U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce D. P., zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, PSČ 787 01, proti žalovanému L. A., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Holoušem, advokátem, se sídlem v Jeseníku, Dukelská 456, PSČ 790 01, o zaplacení částky 330.206,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 135/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. března 2010, č. j. 51 Co 548/2009-97,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě potvrdil k odvolání žalobce rozsudek ze dne 12. března 2009, č. j. 5 C 135/2008-65, jímž Okresní soud v Jeseníku zamítl žalobu o zaplacení částky 330.206,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti prvnímu výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti třetímu výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledal. Odvolací soud posoudil otázku předpokladů vzniku zákonného ručení jednatele společnosti s ručením omezeným za závazky společnosti podle ustanovení § 135 odst. 2 a § 194 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), v souladu s ustálenou judikaturou, podle níž zákonné ručení jednatele společnosti s ručením omezeným nemůže vzniknout, jestliže nebyly prokázány předpoklady jeho odpovědnosti za škodu způsobenou společnosti (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.
července 2008, sp. zn. 32 Cdo 683/2008, ze dne 22. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 4194/2008, ze dne 27. března 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007, ze dne 20. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 4824/2007 či ze dne 15. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 1657/2009). Taktéž předpoklady vzniku odpovědnost za škodu osob uvedených v § 3 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), za porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou (srov. zejména odvolacím soudem přiléhavě citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V označeném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že žaloba o náhradu škody opírající se o úpravu obsaženou v § 3 ZKV nemůže uspět, nebyl-li návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebo návrh na vyrovnání vůbec podán a nebyl-li na základě takového návrhu (lhostejno, zda podaného dlužníkem nebo věřitelem) osvědčen úpadek dlužníka prohlášením konkursu na jeho majetek, povolením vyrovnání, případně zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku.
V této souvislosti Nejvyšší soud poznamenává, že rozhodnutím konkursního soudu o zastavení řízení o návrhu na prohlášení konkursu pro nezaplacení zálohy na náklady konkursu podle ustanovení § 5 odst. 2 ZKV není úpadek dlužníka osvědčen (a dovolatel se mýlí, usuzuje-li opačně). Uvedené otázky tudíž napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Konečně dovolání nelze připustit ani pro posouzení počátku běhu promlčecí doby pro uplatnění nároku v projednávané věci. Je tomu tak proto, že dovolateli nárok uplatněný žalobou nevznikl ani podle ustanovení § 135 odst. 2 a § 194 odst. 6 obch. zák., ani podle ustanovení § 3 ZKV ve spojení s § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), v důsledku čehož je nadbytečné posuzovat, zda by – jestliže by vznikl – byl promlčen. A jelikož žaloba byla podána až dne 28. července 2008, přestože již v roce 2002 dovolatel podal podnět k zahájení trestního řízení proti žalovanému pro trestný čin podvodu (jenž spatřoval v odebrání zboží jménem společnosti Belfort, s.
r. o. s úmyslem mu jej nezaplatit), tedy přestože již v roce 2002 věděl jak o tvrzené škodě, tak i o tom, kdo za ní (podle dovolatele) odpovídá, je zjevné, že i při posouzení nároku dovolatele jako nároku na náhradu škody způsobené tvrzeným podvodným jednáním žalovaného promlčecí doba podle ustanovení § 106 obč. zák. marně uplynula před podáním žaloby. Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), a náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 vyhlášky činí sazba odměny 20.000,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 10.000,- Kč, jelikož zástupce žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatele celkem 12.360,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 8. prosince 2011
JUDr. Petr Šuk předseda senátu