29 Odo 1127/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v
konkursní věci dlužníka V. B., zastoupeného Mgr. J. V., advokátem, o návrhu
věřitelů a/ JUDr. D. R., zastoupeného Mgr. M. F., advokátkou a b/ P. V.,
zastoupeného JUDr. D. R. advokátem, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka,
za účasti Krajského státního zastupitelství v Ú. L., vedené u Krajského soudu v
Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 K 1019/2000, o dovolání dlužníka proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2004, č. j. 1 Ko 79/2004-89, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2004, č. j. 1 Ko 79/2004-89,
se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. října 2003, č.
j. 27 K 1019/2000-56, prohlásil k návrhu věřitelů a/ JUDr. D. R. a b/ P. V.
konkurs na majetek dlužníka V. B.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil
usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v
závěru, že dlužník je - ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - v úpadku ve formě platební
neschopnosti, neboť bylo osvědčeno, že po delší dobu nehradí své splatné
závazky více věřitelům. Za věřitele, prostřednictvím jejichž pohledávek měl
úpadek dlužníka za osvědčený, přitom shodně se soudem prvního stupně pokládal
navrhujícího věřitele a/ (nikoli navrhujícího věřitele b/) a Finanční úřad v L.
(dále též jen „finanční úřad“).
K námitce dlužníka, že výše pohledávek navrhujícího věřitele a/, uváděných v
návrhu na prohlášení konkursu, neodpovídá skutečnosti, odvolací soud uvedl, že
z hlediska osvědčení úpadku je výše pohledávky irelevantní, když pro účely
konkursního řízení postačuje zjištění, že pohledávka existuje a dlužník ji s
přihlédnutím ke svým ostatním závazkům není schopen uhradit. Námitku, že
pohledávku finančního úřadu splácí dlužník dle splátkového kalendáře, přičemž
má dostatek finančních prostředků k její úhradě, neměl odvolací soud za
důvodnou, poukazuje na to, že část této pohledávky finanční úřad vymohl exekucí
a uzavíraje, že je zřejmé, že dlužník tuto pohledávku nesplácí a nemá dost
finančních prostředků k její úhradě. Předpoklady prohlášení konkursu na majetek
dlužníka měl tudíž odvolací soud za splněny.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník včasné dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení „§ 239 odst. 1“ občanského soudního řádu (dále
též jen „o.s..ř“), namítaje, že je dán dovolací důvod ve smyslu „§ 241 odst. 3
písm. d/“ o. s. ř. Konkrétně dovolatel uvádí, že sice nezpochybňuje sdělení
finančního úřadu, že ke dni prohlášení konkursu činila jeho pohledávka ještě
3,981.639,54 Kč, odvolacímu soudu však vytýká že nepřihlédl k tomu, že formou
exekuce po dohodě s Finančním úřadem uvedenou částku zaplatil. Na základě
splátkového kalendáře pak splácel dlužnou daň s příslušenstvím. Dovolatel dále
poukazuje na to, že v době prohlášení konkursu vlastnil majetek, jehož tržní
cena byla podle znalce 29,110.358,- Kč (z toho nemovitosti v hodnotě
24,000.000,- Kč). Odtud dovozuje, že byl schopen zaplatit pohledávky svých
věřitelů, zejména pohledávku finančního úřadu, leč nečinil tak pro dohodnutý
splátkový kalendář a vzhledem k probíhajícím sporům o výši závazků vůči
navrhujícímu věřiteli a/. Závazky tohoto věřitele považuje dovolatel za
dubiózní a zpochybňuje je co do pravosti i výše. Současně namítá, že tyto
pohledávky ani nemohly založit aktivní legitimaci navrhujícího věřitele a/ k
podání návrhu na prohlášení konkursu, jelikož vznikly z absolutně neplatných
lichevních smluv.
Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Již na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že dovolatel dovolací argumentaci
podstatně rozšířil podáním datovaným 31. března 2005 a došlým Nejvyššímu soudu
4. dubna 2005, k tomuto podání však Nejvyšší soud dále nepřihlížel, jelikož
změna dovolacích důvodů (a to i formou doplnění nové argumentace v mezích
téhož dovolacího důvodu) je ve smyslu ustanovení § 242 odst. 4 věty první o. s.
ř. možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání; ta pak dovolateli vypršela
již v srpnu 2004 (totéž ostatně platí pro podání datované 21. října 2004, jímž
dovolací argumentaci podstatně rozšířil sám dlužník a k němuž Nejvyšší soud
nepřihlíží i proto, že není sepsáno (ve smyslu též podepsáno) advokátem (srov.
§ 241 odst. 4 o. s. ř.).
Navrhující věřitel a/ ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout dle ustanovení §
243b o. s. ř. pro zjevnou bezdůvodnost. Rozhodnutí soudů obou stupňů má za
správná, s tím, že splatnou pohledávku vůči dlužníku doložil a okolnosti
úpadku osvědčil. Kdyby dovolatel pohledávku správce daně splácel (jak tvrdí),
nepřistoupil by správce daně k exekuci.
Dovolatel co do přípustnosti dovolání a uplatněného dovolacího důvodu odkazuje
na ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001, ač
řízení proběhlo a rozhodnutí soudů nižších stupňů byla vydána podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od uvedeného data. Dovolacímu důvodu dle § 241
odst. 3 písm. d/ o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001 pak pro dobu od
1. ledna 2001 odpovídá ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze
rovněž namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným dle ustanovení § 238a odst. 1 písm.
a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť
ve výkladu ustanovení § 1 odst. 2 ZKV je napadené rozhodnutí v rozporu s jeho
dřívější judikaturou.
Podle ustanovení § 1 odst. 2 věty první ZKV ve znění účinném v době vydání
napadeného rozhodnutí i v době prohlášení konkursu (jde též o znění stávající)
dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen po delší dobu
plnit své splatné závazky.
Požadavek mnohosti věřitelů, kladený tímto ustanovením, je podle
ustálené rozhodovací praxe soudu naplněn, jsou-li zde nejméně dva věřitelé, z
nichž každý má vůči dlužníku pohledávku po lhůtě splatnosti.
V situaci, kdy je konkurs na majetek dlužníka prohlašován (pro platební
neschopnost dlužníka) jen při dvou doložených věřitelích s pohledávkami po
lhůtě splatnosti, je přitom nutné dbát o to, aby se rozhodnutí, v nichž se
takový závěr činí, zvlášť pečlivě vypořádala se všemi zákonnými znaky této
formy úpadku a aby obsahovala skutkové závěry, na jejichž základě bude možné
tyto znaky pojmenovat v rovině právní.
V posuzovaném případě soud prvního stupně závěr o druhém věřiteli s
pohledávkou po lhůtě splatnosti, jímž je finanční úřad, učinil na základě
zjištění, že tento věřitel mu podáním doručeným 30. května 2001 sdělil, že
„eviduje za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 1.782.146,- Kč“. Odvolací
soud pak na základě podání tohoto věřitele z 29. ledna 2004 vyšel z toho, že ke
dni prohlášení konkursu tato pohledávka činila 3.981.639,54 Kč, z toho dlužná
daň 573.595,- Kč a příslušenství daně 3.408.044,54 Kč, přičemž v době od května
2001 do října 2003 bylo prostřednictvím exekuce „na jinou pohledávku“ vymoženo
3.342.134,- Kč.
Nehledě k tomu, že žádný ze soudů nižších stupňů si neopatřil skutkové
zjištění o tom, kdy se pohledávka finančního úřadu stala splatnou (aby bylo
možné prověřit, zda i ohledně ní je naplněn znak neschopnosti ji platit „po
delší dobu“), nelze především souhlasit se závěrem odvolacího soudu že námitka,
že dlužník pohledávku splácí dle dohodnutého splátkového kalendáře, není
důvodná, jelikož část pohledávky byla vymožena exekucí a je zřejmé, že ji
dlužník nesplácí.
Ze zjištění učiněných z podání finančního úřadu závěr o neexistenci splátkového
kalendáře neplyne a ze sdělení, že finanční úřad exekučně vymohl pohledávku
„jinou“, také ne.
Jinak řečeno, ze skutkových zjištění, jež si soudy nižších stupňů opatřily o
pohledávce finančního úřadu, v rovině právní závěr, že jde o pohledávku, která
je po delší dobu po lhůtě splatnosti, učinit nelze. A ještě jinak řečeno,
jestliže se odvolací soud obranou dlužníka založenou na tvrzení o existenci
řádně plněného splátkového kalendáře řádně nezabýval (a neprověřil ji tím, že
by si písemnou podobu takové dohody od dlužníka vyžádal a její plnění u
finančního úřadu prověřil), pominul právně významnou skutečnost (závěr, že pro
pohledávku po lhůtě splatnosti si dlužník dohodl splátkový kalendář, který
plní, vylučuje pohledávku takového věřitele jako způsobilou osvědčit jeho
úpadek dle § 1 odst. 2 věty první ZKV), která činí právní posouzení věci v
daném ohledu neúplným a tudíž i nesprávným.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadené usnesení zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
V další fázi řízení se odvolací soud v návaznosti na další dovolací námitky
(jimiž se dovolací soud již pro nadbytečnost nezabýval a u doplnění dovolání
ani zabývat nemohl) řádně vypořádá po skutkové a právní stránce nejen s
otázkou splátkového kalendáře u pohledávky finančního úřadu, nýbrž i s tvrzením
dlužníka, že k úhradě svých závazků byl schopen (srov. i závěry obsažené v
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 53/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) a při volbě způsobu projednání věci v odvolacím
řízení vezme v úvahu též závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněném pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu