkladových pravidel určených ustanovením § 35 odst. 2 obč.
zák. a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech
rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp.zn. I. ÚS
625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37,
ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84, nemá Nejvyšší soud – na rozdíl
od soudů nižších stupňů – žádné pochybnosti o tom, že smluvní strany
identifikovaly (nepřímý) předmět kupní smlouvy, tj. zlaté šperky, dostatečně
určitým způsobem, umožňujícím (za situace, kdy každý šperk byl označen
identifikačním štítkem /“visačkou“/ s uvedením inventárního čísla a ceny)
jednoznačně určit, které šperky jsou předmětem prodeje (k identifikaci věci
prostřednictvím tzv. inventárního čísla srov. mutatis mutandis důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 3516/2008, jež je
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Skutečnost, že v důsledku následného odstranění identifikačních štítků
(„visaček“) nelze bez dalšího určit, zda a případně které ze sporných šperků
(zapsaných v soupisu majetku konkursní podstaty) byly předmětem prodeje podle
druhé kupní smlouvy, nečiní (logicky) tuto kupní smlouvu neplatnou.
Jelikož řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné
a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn
důvodně, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část
věty za středníkem o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí
odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud
proto zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení,
včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2010
JUDr. Petr Š u k
předseda senátu