Judikát 29 Cdo 2791/2023
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:31.03.2026
Spisová značka:29 Cdo 2791/2023
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:29.CDO.2791.2023.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Náhrada škody podle insolvenčního zákona Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 147 IZ. ve znění do 31.10.2012
Kategorie rozhodnutí:D
29 Cdo 2791/2023-618
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce VaK Bruntál a. s., se sídlem v Bruntále, tř. Práce 1445/42, PSČ 792 01, identifikační číslo osoby 47675861, zastoupeného JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem, se sídlem v Ostravě, Francouzská 6167/5, PSČ 708 00, proti žalovaným 1/ FOCUS – METAL, s. r. o., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Krásno nad Bečvou, Jiráskova 399/11, PSČ 757 01, identifikační číslo osoby 62303414, a 2/ T. K., oběma zastoupenými Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, o zaplacení částky 744.893 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 27/2010, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 2022, č. j. 57 Co 240/2022-561, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19. ledna 2023, č. j. 57 Co 240/2022-581, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 11.858 Kč, k rukám zástupce žalobce. Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem ze dne 2. června 2022, č. j. 12 C 27/2010-517, Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen „okresní soud“):
[1] Uložil žalovaným (1/ FOCUS – METAL, s. r. o., a 2/ T. K.) zaplatit žalobci (VaK Bruntál a. s.) do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 294.893 Kč s příslušenstvím představovaným zákonným úrokem z prodlení z dlužné částky za dobu od 7. října 2009 do zaplacení, s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného (I. výrok).
[2] Uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozhodnutí úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 294.893 Kč za dobu od 1. října 2009 do 6. října 2009 (II. výrok).
[3] Zamítl žalobu v části, v níž se žalobce po žalovaných domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 294.893 Kč, a to po prvním žalovaném od 19. května 2009 do 30. září 2009 a po druhém žalovaném od 19. května 2009 do 6. října 2009 (III. výrok).
[4] Zamítl žalobu v části, v níž se žalobce po žalovaných domáhal zaplacení částky 450.000 Kč s příslušenstvím představovaným zákonným úrokem z prodlení z dlužné částky za dobu od 19. května 2009 do zaplacení (IV. výrok).
[5] Rozhodl o nákladech řízení, včetně nákladů státu (V. až IX. výrok).
2. Okresní soud – vycházeje z § 159a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), z § 19b a § 420 a § 442 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), z § 147 zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
3. Insolvenční návrh podaný prvním žalovaným na majetek žalobce byl zamítnut vinou prvního žalovaného, který zahájil insolvenční řízení na základě neexistující pohledávky za žalobcem (exekuční titul jako důsledek trestné činnosti rozhodce ve zinscenovaném rozhodčím řízení). Žalovaný se proto nemůže ve smyslu ustanovení § 147 insolvenčního zákona zprostit odpovědnosti za škodu či jinou újmu, která žalobci vznikla. Ručitelské prohlášení Moravskoslezského kraje bylo jen dalším, nikoli jediným důvodem pro zamítnutí insolvenčního návrhu.
4. Jako skutečnou škodu vzniklou žalobci v příčinné souvislosti s insolvenčním řízení a opatřením vzniklým v jeho průběhu pak okresní soud z uplatněných nároků (na náhradě škody 44.893 Kč s příslušenstvím, z čehož částka 26.593 Kč představuje náklad vzniklý v souvislosti s konáním mimořádné valné hromady žalobce dne 12. února 2009 a částka 18.300 Kč představuje náklad na zpracování mimořádné účetní závěrky žalobce v prosinci 2008, a na náhradě nemajetkové újmy částku 700.000 Kč s příslušenstvím) přiznal žalobci:
[1] částku 26.593 Kč jako náklad vzniklý v souvislosti s konáním mimořádné valné hromady žalobce,
[2] částku 18.300 Kč jako náklad na zpracování mimořádné účetní závěrky žalobce.
5. Jako nemajetkovou újmu spočívající v zásahu do dobré pověsti žalobce zahájením insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek a jeho vedením pak okresní soud přiznal žalobci částku 250.000 Kč. Za přiměřenou konkrétním okolnostem případu měl okresní soud částku 100.000 Kč za rok trvání insolvenčního řízení, z čehož pro dobu vedení daného insolvenčního řízení (30 měsíců) odvodil přiznaných 250.000 Kč.
6. První žalovaný takto specifikovanou újmu způsobil a druhý žalovaný za její splnění ručí (§ 147 odst. 3 insolvenčního zákona).
7. Takto určenou částku (celkem 294.893 Kč) přiznal okresní soud žalobci s požadovaným zákonným úrokem z prodlení, s tím, že první žalovaný je v prodlení od 1. října 2009 a druhý žalovaný je v prodlení od 7. října 2009.
8. K odvolání prvního žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“ nebo „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 20. prosince 2022, č. j. 57 Co 240/2022-561, ve znění (opravného) usnesení téhož soudu ze dne 19. ledna 2023, č. j. 57 Co 240/2022-581:
[1] Potvrdil rozsudek okresního soudu v I. a II. výroku (první výrok).
[2] Změnil rozsudek okresního soudu v V., VII. a VIII. výroku o nákladech řízení (druhý až čtvrtý výrok).
[3] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným (pátý výrok).
9. Ve vztahu k odvolání druhého žalovaného poukázal odvolací soud na to, že vzhledem k insolvenčnímu řízení vedenému na majetek druhého žalovaného vyloučil jeho (odvolací) věc k samostatnému řízení vedenému pod sp. zn. 57 Co 333/2022.
10. Odvolací soud – vycházeje z § 147 insolvenčního zákona a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí ve vztahu k prvnímu žalovanému k následujícím závěrům: 11.
Skutková zjištění okresního soudu má odvolací soud za správná a dostačující.
12. Podaný insolvenční návrh byl šikanózní, takže mu nelze přiznat právní ochranu.
13. Odvolací námitky ke škodě a k nemajetkové újmě, jakož i k jejich výši a příčinné souvislosti nepovažuje odvolací soud za důvodné.
14. Vzhledem k okolnostem případu a skutečnému úmyslu odvolatele v souvislosti se zahájením insolvenčního řízení nelze akceptovat námitku, že žalobce nemusel vynaložit náklady v souvislosti s insolvenčním řízením, kdyby si ručení zajistil bezprostředně po zahájení insolvenčního řízení. Náklady představující škodu vznikly žalobci primárně v důsledku šikanózního jednání žalovaného, přičemž o výši těchto nákladů (26.593 Kč a 18.300 Kč) učinil okresní soud správná a postačující skutková zjištění. Odvolací soud se ztotožňuje rovněž se závěrem okresního soudu o příčinné souvislosti mezi touto škodou a insolvenčním řízením.
15. Dobrá pověst žalobce ve smyslu schopnosti včas a řádně plnit své závazky, tedy samotné podstaty dobré pověsti podnikatele, byla ohrožena a zpochybněna již podáním insolvenčního návrhu, z čehož plyne i nárok na (přiznané) přiměřené zadostiučinění.
II. Dovolání a vyjádření k němu
16. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. jednak argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (otázka č. 5), jednak na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (ostatní otázky). Konkrétně jde o následující otázky:
[1] Lze při posouzení odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za škodu či újmu způsobenou podáním insolvenčního návrhu vycházet z insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. listopadu 2012 (po novele provedené zákonem č. 334/2012 Sb.), byť insolvenční návrh byl podán a všechna rozhodnutí v insolvenčním řízení byla vydána dříve?
[2] Je podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona dána odpovědnost insolvenčního navrhovatele, jehož insolvenční návrh byl zamítnut, i tehdy, jestliže jediným důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu bylo poskytnutí ručení vyššího územně samosprávného celku dle ustanovení § 143 odst. 4 insolvenčního zákona?
[3] Je soud v řízení o náhradu škody a újmy způsobené podáním insolvenčního návrhu, který byl zamítnut, vázán důvodem zamítnutí, obsaženým v rozhodnutí o insolvenčním návrhu?
[4] Jestliže se o insolvenčním návrhu rozhodovalo ve více stupních soudní soustavy, je závazným důvodem jeho zamítnutí důvod obsažený v rozhodnutí nejvýše postaveného soudu?
[5] Vylučuje skutečnost, že bývalý jednatel žalovaného [Jan Fojtík (dále jen „J.
F.“)] byl v trestním řízení pravomocně odsouzen za podvodné jednání spočívající v účasti na zinscenovaném rozhodčím řízení, v němž byla rozhodčím nálezem přiznána pohledávka tvrzená insolvenčním navrhovatelem v insolvenčním návrhu, aby se dovolatel (coby onen insolvenční navrhovatel) zprostil odpovědnosti za škodu nebo újmu způsobenou podáním insolvenčního návrhu tím, že prokáže, že v době zahájení insolvenčního řízení (respektive v době zamítnutí insolvenčního návrhu) měl vůči žalobci (coby insolvenčnímu dlužníku) splatnou pohledávku?
[6] Představuje pravomocné rozhodnutí, jímž soud zamítl žalobu o zaplacení takové pohledávky proto, že její uplatnění je v rozporu s dobrými mravy, překážku věci rozsouzené, pro kterou se dovolatel nemůže v této věci dovolávat existence splatné pohledávky ke dni podání insolvenčního návrhu, respektive ke dni zamítnutí insolvenčního návrhu?
[7] Je přípustné zpochybňovat existenci dobré pověsti právnické osoby (coby insolvenčního dlužníka) ve sporu o náhradu újmy způsobené podáním insolvenčního návrhu?
[8] Je dána příčinná souvislost mezi náklady na konání mimořádné valné hromady žalobce ze dne 12. února 2009 a insolvenčním řízením, jestliže mimořádná valná hromada byla svolána na žádost akcionáře, který nevlastnil dostatečný počet akcií pro její povinné svolání a jestliže na programu valné hromady byly i jiné body programu (než insolvenční řízení) a požadované informace o insolvenčním řízení mohl onen akcionář získat od představenstva žalobce nebo od jeho ředitele?
[9] Jsou náklady na mimořádnou účetní závěrku náklady účelně vynaloženými „v příčinné souvislosti“, jestliže si žalobce „případně“ byl schopen zajistit ručení Moravskoslezského kraje za své závazky i dříve?
17. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným otázkám následovně: K otázce č. 1 (K rozhodnému znění insolvenčního zákona)
19. Potud dovolatel namítá, že odvolací soud chybně vycházel z insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. listopadu 2012, ač insolvenční návrh byl podán a všechna rozhodnutí v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalobce byla vydána před tímto datem. K otázce č. 2 až 4 (K předpokladům odpovědnosti insolvenčního navrhovatele podle § 147 insolvenčního zákona ve vazbě na důvod zamítnutí insolvenčního návrhu a k vázanosti tímto důvodem)
20. V řízení o náhradu škody nebo jiné újmy způsobené insolvenčnímu dlužníkovi podáním insolvenčního návrhu, který byl zamítnut, je soud vázán důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu obsaženým v rozhodnutí soudu, který rozhodoval v posledním stupni. V dané věci je takovým rozhodnutím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 NSČR 29/2009 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč.
(dále též jen „R 108/2011“), které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], které uvádí jako důvod zamítnutí insolvenčního návrhu výlučně ručení Moravskoslezského kraje za závazky insolvenčního dlužníka. Odpovědnost dovolatele ze této situace není dána. K otázce č. 5 a 6 (K předpokladům, za nichž se insolvenční navrhovatel zprostí odpovědnosti podle § 147 insolvenčního zákona)
21. Potud dovolatel při současném poukazu na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu zdůrazňuje, že za účast v zinscenovaném rozhodčím řízení, jehož výsledkem byl rozhodčí nález přiznávající dovolateli pohledávku tvrzenou v insolvenčním návrhu, byl pravomocně odsouzen jeho bývalý jednatel (J. F.), nikoli dovolatel sám. Proto dovolateli musí být dána možnost prokázat (coby důvod pro zproštění se odpovědnosti podle § 147 insolvenčního zákona), že v době podání insolvenčního návrhu, respektive v době zamítnutí insolvenčního návrhu, měl vůči žalobci splatnou pohledávku.
22. Pravomocné rozhodnutí, jímž soud zamítl dovolatelovu žalobu o zaplacení takové pohledávky proto, že její uplatnění je v rozporu s dobrými mravy, není rozhodnutím o tom, že pohledávka neexistovala v době podání insolvenčního návrhu, respektive v době zamítnutí insolvenčního návrhu; proto nepředstavuje (nemůže představovat) překážku věci rozsouzené při posuzování procesní obrany dovolatele. K otázce č. 7 (K poškození dobré pověsti dlužníka)
23. Dovolatel v řízení namítal (a podle svého přesvědčení prokázal), že insolvenčním návrhem nemohl nijak zasáhnout do dobré pověsti žalobce, neboť ten jí nepožíval ani před podáním insolvenčního návrhu. Jde o přípustnou procesní obranu, k níž nabízel soudu k důkazu i řadu listin, jimiž ale soud odmítl provést důkaz. Úvaha odvolacího soudu, že s ohledem na okolnosti podání insolvenčního návrhu a na trestní odsouzení J. F. nejsou navržené důkazy způsobilé zpochybnit dobrou pověst žalobce, je zjevně nesprávná. Tvrdí-li žalovaný, že žalobce nepožíval dobré pověsti ani před podáním insolvenčního návrhu a uvádí-li k tomu konkrétní důvody, k nimž navrhuje konkrétní důkazy obecně způsobilé prokázat neexistenci dobré pověsti (listiny, výslechy akcionářů), pak musí mít možnost takovou procesní obranu uplatnit. K otázce č. 8 a 9 (K příčinné souvislosti)
24. Podle stanov měl žalobce povinnost svolat valnou hromadu na žádost akcionáře, který vlastní akcie v souhrnné jmenovité hodnotě přesahující 3 % základního kapitálu. V daném případě valná hromada byla svolána na žádost akcionáře M. F. (dále jen „M. F.“), který tuto podmínku nesplňuje. Informace požadované k insolvenčnímu řízení mohl M. F. podat ředitel žalobce, popřípadě jeho představenstvo; nebylo zapotřebí svolávat valnou hromadu. Program valné hromady tvořily navíc i další body, takže není dána příčinná souvislost mezi náklady vynaloženými žalobcem na konání mimořádné valné hromady (12. února 2009) a insolvenčním řízením.
25. Náklady na mimořádnou účetní závěrku by pak nemusely vzniknout, kdyby si žalobce zajistil ručení Moravskoslezským krajem dříve.
Navíc byla mimořádná účetní závěrka zpracována krátce po řádné účetní závěrce za rok 2008, takže náklady na její zpracování se nejeví důvodnými. 26. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje napadené rozhodnutí za správné. K položeným otázkám se vyjadřuje následovně: K otázce č. 1 (K rozhodnému znění insolvenčního zákona)
27. Napadené rozhodnutí nevychází z aplikace insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. listopadu 2012. K otázce č. 2 až 4 (K předpokladům odpovědnosti insolvenčního navrhovatele podle § 147 insolvenčního zákona ve vazbě na důvod zamítnutí insolvenčního návrhu a k vázanosti tímto důvodem)
28. Insolvenční navrhovatel odpovídá za škodu, ke které došlo podáním insolvenčního návrhu, nikoli jeho zamítnutím. Okruh výjimek z odpovědnosti insolvenčního navrhovatele podle § 147 odst. 2 insolvenčního zákona je uzavřený a nelze je rozšiřovat výkladem. Na řešení otázky vázanosti důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu uvedeným v rozhodnutí nejvýše postaveného soudu napadené rozhodnutí nespočívá. K otázce č. 5 a 6 (K předpokladům, za nichž se insolvenční navrhovatel zprostí odpovědnosti podle § 147 insolvenčního zákona)
29. Soudy dovolateli umožnily prokázat existenci pohledávky za žalobcem v době podání insolvenčního návrhu, což se mu ale nepodařilo. Pravomocným zamítnutím žaloby o zaplacení pohledávky je soud vázán. K otázce č. 7 (K poškození dobré pověsti dlužníka)
30. Pověst dlužníka soudy zkoumaly. Dobrá pověst právnické osoby se přitom podle (označené) judikatury Nejvyššího soudu presumuje. Důvodem zamítnutí (dalších) důkazních návrhů dovolatele bylo jejich uplatnění po koncentraci řízení. K otázce č. 8 a 9 (K příčinné souvislosti)
31. Potud předkládá dovolatel Nejvyššímu soudu k zodpovězení otázku skutkovou, nikoli právní. III. Přípustnost dovolání
32. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
33. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, maje na zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., přičemž pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. (ke společnému skutkovému základu uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy a na náhradu skutečné škody ve vazbě na limit obsažený v § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, uveřejněného pod číslem 74/2024 Sb. rozh. obč.).
34. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, když žádná z položených otázek důvod dovolání připustit nezakládá (napadené rozhodnutí je potud souladné s dále označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu). K důvodům odmítnutí dovolání Nejvyšší soud v podrobnostech uvádí následující:
35. Podle § 237 o. s. ř.
platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
36. Z § 237 o. s. ř. vyplývá, že musí jít o rozhodnutí odvolacího soudu, které je založeno na vyřešení právní otázky. Řešená právní otázka může mít povahu hmotněprávní nebo procesní (závisí na posouzení otázek procesního práva). S přihlédnutím k ustanovení § 241a o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a jež výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.
s. ř., nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.
37. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sb. rozh. obč.).
38. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže; srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např.
důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu [nález je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu]. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh.
obč., a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč. Dovolání pak logicky není (nemůže být) přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení pouze otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.
září 2022, sen. zn. 29 ICdo 29/2021). K otázce č. 1 (K rozhodnému znění insolvenčního zákona)
39. Důvod připustit dovolání pro posouzení otázky č. 1 Nejvyšší soud nemá, neboť na závěru, že v poměrech dané věci je rozhodný výklad insolvenčního zákona ve znění účinném (až) od 1. listopadu 2012, napadené rozhodnutí nespočívá.
40. Závěr obsažený v návaznosti na hodnocení insolvenčního návrhu dovolatele jako šikanózního v odstavci 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí (že „antišikanózní“ novela byla vtělena do insolvenčního zákona až s účinností od 1. listopadu 2012, což však neznamená, že by soud neměl posuzovat nepoctivý úmysl u nároků podle § 147 odst. 2 insolvenčního zákona) není uplatněním novelizovaného znění insolvenčního zákona na dřívější poměry. To, že insolvenční zákon (a z něj vzešlá judikatura insolvenčních soudů) se zabýval šikanózní povahou některých insolvenčních návrhů i před 1.
listopadem 2012, potvrzuje přímo důvodová k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 334/2012 Sb., jak je citována (i s odkazy na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu) např. v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 116/2013, uveřejněného pod číslem 33/2014 Sb. rozh. obč. Srov. dále (v poměrech insolvenčního zákona ve znění účinném před 1. listopadem 2012) např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněného pod číslem 43/2012 Sb. rozh.
obč. K otázce č. 2 až 4 (K předpokladům odpovědnosti insolvenčního navrhovatele podle § 147 insolvenčního zákona ve vazbě na důvod zamítnutí insolvenčního návrhu a k vázanosti tímto důvodem)
41. Již v důvodech usnesení ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněného pod číslem 10/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 10/2013“), jež vykládalo § 147 insolvenčního zákona ve znění rozhodném i pro tuto věc, a z nějž nadále vychází, Nejvyšší soud vysvětlil, že při zamítnutí věřitelského insolvenčního návrhu se prostřednictvím odkazu na § 147 odst.
1 insolvenčního zákona předpokládá „vina“ věřitele stejně jako u zastavení řízení o insolvenčním návrhu nebo u odmítnutí insolvenčního návrhu a že jde (i v poměrech této věci šlo) o obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu založenou na presumpci zavinění (srov. § 420 odst. 1 obč. zák.). Bez zřetele k tomu, že nešlo o jednu z výjimek výslovně uvedených v § 147 odst. 2 části věty za středníkem, pak Nejvyšší soud na tomto základě dovodil, že dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel má ve smyslu ustanovení § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu také vůči insolvenčnímu navrhovateli, jehož insolvenční návrh zamítl insolvenční soud jen proto, že nedoložil svou splatnou pohledávku proti dlužníku (§ 105 insolvenčního zákona).
Tamtéž však dodal, že insolvenční navrhovatel, jehož odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu je dovozována jen proto, že coby důvod zamítnutí insolvenčního návrhu v insolvenčním řízení vyšlo najevo, že sporné skutečnosti týkající se jeho pohledávky nebude možné osvědčit pouze listinami a provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů, by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o pohledávce, se této odpovědnosti zprostí, jestliže prokáže, že v době zamítnutí insolvenčního návrhu jeho splatná pohledávka proti dlužníku po právu existovala.
42. Jinak řečeno, z R 10/2013 se podává, že nejde-li o některý z případů výslovně zmíněných v § 147 odst. 2 části věty za středníkem insolvenčního zákona, plyne protiprávnost jednání insolvenčního navrhovatele z toho, že jeho insolvenční návrh byl zamítnut; má však možnost se vyvinit. Při nerozptýlených pochybnostech o tom, zda jsou dány okolnosti, které jej zbavují odpovědnosti, se však tam, kde půjde o odpovědnost vůči dlužníku, bude vycházet z toho, že insolvenční navrhovatel zavinil zamítnutí insolvenčního návrhu (§ 147 odst. 1 poslední věta insolvenčního zákona, ve spojení s odkazem na odstavec 1 v § 147 odst. 2 insolvenčního zákona).
43. Těmto závěrům se napadené rozhodnutí neprotiví. Důvod zamítnutí insolvenčního návrhu deklarovaný v R 108/2011 (převzetí ručení za závazy dlužníka Moravskoslezským krajem) nepatří bez dalšího k těm, jež vylučují odpovědnost insolvenčního navrhovatele podle § 147 odst. 2 insolvenčního zákona; ve spojení s doložením existence pohledávky, pro kterou podal insolvenční navrhovatel insolvenční návrh, by nicméně zjevně zbavil dovolatele odpovědnosti za tvrzenou újmu (srov. opět R 10/2013). Tak tomu ale v dané věci nebylo (soudy ve skutkové rovině uzavřely, že dovolatel pohledávku nemá). K otázce č. 5 a 6 (K předpokladům, za nichž se insolvenční navrhovatel zprostí odpovědnosti podle § 147 insolvenčního zákona)
44. V intencích judikaturních závěrů shrnutých k otázkám č.
2 až 4 shora neobstojí ani dovolatelem prosazovaná potřeba zkoumání, zda v situaci, kdy soud posléze (po skončení insolvenčního řízení) pravomocně zamítl žalobu o zaplacení jeho pohledávky proto, že výkon práva odporuje dobrým mravům, neexistovala pohledávka (alespoň) ke dni podání insolvenčního návrhu, respektive ke dni zamítnutí insolvenčního návrhu. Dovolatel v dotčeném ohledu nenabízí žádná tvrzení, z nichž by bylo lze usuzovat, že to, co soudy měly za nemravné v době konečného zamítnutí žaloby o zaplacení pohledávky (v roce 2018), odpovídalo dobrým mravům v roce 2009. K otázce č. 7 (K poškození dobré pověsti dlužníka)
45. Při výkladu § 147 insolvenčního zákona (šlo o pozdější znění, což ale nemá praktický význam) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 5640/2015, ozřejmil (odkazuje potud již na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 5111/2009), že při posuzování, zda bylo zasaženo do dobré pověsti právnické osoby, se vychází z toho, že dotčená právnická osoba požívá dobré pověsti; v řízení může být prokázán opak. Dobrou pověst právnické osoby, která je podnikatelem, je přitom třeba hodnotit zejména podle jejího „chování“ v obchodních vztazích. Tamtéž pak vysvětlil, že při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích soud musí (mimo jiné) vzít v úvahu, že insolvenční návrh zpochybňuje samotnou podstatu dobré pověsti právnické osoby – podnikatele, a to jeho schopnost včas a řádně plnit své závazky.
46. Na závěru o nemožnosti zkoumat, že dlužník neměl dobrou pověst, napadené rozhodnutí nespočívá. Soudy se námitkami dovolatele k (ne)dobré pověsti žalobce zabývaly a neshledaly je v prokázaném skutkovém rámci opodstatněnými. Důvod připustit dovolání k řešení těchto otázek tedy rovněž není dán.
47. K tomu budiž uvedeno (k namítaným opomenutým důkazům), že ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 39/1999“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
48. Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné).
49. Této judikatuře se napadené rozhodnutí též neprotiví.
Okresní soud se neprovedenými důkazními návrhy dovolatele podrobně zabýval v odstavcích 19 až 21 odůvodnění rozsudku ze dne 2. června 2022 a odvolací soud se k nim dále vyjádřil v odstavci 17 odůvodnění napadeného rozhodnutí. K závěrům okresního soudu k nadbytečnosti některých důkazů (odstavec 19 a 21 odůvodnění rozsudku ze dne 2. června 2022) a k nemožnosti provést některé důkazy, jelikož byly navrženy po koncentraci řízení (odstavec 20 a 21 odůvodnění rozsudku ze dne 2. června 2022) se dovolání argumentačně nevymezuje.
50. K této otázce budiž dále uvedeno, že se pojí pouze s částkou 250.000 Kč (s náhradou nemajetkové újmy); náhrady škody ve výši 44.893 Kč se netýká. K otázce č. 8 a 9 (K příčinné souvislosti)
51. Vypořádáním otázek č. 1 až 7 se definitivně uzavřelo zkoumání přípustnosti dovolání v rozsahu částky 250.000 Kč (náhrada nemajetkové újmy). Otázky č. 8 a 9 totiž mohou založit přípustnost dovolání (podle toho, jak jsou položeny a odůvodněny) jen co do náhrady škody ve výši 44.893 Kč.
52. Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá ani pro tyto otázky.
53. Otázka existence příčinné souvislosti je (sama o sobě) otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být (rovněž) prokázána; právní posouzení příčinné souvislosti spočívá v určení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována; srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněného pod číslem 49/2011 Sb. rozh obč., nebo odstavec 66 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.
září 2022, sp. zn. 29 Cdo 3321/2020, uveřejněného pod číslem 58/2023 Sb. rozh. obč. Pro posouzení, zda dovolatel odpovídá za tvrzenou škodu, je podstatné, zda škoda vznikla v příčinné souvislosti s jeho protiprávním jednáním. O vztah příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) jde, jestliže tvrzená škoda vznikne následkem onoho protiprávního jednání (teorie tzv. adekvátní příčinné souvislosti). Srov. dále např. též nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod číslem 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
února 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, uveřejněný pod číslem 86/2022 Sb. rozh. obč. Jestliže škoda nevznikla coby následek protiprávního jednání (byla-li rozhodující příčinou vzniku škody jiná skutečnost), odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 1482/2013, uveřejněný pod číslem 45/2016 Sb. rozh. obč.).
54. I s těmito závěry je napadené rozhodnutí v souladu.
55. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s.
ř., když dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 20. dubna 2023) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 31. prosince 2024. Advokátu žalobce přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu.
Tarifní hodnotou věci je ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu částka 294.893 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 6. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 9.500 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 9.800 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.058 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 11.858 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalobci k tíži prvního žalovaného.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). V Brně dne 31. března 2026 JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu