29 Cdo 2931/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Gemmela v právní
věci žalobce Mgr. R. B., advokáta, se, jako správce konkursní podstaty
úpadkyně H. A., s. r. o., zastoupeného Mgr. I. F., LL. M., advokátkou, , proti
žalovanému V. H., , zastoupenému Mgr. M. Š., advokátem, , o zaplacení částky
708.478,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2
Cm 117/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
15. ledna 2008, č. j. 3 Cmo 137/2007-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 26. října 2006, č. j. 2 Cm 117/2004-65, kterým tento soud
zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku 708.478,- Kč s 2,5 % úrokem z
prodlení od 24. července 2004 do zaplacení.
Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že manažerská smlouva,
kterou dne 1. května 2001 žalovaný s úpadkyní uzavřel (dále též jen „manažerská
smlouva“), je absolutně neplatná, neboť nebyla schválena valnou hromadou
úpadkyně. Manažerská smlouva totiž – na rozdíl od smlouvy o výkonu funkce,
kterou žalovaný jako její jednatel s úpadkyní rovněž uzavřel – obsahuje
ujednání o „provizi“ žalovaného. Odkazuje na ustanovení § 66 odst. 3 zákona č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku, odvolací soud uzavřel, že „provize“ je
plněním, které mohlo být žalovanému poskytnuto jen se souhlasem valné hromady.
Jelikož takový souhlas udělen nebyl, je „přinejmenším“ ujednání manažerské
smlouvy o peněžitém plnění pro žalovaného neplatné. Plnění poskytnuté na
základě tohoto ujednání žalovanému je bezdůvodným obohacením podle ustanovení §
451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, které je žalovaný
povinen vydat do konkursní podstaty úpadkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvody
podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. a požaduje zrušení rozhodnutí soudů
obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel uvádí, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne
21. dubna 2004, sp. zn. 15 T 144/2003, byl uznán vinným ze spáchání trestného
činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní
pojištění a příspěvku na státní podporu zaměstnanosti. Soud prvního stupně,
odvolací i dovolací soud v trestním řízení – podle názoru dovolatele –
posuzovaly mimo jiné i otázku platnosti manažerské smlouvy s tím závěrem, že
tato smlouva je platná a dovolatel byl povinen z odměn na jejím základě
vyplacených odvést povinné platby (což na základě odsuzujícího rozsudku i
učinil). Dovolatel má za to, že otázka platnosti manažerské smlouvy byla pro
rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin, rozhodující, a dovozuje, že
„pokud by trestní soudy neposoudily předmětnou manažerskou smlouvu jako
platnou, nebyl by ... uznán vinným, neboť daň, zdravotní pojištění, ani
pojistné na sociální zabezpečení z neplatných právních úkonů se z
pochopitelných důvodů neodvádí“.
Přesvědčen o tom, že „od sebe nelze oddělit výrok odsuzujícího trestního
rozsudku a skutková zjištění, z nichž rozhodnutí vychází“, se dovolatel
domnívá, že soudy v civilním řízení jsou vázány nejen rozhodnutím příslušných
orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a tím kdo jej spáchal (§ 135 odst. 1
o. s. ř.), ale i „skutkovými zjištěními“, které trestní soud k vydání
rozhodnutí vedly. Otázku rozsahu vázanosti soudu rozhodnutím jiného orgánu
položenou tak, zda je soud vázán „nejen rozhodnutím příslušného
orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin a že
ho spáchala určitá osoba, ale i závěry dokazování, které trestní soud k
takovému rozhodnutí vedly“, má po právní stránce za zásadně významnou. Namítá,
že nezkoumaly-li soudy v projednávané věci v souladu s ustanovením § 135 odst.
1 o. s. ř., zda nejsou vázány pravomocným rozhodnutím v trestní věci
žalovaného, věc nesprávně právně posoudily.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné
jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod
písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/
(tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu
(oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno
usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř. ); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je pak
podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého
obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené
právní posouzení věci je významné pro věc samu.
V projednávané věci tomu tak však není, neboť v ní rozsah vázanosti nezahrnuje
otázku platnosti smluv, na základě kterých vznikla úpadkyni povinnost odvést za
své zaměstnance daň, pojistné na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a
příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.
Již ze zprávy o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jímž předcházelo
adhezní řízení, Cpj 35/78 bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 24. října 1979, jež
byla projednána a vzata na vědomí plénem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 5.
prosince 1979, Pls 2/79, uveřejněné pod číslem 22/1979 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, k jejímž závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v
usneseních ze dne 19. října 1999, sp. zn. 25 Cdo 2081/99 a ze dne 31. srpna
2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, vyplývá, že rozsah vázanosti rozhodnutím o tom,
že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je obecně dán tím, do jaké míry
jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro
rozhodnutí v občanském soudním řízení.
Znaky skutkové podstaty trestného činu podle ustanovení § 147 zákona č.
140/1961 Sb., trestního zákona, pak Nejvyšší soud definoval v usnesení
uveřejněném pod číslem 28/2005 (trestní) Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek s tím, že z hlediska objektivní stránky spočívá jednání pachatele v
nesplnění zákonné povinnosti plátce (zaměstnavatele) odvést za poplatníka
(zaměstnance) platby (ve zmiňovaném ustanovení specifikované) za stanovená
platební období v termínech jejich splatnosti. Pachatel coby plátce těchto
povinných plateb jedná v rozporu se zákonnou povinností tím, že příslušné
částky na povinné platby svým zaměstnancům z hrubé mzdy srazil, ale oprávněným
subjektům je neodvedl buď vůbec nebo zčásti (k nesplnění zákonné povinnosti
srov. i Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání.
Praha : C. H. Beck, 2003, s. 828).
Jelikož z výše uvedených judikatorních závěrů nelze dovodit, že by znakem
skutkové podstaty trestného činu podle § 147 odst. 1 trestního zákona byla
„platnost“ právního úkonu, na jehož základě bylo plnění, k němuž se vztahuje
povinnost odvést sražené částky na povinné platby, uskutečněno, není dovolání
žalovaného přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.;
Nejvyšší soud je proto odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolatel nemá s ohledem
na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobci žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. ledna 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu