29 Cdo 3516/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně UniSpektrum s. r. o., se sídlem v Jihlavě, Brněnská 2661/65, PSČ 586
01, identifikační číslo 25 19 86 96, zastoupené Mgr. Janem Valihrachem,
advokátem, se sídlem v Jihlavě, Farní 4, PSČ 586 01, proti žalovanému JUDr. L.
R., jako správci konkursní podstaty úpadkyně Moravian Trading Company, spol. s
r. o. - v likvidaci, identifikační číslo 18 19 88 48, o vyloučení věcí ze
soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně,
pod sp. zn. 49 Cm 168/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 20. března 2008, č. j. 3 Cmo 134/2005-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. března 2008,
č. j. 3 Cmo 134/2005-152, potvrdil rozsudek ze dne 28. února 2005, č. j. 49 Cm
168/2003-73, jímž Krajský soud v Brně vyhověl žalobě o vyloučení ve výroku
rozhodnutí specifikovaných věcí (dále jen „sporné věci“) ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadkyně.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o
veřejných dražbách (ve znění účinném ke dni 23. listopadu 2001 – dále jen
„zákon“), jakož i na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutí
uveřejněném pod číslem 53/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – shodně
se soudem prvního stupně uzavřel, že v daném případě byly splněny všechny
předpoklady, za nichž lze vyhovět žalobě o vyloučení věcí ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadkyně, včetně toho, že žalobkyně prokázala, že má ke
sporným věcem takové právo, které vylučuje jejich zařazení do soupisu majetku
konkursní podstaty úpadkyně. Potud zdůraznil, že žalobkyně sporné věci
vydražila ve veřejných dražbách dobrovolných konaných 23. listopadu 2001, cenu
uhradila a okamžikem příklepu (23. listopadu 2001) se stala vlastníkem sporných
věcí. Argumentaci dovolatele ohledně (ne)platnosti veřejných dražeb shledal
nepřípadnou, když veřejná dobrovolná dražba je neplatná jen tehdy, vyslovil-li
její neplatnost soud v řízení o určení neplatnosti takové dražby podle
ustanovení § 24 odst. 3 zákona.
V situaci, kdy „nemůže obstát ani další námitka, kterou ve svém důsledku
žalovaný zpochybňoval vlastnické právo žalobkyně k věcem, o něž v řízení jde,
neboť tvrzení žalovaného o tom, že předmětem dražby nebyly věci v právním
smyslu, zůstalo toliko v obecné rovině“, shledal odvolací soud žalobu po právu.
Přitom měl zato, že sporné věci byly žalobkyní řádně identifikovány, a to vždy
s uvedením inventárních čísel, tj. stejným způsobem, jak byly vedeny „v
evidenci úpadce“ a jak je označil žalovaný v soupisu majetku konkursní podstaty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení
otázek „dostatečnosti označení věcí tzn. inventárními čísly“ v rozsudku a
„možnosti a formulaci intervenční žaloby proti účastníkům vylučovacího
sporu“ (rozuměj žaloby podle ustanovení § 91a o. s. ř.). Namítá existenci
dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tj. že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel v prvé řadě předesílá, že ohledně vyloučení části sporných věcí
(strojů) ze soupisu majetku konkursní podstaty bylo rozhodnuto „dvěma
pravomocnými rozsudky“ [a to v projednávané věci a ve věci vedené o žalobě z
hlavní intervence podle ustanovení § 91a o. s. ř. podané společností Pivovar
Litovel, a. s. (dále jen „společnost“) /o této žalobě bylo rozhodnuto ve věci
vedené u Krajského soudu v Brně, sp. zn. 49 Cm 139/2005/], přičemž „jeden z
těchto rozsudků musí být odklizen“. Dále dovolatel snáší argumenty proti správnosti závěru odvolacího soudu o
dostatečné identifikaci sporných věcí a formuluje právní závěry ve vztahu k
„problematice“ žaloby podle ustanovení § 91a o. s. ř. „v případě vylučovacího
sporu“. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje
v tom, že „ve vylučovacím řízení nebylo rozhodnuto o tom, o čem žalobkyně
požadovala rozhodnout, a to, o čem bylo rozhodnuto, bylo ve výroku vymezeno
neurčitě“, že odvolací soud rozhodl v rozporu s pravomocným rozhodnutím, kterým
byl vázán a že soudy mu neposkytly poučení o nedostatečnosti jeho tvrzení a jím
označených důkazů a neaplikovaly „vyšetřovací zásadu“ (odvolací soud navíc ve
věci ani nenařídil jednání). V této souvislosti dodává, že z průběhu řízení je zřejmé, že „klíčem k
rozhodnutí sporu je povaha většiny věcí, které jsou předmětem vylučovací žaloby
a které jsou buď součástí nemovitostí ve vlastnictví společnosti anebo součástí
nemovitostí nejsou“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené
rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti
skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení
důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud – jsa přitom
vázán uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – neshledal. Otázkou označení majetku sepisovaného do konkursní podstaty (§ 18 ZKV) se
Nejvyšší soud zabýval již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 19/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (a opětovně se k němu přihlásil např. v
usnesení ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1003/2009). Přitom formuloval a
odůvodnil závěr, podle něhož tento majetek musí být v soupisu označen způsobem,
který umožňuje jeho identifikaci. V případě pochybností o tom, jaký majetek je
v soupisu majetku konkursní podstaty zapsán, je třeba provést výklad obsahu
soupisu v souladu s pravidly zakotvenými v ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Teprve tehdy, není-li možné ani provedeným
výkladem zjistit, jaký majetek správce do soupisu zařadil, lze uzavřít, že v
dané části nemá soupis žádné právní účinky. Posouzení, zda v poměrech projednávané věci byly věci, o jejichž vyloučení jde,
výše uvedeným způsobem v soupisu majetku konkursní podstaty skutečně označeny
(ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně jsou zmíněné věci konkretizovány
shodně jako v soupisu), přitom otázku zásadního právního významu neotevírá. Není totiž důvod pochybovat o tom, že označení jednotlivých věcí samostatnými
(a nezaměnitelnými) údaji (inventárními čísly) identifikaci takových věcí
zásadně umožňuje. Konečně o tom, o jaké věci jde, neměl žádné pochybnosti ani
žalovaný, který je v soupisu majetku konkursní podstaty právě tímto způsobem
označil. Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z
hlediska „možnosti a formulace intervenční žaloby proti účastníkům vylučovacího
sporu“; je tomu tak již proto, že na řešení takové „otázky“ rozhodnutí
odvolacího soudu nespočívá. Předmětem řízení totiž nebyla žaloba z tzv. hlavní
intervence (§ 91a o. s. ř.), nýbrž žaloba o vyloučení věcí ze soupisu majetku
konkursní podstaty, tj. procesní žaloba, jejímž prostřednictvím se pro dobu
trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke
konkursní podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného
vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. V řízení o této žalobě jde o to, zda je
dán (jakýkoli) důvod, pro který má být dotčený majetek ze soupisu vyloučen nebo
zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke
konkrétnímu vylučovateli brání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června
2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č.
12,
ročník 2006, pod číslem 179). Zásadně právně významným neshledává Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
ani z pohledu výhrady dovolatele, podle níž o vyloučení týchž „věcí
(strojů)“ [rozuměj části sporných věcí] bylo již rozhodnuto rozsudkem Krajského
soudu v Brně ze dne 17. prosince 2007, č. j. 49 Cm 139/2005-68. Jde totiž
jednak o tvrzení nové (z obsahu spisu nevyplývá, že by předmětem řízení
vedeného pod sp. zn. 49 Cm 139/2005 byla žaloba o vyloučení věcí ze soupisu
majetku konkursní podstaty, které by bylo výše zmíněným rozhodnutím vyhověno) a
tudíž z hlediska ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. nepřípustné, jednak tato
tvrzená skutečnost by ve výsledku – z hlediska řešení otázky „setrvání“
sporných věcí v konkursní podstatě úpadkyně – byla bezvýznamná. Konečně Nejvyšší soud nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně
významné ani z hlediska dovolatelem tvrzených vad řízení. Potud poukazuje na
shora uvedenou argumentaci ve vztahu k dovolacímu důvodu podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jakož i na to, že u jednání před soudem prvního
stupně dne 28. února 2005 žalobkyně výslovně požadovala, aby soud rozhodl o
žalobě podané „v dubnu 2003“, když „takto přesně jsou věci zapsány v soupisu a
takto je třeba o nich rozhodovat, aby byly ze soupisu vyřazeny“ (č.l. 68-72) a
že odvolací soud ve věci rozhodl po jednání dne 28. března 2008 (č.l. 150), k
němuž se žalovaný nedostavil, pročež ani nemohl být poučen podle ustanovení §
118a o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto
a žalobkyni v dovolacím řízení podle obsahu spisu účelně vynaložené náklady
nevznikly.
V Brně 26. srpna 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu