29 Cdo 2920/20117
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně I. S., zastoupené JUDr. Petrem Karpetou, advokátem, se sídlem v
Havířově – Městě, Hlavní 70, PSČ 736 01, proti žalovaným 1) Ing. R. K.,
zastoupenému Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, se sídlem v Praze – Smíchově,
Nádražní 58/110, PSČ 150 00 a 2) Ing. K. H., jako správci konkursní podstaty
úpadkyně Š. P., zastoupenému JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, se sídlem v
Příbrami, Náměstí T. G. M. 142, PSČ 261 01, o určení práva na oddělené
uspokojení, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 53 CmI 22/2009, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2011,
č. j. 15 Cmo 182/2010-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhému žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 3.060,- Kč, do tří od právní moci tohoto usnesení, k
rukám jeho zástupce.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. února 2011, č. j. 15 Cmo 182/2010-70, k
odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 17. června 2010, č. j. 53 CmI
22/2009-36, jímž Krajský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že „přihlášená
pohledávka žalobkyně v konkursním řízení, vedeném u Krajského soudu v Praze pod
sp. zn. 37 K 33/2006, ve věci úpadkyně Š. P., je pohledávkou s nárokem na
oddělené uspokojení“. Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 23 odst. 2 a 4 zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) – shodně se soudem prvního stupně
uzavřel, že žalobkyně podala žalobu o určení práva na oddělené uspokojení
pohledávky ve výši 17,908.800,- Kč po uplynutí lhůty určené výzvou správce
konkursní podstaty úpadkyně (druhého žalovaného). Jakkoli byla výzva správce
konkursní podstaty žalobkyni doručena dne 1. října 2009 a žaloba proti prvnímu
žalovanému Ing. R. K. byla podána u soudu prvního stupně 30. října 2009, proti
druhému žalovanému (správci konkursní podstaty úpadkyně) byl tentýž požadavek u
soudu uplatněn až podáním datovaným 15. února 2010, doručeným soudu prvního
stupně 17. února 2010. Vzhledem k postavení žalovaných jako nerozlučných
společníků proto shledal žalobu opožděnou. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k
tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Nejvyšší soud již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne
17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „stanovisko“), jakož i v rozsudku ze
dne 29. června 2005, sp. zn. 29 Odo 17/2003, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura č. 9, ročník 2005, pod číslem 147, formuloval a odůvodnil závěr,
podle něhož bylo-li popřeno pořadí pohledávky nebo právo na oddělené
uspokojení, podává žalobu vždy přihlašovatel. To platí i u vykonatelných
pohledávek; rozhodnutím, popř. listinou, která je exekučním titulem, na základě
kterých se pohledávka stala vykonatelnou, byl totiž stanoven jen základ a výše
pohledávky.
Pořadí ani právo na oddělené uspokojení titulem nejsou řešeny
(pokryty), a proto v tomto směru platí postup, jaký zákon určuje pro podání
žalob u nevykonatelných pohledávek. O tom, že v případě nevykonatelných pohledávek musí být takováto žaloba podána
proti popírajícímu konkursnímu věřiteli a správci konkursní podstaty, kteří
mají v takovém řízení postavení nerozlučných společníků, pochyb není (k tomu
srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Cdo
2494/99 a ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 749/2007, uveřejněná pod čísly
37/2003 a 21/2010 Sbírky soudních rozhodnutích a stanovisek, jakož i důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2006, sp. zn. 29 Odo 920/2005). K
důsledkům opožděného podání žaloby byť i jen vůči jednomu z nerozlučných
společníků, srov. opět rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2494/99, jakož i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Cdo 2226/99, uveřejněný pod
číslem 44/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu [a přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] přitom nelze usuzovat ani co
do argumentace dovolatelky, podle níž výzvu k podání žaloby o určení práva na
oddělené uspokojení pohledávky žalobkyně nemohl učinit správce konkursní
podstaty, nýbrž (jen) konkursní soud, když tento dovolatelkou prezentovaný
názor je (posuzováno právě ve vazbě na shora zmíněné stanovisko) v přímém
rozporu s výslovným zněním ustanovení § 23 odst. 4 ZKV .
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvním
žalovaným se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 dost. 1 a § 146 odst. 3
o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a prvnímu žalovanému podle
obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným Nejvyšší soud na základě týchž
ustanovení občanského soudního řádu uložil žalobkyni zaplatit druhému
žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají z
paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za odvolací řízení) určené
podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3, § 14
odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 činí 2.250,- Kč a z paušální částky náhrady
hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s
připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí celkem 3.060,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. srpna 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu