29 Cdo 2872/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce
H. m. P., zastoupeného JUDr. S. Z., advokátkou, proti žalovanému JUDr. J. M.,
jako správci konkursní podstaty úpadce M. b. p. státního podniku v likvidaci,
zastoupenému Mgr. L. E., advokátem, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm
182/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20.
prosince 2007, č. j. 13 Cmo 44/2007-226, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně požadavku na
vyloučení budovy č. p. 1861 na pozemku parc. č. 2031/16 a pozemku parc. č.
2047/16, zapsaných na listu vlastnictví číslo 1639 pro katastrální území Ch., z
konkursní podstaty úpadce, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20.
prosince 2007, č. j. 13 Cmo 44/2007-226, zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudek ze dne
30. června 2006, č. j. 35 Cm 182/2001-159, kterým Městský soud v Praze zamítl
žalobu o vyloučení „objektu k bydlení“ č. p. 2140 na pozemku parc. č. 2031/45
(dále též jen „první budova“), budovy č. p. 1861 na pozemku parc. č. 2031/16
(dále též jen „druhá budova“) a pozemku parc. č. 2047/16 – zastavěná plocha,
zapsaných na listu vlastnictví číslo 1639 pro katastrální území Ch., (v souhrnu
dále též jen „sporné nemovitosti“), z konkursní podstaty úpadce M. b. p.,
státního podniku v likvidaci.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) pozdější úpadce byl založen Místním národním výborem v P. – J. M.;
2) na pozdějšího úpadce bylo ke dni jeho zápisu do podnikového rejstříku (3.
červenec 1989) převedeno právo hospodaření ke sporným nemovitostem;
3) dne 23. května 1991 pozdější úpadce a Místní úřad v P. – J. M. uzavřeli
hospodářské smlouvy o převodu práva hospodaření k první i druhé budově na
Místní úřad v P. – J. M.;
4) téhož dne uzavřel Místní úřad v P.– J. M. s pozdějším úpadcem hospodářské
smlouvy o „dodatečném užívání majetku a nájmu prostor“ první i druhé budovy,
jimiž pronajal obě budovy pozdějšímu úpadci;
5) na majetek M. b. p., státního podniku v likvidaci, byl usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 3. února 2000, č. j. 80 K 75/99-18, prohlášen konkurs;
6) žalovaný sepsal sporné nemovitosti do konkursní podstaty úpadce.
Odvolací soud – maje za splněné ostatní předpoklady, za nichž může být
excindační žalobě vyhověno – se zabýval tím, zda žalobci svědčí právo, které by
vylučovalo zařazení sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty.
Cituje ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí
z majetku České republiky do vlastnictví obcí, jenž nabyl účinnosti 24. května
1991, shledal neplatnými hospodářské smlouvy, jimiž mělo být dne 23. května
1991 převedeno právo hospodaření k oběma budovám na Místní úřad v P. – J. M., a
to pro obcházení zákona podle ustanovení § 21 zákona č. 109/1964 Sb.,
hospodářského zákoníku. Proto nelze na základě uvedených smluv uzavřít, že by
městská část začala se spornými nemovitostmi hospodařit po 23. listopadu 1990
způsobem obdobným právu hospodaření a že by s nimi takto hospodařila ke dni
účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., a tedy, že by na základě citovaného
ustanovení nabyl žalobce ke sporným nemovitostem vlastnické právo.
Ohledně první budovy pak odvolací soud dospěl k závěru, že jde o obytný dům a
vlastnické právo k němu přešlo na žalobce podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona
č. 172/1991 Sb. Při posuzování otázky, zda vlastnické právo žalobce vylučuje
zařazení první budovy do konkursní podstaty úpadce, vyšel odvolací soud ze
závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 19. října 2006, sp.
zn. 29 Odo 905/2006 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 83/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 83/2007“), podle nichž konkursem
vedeným na majetek příspěvkové organizace kraje lze postihnout i majetek
svěřený příspěvkové organizaci kraje do správy krajem jako jejím zřizovatelem a
vlastníkem tohoto majetku.
Ač úpadcem je státní podnik a nikoli příspěvková organizace, nelze přehlédnout,
že první budova byla zřizovatelem úpadce „převedena do právní sféry budoucího
úpadce k výkonu práva hospodaření s národním majetkem“. Tím byl ve vztahu ke
svěřenému majetku „oslaben obsah vlastnického práva státu potud, že oprávnění
předmět vlastnictví držet, užívat a disponovat s ním bylo svěřeno úpadci“. „Po
nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. vzal sice žalobce na vědomí, že na něho
podle ustanovení § 3 citovaného zákona přechází datem účinnosti vlastnické
právo ke sporné nemovitosti, ale souhlasil s tím, že i nadále bude se spornou
nemovitostí hospodařit budoucí úpadce. Toto dobrovolné omezení žalobce v
nakládání s majetkem, jež svěřil jinému subjektu (úpadci)“ – pokračoval
odvolací soud – „má za následek i povinnost žalobce strpět postižení takového
majetku při vynucování plnění povinností vůči úpadci (v dané právní situaci již
konkursními věřiteli) a postižení takového majetku představuje, jsou-li splněny
další zákonné předpoklady vynucování povinnosti plnit, oprávněnost postihu
majetku i proti vlastnickému právu subjektu odlišného od povinného úpadce“.
Uvedený závěr je pak „podpořen i zněním“ ustanovení § 6 odst. 2 zák. č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), „ve vztahu“ k
ustanovení § 9a hospodářského zákoníku, podle kterého se majetkem organizace
rozumějí věci, k nimž má organizace vlastnické právo nebo právo hospodaření.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že odvolací soud věc nesprávně
právně posoudil, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.
Dovolatel považuje hospodářské smlouvy o převodu práva hospodaření, uzavřené
23. května 1991, za platné a zdůrazňuje, že vlastnické právo ke sporným
nemovitostem na něj přešlo v souladu s ustanovením § 1 odst. 2 zákona č.
172/1991 Sb.
Poukazuje i na to, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou vydržení, neboť
jeho dobrá víra byla zpochybněna až dnem soupisu sporných nemovitostí, tedy k
datu 20. června 2001. Soud prvního stupně pouze uvedl, že nemohl být oprávněným
držitelem, neboť nebyl v dobré víře, že je vlastníkem nemovitostí.
I tehdy, nedošlo-li by k přechodu vlastnického práva na dovolatele podle
ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., nabyl vlastnické právo k první
budově na základě ustanovení § 3 citovaného zákona. Ke stejnému závěru dospěl
sice i odvolací soud, přesto však – s poukazem na R 83/2007 – uzavřel, že první
budova byla pojata do soupisu konkursní podstaty oprávněně. Vzhledem k
odlišnému charakteru úpadců R 83/2007 na projednávanou věc „nedopadá“.
Analogicky by bylo možno použít citované rozhodnutí pouze ve vztahu k majetku
státu, neboť státní podnik svůj majetek nemá a hospodaří s majetkem státu. V
projednávané věci však šlo o majetek žalobce.
Navíc v řízení nebylo prokázáno, že dovolatel svěřil úpadci nakládání s první
budovou a že by s tímto nakládáním souhlasil. Naopak, nemovitost byla svěřena
do správy Městské části P. a ta s ní ke dni sepsání do konkursní podstaty
úpadce hospodařila.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.,
přičemž o případ uvedený pod písmenem b/ nejde.
Důvod založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy
tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud ve vztahu ke druhé budově a k
pozemku rovněž nemá.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Posouzení (ne)platnosti hospodářských smluv o převodu práva hospodaření k první
i druhé budově, uzavřených 23. května 1991 mezi pozdějším úpadcem a Místním
úřadem v P. – J. M., postrádá judikatorní přesah, když je významné právě a jen
pro projednávanou věc. Právní závěr odvolacího soudu, který shledal obě smlouvy
neplatnými pro obcházení zákona, a v důsledku toho uzavřel, že ke dni účinnosti
zákona číslo 172/1991 Sb. žalobce se spornými nemovitostmi nehospodařil ve
smyslu § 1 odst. 2 označeného zákona, pak Nejvyšší soud neshledává ani
rozporným s hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září
2007, sp. zn. 29 Odo 1191/2005, jež je veřejnosti k dispozici na webových
stránkách Nejvyššího soudu). Řešení této otázky proto rozsudek odvolacího soudu
zásadně právně významným nečiní.
Stejný závěr je třeba učinit i ohledně otázky, zda žalobce nabyl vlastnické
právo ke sporným nemovitostem v důsledku vydržení, neboť přezkoumání závěru
soudů nižších stupňů, že žalobce nebyl v důsledku nedostatku dobré víry
oprávněným držitelem, je významné pouze pro projednávanou věc. Uvedený závěr
pak Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (§ 134 občanského
zákoníku).
K výtce, že se odvolací soud námitkou vydržení nezabýval, lze ostatně poukázat
na to, že dovolatel ji ani v odvolání (č. l. 167-171) a v jeho doplnění (č. l.
209-213) ani v průběhu odvolacích jednání (č. l. 200-202, 219-221 a 223-224)
coby odvolací argument neuplatnil.
Jelikož uvedeným se vyčerpává dovolací argumentace ve vztahu ke druhé
budově a k pozemku, Nejvyšší soud v tomto rozsahu dovolání odmítl podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.
Zásadní právní význam Nejvyšší soud shledává – a pouze v tomto rozsahu má
dovolání za přípustné – v řešení otázky, zda do konkursní podstaty úpadce –
státního podniku – náleží i nemovitost (první budova), k níž měl úpadce do
účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. právo hospodaření a k níž přešlo vlastnické
právo na obec podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, podnik
hospodaří s věcmi a majetkovými právy, svěřenými mu při jeho založení, a dále s
věcmi a majetkovými právy nabytými v průběhu jeho podnikání. Věci, s nimiž
podnik hospodaří, jsou ve státním vlastnictví.
Z citovaného ustanovení se podává, že státní podnik může mít právo hospodaření
jen k majetku ve vlastnictví státu, a nikoliv i k majetku ve vlastnictví jiných
osob (srov. i závěry rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 54/2000
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže v důsledku naplnění podmínek ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991
Sb. přešlo ke dni účinnosti označeného zákona (24. květen 1991) vlastnické
právo k první budově na žalobce (jak uzavřel odvolací soud), zaniklo – vzhledem
k tomu, že dotčená nemovitost přestala splňovat podmínku „státního vlastnictví“
dle ustanovení § 6 zákona o státním podniku – k uvedenému dni právo pozdějšího
úpadce s první budovou hospodařit. Ze stejného důvodu (nešlo o majetek ve
státním vlastnictví) nemohlo být k první budově zřízeno ve prospěch pozdějšího
úpadce právo hospodaření ani později. Z rozhodnutí odvolacího soudu se ostatně
ani nepodává, jakým úkonem žalobce mělo ke „svěření“ první budovy do
hospodaření pozdějšímu úpadci dojít.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož svědčilo úpadci ke dni prohlášení konkursu
ve vztahu k první budově právo hospodaření, jež opravňovalo žalovaného sepsat
tuto nemovitost do konkursní podstaty, tedy správný není.
Nejvyšší soud proto v dotčené části napadený rozsudek včetně závislého
výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.)
K žádosti dovolatele o odložení vykonatelnosti rozsudku napadeného dovoláním se
s poukazem na R 83/2007 doplňuje, že vykonatelnost rozsudku, jímž byla
zamítnuta vylučovací žaloba podle § 19 odst. 2 ZKV, nelze odložit podle § 243
o. s. ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§ 243d odst. 1 a §
226 odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech
řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu