29 Cdo 2834/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobkyně Č. o. b., a. s., proti žalovaným 1/ T.G., s. r. o., a 2/ V. N., jako
správci konkursní podstaty úpadkyně M. – s., spol. s r. o., o určení pravosti
pohledávek ve výši 10.789.006,51 Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.
zn. 56 CmI 83/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 25. ledna 2007, č. j. 15 Cmo 226/2006-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Rozsudkem ze dne 14. července 2006, č. j. 56 CmI 83/2004-61, Krajský soud v
Praze určil, že (ve výroku dále podrobně specifikovaná) pohledávka žalobkyně
vůči úpadkyni M. – s., spol. s r. o. v celkové výši 10.789.006,51 Kč je po
právu.
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. Odvolací soud oproti soudu
prvního stupně (jenž měl žalobu za včasnou a proto se jí zabýval věcně)
uzavřel, že žaloba byla podána po uplynutí třicetidenní lhůty určené k jejímu
podání ve smyslu ustanovení § 23 odst. 4 zákona číslo 328/1991 Sb., o konkursu
a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Přitom vyšel z toho, že výzva k podání žaloby
byla žalobkyni doručena 15. června 2004 a že žaloba, kterou podala žalobkyně na
poštu k přepravě 15. července 2004, došla soudu prvního stupně 16. července
2004.
Ohledně povahy lhůty uzavřel, že pro její zachování je nezbytné, aby žaloba
nejpozději posledního dne lhůty byla doručena soudu; potud se dovolal
konstantní judikatury Nejvyššího soudu, zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Cdo 2226/99 (tento rozsudek byl uveřejněn pod
číslem 44/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R
44/2002“), zabývaje se přitom i nálezem Ústavního soudu ze dne 3. února 2000,
sp. zn. III. ÚS 545/99 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, svazku 17, ročníku 2000, části I., pod pořadovým číslem 18).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, namítajíc, že
je dán dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Konkrétně vyslovuje dovolatelka přesvědčení, že nepanuje jednota v řešení
otázky, zda lhůta dle ustanovení § 23 odst. 4 ZKV je lhůtou hmotněprávní či
procesněprávní (poukazujíc ohledně tohoto tvrzení na rozdílná rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze). Sama usuzuje, že jde o lhůtu, k jejímuž zachování
postačí, aby žaloba byla podána posledního dne orgánu, který má povinnost ji
doručit soudu. Na podporu tohoto názoru argumentuje výše označeným nálezem
Ústavního soudu (řešícím povahu lhůty k podání přihlášky pohledávky do konkursu
dle § 22 odst. 2 ZKV).
Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání, jež je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., Nejvyšší soud
odmítl podle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že v otázce povahy lhůty k podání žaloby o určení pravosti,
výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky v konkursu sjednotil rozhodovací
praxi soudů již publikací R 44/2002. V tomto rozhodnutí, na něž v podrobnostech
odkazuje, uzavřel, že nejde o lhůtu procesní, pro jejíž zachování by postačoval
postup dle § 57 odst. 3 o. s. ř., nýbrž o lhůtu hmotněprávní, k jejímuž
zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu a
jejíž zmeškání nelze prominout. Z R 44/2002 vyšel Nejvyšší soud např. i v
usnesení uveřejněném pod číslem 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(proti němuž byla podána i ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze
dne 5.3.2002, sp. zn. II. ÚS 312/99, odmítl) nebo v usnesení ze dne 19.
července 2006, sp. zn. 29 Odo 920/2005.
Zabývat se dovoláním v této věci meritorně, pokládá Nejvyšší soud za dané
situace za zbytečné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1
a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že procesně neúspěšné dovolatelce právo
na jejich náhradu nevzniklo a u žalovaných žádné prokazatelné náklady
dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. srpna 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu