29 Cdo 3013/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
navrhovatele F. Č., zastoupeného JUDr. Přemyslem Kubíčkem, advokátem, se sídlem
v Českých Budějovicích, Kasárenská 157/4, PSČ 370 01, za účasti společnosti
LIKA spol. s r. o., se sídlem v Havlíčkově Brodě, Termesivy 62, PSČ 580 01,
identifikační číslo osoby 15059014, zastoupené JUDr. Daliborem Kalcso,
advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 719/7, PSČ 500 02, o zaplacení
částky 5.129.000 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43
Cm 94/2010, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 5. března 2014, č. j. 14 Cmo 316/2012-314, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2014, č. j. 14 Cmo
316/2012-314, v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 10. dubna 2012, č. j. 43 Cm 94/2010-266, ve
výrocích II. a III., a dále ve výroku o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. dubna 2012, č. j. 43 Cm
94/2010-266, ve výrocích II. a III., se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. dubna 2012, č. j. 43 Cm
94/2010-266, uložil „žalovanému“ povinnost zaplatit „žalobci“ částku 714.740,-
Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 4.414.260,- Kč (výrok II.), rozhodl o
nákladech řízení (výrok III.) a o vrácení částky 5.542,- Kč „žalovanému“ (výrok
IV.).
V záhlaví označeným rozsudkem k odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly – mimo jiné – z toho, že:
1) Účast navrhovatele ve společnosti LIKA spol. s r. o. (dále jen „společnost“)
byla zrušena usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. září 2009,
č. j. 47 Cm 230/2007-288, které nabylo právní moci dne 28. října 2009.
2) Podle článku 13 společenské smlouvy při zániku účasti společníka ve
společnosti jinak než převodem podílu vzniká společníkovi právo na vypořádací
podíl, jehož výše se stanoví ke dni zániku účasti poměrem jeho splaceného
vkladu ke splaceným vkladům všech společníků z vlastního kapitálu zjištěného z
mezitímní, řádné nebo mimořádné účetní závěrky sestavené ke dni zániku účasti.
Vypořádací podíl je splatný do jednoho roku od schválení účetní závěrky za rok,
v němž účast společníka ve společnosti zanikla.
3) Podle znaleckého posudku č. 16/119/2008 ze dne 28. listopadu 2008
vypracovaného Ing. Milanem Rašínem činila hodnota obchodního podílu
navrhovatele 5.129.000,- Kč a hodnota podniku společnosti činila 10.468.000,-
Kč.
4) Podle znaleckého posudku č. 4 039-08-2011 ze dne 15. prosince 2011
zpracovaného Českou znaleckou, a. s., Hradec Králové (ustanovenou usnesením
soudu prvního stupně ze dne 25. srpna 2011), hodnota vypořádacího podílu
navrhovatele stanoveného z vlastního kapitálu společnosti k datu 28. října 2009
činila 714.740,- Kč, hodnota společnosti k datu 30. září 2008 činila
10.233.000,- Kč a objektivní tržní hodnota 49 % obchodního podílu navrhovatele
k tomuto datu činila 5.014.000,- Kč.
Na tomto základě, s odkazem na § 61 odst. 2 a na § 59 odst. 3 zákona č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), dospěl odvolací
soud stejně jako soud prvního stupně k závěru, že návrh na zahájení řízení je
důvodný pouze co do částky 714.740,- Kč. Podle názoru odvolacího soudu byl
vypořádací podíl navrhovatele soudem prvního stupně stanoven v souladu s § 61
odst. 2 větou druhou obch. zák. i s čl. 13 společenské smlouvy z vlastního
kapitálu společnosti zjištěného z účetní závěrky ke dni zániku účasti
navrhovatele ve společnosti. Odvolací soud uvedl, že výpočet vypořádacího
podílu z čistého obchodního majetku společnosti, jak se ho domáhal navrhovatel,
nemá oporu ve společenské smlouvě. Navrhovatel navíc takový výpočet v řízení
ani nepředložil, když znalecké posudky Ing. Milana Rašína i České znalecké, a.
s. vypočetly čistý obchodní majetek společnosti k datu o více než rok
staršímu.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III., podal navrhovatel
dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel zdůrazňuje, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích týkajících se
problematiky vypořádání účasti společníka ve společnosti vychází ze zásady
poctivého vypořádání, které vychází ze skutečného podílu společníka na jmění
společnosti. Je-li výše vlastního kapitálu podle účetní závěrky v hrubém
nepoměru ke skutečné (tržní) hodnotě čistého obchodního majetku společnosti, je
k tomu třeba přihlédnout při stanovení výše vypořádacího podílu. Dovolatel v
této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2007,
sp. zn. 29 Odo 513/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8,
ročníku 2007, pod číslem 118, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna
2009, sp. zn. 29 Cdo 2254/2007, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
července 2011, sp. zn. 29 Cdo 752/2011, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 5, ročníku 2012, pod číslem 67 (označená rozhodnutí jsou veřejnosti
dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu
2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Soudy obou stupňů se podle dovolatele z tohoto hlediska věcí nezabývaly,
omezily se pouze na konstatování, že znalecký posudek České znalecké, a. s.
určil výši kapitálu, ze které oba soudy vycházely, aniž vzaly v potaz otázku
poctivého vypořádání. Za situace, kdy uvolněný podíl dovolatele ke dni zániku
jeho účasti ve společnosti činil 3.185.000 Kč a kdy podle znaleckých posudků
hodnota jmění společnosti činila cca 10.233.000 Kč, měly soudy vypočíst výši
vypořádacího podílu z hodnoty jmění společnosti. „Kapitál společnosti totiž
tvoří mimo jiné i skutečná hodnota hmotného a nehmotného majetku“, nikoli pouze
hodnota účetní, ze které vycházela Česká znalecká, a. s. Soudy obou stupňů dále
nijak nezhodnotily skutečnost, že společnost porušila zákonnou povinnost
zpracovat účetní závěrku ke dni zániku účasti dovolatele ve společnosti.
Navrhovatel požaduje, aby rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně byly
dovolacím soudem v napadeném rozsahu zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Společnost považuje napadené rozhodnutí za správné a dovolání za nedůvodné, a
proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky určení výše vypořádacího podílu podle § 61 obch.
zák., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
Dovolání je důvodné.
V souladu s § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a
družstvech (zákona o obchodních korporacích), je nutné na posuzovaný případ
aplikovat právní úpravu účinnou do 31. prosince 2013.
Podle § 61 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2012, při
zániku účasti společníka ve společnosti za trvání společnosti jinak než
převodem podílu vzniká společníkovi právo na vypořádání (vypořádací podíl).
Výše vypořádacího podílu se stanoví ke dni zániku účasti společníka ve
společnosti z vlastního kapitálu zjištěného z mezitímní, řádné nebo mimořádné
účetní závěrky sestavené ke dni zániku účasti společníka ve společnosti, pokud
společenská smlouva nestanoví, že se má zjistit z čistého obchodního majetku na
základě posudku znalce ustanoveného obdobně podle § 59 odst. 3. Vypořádací
podíl se vyplácí v penězích, neplyne-li ze společenské smlouvy nebo stanov něco
jiného.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (zejména v rozsudku sp. zn. 29 Odo 513/2005
a v usnesení sp. zn. 29 Cdo 752/2011) opakovaně zdůraznil zásadu poctivosti
vypořádání mezi společníky obchodní společnosti. V usnesení ze dne 29. dubna
2014, sp. zn. 29 Cdo 3610/2013, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr,
podle kterého poctivost vypořádání mezi společníky obchodní společnosti je
obecným kriteriem, jímž je soud povinen poměřovat všechny případy, ve kterých
má základem pro určení vypořádacího podílu být hodnota vycházející z účetnictví
společnosti. Plyne-li z účetní závěrky (anebo by z ní mělo při řádném
zpracování plynout), že výše vlastního kapitálu podle účetní závěrky je (např.
v důsledku způsobu ocenění majetku) v hrubém nepoměru ke skutečné (tržní)
hodnotě čistého obchodního majetku, je k tomu třeba při stanovení vypořádacího
podílu přihlédnout.
Uzavřel-li odvolací soud, že vypořádací podíl má být v projednávané věci
vypočten pouze z vlastního kapitálu zjištěného z mezitímní, řádné nebo
mimořádné účetní závěrky sestavené ke dni zániku účasti společníka ve
společnosti, maje za to, že případná výše skutečné (tržní) hodnoty čistého
obchodního majetku je nepodstatná, je jeho právní posouzení věci v rozporu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v
odpovídajícím rozsahu, jakož i v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení,
zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají
i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto v odpovídajícím
rozsahu zrušil i je a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Podle § 200e odst. 1, odst. 3 věty druhé o. s. ř. a § 9 odst. 3 písm. g) o. s.
ř. se ve věcech sporu mezi společníkem a společností, jde-li o vztahy týkající
se účasti na společnosti, rozhoduje usnesením. Skutečnost, že soud nižšího
stupně rozhodl o věci samé rozsudkem (ačkoliv měl rozhodnout usnesením),
nezbavuje soud vyššího stupně povinnosti rozhodnout o opravném prostředku proti
takovému rozhodnutí (o odvolání nebo o dovolání) usnesením. To, že soud rozhodl
jinou – kvalitativně vyšší, leč v rozporu s procesním předpisem zvolenou –
formou rozhodnutí, je vadou řízení, která nemohla mít vliv na správnost
rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn.
20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod
číslem 45). Proto Nejvyšší soud i v této věci rozhodl o dovolání usnesením (§
243f odst. 4 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.).
V dalším řízení soudy nepřehlédnou, že řízení v projednávané věci patří mezi
řízení vypočtená v § 120 odst. 2 o. s. ř., v nichž je soud povinen provést i
jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky
navrhovány.
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolací soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2015
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu