29 Cdo 3027/2021

29 Cdo 3027/2021-161

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci

žalobce Debian Collector Ltd., se sídlem v Mahé, Victoria, Revolution Ave,

Seychelská republika, registrační číslo 104653, zastoupeného JUDr. Martinem

Soukupem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Římská 2575/31, PSČ 120 00,

proti žalovaným 1) J. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Radkem

Vojtkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Na Pláni 3306/13a, PSČ 150 00, 2)

M. Z., narozené XY, bytem XY, a 3) unimatic europe s. r. o., se sídlem v Praze

8, Kyselova 1185/2, PSČ 182 00, identifikační číslo osoby 28501411, o zaplacení

částky 75.000 Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze

pod sp. zn. 47 Cm 160/2015, o dovolání první žalované proti rozsudku Vrchního

soudu v Praze ze dne 12. května 2021, č. j. 12 Cmo 255/2020-129, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. května 2021, č. j. 12 Cmo

255/2020-129, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

1. Rozsudkem ze dne 19. června 2020, č. j. 47 Cm 160/2015-81, Městský

soud v Praze:

[1] Zamítl žalobu, jíž se žalobce (Debian Collector Ltd.) domáhal, aby

mu první žalovaná (J. H.) a druhá žalovaná (M. Z.) zaplatily společně a

nerozdílně směnečný peníz ve výši 75.000 Kč s 6% úrokem ode dne 12. září 2012

do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 250 Kč (bod I. výroku).

[2] Uložil třetímu žalovanému (unimatic europe s. r. o.) zaplatit

žalobci částku 75.000 Kč s 6% úrokem ročně ode dne 12. září 2012 do zaplacení a

směnečnou odměnu ve výši 250 Kč (bod II. výroku).

[3] Rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou nemá žádný z

účastníků právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).

[4] Uložil žalobci zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů řízení

částku 14.000 Kč (bod IV. výroku).

[5] Uložil třetímu žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů

řízení částku 16.993 Kč (bod V. výroku).

2. Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou

uplatněného nároku zejména z toho, že:

[1] Žalobce se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhal

po žalovaných plnění ze směnky vlastní vystavené dne 12. října 2009 první

žalovanou na řad L. Š. (dále jen „L. Š.“), znějící na směnečný peníz ve výši

100.000 Kč, splatné dne 11. září 2012, za jejíž zaplacení převzali druhá

žalovaná a třetí žalovaný směnečné rukojemství (dále též jen „sporná směnka“). Směnka byla nepřetržitou řadou rubopisů převedena na žalobce. [2] Soud prvního stupně nevyhověl návrhu na vydání směnečného platebního

rozkazu a k projednání věci nařídil jednání na 19. června 2020. [3] První žalovaná se k žalobě nevyjádřila a nedostavila se ani k

nařízenému jednání. Druhá žalovaná (s odkazem na závěry vyslovené Ústavním

soudem v nálezu ze dne 16. září 2015, sp. zn. I. ÚS 290/15) se žalobou

uplatněnému nároku bránila tvrzením, že sporná směnka nemá žádnou kauzu. Poukázala na okolnosti, za nichž byla sporná směnka vystavena, a namítala, že

žalobce směnku nabyl ve zlé víře. [4] Třetímu žalovanému, jenž je prostřednictvím osoby svého jednatele P. R. (dále jen „P. R.“) spojen se žalobcem, soud prvního stupně usnesením ze dne

26. února 2020, č. j. 47 Cm 160/2015-50, uložil dle §114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), aby se ve

lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřil k žalobě a současně jej

poučil o případných následcích jeho nečinnosti. [5] Sporná směnka byla vystavena jako blankosměnka s nevyplněným údajem

data splatnosti a směnečné sumy. Na rubu směnky je zachyceno vyplňovací

směnečné prohlášení, podle něhož směnka plní zajišťující funkci k závazku ze

smlouvy o půjčce ze dne 12. října 2009 uzavřené mezi L. Š. a první žalovanou

(dále jen „smlouva o půjčce“). L. Š. byla podle vyplňovacího prohlášení

oprávněna doplnit do blankosměnky jako datum splatnosti desátý den následující

poté, kdy výstavce bude více jak dvacet dnů v prodlení s placením svého

peněžitého závazku ze smlouvy o půjčce, výše směnečné sumy pak měla odpovídat

dluhu ze smlouvy o půjčce ke dni splatnosti směnky. [6] Soudu prvního stupně bylo dále z jeho činnosti (například z řízení

vedených pod sp. zn. 23 Cm 477/2012, 47 Cm 476/2012, 47 Cm 109/2013 nebo 47 Cm

47/2015) známo, z jakých důvodů a za jakých okolnostní docházelo k vystavování

směnek na řad L. Š. v době jejího působení pro společnost IFP Institut

Finančního poradenství, a. s. (dále též jen „společnost I“), soudu byl znám i

způsob výkonu podnikatelské činnosti této společnosti v roce 2009. [7] L. Š vypověděla dne 14. dubna 2013 před notářem Mgr. Libuší

Jasnotovou (výpověď byla zachycena v notářském zápisu z téhož dne sp. zn. N

116/2013), dále před orgány činnými v trestním řízení ve věci vedené u

Policie České republiky, ředitelství policie Olomouckého kraje, oddělení

hospodářské kriminality SKVP, č. j. KRPM-80852-5/ČJ-2013-140581-04, a taktéž

jako svědek ve věci vedené Vrchním soudem v Olomouci pod sp. zn.

7 Cmo

303/2012, že nikdy žádnému z klientů společnosti I, pro niž v roce 2009

pracovala, neposkytla půjčku na základě smlouvy o půjčce zmíněné na rubu

vystavených (blanko)směnek. Směnky neměla ve své dispozici, pouze na ně dle

pokynu společnosti I dne 30. května 2011 připojila svůj podpis k otisku razítka

s prohlášením o rubopisování, ovšem vždy bez uvedení osoby indosatáře. [8] Společnost I byla rozhodnutím České národní banky ze dne 14. prosince 2011, č. j. 2011/14136/570, které bylo potvrzeno rozhodnutím bankovní

rady České národní banky o rozkladu ze dne 23. února 2012, č. j. 2012/564/110,

sp. zn. Sp/2010/110/573 (dále jen „rozhodnutí ČNB“) uložena pokuta za to, že

při uzavírání pojistných smluv v období od března 2009 do prosince 2010 při

výkonu zprostředkovatelské činnosti v pojišťovnictví mimo jiné uzavírala s

klienty nepojmenované smlouvy dle § 51 zákona č. 40/1964 Sb. občanského

zákoníku, jejichž předmětem byl závazek hradit pojistné ve výši 2.000 Kč

měsíčně, a tento závazek zajišťovala tím, že klientům předkládala k podpisu

směnky vlastní, v téže nepojmenované smlouvě stanovovala pro případ výpovědi

smlouvy ze strany klienta smluvní pokutu a používala klamavé obchodní praktiky

při sjednávání životního pojištění, když nepravdivě informovala o jeho povaze a

zamlčovala informace o výši tzv. odkupného v případě ukončení pojistné smlouvy

v prvních dvou letech jejího trvání.

3. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně dospěl k následujícím

závěrům:

[1] Z provedených důkazů, jakož i ze skutečností známých soudu z

úřední činnosti plyne, že smlouva o půjčce, k jejímuž zajištění měla sloužit

sporná směnka, nikdy ze strany remitentky nebyla naplněna. Smlouva o půjčce

byla uzavírána v návaznosti na smlouvu o zprostředkování životního pojištění,

uzavíranou společností I s výstavci směnek znějících na řad L. Š.; tato smlouva

je však absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, mimo jiné pro porušení norem

na ochranu spotřebitele. [2] Sporná směnka je formálně platnou směnkou, mající všechny

náležitosti vyžadované zákonem č. 191/1950 Sb., zákonem směnečným a šekovým

(dále jen „směnečný zákon“). Byla však vystavena jako blankosměnka v návaznosti

na absolutně neplatnou smlouvu o zprostředkování životního pojištění, přičemž

konkrétní okolnosti, za nichž bylo v souladu s vyplňovacím prohlášením možné do

ní chybějící údaje doplnit, nikdy nenastaly. [3] Žalobce, stejně jako předcházející indosatáři, si museli být vědomi,

že nabývají směnku (vystavenou původně jako blankosměnka), která měla

zajišťovat nesměnečný závazek první žalované. Museli tedy znát také „okolnosti

zajištěného závazku, respektive bylo na nich, aby se s těmito okolnostmi

seznámili“. [4] Žalobci musely být nejpozději ke dni zahájení soudního řízení v této

věci (tedy ke dni 10. září 2015) známy okolnosti a důvody vystavování směnek na

řad L. Š., a to nejen z rozhodnutí ČNB a probíhajícího prověřování remitentky v

rámci trestního řízení, ale rovněž z řady soudních řízení vedených u soudu

prvního stupně či u jiných soudů na Moravě, v nichž účastníkem na straně

žalující byl sám žalobce nebo společnosti s ním propojené osobou P. R. [5] Druhé žalované jako směnečné rukojmí podepsané pod směnečným

prohlášením uděleným první žalovanou, náležely námitky nedodržení dohody o

vyplnění blankosměnky (čl. I § 10 a § 77 odst. 2 směnečného zákona) a

neplatnosti základního kauzálního vztahu, které v řízení uplatnila. Druhá

žalovaná byla se svou obranou úspěšná, když skutečnosti jí tvrzené byly v

řízení také prokázány. [6] Ve vztahu k první žalované soud prvního stupně zdůraznil, že si je

vědom toho, že směnečné řízení je řízením sporným, které se řídí zásadou

kontradiktornosti, přičemž žalovaní směneční dlužníci nemají ani postavení

nerozlučných společníků (úkony jednoho z nich tedy neplatí i pro ostatní),

nicméně i v takovém řízení rozhoduje soud v souladu s ustanovením § 153 odst. 1

o. s. ř. na základě zjištěného skutkového stavu věci. Současně platí, že soud

musí přihlédnout ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli

účastníci (§ 132 o. s. ř.). Přestože tedy první žalovaná byla v řízení zcela

nečinná, je třeba uzavřít, že skutečnosti zjištěné soudem provedeným

dokazováním, jakož i skutečnosti soudu známé z jeho úřední činnosti, svědčí

také ve prospěch první žalované. K tomu dodal, že nekalé praktiky společnosti I

při sjednávání životního pojištění a v této souvislosti vystavování a avalování

směnek fyzickými osobami se dotkly stovek lidí.

Zveřejnění rozhodnutí ČNB jakož

i neúspěšné vymáhání těchto směnek v jiných řízeních a následná medializace

těchto skutečností, mohla v těch, proti nimž doposud žaloba podána nebyla,

vyvolat oprávněný dojem, že „jejich věc je vyřešena“, nemusí nic činit a nikdo

nemůže požadovat proplacení směnky. Nelze též ohlédnout od toho, že první

žalovaná fakticky nevěděla o probíhajícím řízení, neboť i přes (procesně

korektní) způsoby doručení se patrně fakticky neseznámila s doručovanými

písemnostmi. I proto nelze její postoj v žádném případě vykládat tak, že se

„směnečnou povinností“ souhlasí. [7] Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu proti první a druhé

žalované zamítl. [8] Jelikož třetí žalovaný nikterak nereagoval na výzvu soudu učiněnou

dle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., rozhodl vůči němu soud prvního stupně

rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.

4. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. května 2021, č. j. 12 Cmo

255/2020-129, k odvolání žalobce (výslovně směřujícímu jen proti té části

rozsudku, jíž soud prvního stupně rozhodl o nároku žalobce vůči první žalované)

změnil rozsudek soudu prvního stupně v části bodu I. výroku tak, že první

žalovaná je povinna zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 75.000 Kč s 6%

úrokem z této částky ode dne 12. září 2012 do zaplacení a směnečnou odměnu ve

výši 250 Kč (první výrok); dále uložil první žalované zaplatit žalobci na

náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 23.643,20 Kč (druhý výrok).

5. První žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila tak, že se ztotožňuje

s rozsudkem soudu prvního stupně, žádné peníze neobdržela a nevidí důvod, proč

by měla žalobci cokoli platit.

6. Odvolací soud především přitakal soudu prvního stupně v závěru, že

sporná směnka je směnkou platnou, z níž žalobci podle čl. I. § 48 směnečného

zákona vznikl vůči výstavci směnky a směnečným rukojmím přímý nárok na

zaplacení směnečného peníze spolu se směnečným úrokem a směnečnou odměnou.

7. Podle přesvědčení odvolacího soudu však soud prvního stupně ve vztahu

mezi žalobcem a první žalovanou nerespektoval zásadu projednací upravenou v §

101 odst. 1 o. s. ř., kterou je ovládáno sporné řízení. Uvedená zásada v

poměrech dané věci znamená, že každý ze směnečně zavázaných osob vznáší proti

žalobou uplatněnému nároku svou vlastní obranu (tvrdí pro rozhodnutí významné

skutečnosti) a k jejímu prokázání navrhuje důkazy. Úspěšnost obrany druhé

žalované tak může být hodnocena toliko mezi ní a žalobcem a nelze ji bez

dalšího považovat za obranu další, v řízení zcela pasivní, první žalované.

Uvedené podle odvolacího soudu platí tím spíše, že žalovanými jsou směneční

dlužníci, kteří mají samostatné postavení. Vzhledem k tomu, že první žalovaná

zůstala po celou dobu řízení před soudem prvního stupně zcela pasivní (k

žalobou uplatněnému nároku se vyjádřila až v průběhu odvolacího řízení),

neexistovala zde ani obrana, k jejímuž prokázání by bylo možné vést dokazování.

Žalobou uplatněnému směnečnému nároku se tak první žalovaná neubránila.

8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, jehož

přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., namítajíc, že napadené

rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky, jež dosud nebyla v

rozhodování dovolacího soudu vyřešena, jakož i otázky, při jejímž řešení se

odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatelka namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním

posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř), a požaduje, aby

Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak, že rozsudek soudu prvního stupně

se ve vztahu k první žalované potvrzuje, případně aby rozhodnutí odvolacího

soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

9. Za rozhodující považuje posouzení právní otázky, zda byl soud prvního

stupně i přes nečinnost dovolatelky oprávněn skutečnosti známé mu z jeho

činnosti, jakož i získané na základě procesní obrany druhé žalované uplatnit ve

prospěch dovolatelky. Potud odkazuje zejména na nález Ústavního soudu sp. zn.

I. ÚS 290/15, kde se Ústavní soud zabýval sporem ze směnky, jež vzešla taktéž z

podvodných aktivit společnosti I, kde (mimo jiné) výslovně uvedl, že závěry,

jež učinil, mohou mít význam i z hlediska další rozhodovací činnosti obecných

soudů, kdy apeluje na obecné soudy, aby dbaly ochrany oprávněných zájmů

dotčených subjektů, zejména pokud jde o spotřebitele, a to hledáním

interpretačních a aplikačních východisek. Cituje dále v dovolání blíže

označenou judikaturu Ústavního soudu, v níž se Ústavní soud vyjádřil k potřebě

spravedlivého rozhodování v přísně formálním prostředí směnečných vztahů, jakož

i kritizoval přehnaně formalistický postup obecných soudů.

10. Dovolatelka zdůrazňuje, že ačkoli nebyla v řízení před soudem

prvního stupně aktivní a neuplatnila vůči žalobě žádnou procesní obranu, v

řízení přesto vyšly najevo takové skutečnosti, že jediným možným spravedlivým

rozhodnutí ve věci, jež by současně odpovídalo ústavněprávním principům

aplikace práva, bylo zamítnutí žaloby i ve vztahu k první žalované, jak ostatně

učinil soud prvního stupně.

11. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v

aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017

Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve

znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

12. Dovolání první žalované je přípustné podle ustanovení § 237 o. s.

ř., a to k řešení otázky dovolatelkou otevřené, týkající se způsobu zjišťování

rozhodných skutečností ve vztahu k nečinnému účastníkovi, kterou odvolací soud

zodpověděl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

13. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud

posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo

právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný

skutkový stav nesprávně aplikoval.

14. Podle ustanovení § 101 o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu

řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci

významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na

zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b)

plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim

zákonem nebo soudem, c) dbát pokynů soudu (odstavec 1). Nestanoví-li zákon

jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní (odstavec 2).

Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z

důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v

nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených

důkazů (odstavec 3). Vyzve-li soud účastníka, aby se vyjádřil o určitém návrhu,

který se dotýká postupu a vedení řízení, může připojit doložku, že nevyjádří-li

se účastník v určité lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky (odstavec 4).

Podle ustanovení § 120 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k

prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede

(odstavec 1). Soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech,

kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu.

Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud

při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 2).

Soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků (odstavec

3).

Z ustanovení § 121 o. s. ř. plyne, že není třeba dokazovat skutečnosti obecně

známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo

oznámené ve Sbírce zákonů České republiky.

Podle ustanovení § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý

důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě

přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Podle ustanovení § 153 odst. 1 o. s. ř. soud rozhoduje na základě zjištěného

skutkového stavu věci.

15. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že v

občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada

dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně

povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci

samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro

rozhodnutí o věci samé. Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a

mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost

zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu

musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro

rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě

kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní

břemeno). Účastník, který netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné

pro rozhodnutí o věci samé nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých

tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné

nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze

skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů.

K tomu srov. např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního

kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010,

uveřejněného pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo

důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2021, sen. zn. 29 ICdo

11/2020, uveřejněného pod číslem 88/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek.

16. Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že i

když byla dovolatelka v řízení před soudem prvního stupně zcela pasivní, tedy

nevylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž hodlá stavět svou obranu proti

žalobou uplatněnému nároku, ani se nedostavila k soudem nařízenému jednání,

mohla mít uvedená skutečnost za následek (nepostupoval-li soud prvního stupně

ve vztahu k dovolatelce podle ustanovení § 114b, § 153a odst. 3 nebo § 153b o.

s. ř.) pouze to, že dovolatelka byla nucena nést (případné nepříznivé) následky

v podobě rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného

na základě v řízení provedených důkazů, eventuálně ze skutečností známých soudu

z úřední činnosti. Přitom k tomu, aby soud vzal za základ svého rozhodnutí

rovněž takové skutečnosti, jež mu jsou známy z projednávání jiných věcí,

nebránilo ani to, že tyto skutečnosti nebyly tvrzeny (předneseny) žádným z

účastníků (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. září

2020, sp. zn. 21 Cdo 205/2020).

17. Jestliže v řízení vyšly najevo (lhostejno, zda dokazováním

provedeným na návrh jiného účastníka řízení, nebo na základě skutečností

známých soudu prvního stupně z jeho úřední činnosti) skutečnosti, jež vedou k

závěru, že žalobce nemůže být s uplatněným žalobním nárokem vůči žalovaným

směnečným dlužníkům (tedy jak proti výstavci sporné směnky, tak proti

směnečnému rukojmímu) úspěšný, nemůže soud (při respektování pravidla

vyjádřeného v ustanovení § 153 odst. 1 o. s. ř.) vůči jednomu z nich rozhodnout

na základě zjištěného skutkového stavu věci a žalobu zamítnout, zatímco ve

vztahu k dalšímu účastníku žalobě vyhoví s tím, že (procesně regulérním

způsobem) zjištěné skutečnosti zcela ignoruje jen proto, že tento účastník

nebyl ve sporu aktivní a ony rozhodné skutečnosti netvrdil (nepřednesl). Tím,

že soud v poměrech dané věci rovněž ve vztahu k první žalované (výstavci sporné

směnky) rozhodne na podkladě (výše uvedeným způsobem) zjištěného skutkového

stavu věci, neporuší (oproti mínění odvolacího soudu) projednací (ani jinou)

zásadu, jíž je sporné řízení ovládáno.

18. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl

uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1

věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu včetně závislého výroku

o nákladech řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst.

1 a 2 o. s. ř.).

19. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém

rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů

řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 12. 2022

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu