29 Cdo 3022/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce MVDr. Du. N., zastoupeného JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem, se sídlem v Brně, Křížová 18, PSČ 603 00, proti žalované SVOBODA - VRŠANSKÝ v. o. s., se sídlem v Teplicích, Kollárova 1879/11, PSČ 415 01, identifikační číslo osoby 25 46 67 63, jako insolvenční správkyni dlužníka Lékárenská služba Teplice, příspěvková organizace, zastoupené JUDr. Janem Svobodou, advokátem, se sídlem v Teplicích, Kollárova 18, PSČ 415 01, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 70 Cm 6/2009 (KSUL 70 INS 3859/2009), jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Lékárenská služba Teplice, příspěvková organizace, se sídlem v Ústí nad Labem, Na schodech 1535/4, identifikační číslo osoby 00 83 05 00, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 70 INS 3859/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2011, č. j. 15 Cmo 11/2011-67, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. září 2010, č. j. 70 Cm 6/2009-37 (KSUL 70 INS 3859/2009), určil, že žalobce „nemá za dlužníkem pohledávku přiznanou vykonatelným platebním rozkazem Okresního soudu v Teplicích č. j. 8 C 351/97-20 z 20. srpna 1999, právní moc 17. září 1999“.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 24. března 2011, č. j. 15 Cmo 11/2011-67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že „se zamítá žaloba na určení pravosti pohledávky žalobce za dlužníkem ve výši 6,262.888,36 Kč“.
Odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně, podle nichž: 1) Závazkový vztah mezi právním předchůdcem žalobce a dlužníkem, vyplývající z dodávek léků a zdravotnických potřeb do lékáren dlužníka, je vztahem obchodněprávním ve smyslu ustanovení § 261 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), když „zajišťování lékárenských služeb v rozsahu stanoveném ve zřizovací listině dlužníka je nutno zařadit pod činnost zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, jako zákona veřejného práva, a taková činnost tudíž spadá pod pojem zabezpečování veřejných potřeb“.
2) Žalobcem přihlášená pohledávka je promlčena, když maximální desetiletá promlčecí lhůta podle ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. uplynula dnem 1. července 2004 a žalovaná tak důvodně vznesla námitku promlčení. Konečně doplnil, že z protokolu o přezkumném jednání a o schůzi věřitelů konané dne 14. září 2009 a z připojeného seznamu přihlášených pohledávek je zjevné, že žalobcem přihlášená pohledávka ve výši 6,262.888,36 Kč byla popřena žalovanou i dlužníkem co do pravosti z důvodu promlčení, pročež neobstojí námitka žalobce o tom, že žalovaný „nepřípustně v průběhu incidenčního řízení měnil důvod popření pohledávky“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1993 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel, rekapituluje průběh řízení před soudy nižších stupňů, odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k vyrozumění žalované vůči žalobci o popěrném úkonu ze dne 8. října 2009 a k podání žalované ze dne 30. října 2010, z nichž plyne, že žalovaná pohledávku žalobce popřela „z důvodu jejího zániku a nikoli z důvodu jejího promlčení“. Dále zdůrazňuje, že v průběhu řízení opakovaně upozorňoval na skutečnost, že Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 31. prosince 1997, č. j. 10 K 24/96-47, zamítl návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka „pro zjevnou nedostatečnost majetku dlužníka“, přičemž toto usnesení nabylo právní moci a představovalo tak překážku řízení „ve věci již dříve zahájené a pravomocně skončené“.
Proto bylo vyloučeno, aby Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. července 2009, č. j. KSUL 70 INS 3859/2009-A-13, prohlásil konkurs na majetek dlužníka a stejně tak „jsou vyloučeny i jakékoli účinky úkonů v tomto řízení učiněných“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, resp. soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a podle něhož je pohledávka žalobce promlčena, nebylo dovoláním zpochybněno a Nejvyšší soud je – jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) – přezkoumat nemohl.
Z téhož důvodu je pak z hlediska řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezcenná argumentace dovolatele ohledně „překážky věci zahájené, resp. překážky věci rozsouzené“, nehledě na to, že námitka, podle níž je řízení před soudy nižších stupňů postiženo vadou podle ustanovení § 229 odst. 2 o. s. ř., není způsobilým dovolacím důvodem a k posouzení její důvodnosti slouží žaloba pro zmatečnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrada dovolatele, podle níž soudy nepřihlédly k obsahu podání žalované, ze kterých plynulo, že žalovaná pohledávku žalobce popřela z důvodu jejího zániku a nikoli z důvodu jejího promlčení. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu je totiž evidentní, že na přezkumném jednání, jehož se zástupce žalobce osobně zúčastnil, žalovaná i dlužník pohledávku žalobce popřeli právě z důvodu promlčení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá ustanovení § 202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jejího řešení (insolvenčního zákona), když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobkyni tak vznikla povinnost uhradit žalované její účelně vynaložené náklady řízení. Ty sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění účinném do 29. února 2012), která podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 činí 2.250,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí 3.060,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 30. srpna 2012
JUDr. Petr G e m m e l předseda senátu