USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce M. P., zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Londýnská 608/52, PSČ 120 00, proti žalovanému L. B., zastoupenému opatrovníkem JUDr. Jiřím Svozilem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 180, PSČ 760 01, o určení neúčinnosti právního jednání, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 137/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 15. února 2024, č. j. 58 Co 2/2023-505, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení částku 4 114 Kč, k rukám zástupce žalobce.
1. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 30. března 2021, č. j. 6 C 137/2015-139, určil, že převod spoluvlastnického práva k (v rozhodnutí specifikovaným) nemovitým věcem v katastrálním území XY (dále jen „nemovité věci“), „k němuž došlo“ darovací smlouvou ze dne 1. prosince 2014 uzavřenou mezi V. B. (dále jen „V. B.“) jako dárkyní a žalovaným (L. B.) jako obdarovaným, je vůči žalobci (M. P.) právně neúčinný (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
2. Soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení § 589, § 591 a § 594 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že bezúplatný převod nemovitých věcí byl způsobilý zkrátit uspokojení vykonatelné pohledávky žalobce za V. B.
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 15. února 2024, č. j. 58 Co 2/2023-505, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
4. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 591 o. z., § 29 odst. 3, § 30, § 42 odst. 2, § 115 odst. 2 a § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.) – se ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně a dále se zabýval námitkami žalovaného vůči nesprávnému procesnímu postupu soudu prvního stupně. Námitku, že mu nebyla poskytnuta dostatečná lhůta k přípravě na jednání a že soud prvního stupně neodročil jednání za účelem ustanovení advokáta, shledal odvolací soud jako nedůvodnou, neboť žalovaný svým počínáním sledoval (toliko) cíl zmařit jednání, a nikoliv hájit svá procesní práva.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný v „plném rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, jež nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Dovolatel namítá, že s ohledem na dobu doručení předvolání k jednání měl velmi krátkou lhůtu pro seznámení se se stavem věci a nalezení odborné pomoci, čímž bylo porušeno jeho právo na právní pomoc. Formalistické uplatňování lhůty pro předvolání může podle něj představovat porušení práva na spravedlivý proces.
7. Dále dovolatel uvádí, že mu závažný psychický stav neumožnil hájit svá procesní práva a oprávněné zájmy v průběhu soudního řízení. Odvolací soud sice dovolateli ustanovil opatrovníka (na rozdíl od soudu prvního stupně), avšak bez reálné možnosti ovlivnit výsledek odvolacího řízení z důvodu formalistického přístupu k jednání. Dovolatel rovněž namítá extrémní nesoulad napadeného rozhodnutí s obsahem spisu, nesprávné hodnocení důkazů a opominutí jeho důkazů.
8. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.
9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
10. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním v „plném rozsahu“, tedy i v prvním výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil bod II. výroku soudu prvního stupně, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a ve druhém výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Ve vztahu k těmto (nákladovým) výrokům však přípustnost dovolání vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v této části bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
11. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
12. Námitkami, jež dovolatel uvádí jako dovolací důvody, a podle kterých mu nebyla poskytnuta dostatečná lhůta k přípravě na jednání a nebyl mu ustanoven advokát k hájení jeho práv, namítl žalovaný zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř., spočívající v tom, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem; k jejímu prověření ovšem slouží žaloba pro zmatečnost (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 73/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 2267/2014, srovnej také např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, odst. 11.).
13. Způsobilým dovolacím důvodem nejsou ani další dovolatelem tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže takové (tvrzené) procesní vady nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř., jako je tomu i v projednávané věci. K takovým tvrzeným procesním vadám (zejména při provádění a hodnocení důkazů) Nejvyšší soud přihlíží (i) z úřední povinnosti toliko u (jinak) přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
14. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb., a též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
15. O návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání bylo v přiměřené lhůtě odmítnuto, se tento návrh stal bezpředmětným.
16. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 26. září 2024), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. b/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč) částku 3 100 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 4 114 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta (§ 149 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat nuceného splnění povinnosti exekučním návrhem (návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 28. 11. 2024
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu