29 Cdo 2811/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
navrhovatele Ing. L. V., zastoupeného Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem,
se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1844/28, PSČ 602 00, za účasti společnosti
Heineken Česká republika, a. s., se sídlem v Krušovicích, U Pivovaru 1, PSČ 270
53, identifikační číslo osoby 45148066, zastoupené Mgr. Alešem Smetankou,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, o zaplacení
634.140,- Kč a o splnění povinnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem
pod sp. zn. 32 Cm 139/2002, o dovolání navrhovatele, proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 9. května 2012, č. j. 14 Cmo 136/2008-149, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. května 2012, č. j. 14 Cmo
136/2008-149, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 12. června 2007, č. j. 32 Cm 139/2002-62, uložil Krajský soud
v Ústí nad Labem společnosti DRINKS UNION a. s. (dále též jen „společnost“),
povinnost zaplatit navrhovateli 634.140,- Kč (výrok I.) a dále povinnost
„učinit veškeré právní kroky“ nutné k registraci převodu cenných papírů -
kmenových akcií vydaných společností Pivovar Louny, a. s., ve formě na
majitele, v zaknihované podobě (dále též jen „sporné akcie“), v počtu 390 kusů,
nabytých od navrhovatele na základě povinné nabídky převzetí, učiněné
společností 4. května 2002 (dále též jen „nabídka převzetí“), z účtu
navrhovatele ve Středisku cenných papírů ve prospěch účtu společnosti v souladu
s podmínkami této povinné nabídky převzetí, „tj. zejména“ zadat řádný a úplný
příkaz k registraci převodu uvedených cenných papírů (výrok II), a rozhodl o
nákladech řízení (výrok III.).
Rozsudkem ze dne 4. března 2009, č. j. 14 Cmo 136/2008-93, Vrchní soud v Praze
k odvolání společnosti změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh
zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud k dovolání navrhovatele usnesením ze dne 16. června 2010, sp. zn.
29 Cdo 2951/2009 (jež je veřejnosti přístupné, stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na webových stránkách Nejvyššího
soudu), rozsudek odvolacího soudu ze dne 4. března 2009, č. j. 14 Cmo
136/2008-93, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Učinil tak proto, že odvolací soud posoudil návrh jako nedůvodný pouze na
základě zjištění, že více než čtyři roky po akceptaci nabídky převzetí rozhodla
valná hromada společnosti Pivovar Louny, a. s. o změně podoby sporných akcií.
Nevysvětlil přitom, zda přijetím nabídky převzetí (jíž nepovažoval za neplatnou
podle ustanovení § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku dále jen
„obč. zák.“) navrhovatelem došlo k uzavření smlouvy o koupi sporných akcií (§
183a odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v rozhodném znění;
dále též jen „obch. zák.“), zda společnosti vznikla v souladu s takovou
smlouvou povinnost zaplatit navrhovateli sjednanou kupní cenu akcií ani proč
měla případně tato povinnost (jejíhož splnění se navrhovatel domáhal) v
důsledku rozhodnutí o změně podoby sporných akcií zaniknout. Jeho právní
posouzení proto Nejvyšší soud shledal neúplným (když odvolací soud vůbec
nezdůvodnil, proč zamítl návrh i v části, v níž se navrhovatel domáhá zaplacení
částky 634.140,- Kč) a tudíž i nesprávným.
Usnesením ze dne 21. ledna 2011, č. j. 14 Cmo 136/2008-123, rozhodl odvolací
soud tak, že v řízení bude na místě společnosti DRINKS UNION a. s., jež zanikla
v důsledku fúze sloučením se společností Heineken Česká republika, a. s.,
pokračováno se společností Heineken Česká republika, a. s.
Ve výroku označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze opětovně změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že návrh zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Vyšel přitom z toho, že:
1) Společnost dne 4. května 2002 učinila povinnou nabídku převzetí sporných
akcií, s níž Komise pro cenné papíry vyslovila dne 22. dubna 2002 souhlas.
Nabídka byla zveřejněna v Obchodním věstníku, ročník 2002, číslo 19.
2) Podle nabídky převzetí činila kupní cena 1.626,- Kč za jednu spornou akcii a
měla být zájemci uhrazena do 60 dnů od uzavření smlouvy o koupi akcií.
3) Navrhovatel v souladu s nabídkou převzetí ve stanovené lhůtě zaslal
zmocněnci společnosti oznámení o přijetí nabídky převzetí (ohledně 390 akcií
jím vlastněných) a plnou moc ke všem úkonům souvisejícím s registrací převodu
akcií.
4) Společnost kupní cenu navrhovateli neuhradila a „právní kroky“ potřebné k
převodu akcií neučinila, majíc za to, že jí povinnost učinit nabídku převzetí
nesvědčila a že tato je – jakožto právní úkon učiněný v omylu – neplatná (§ 49a
obč. zák.).
5) Sporné akcie byly (nejpozději ke dni 15. března 2002) vyloučeny z
obchodování na veřejném trhu, organizovaném společností RM – Systém, a. s.
6) Rozhodnutím mimořádné valné hromady společnosti Pivovar Louny, a. s., konané
dne 21. září 2006, byla schválena změna podoby sporných akcií na listinnou;
tato skutečnost byla zapsána v obchodním rejstříku dne 22. října 2007.
Na takto ustaveném základě odvolací soud konstatoval, že ke dni 4. května 2002,
kdy byla nabídka převzetí učiněna, již sporné akcie nebyly registrované a
společnosti tudíž povinnost učinit nabídku převzetí nesvědčila; společnost tak
učinila nabídku převzetí v omylu. Jelikož však z obsahu spisu neplyne, že
navrhovatel o omylu společnosti musel vědět, nelze mít učiněnou nabídku
převzetí za neplatnou podle § 49a obč. zák.
Avšak vzhledem k tomu, že sporné akcie již nejsou v zaknihované podobě,
povinnost navrhovatele ze smlouvy o koupi akcií, k jejímuž uzavření došlo v
polovině května 2002, převést akcie v zaknihované podobě na společnost se stala
nemožnou a podle § 575 odst. 1 obč. zák. zanikla. Totéž podle odvolacího soudu
platí i pro povinnost společnosti, resp. její právní nástupkyně, provést
registraci převodu sporných akcií v zaknihované podobě ve Středisku cenných
papírů. Nesplnil-li navrhovatel závazek z kupní smlouvy převést akcie na
společnost, nemůže se podle § 560 obč. zák. ani domáhat splnění závazku
společnosti zaplatit kupní cenu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 236 odst. 1 a § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že jsou
naplněny dovolací důvody vymezené v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. a navrhuje, aby
napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Dovolatel dovozuje, že vznikla-li společnosti povinnost učinit nabídku převzetí
v době, kdy byly akcie cílové společnosti registrované, nezaniká případným
vyloučením těchto akcií z obchodování na veřejném trhu. Názor, podle něhož
společnost učinila nabídku převzetí v omylu, proto považuje za nesprávný. V souladu s § 183a odst. 6 a § 183b odst. 7 obch. zák., v rozhodném znění, byla
mezi dovolatelem a společností uzavřena smlouva o úplatném převodu sporných
akcií okamžikem doručení oznámení o přijetí nabídky převzetí společnosti
způsobem uvedeným v nabídce převzetí. Dovolatel svým povinnostem ze smlouvy
dostál sjednaným způsobem, tj. tím, že obchodníku s cennými papíry (společnosti
GAUDEA s. r. o.) jakožto zmocněnému zástupci společnosti vystavil plnou moc k
převodu předmětných akcií na majetkový účet společnosti. Podle smlouvy měla být
kupní cena zaplacena do šedesáti dnů od jejího uzavření; zaplacení kupní ceny
nebylo vázáno na žádnou podmínku. Odvolacímu soudu dovolatel dále vytýká, že na projednávanou věc nesprávně
aplikoval § 560 obč. zák. Z § 13 odst. 1 věty první zákona č. 591/1992 Sb., o
cenných papírech, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, se podává, že
smlouva o úplatném převodu cenných papírů se řídila úpravou kupní smlouvy v
obchodním zákoníku. Plnění vzájemných závazků v obchodněprávních vztazích
upravuje § 325 obch. zák., jenž je vůči § 560 obč. zák. ustanovením zvláštním. Smlouva o úplatném převodu akcií přitom výslovně počítala, v souladu s § 325
obch. zák., s tím, že kupní cena bude zaplacena do 60 dnů od jejího uzavření,
aniž vázala povinnost společnosti uhradit kupní cenu na převod akcií. Nesprávným pak dovolatel shledává i závěr odvolacího soudu, podle něhož v
důsledku změny podoby akcií zanikla povinnost dovolatele převést akcie pro
následnou nemožnost plnění. Podstatou závazku dovolatele bylo převést
vlastnictví ke sporným akciím na společnost. Sporné akcie následkem změny
podoby nepřestaly existovat ani se nezměnila práva s nimi spojená či jejich
ekonomický význam. Změnil se pouze způsob nakládání s nimi. Podle § 575 odst. 2
obč. zák. plnění není nemožné, lze-li je uskutečnit byť i za ztížených
podmínek. Vzhledem k tomu, že převod listinných akcií je možný, závazky
smluvních stran pro nemožnost plnění nezanikly. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné. Jakkoliv dovolatel ohlašuje naplnění všech dovolacích důvodů, ve skutečnosti,
posuzováno podle obsahu, odvolacímu soudu vytýká toliko nesprávné právní
posouzení věci. Nejvyšší soud se proto, v hranicích právních otázek otevřených
dovoláním, zabýval tím, zda je dán dovolací důvod vymezený v § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.
S ohledem na datum, kdy byla povinná nabídka učiněna, je pro další úvahy
Nejvyššího soudu rozhodný obchodní zákoník a zákon o cenných papírech ve znění
účinném ke dni 4. května 2002. Ustanovení § 183a odst. 6 obch. zák. určovalo:
Smlouva na základě nabídky převzetí, jež je uzavírána na veřejném trhu, se
uzavírá podle pravidel stanovených organizátorem veřejného trhu. Smlouva na
základě nabídky převzetí, která není uzavírána na veřejném trhu, je uzavřena
a) doručením oznámení o přijetí nabídky převzetí navrhovateli způsobem v ní
uvedeným, není-li nabídka převzetí omezena určitým počtem účastnických cenných
papírů; jestliže nabídka převzetí obsahuje podmínku podle odstavce 3, je
navrhovatel povinen oznámit všem osobám, které nabídku převzetí přijaly, zda
byla nebo nebyla podmínka splněna,
b) doručením potvrzení navrhovatele o uzavření smlouvy, v rozsahu uvedeném v
potvrzení, osobě, která mu oznámila přijetí nabídky převzetí způsobem v ní
uvedeným, jestliže se nabídka převzetí vztahuje jen na určitý počet
účastnických cenných papírů; navrhovatel je povinen potvrdit uzavření smlouvy,
pokud počet účastnických cenných papírů podle oznámení o přijetí nabídky
převzetí nepřesáhl počet, na něž byla nabídka k převzetí podle odstavce 3
omezena, v celém rozsahu uvedeném v oznámení o jejím přijetí, a pokud byl
stanovený počet účastnických cenných papírů uvedený v oznámení nebo oznámeních
o přijetí nabídky převzetí překročen, je navrhovatel povinen potvrdit uzavření
smlouvy tak, že každá osoba, která nabídku převzetí přijala, bude uspokojena
poměrně, přičemž výpočet poměrného množství účastnických cenných papírů se
zaokrouhluje na celé cenné papíry dolů s tím, že počet účastnických cenných
papírů uvedený v nabídce k převzetí platí za snížený o výsledek zaokrouhlování. Podle § 183b odst. 7 obch. zák. se citované ustanovení použije i na nabídku
převzetí podle § 183b obch. zák. Nejvyšší soud předesílá, že vznikla-li akcionáři v souladu s § 183b odst. 1
obch. zák. povinnost učinit nabídku převzetí, nemá případné následné vyřazení
akcií cílové společnosti z obchodování na veřejném trhu zásadně žádný vliv na
trvání povinnosti učinit nabídku převzetí. Správným pak shledává závěr odvolacího soudu, podle něhož ani případný omyl
společnosti při učinění nabídky převzetí ji nečiní (ve vztahu k navrhovateli)
neplatnou podle § 49a obč. zák., jestliže navrhovatel omyl nevyvolal či o něm
nemusel alespoň vědět. Jestliže navrhovatel, jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů,
doručil společnosti (v nabídce převzetí určenému obchodníku s cennými papíry)
oznámení o přijetí nabídky převzetí způsobem v ní uvedeným, a nabídka převzetí
nebyla omezena určitým počtem účastnických cenných papírů ani neobsahovala
podmínku podle § 183a odst. 3 obch. zák., byla mezi navrhovatelem a společností
uzavřena smlouva o úplatném převodu 390 sporných akcií. Zavázala-li se společnost, že kupní cenu za převedené akcie zaplatí do 60 dnů
od uzavření smlouvy, byla povinna tak v uvedené lhůtě učinit.
Skutečnost, že
nepřistoupila k registraci převodu akcií, neboť se domnívala, že ji učiněná
nabídka neváže (majíc ji za neplatnou), je nerozhodná. V této souvislosti nelze
přehlížet, že navrhovatel splnil všechny povinnosti ze smlouvy (zejména udělit
plnou moc společností určenému obchodníku s cennými papíry ke všem úkonům
souvisejícím s registrací úplatného převodu sporných akcií); závěr odvolacího
soudu, podle kterého nelze dovolateli nárok přiznat, neboť nesplnil závazek ze
smlouvy, je v rozporu se zjištěným obsahem smlouvy. Nesprávným Nejvyšší soud shledává i názor odvolacího soudu, podle něhož v
důsledku změny podoby akcií zanikly povinnosti smluvních stran pro následnou
nemožnost plnění podle § 575 odst. 1 obč. zák. Jak (opět přiléhavě) zdůrazňuje
dovolatel, změna podoby akcií zásadně nemá vliv ani na práva v nich vtělená,
ani na možnost akcie (po změně podoby) převést. Skutečnost, že právní řád
spojuje nabytí vlastnického práva k listinným cenným papírům s odlišnými
právními skutečnostmi než je tomu v případě zaknihovaných cenných papírů (tedy
že upravuje odlišný modus nabytí vlastnického práva), je z pohledu § 575 odst. 1 obč. zák. nerozhodná. V této souvislosti nelze přehlédnout, že akceptace shora popsaného názoru
odvolacího soudu vede k – z pohledu elementární spravedlnosti obtížně
akceptovatelnému – závěru, podle něhož se osoba zavázaná z povinné nabídky
převzetí může vyhnout závazkům ze smluv uzavřených akceptací nabídky převzetí
tím, že na valné hromadě cílové společnosti prosadí (a to i s odstupem mnoha
let) změnu podoby akcií. Nejvyšší soud proto uzavírá, že závazky ze smlouvy o úplatném převodu
zaknihovaných akcií, uzavřené akceptací povinné nabídky převzetí (§ 183b obch. zák.), tudíž nezanikají podle § 575 odst. 1 obč. zák. jen proto, že po uzavření
smlouvy, avšak dříve, než byl převod akcií registrován podle § 21 odst. 1
zákona o cenných papírech, došlo ke změně podoby akcií. Jelikož závěry, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, nejsou správné, Nejvyšší
soud napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
první o. s. ř.). Podle § 200e odst. 1, odst. 3 věty druhé o. s. ř. ve spojení s § 9 odst. 3
písm. g) o. s. ř. se ve věcech sporů mezi společníky (akcionáři), jde-li o
vztahy z nabídky převzetí, rozhoduje usnesením. Skutečnost, že soud nižšího
stupně rozhodl o věci samé rozsudkem (ačkoliv měl rozhodnout usnesením),
nezbavuje soud vyššího stupně povinnosti rozhodnout o opravném prostředku proti
takovému rozhodnutí (o odvolání nebo o dovolání) usnesením. To, že soud rozhodl
jinou – kvalitativně vyšší, leč v rozporu s procesním předpisem zvolenou –
formou rozhodnutí, je vadou řízení, která nemohla mít vliv na správnost
rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2000,
pod číslem 45). Proto Nejvyšší soud i v této věci rozhodl o dovolání usnesením
(§ 243b odst. 6 o. s. ř.).
Odvolací soud uvedenou povahu řízení v projednávané věci, jakož i závěry výše
popsané, v další fázi řízení nepřehlédne. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.