29 Cdo 2961/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně Ing. J. J., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem, se sídlem v
Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, PSČ 120 00, proti žalovanému Ing. P. J.,
zastoupenému Mgr. Martinem Láníkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo
náměstí 671/24, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu,
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 624/2009, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2012, č. j.
6 Cmo 232/2011-100, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2012, č. j. 6 Cmo
232/2011-100, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek ze dne 25. ledna 2011, č. j. 49 Cm 624/2009-68, kterým
Krajský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 23.
února 2010, č. j. 49 Cm 624/2009-13, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni
částku 55.125,- EUR s 6% úrokem od 2. srpna 2006 do zaplacení, směnečnou odměnu
183,75 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 122.780,- Kč.
Odvolací soud vyšel z toho, že v rámci tvrzeného jednostranného zápočtu dopisem
ze dne 18. ledna 2008 žalovaný „postavil proti sobě“ na jedné straně na účet
žalobkyně poukázanou částku 5.741.116,- Kč a na straně druhé splatnou směnečnou
pohledávku (přepočtenou na koruny české). Zároveň však existenci započítávané
pohledávky (žalovaný) zpochybnil „námitkovými tvrzeními, podle nichž peníze na
účet žalobkyně poukázal vědomě a dobrovolně v blíže nespecifikovaném rozsahu za
účelem financování rodinných výdajů a vedle toho v blíže nespecifikovaném
rozsahu peníze zasílal na účet žalobkyně a zde je dlouhou dobu ponechal, aby mu
byly podle jeho tvrzení k dispozici k uspokojování jeho potřeb“.
Proto uzavřel, že závěru o zániku směnečné pohledávky započtením brání
nedostatečnost námitek žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu. Žalovaný
totiž v námitkách nevymezil „hranici určující, které prostředky na základě
určitého právního úkonu dobrovolně převedl do dispozice manželky pro uspokojení
potřeb rodiny a které nadále považuje za své prostředky“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje existenci dovolacích důvodů podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu ohledně
odůvodněnosti námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu vyjádřených v
rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2270/2007 (jde o rozsudek ze dne 31. března 2009,
uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen
„R 3/2010“). Z námitkového tvrzení o zániku směnečné pohledávky započtením
vyplývá, že pohledávka žalovaného byla dostatečně specifikována a dosahovala
alespoň výše směnečné pohledávky; ve zbývajícím rozsahu není pohledávka
žalovaného pro projednávanou věc relevantní. Navíc shledal-li odvolací soud
odůvodnění námitek za nedostatečné, měl žalovaného vyzvat (§ 118a o. s. ř.) k
jejich doplnění. Svým nepředvídatelným rozhodnutím (soud prvního stupně založil
své rozhodnutí na nepřípustnosti započtení nesplatné pohledávky žalovaného
proti splatné směnečné pohledávce) porušil odvolací soud (i) zásadu
dvouinstančnosti řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2008,
sp. zn. 22 Cdo 1099/2007).
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29
NSČR 66/2011, uveřejněné pod číslem 34/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek); právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
a které bylo dovoláním zpochybněno, totiž odporuje níže uvedené judikatuře
Nejvyššího soudu.
Již ve výše zmíněném R 3/2010 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle
kterého lze ve smyslu ustanovení § 175 o. s. ř. považovat za odůvodněné jen
takové námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, z jejichž obsahu je zřejmé,
v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a na jakých skutkových
okolnostech žalovaný svoji obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.
Žalovaný nemůže ? se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu ? po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat
takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v
tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít ? podle
jeho názoru ? význam pro posouzení důvodnosti obrany již v námitkách řádně
uplatněné. Z tohoto závěru Nejvyšší soud vyšel i v dalších rozhodnutích (viz
např. usnesení ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1298/2012 a ze dne 28.
listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2981/2013).
Z obsahu spisu se podává, že žalovaný ve včasných námitkách brojí proti
směnečnému platebnímu rozkazu tvrzením o úplném zániku směnečné pohledávky v
důsledku jednostranného zápočtu na základě žalobkyni doručeného dopisu ze dne
18. ledna 2008. Žalovaný v námitkách uvádí (mimo jiné) skutkové okolnosti, ze
kterých dovozuje existenci započítávané pohledávky. Tvrdí, že po zániku a
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů žalobkyni připadl
specifikovaný sporožirový účet, na který (následně) v období od července 1997
do prosince 2006 zaslal celkem 5.741.116,- Kč. Žalobkyně na tento účet zasílala
ze svého platu měsíčně částku cca 15.000,- Kč a žalovaný byl srozuměn s
reciproční výší svého příspěvku na úhradu rodinných výdajů. Současně (mimo
jiné) popsal důvody, které ho vedly k podpisu směnky, včetně toho, že
„žalobkyně vydala žalovanému finanční prostředky, které žalovaný zasílal na
bankovní účet žalobkyně s tím, že předmětnou směnku žalobkyně slíbila
neuplatnit“.
Z uvedeného je patrné, že žalovaný v námitkách napadá směnečný platební rozkaz
v plném rozsahu a zároveň uvádí v základních rysech skutkové okolnosti vzniku
započítávané pohledávky a tvrzeného jednostranného zápočtu. Z námitkového
tvrzení žalovaného o celkové výši prostředků žalovaného zaslaných na účet
žalobkyně v určeném období a z tvrzení o skutkových okolnostech jednostranného
zápočtu dostatečně zřetelně vyplývá, na jakých skutkových okolnostech žalovaný
svoji obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Tvrzení žalovaného
(odvolacím soudem opomenuté), že byl srozuměn s tím, že jeho měsíční příspěvek
na úhradu rodinných výdajů odpovídá částce cca 15.000,- Kč zasílané na účet
žalobkyní, nevylučuje a priori (s ohledem na výši směnečné pohledávky a tvrzení
o celkové výši částky zaslané na účet žalobkyně) možnost úspěšné obrany
žalovaného.
Závěr odvolacího soudu o nedostatečném odůvodnění, a tedy neprojednatelnosti
námitek žalovaného tak není s ohledem na shora uvedený judikatorní výklad
ustanovení § 175 o. s. ř. správný.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta
první o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení bude úkolem odvolacího soudu posoudit důvodnost
žalovaným vznesených námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, zejména pak
existenci vzájemné pohledávky za žalobkyní a platnosti žalovaným tvrzeného
zápočtu.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. března 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu