U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce E.V., zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem, se sídlem v
Rumburku, U Jiskry 114/1, PSČ 408 01, proti žalovanému JUDr. M. V., advokátu,
jako správci konkursní podstaty úpadkyně J. V. zastoupenému JUDr. Miloslavem
Vaňhou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Polská 54/1716, PSČ 120 00, o vyloučení
spoluvlastnického podílu k nemovitostem ze soupisu konkursní podstaty, vedené u
Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 69 Cm 3/2007, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2011, č. j. 15 Cmo
164/2010-332, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 3.060,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
Rozsudkem ze dne 16. dubna 2010, č. j. 69 Cm 3/2007-289, zamítl Krajský soud v
Ústí nad Labem žalobu, kterou se žalobce (E. V.) domáhal vyloučení
spoluvlastnického podílu o velikosti 874/1000 na nemovitostech blíže
specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen „spoluvlastnický podíl“ a
„nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně J.V. (výrok I.) a
rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (první výrok). Současně rozhodl o odměně a
hotových výdajích zástupce žalobce a o nákladech odvolacího řízení (druhý a
třetí výrok). Při posuzování důvodnosti žaloby vyšly soudy z toho, že:
1/ Za trvání manželství žalobce a nynější úpadkyně bylo vyhotoveno falzum
notářského zápisu, jehož obsahem byla dohoda žalobce a úpadkyně o zúžení
společného jmění manželů v tom rozsahu, že nemovitosti či spoluvlastnický podíl
na nich nebudou zakoupeny do společného jmění manželů, ale úpadkyně je koupí do
svého výlučného vlastnictví. 2/ Dne 26. února 2001 uzavřelo Město D. (jako prodávající) s pozdější úpadkyní
a H. D. (dále jen „H. D.“) jako s kupujícími kupní smlouvu, jejímž předmětem
byl prodej nemovitostí za kupní cenu 4.843.718,- Kč. Podle kupní smlouvy nabyla
pozdější úpadkyně do výlučného vlastnictví spoluvlastnický podíl na
nemovitostech v rozsahu 87,4 % a H. D. nabyla do výlučného vlastnictví
spoluvlastnický podíl na nemovitostech v rozsahu 12,6 %. Právní účinky vkladu
vlastnického práva podle kupní smlouvy do katastru nemovitostí nastaly 30. března 2001. 3/ Smlouvou ze dne 18. dubna 2001 byly nemovitosti zatíženy zástavním právem k
zajištění pohledávky Komerční banky, a. s. (dále jen „banka“) ve výši
2.859.500,- Kč, vzešlé ze smlouvy o úvěru ze dne 13. dubna 2001. 4/ Usnesením ze dne 5. března 2007, č. j. 69 K 1010/2006-355, prohlásil Krajský
soud v Ústí nad Labem konkurs na majetek úpadkyně. Současným správcem konkursní
podstaty úpadkyně je žalovaný (podle usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 15. dubna 2009, č. j. 69 K 1010/2006-1035). 5/ Banka přihlásila do konkursu vedeného na majetek úpadkyně mimo jiné i
pohledávku ze shora označené úvěrové smlouvy v částce 2.440.706,74 Kč s právem
na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení nemovitostí. Takto uplatněná
pohledávka byla v incidenčním sporu zjištěna ve výši 2.428.271,23 Kč spolu s
právem na oddělené uspokojení. 6/ (Původní) správce konkursní podstaty zapsal dne 15. března 2007 do konkursní
podstaty spoluvlastnický podíl k nemovitostem jako vlastnictví úpadkyně. Následně žalovaný poté, kdy žalobci po doručení výzvy dle § 27 odst. 5 zákona
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), marně uplynula lhůta
k vyplacení zajištěné pohledávky nebo ke složení ceny spoluvlastnického podílu,
doplnil soupis konkursní podstaty u spoluvlastnického podílu o poznámku o
zápisu rovněž z důvodu dle § 27 odst. 5 ZKV. 7/ Námitku neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 18. dubna 2001 žalobce poprvé
uplatnil v žalobě podané dne 16. dubna 2010 u Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 145 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a § 19 odst. 2 a § 27 odst. 5 ZKV -
přitakal závěru soudu prvního stupně o důvodnosti námitky promlčení práva na
dovolání se relativní neplatnosti zástavní smlouvy, kterou žalovaný v tomto
řízení výslovně uplatnil. Zdůraznil, že zástavní právo váznoucí na
spoluvlastnickém podílu na nemovitostech, který koupila za trvání manželství s
žalobcem úpadkyně, je v katastru nemovitostí zapsáno od 24. dubna 2001. Od
následujícího dne začala žalobci běžet promlčecí lhůta k uplatnění námitky
relativní neplatnosti zástavní smlouvy (žalobce tvrdí, že pozdější úpadkyně
uzavřela zástavní smlouvu bez jeho vědomí a souhlasu, ač spoluvlastnický podíl
nabyla do společného jmění manželů). Žalobce učinil právní úkon, jehož obsahem
bylo dovolání se neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu uvedeného v ustanovení §
145 odst. 2 obč. zák., až 16. dubna 2010 (v žalobě podané u Krajského soudu v
Ústí nad Labem v jiném řízení), tedy (podle odvolacího soudu) po uplynutí
zákonné promlčecí doby. Odvolací soud dále zdůraznil, že právní důvod pro soupis spoluvlastnického
podílu do konkursní podstaty úpadkyně je dán jak v případě, že spoluvlastnický
podíl je dosud v (nevypořádaném) společném jmění manželů, tak v případě, že je
v podílovém spoluvlastnictví žalobce a úpadkyně. Kdyby byl spoluvlastnický podíl ve společné jměním manželů a v rámci vypořádání
společného jmění manželů by připadl žalobci, pak by byl dán důvod soupisu podle
§ 27 odst. 5 ZKV. Kdyby se „spoluvlastnicí“ celého podílu stala úpadkyně, pak
by právním důvodem soupisu bylo její vlastnické právo. Proto odvolací soud
neměl za podstatné, zda a jak rozhodne soud v řízení o vypořádání společného
jmění manželů. Je-li spoluvlastnický podíl v podílovém spoluvlastnictví žalobce a úpadkyně,
pak je (podle odvolacího soudu) „ve vztahu k němu dán právní důvod zápisu v
podobě zástavního práva váznoucího na spoluvlastnickém podílu“. Žalobce podal proti prvnímu a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací
důvody dle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2
písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(odstavec 2 písm. b/), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel především namítá, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s
námitkou podjatosti soudce soudu prvního stupně, který učinil (v době, kdy
působil jako státní zástupce) písemný záznam o obsahu vysvětlení, které
úpadkyně podala u Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Kromě toho dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že smlouvu o úvěru a zástavní
smlouvu nepokládal za právní úkony neplatné pro rozpor se zákonem i s dobrými
mravy a že (v návaznosti na to) neměl postup žalovaného ve smyslu ustanovení §
27 odst. 5 ZKV za nezákonný a nemravný. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 odst. 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona
se však pro konkursní a vyrovnací řízení (a spory jimi vyvolané) zahájené před
účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o
konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní
řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného
pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí je -
stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti
dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud nejprve podotýká, že k podání, jež má být podle
průvodního přípisu žalobce z 9. září 2011 považováno za doplnění dovolání,
nepřihlížel; není totiž sepsáno (ve smyslu též podepsáno) advokátem (srov. §
241 odst. 4 o. s. ř.). Srov. obdobně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. června 2007, sp. zn. 29 Odo 1127/2004. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti třetímu výroku napadeného
rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl
jako objektivně nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve
spojení ustanovením § 218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
(tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam).
Důvod připustit dovolání však Nejvyšší
soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou
otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Otázku, kterou klade dovolatel, zodpověděl Nejvyšší soud již v usnesení
velkého senátu svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. prosince
2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněném pod číslem 70/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Tam vysvětlil, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z
účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého
účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení §
37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při
jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a obč. zák.,
jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.). Napadené rozhodnutí není s těmito závěry v rozporu, kdežto dovolatelova
představa, že je možno dovozovat (absolutní) neplatnost úvěrové a zástavní
smlouvy z toho, že podle dovolatelova tvrzení pozdější úpadkyně při jednání o
uzavření těchto smluv předložila bance falzum notářského zápisu o zúžení
společného jmění manželů, jim odporuje. Z tohoto důvodu se mohla dovolat
(relativní) neplatnosti smluv (podle ustanovení 49a obč. zák.) pouze banka,
která tak neučinila. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je i závěr
odvolacího soudu, podle něhož žalobce, který jako tehdejší manžel úpadkyně,
tvrdí, že úpadkyně uzavřela zástavní smlouvu bez jeho vědomí a souhlasu, se
mohl dovolat relativní neplatnosti zástavní smlouvy (§ 145 odst. 2, § 40a obč. zák.). Ustálené judikatuře odpovídá i závěr, že právo dovolat se relativní
neplatnosti zástavní smlouvy se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době dle §
101 obč. zák. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. února
2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, uveřejněného pod číslem 97/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že měl-li dovolatel k dispozici zákonný
prostředek, jak se bránit pro něj nepříznivým důsledkům jednání jeho tehdejší
manželky (dovolat se relativní neplatnosti zástavní smlouvy), kterého včas
nevyužil, nemůže se za tohoto stavu s úspěchem dovolávat ochrany
prostřednictvím ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. To je v souladu s obecným
právním principem „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým náležejí práva),
kterého dovolatel nedbal. Zbývá dodat, že výhradou k tomu, jak se odvolací soud vypořádal s
námitkou podjatosti rozhodujícího soudce (směřující k prosazení závěru, že
tento soudce ve věci byl soudcem podjatým), vystihuje dovolatel (posuzováno
podle obsahu) zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. Zmatečností vady řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem (k
posouzení jejich důvodnosti slouží žaloba pro zmatečnost) a proto ani jejich
prostřednictvím nelze usuzovat na přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř.
(k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto podané dovolání odmítl (podle ustanovení § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.) jako nepřípustné i v rozsahu, v němž
směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé. Dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo ve smyslu ustanovení
§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom
stupni, jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném
do 29. února 2012 (dále jen „vyhláška“). Podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3, §
14 odst. 1 a § 15 vyhlášky činí sazba odměny 4.500,- Kč. Takto určená sazba se
podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 2.250,- Kč, jelikož
advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby,
jímž je vyjádření k dovolání. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů ve výši 300,- Kč tak jde
o částku 2.550,- Kč. S připočtením náhrady za 20 % daň z přidané hodnoty ve
výši 510,- Kč činí účelně vynaložené náklady žalovaného 3.060,- Kč, k jejichž
úhradě (k rukám zástupce žalovaného) dovolací soud žalobce zavázal.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 29. srpna 2012
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda
senátu