29 Cdo 3020/2020-144
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci
žalobce IFIS investiční fond, a. s., se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, PSČ
602 00, identifikační číslo osoby 24 31 67 17, zastoupeného Mgr. Markem Indrou,
advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, proti žalované H.
M., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem,
se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2, PSČ 602 00, o námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7
Cm 41/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
21. května 2020, č. j. 12 Cmo 51/2020-119, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 18. dubna 2019, č. j.
7 Cm 41/2019-13, uložil žalované (H. M.), aby do patnácti dnů ode dne jeho
doručení zaplatila (původní) žalobkyni (Komerční bance, a. s.) směnečný peníz
ve výši 128.155,- Kč s 6% úrokem od 11. ledna 2017 do zaplacení, směnečnou
odměnu ve výši 427,18 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 26.455,50 Kč.
K námitkám žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. ledna 2020, č. j.
7 Cm 41/2019-101, ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II.). Přitom jako s (novým)
žalobcem (§ 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ? dále jen
„o. s. ř.“) jednal s IFIS investičním fondem, a. s. (viz usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 23. října 2019, č. j. 7 Cm 41/2019-88).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 21. května 2020, č. j.
12 Cmo 51/2020-119, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že dne 29. května 2002 vystavil v Brně
subjekt „TOVARI?ŠESTVO S OGRANI?ENNOJ OTVETSTVENNOST´JU “AMBULANC“, Brno,
Mezírka 775/1, PSČ 602 00, IČ 70863202“, jednající žalovanou (jako vedoucí
organizační složky), vlastní směnku na řad Komerční banky, a. s. na směnečný
peníz ve výši 128.155,- Kč, splatnou dne 10. ledna 2017 v Praze (dále jen
„směnka“). Žalovaná směnku podepsala jako směnečný rukojmí; směnka nebyla ke
dni splatnosti zaplacena.
Na tomto základě odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně (mimo jiné)
uzavřel, že směnka je platná, když obsahuje zákonné náležitosti vymezené
ustanovením čl. I. § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového
(dále jen „směnečný zákon“). Skutečnost, že „se na směnce nacházejí podpisy
osob, které se nemohou směnečně zavazovat, podpisy nepravé, podpisy vymyšlených
osob nebo podpisy, které z nějakého jiného důvodu nezavazují osoby, které se na
směnku podepsaly nebo jejichž jménem byla směnka podepsána, nemá žádný vliv na
platnost závazků ostatních osob na směnce podepsaných (viz čl. I. § 7 a § 77
odst. 2 směnečného zákona). K platnosti směnky je tedy nutné, aby byla opatřena
podpisem výstavce, nikoli však již to, zda na směnce podepsaný výstavce
skutečně existuje, zda má způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním
jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., namítajíc, že odvolací soud nesprávně
vyhodnotil platnost směnky a „povahu vady spočívající v nezpůsobilém výstavci
směnky“; potud jde (podle názoru dovolatelky) o právní otázku dosud Nejvyšším
soudem nezodpovězenou.
Dovolatelka snáší argumenty na podporu závěru, podle něhož směnku vystavil
odštěpný závod (zahraniční) právnické osoby, jehož zřizovatelem je obchodní
společnost „shodného názvu sídlící a založené podle práva Kazašské republiky“.
Jelikož je odštěpný závod věcí v právním smyslu (§ 489 a násl. zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku ? dále též jen „o. z.“), není osobou v
právním smyslu (není nositelem subjektivních práv a povinností); proto nemůže
být ani výstavcem směnky. Skutečnost, že jako výstavce směnky je uvedena věc
(odštěpný závod), má za následek, že směnka trpí formální vadou, která
„zprošťuje avala jeho závazku“ (čl. I. § 32 odst. 2 směnečného zákona).
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a směnečný
platební rozkaz zrušil.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právní
otázky dovolatelkou otevřené, týkající se výkladu ustanovení č. I. § 32 odst. 2
směnečného zákona, dosud Nejvyšším soudem beze zbytku nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I. § 32 směnečného zákona směnečný rukojmí je zavázán jako
ten, za koho se zaručil (odstavec 1). Závazek směnečného rukojmího je platný i
tehdy, je-li závazek, za který se zaručil, neplatný z jiného důvodu než pro
vadu formy (odstavec 2). Zaplatí-li směnečný rukojmí směnku, nabývá práv ze
směnky proti tomu, za koho se zaručil, a proti všem, kdož jsou této osobě
směnečně zavázáni (odstavec 3).
Podle ustanovení čl. I. § 77 odst. 3 směnečného zákona pro vlastní směnku platí
rovněž ustanovení o směnečném rukojemství (§§ 30 až 32); v případě § 31 odst. 4
platí, že se směnečné rukojemství, není-li udáno, pro koho se přejímá, přejímá
za výstavce vlastní směnky.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena v závěru,
podle něhož je směnečný rukojmí (za výstavce směnky vlastní) přímým dlužníkem
ze směnky; z jeho postavení jako dlužníka samostatného je zjevné, že jeho
závazek je platný i tehdy, je-li závazek, za který se zaručil, neplatný z
jiného důvodu než pro vadu formy.
Srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29
Cdo 2605/2007, a ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1004/2008, uveřejněných
pod čísly 19/2010 a 85/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 998/2009, jakož i (v
poslední době) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2020, sp. zn. 29
Cdo 1625/2020.
Právní teorie k výkladu ustanovení čl. I. § 32 odst. 2 směnečného zákona je
jednotná v tom, že ani neplatnost (směnečného) závazku výstavce vlastní směnky
nemaří postavení rukojmího na směnce, leda by šlo o neplatnost z důvodu vady
formy. Jde v podstatě o problém formální a materiální (ne)platnosti podpisů, s
tím, že jen v případě, kdy je podpis výstavce neplatný formálně, nebude platný
závazek rukojmího. Srov. např. Kovařík, Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář.
6., dopl. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014. str. 150. Jinými slovy, není-li
dlužníkem (ze směnky) z důvodů formálních výstavce, není dlužníkem ani
(směnečný) rukojmí (viz KOTÁSEK, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 2.
vydání. Praha: Wolters kluwer ČR, a. s., 2017, str. 192).
Přitom závěr, podle něhož „je platný závazek avalův daný za avaláta pasivně
směnečně nezpůsobilého nebo jehož podpis byl padělán“, byl zastáván i
historickou literaturou (viz např. Švamberg, G. Naše jednotné směnečné právo.
Praha 1941, str. 124-125, jakož i Rouček, F. Jednotný směnečný řád. Praha 1941,
str. 195).
Jakkoli nelze (obecně) pochybovat o tom, že odštěpný závod nemá způsobilost mít
práva a povinnosti (právní subjektivitu) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. května 2003, sp. zn. 21 Cdo 270/2003, uveřejněné pod číslem 12/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. září 2019, sp. zn. 21 Cdo 1474/2019], nemá skutečnost, že
odštěpný závod vystavil vlastní směnku, vliv na platnost závazku směnečného
rukojmího (na směnce podepsaného). Takový nedostatek totiž nečiní neplatným
závazek výstavce směnky z důvodu vady formy [ve smyslu vady podpisu osoby
jednající jménem (nebo za) odštěpný závod]. Jinak řečeno, nedostatek právní
subjektivity výstavce vlastní směnky není sám o sobě důvodem neplatnosti
(směnečného) závazku výstavce z důvodu vady formy; proto nemá vliv ani na
platnost rukojemského závazku žalované.
K tomu viz též vzhledem k poměrům odkazované věci důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 1/2017.
Konečně dovolací námitka, podle níž výstavce směnky (odštěpný závod) není
osobou v právním smyslu a není tedy nositelem subjektivních práv a povinností
ve smyslu ustanovení § 489 a násl. o. z., je neopodstatněná již proto, že
výstavce vystavil směnku dne 29. května 2002, tj. dříve, než nabyl účinnosti
zákon č. 89/2012 Sb.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a
které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, Nejvyšší soud (při absenci jiných
vad řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné
zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání
žalované zamítl a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení účelně
vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 12. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu