21 Cdo 205/2020-564
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobkyně CHRYSBERON a. s., se sídlem v Praze 1, Ovocný trh č. 572/11, IČO
28442971, zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Kladně, T.
G. Masaryka č. 108, proti žalovanému A. Š., narozenému dne XY, bytem v XY,
zastoupenému Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem v Plzni, V Malé
Doubravce č. 1242/27, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním
právem, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 90/2016, o dovolání
obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. června 2019,
čj. 21 Co 3/2019 – 483, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se ve výroku II., jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn „ve výrocích III. až VII. tak, že se zamítá návrh
žalobkyně na určení, že neexistuje zástavní právo k pozemku p. č. XY v
katastrálním území XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro
Středočeský kraj, KP XY, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního
práva k nemovitostem ze dne 18. 3. 2013 mezi žalobkyní a žalovaným, zajišťující
budoucí peněžitou pohledávku žalovaného ve výši 4.403.040 Kč, k pozemku p. č.
XY v katastrálním území XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu
pro Středočeský kraj, KP XY, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení
zástavního práva k nemovitostem ze dne 26. 6. 2014 mezi žalobkyní a žalovaným,
zajišťující budoucí peněžitou pohledávku žalovaného ve výši 4.403.040 Kč, k
pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, zapsané na LV č. XY vedeném u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY, které vzniklo na základě
smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 13. 11. 2013 mezi
žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí peněžitou pohledávku žalovaného ve
výši 6.744.720 Kč, k pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, zapsané na LV č.
XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY, které vzniklo na
základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 26. 6. 2014
mezi žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí peněžitou pohledávku žalovaného
ve výši 5.129.280 Kč a k pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, zapsané na
LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY, které
vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 26.
6. 2014 mezi žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí peněžitou pohledávku
žalovaného ve výši 3.256.800 Kč“, a ve výroku III., jímž bylo rozhodnuto o
nákladech řízení „před soudy obou stupňů“, zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Krajskému soudu v Praze z dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala (samostatnými žalobami, jež byly usnesením Okresního
soudu v Berouně ze dne 15. 2. 2017, č. j. 4 C 90/2016-112, spojeny ke
společnému projednání), aby bylo určeno, že „neexistuje“ zástavní právo k
pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, zapsané na LV č. XY vedeném u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY, které vzniklo na základě
smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 24. 9. 2012 mezi
žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí peněžitou pohledávku žalovaného ve
výši 12.500.000,- Kč (dále též „Zástava 1“), k pozemku p. č. XY v katastrálním
území XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský
kraj, KP XY, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k
nemovitostem ze dne 26. 6. 2014 mezi žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí
peněžitou pohledávku žalovaného ve výši 12.500.000,- Kč (dále též „Zástava 2“),
k pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, zapsané na LV č. XY vedeném u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY, které vzniklo na základě
smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 18. 3. 2013 mezi
žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí peněžitou pohledávku žalovaného ve
výši 4.403.040,- Kč (dále též „Zástava 3“), k pozemku p. č. XY v katastrálním
území XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský
kraj, KP XY, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k
nemovitostem ze dne 26. 6. 2014 mezi žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí
peněžitou pohledávku žalovaného ve výši 4.403.040,- Kč (dále též „Zástava 4“),
k pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, zapsané na LV č. XY vedeném u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY, které vzniklo na základě
smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 13. 11. 2013 mezi
žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí peněžitou pohledávku žalovaného ve
výši 6.744.720,- Kč (dále též „Zástava 5“), k pozemku p. č. XY v katastrálním
území XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský
kraj, KP XY, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k
nemovitostem ze dne 26. 6. 2014 mezi žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí
peněžitou pohledávku žalovaného ve výši 5.129.280,- Kč (dále též „Zástava 6“) a
k pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, zapsané na LV č. XY vedeném u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY, které vzniklo na základě
smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 26. 6. 2014 mezi
žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí peněžitou pohledávku žalovaného ve
výši 3.256.800,- Kč (dále též „Zástava 7“). Žaloby odůvodnila zejména tím, že s
žalovaným uzavřela postupně několik dohod o spolupráci (ve dnech 23. 8. 2012,
18. 3. 2013, 13. 11. 2013 a 18. 12. 2013), přičemž plnění z těchto dohod byla
zajištěna zástavami (jež jsou předmětem tohoto řízení) na nemovitostech
žalobkyně. Dohody o spolupráci jsou však zřejmě neplatné pro jejich
nesrozumitelnost a nevyhovují ani požadavku určitosti.
I kdyby však dohody o
spolupráci byly platné, žalovaný porušil povinnosti, které mu z dohod o
spolupráci vyplývaly, aniž by své povinnosti splnil v dodatečné přiměřené
lhůtě, a proto žalobkyně od dohod odstoupila, čímž dohody zanikly. Žalovanému
tak žádné pohledávky za žalobkyní nevznikly a nemohla tak vzniknout ani
označená zástavní práva. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 30. 7. 2018, č. j. 4 C 90/2016-369,
zamítl žalobu na určení že „neexistuje“ Zástava 1 (výrok I.) a Zástava 2 (výrok
II.), určil, že „neexistuje“ Zástava 3 (výrok III.), Zástava 4 (výrok IV.),
Zástava 5 (výrok V.), Zástava 6 (výrok VI.) a Zástava 7 (výrok VII.), a
rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení 111.355,23 Kč
k rukám „zástupce žalobkyně“ výrok VIII.). Dospěl k závěru, že mezi účastníky
byly platně uzavřeny dohody o spolupráci a že byly rovněž účinné již okamžikem
jejich podpisu, a to vzhledem k tomu, že podle nich účastníci jednali, když
vzájemně spolupracovali až do roku 2014. Námitku žalovaného o neúčinnosti
celých dohod o spolupráci posoudil jako nepřípadnou, neboť jak vyplývá z obsahu
dohod, odložení účinnosti se týkalo „pouze odložení splatnosti odměny
žalovaného“ do nabytí „právní moci“ územního plánu města XY, na základě kterého
měly být výše uvedené pozemky účelově určeny výlučně k individuálnímu bydlení v
rodinných domech a smíšenému využití území městského typu a obdobnému využití,
respektive do doby, než bude žalobkyně zapsána jako vlastník nemovitostí (u
prvních dvou výroků rozsudku). Odmítl i námitku žalobkyně, že dohody jsou
neplatné, protože jsou vázány na „právní moc“ územního plánu města XY, neboť je
sice pravdou, že územní plán obce nabýval pouze účinnosti, nicméně s ohledem na
to, že oběma smluvním stranám musel být znám smysl a účel daných ustanovení
dohod, „je třeba jej vyložit ve smyslu § 266 odst. 1 a 3 OBZ tak, že je platné,
neboť jím účastníci měli v zásadě na mysli ,závaznost‘, a tedy účinnost
územního plánu města XY“. Platně uzavřenými shledal rovněž zástavní smlouvy ze
dnů 24. 9. 2012, 26. 6. 2014, 18. 3. 2013 a 13. 11. 2013, neboť obsahují
veškeré zákonem stanovené náležitosti, byly uzavřeny písemně, pozemky v nich
uvedené jsou způsobilými předměty zástavy a jsou jimi zajištěny budoucí
pohledávky žalovaného. I když žalobkyně dopisem ze dne 12. 2. 2016 odstoupila
od všech dohod o spolupráci pro nesplnění závazků ze strany žalovaného, k
jejichž splnění žalovaného vyzvala výzvou ze dne 22. 5. 2015, vzhledem k tomu,
že u Zástavy 1 a Zástavy 2 nastala dohodou předpokládaná účinnost zápisem
vlastnického práva k pozemkům pro žalobkyni před jejím odstoupením od dohod,
ani platnost tohoto odstoupení učiněného písemně nemůže mít vliv na právo
žalovaného na zaplacení minimální odměny těmito dvěma zástavami zajištěné. Zajištění zástavním právem se v tomto případě týká „odměny, která již vznikla a
je resp. do budoucna bude splatnou“. V ostatních posuzovaných případech
konstatoval, že odstoupení od dohod o spolupráci je platné a nastalo okamžikem
doručení odstoupení žalovanému, jelikož na výzvu žalobkyně ze dne 22. 5.
2015
žalovaný nereagoval. K datu doručení odstoupení však ještě nenastala účinnost
splatnosti podle dohod o spolupráci, neboť „tato byla v případě dohod, o nichž
soud rozhodoval ve výrocích III. – VII. vázána na právní moc změny územního
plánu Města XY, ke které došlo až 30. 3. 2017“. Odstoupením od dohod došlo k
jejich zánikům, a to ještě před tím, než nastala splatnost odměny žalovaného,
resp. než došlo ke splnění jedné z podmínek počátku splatnosti odměny
žalovaného; tím došlo rovněž k zániku zajišťovaných budoucích pohledávek
žalovaného na výplatu odměny a k zániku zástavních práv k výše uvedeným
pozemkům. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2019,
čj. 21 Co 3/2019 – 483, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. změnil
tak, že se určuje, že „neexistuje“ Zástava 1, Zástava 2 (výrok I.), a ve
výrocích III. až VII. tak, že zamítl návrh žalobkyně na určení, že „neexistuje“
Zástava 3, Zástava 4, Zástava 5, Zástava 6 a Zástava 7 (výrok II.), a rozhodl,
že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 42 % jeho nákladů řízení před soudy
obou stupňů ve výši 50.048 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám
„právního zástupce žalovaného“ (výrok III.). Poté, co zopakoval dokazování
obsahem jednotlivých dohod o spolupráci, uzavřených mezi účastníky, a obsahem
výzev a opakovaných výzev k plnění povinností zaslaných žalobkyní žalovanému,
shledal (stejně jako soud prvního stupně) všechny uzavřené dohody o spolupráci
mezi účastníky jako dohody platně uzavřené. Na rozdíl od soudu prvního stupně
ale dospěl k závěru, že vůlí účastníků bylo odložit účinnost celých dohod o
spolupráci ze dne 18. 3. 2013, 18. 12. 2013 a 13. 11. 2013 (dále též jen
„Dohody“) do doby právní moci (účinnosti) územního plánu města XY, na základě
kterého budou pozemky specifikované v čl. 1 odst. 1 těchto dohod účelově určeny
výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití území
městského typu a obdobnému využití. Konstatoval dále, že „Z úřední činnosti
(např. řízení ve věci sp. zn. 21 Co 306/2019) je odvolacímu soudu známe, že
zastupitelstvo města XY svým usnesením č. 11/2017 ze dne 13. 3. 2017 vydalo s
účinností od 30. 3. 2017 Územní plán města XY, předmětné pozemky však nebyly
určeny výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití
území městského typu a obdobnému využití“. Uzavřel, že „jelikož v době, kdy
žalobkyně vyzývala žalovaného ke splnění jednotlivých povinností ze smlouvy,
nebyl územní plán města XY v účinnosti, nenabyla dosud účinnosti ani předmětná
dohoda“, a proto „výzva žalobkyně žalovanému ke splnění povinností byla
předčasná, žalovaný tak nemohl být v prodlení se splněním těchto povinností“ a
nebyl dán tudíž ani důvod pro odstoupení od smlouvy. Ze stejného důvodu nemohlo
být důvodné a platné ani odstoupení žalobkyně od Dohod učiněné v průběhu řízení
dne 9. 7. 2018. I odvolací soud navíc „považoval odstoupení od jednotlivých
dohod učiněných žalobkyní až v průběhu řízení pouze za účelové“.
Protože
žalovanému dosud nevznikla povinnost k plnění jeho povinností vyplývajících z
uvedených Dohod (s ohledem na existenci odkládací podmínky), nezanikla ani
zajištěná pohledávka a tudíž ani zástavní právo, „když nebyl shledán ani jiný
důvod pro zánik předmětného zástavního práva“. Naproti tomu od dohody o
spolupráci ze dne 23. 8. 2012 [nabytí její účinnosti a zástavních smluv z ní
vycházejících (výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně) bylo odloženo do
doby, než žalobkyně nabyde vlastnické právo k předmětným pozemkům (právní
účinky vkladu práva žalobkyně k pozemkům specifikovaným v článku 1 dohody o
spolupráci ze dne 23. 8. 2012 nastaly ke dni 23. 8. 2012)] bylo žalobkyní
platně odstoupeno (žalovaný nesplnil svou povinnost předložit návrh, jak bude
zajištěno financování činnosti subjektů provádějících inženýrské, právní a
další práce s tím související) a zanikla tak pohledávka žalovaného za žalobkyní
z této dohody a již do budoucna ani nemůže vzniknout. Vzhledem k tomu, že
zástavní právo je právem akcesorickým, platně vznikne na základě platné
zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž
zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo
zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla, není tu zástavní právo, i kdyby
samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Neexistuje-li tedy pohledávka, která má
být zajištěna zástavním právem, není to důvodem neplatnosti zástavní smlouvy;
tato okolnost má za následek, že podle zástavní smlouvy - ačkoliv jde o platný
právní úkon a i když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo
do katastru nemovitostí - zástavní právo nevznikne. Proto je žaloba ve vztahu k
Zástavě 1 a Zástavě 2 důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci. Dovolání žalovaného (proti výroku I. a III. rozsudku odvolacího soudu) není
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak,
je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci),
je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů
přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění
dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní
judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013)]. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým
vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku
hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se
řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Ačkoli žalovaný v dovolání spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v
tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu“, neoznačuje žádné konkrétní rozhodnutí, od něhož se měl v
napadeném rozsudku odvolací soud odchýlit. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Žalobkyně v dovolání (proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu) namítá, že
odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel ze skutečnosti, že pozemky, jichž se
řízení týká, nebyly Územním plánem města XY určeny výlučně k individuálnímu
bydlení v rodinných domech a smíšenému využití území městského typu a obdobnému
využití, přičemž ale účastníky s tímto svým zjištěním neseznámil a logicky
proto ani žalobkyni nedal možnost, aby tuto skutečnost učinila spornou a
navrhla za tím účelem provedení důkazu. Tím se odchýlil od ustálené judikatorní
praxe prezentované např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn.
21 Cdo 1741/2019, a ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, nebo usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5278/2014. Nesouhlasí ani s
výkladem odkládací podmínky uvedené v čl. 7 odst. 1 dohod o spolupráci mezi
účastníky, podle něhož se odkládá účinnost této dohody jako celku. Takový
výklad totiž vede z hlediska účastníků dohody ke zcela nerozumným a absurdním
důsledkům, jež nemohli při uzavírání dohody předvídat či si je dokonce přát:
vzhledem k tomu, že se podle odvolacího soudu odkládací podmínka nesplnila a
nelze předpokládat, že se kdy splní v budoucnu (alespoň po dobu života
žalovaného), žalovanému již nikdy nevznikne právo na minimální odměnu
dohodnutou v dohodě a žalobkyně nebude nikdy schopna dosáhnout výmazu
zástavního práva, které zajišťuje pohledávku žalovaného na tuto odměnu, z
katastru nemovitostí; a odkazuje přitom na judikaturu týkající se výkladu
projevu vůle. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a
vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném ode dne 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť
dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po tomto dni
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na
vyřešení otázky, za jakých podmínek a jaké skutečnosti lze mít za skutečnosti
známé soudu z jeho činnosti, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal rozsudek odvolacího
soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně s
žalovaným uzavřela postupně několik dohod o spolupráci (ve dnech 23. 8. 2012,
18. 3. 2013, 13. 11. 2013 a 18. 12. 2013), přičemž plnění z těchto dohod byla
zajištěna zástavami (jež jsou předmětem tohoto řízení) na nemovitostech
žalobkyně. Ve smlouvách ze dnů 18. 3. 2013, 13. 11. 2013 a 18. 12. 2013 bylo
vždy v jejich článku 7 odst.
1 – mimo jiné - ujednáno, že „platnosti smlouva
nabývá podpisem smluvních stran, účinnosti k právní moci územního plánu Města
XY, na základě které budou pozemky specifikované v článku 1 účelově určeny
výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití
městského typu či obdobnému využití“. Výzvami ze dne 22. 5. 2015 a 19. 6. 2015
byl žalovaný žalobkyní vyzván k plnění konkrétních povinností vyplývajících z
uvedených dohod o spolupráci. Dopisy ze dne ze dne 12. 2. 2016, doručenými
žalovanému dne 15. 2. 2016, žalobkyně sdělila, že s účinností ke dni doručení
odstoupení odstupuje od všech dohod o spolupráci z důvodu nesplnění povinnosti
z Dohody o spolupráci ani v dodatečné lhůtě, neboť žalovaný nereagoval na výzvy
ze dne 18. 3. 2015, 22. 5. 2015, 19. 6. 2015. V průběhu řízení zaslala
žalobkyně žalovanému další odstoupení dne 9. 7. 2018, a to z toho důvodu, že
„měla informace o tom, že soudem by mohl být její dřívější právní úkon
považován za neplatný“. Za uvedeného skutkového stavu bylo pro posouzení věci – mimo jiné – podstatné,
jaký význam měla ujednání v článcích 7 dohod o spolupráci, podle nichž každá z
dohod „nabývá účinnosti k právní moci územního plánu Města XY, na základě které
budou pozemky specifikovány v článku 1 účelově určeny výlučně k individuálnímu
bydlení v rodinných domech a smíšenému využití městského typu či obdobnému
využití“. Vzhledem k tomu, že dohody o spolupráci mezi účastníky byly uzavřeny ve dnech
18. 3. 2013, 13. 11. 2013 a 18. 12. 2013, je třeba projednávanou věc i v
současné době posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) a podle zákona č. 513/1991
Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“) – srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník. Podle ustanovení § 36 odst. 1 obč. zák. vznik, změnu nebo zánik práva či
povinnosti lze vázat na splnění podmínky. K podmínce nemožné, na kterou je
vázán zánik práva nebo povinnosti, se nepřihlíží. Podle ustanovení § 36 odst. 2 obč. zák. podmínka je odkládací, jestliže na
jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Podmínka je
rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou. Podle ustanovení § 36 odst. 5 obč. zák. nevyplývá-li z právního úkonu nebo jeho
povahy něco jiného, má se za to, že podmínka je odkládací. V projednávané věci odvolací soud správně vycházel z toho, že ujednání v
článcích 7 každé z dohod o spolupráci mezi účastníky ze dnů 18. 3. 2013, 13. 11. 2013 a 18. 12. 2013 představuje podmínku odkládací. Podle ustanovení § 266 odst. 1 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu
jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen,
znám nebo jí musel být znám. Podle ustanovení § 266 odst. 2 obch. zák. v případech, kdy projev vůle nelze
vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu
zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen.
Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim
zpravidla v tomto styku přikládá. Podle ustanovení § 266 odst. 3 obch. zák. při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2
se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle,
včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly,
jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí. Při výkladu projevu vůle v obchodních závazkových vztazích je - jak vyplývá z
výše uvedeného - v první řadě určující úmysl jednající smluvní strany, a to za
předpokladu, že její úmysl byl druhé straně (straně, které byl projev vůle
určen) znám anebo jí musel být znám (tj. podle tzv. subjektivního hlediska). Nebyl-li druhé smluvní straně úmysl jednajícího znám a ani jí nemohl být znám
(tedy není-li možné skutečnou nebo předpokládanou znalost vůle jednajícího
prokázat), vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla osoba v
postavení adresáta přikládala, popř. jaký význam se výrazům použitým v právních
úkonech v obchodněprávním styku s ohledem na obchodní zvyklosti přikládá (tj. podle tzv. objektivního hlediska). Při výkladu projevu vůle podle subjektivního
nebo objektivního hlediska současně platí, že musí být přihlédnuto jednak ke
všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy
a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jednak k následnému chování stran,
připouští-li to povaha věcí. V případě, že byl použit výraz připouštějící různý
výklad, je třeba projev vůle vykládat v neprospěch (k tíži) té smluvní strany,
která takový výraz jako první v jednání použila (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 32 Odo 849/2002, ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006, nebo ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 25 Cdo
777/2017). Ačkoli ze samotných ujednání v jednotlivých dohodách o spolupráci mezi
účastníky je bez dalšího zřejmé, že ujednání o odkladu účinnosti v jejich
článcích 7 se týká celých dohod (nikoli jen ujednání o odměně pro žalovaného),
lze souhlasit i s výkladem odvolacího soudu, který plně respektuje jak shora
uvedená východiska, tak i (oproti názoru dovolatele) judikaturu dovolatelem
citovanou. Správný je proto i závěr odvolacího soudu, že vůlí účastníků bylo do
doby právní moci (účinnosti) územního plánu města XY, na základě kterého budou
pozemky specifikované v čl. 1 odst. 1 těchto dohod účelově určeny výlučně k
individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití území městského
typu a obdobnému využití, odložit účinnost celé dohody. Podle ustanovení § 121 o. s. ř. není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé
nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo
oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. V ustanovení § 121 o. s. ř. se vymezuje předmět důkazu (dokazování). Z
citovaného ustanovení vyplývá, že předmětem dokazování nejsou právní předpisy
(zásada iura novit curia) a dále takové skutečnosti vnějšího světa, které jsou
obecně známé (tzv.
notoriety – skutečnosti známé širšímu okruhu osob včetně
soudu), nebo skutečnosti, které jsou známy jen soudu, a to z jeho úřední
činnosti. Jak ke skutečnostem obecně známým, tak i ke skutečnostem soudu známým
z jeho úřední činnosti je soud povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly
účastníky tvrzeny (předneseny). Uvedené ustanovení tedy umožňuje, aby určité skutečnosti vnějšího světa, které
jsou obecně známé (nebo skutečnosti známé soudu z jeho činnosti), byly pro
rozhodnutí ve věci použity bez dokazování (nestaly se tak předmětem
dokazování), a to právě na základě výjimky ze zásady dosahování zjišťování
skutkového stavu věci jako základu rozhodnutí (srov. § 153 odst. 1 o. s. ř.)
prováděním a volným hodnocením důkazů zakotvené v ustanoveních § 122 a násl. a
v § 132 o. s. ř. Avšak i v tomto případě je nutné, aby účastníci řízení byli s
takovými – soudem uvažovanými – skutečnostmi v řízení seznámeni, aby se k nim
mohli vyjádřit či případně předložit důkaz je vyvracející (srov. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008,
uveřejněné pod č. 9/2009 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5278/2014, anebo rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1741/2019). V posuzované věci však odvolací soud v souladu s výše uvedenými zásadami
nepostupoval. Vycházel nesprávně z toho, že skutečnosti (obsah Územního plánu
města XY, vydaného usnesením ze dne 13. 3. 2017), jež zjistil „Z úřední
činnosti (např. řízení ve věci sp. zn. 21 Co 306/2019)“, jsou odvolacímu soudu
známé, účastníky řízení před rozhodnutím ve věci s takovými skutečnostmi
neseznámil ani je na ně jakkoliv neupozornil a použil je jako podklad pro
rozhodnutí ve věci (pro svůj závěr, že „předmětné pozemky však nebyly určeny
výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití území
městského typu a obdobnému využití“ a že „proto výzva žalobkyně žalovanému ke
splnění povinností byla předčasná a žalovaný tak nemohl být v prodlení se
splněním těchto povinností“). Přitom sdělení Městského úřadu Beroun ze dne 10. 4. 2017 založené na č. l. 174 vyvolává – minimálně ve vztahu k p. č. XY v k. ú. XY - o uvedeném závěru pochybnosti. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru o předčasnosti výzvy žalobkyně žalovanému
ke splnění povinností, vycházeje z premisy, že Územním plánem města XY vydaným
usnesením ze dne 13. 3. 2017 předmětné pozemky nebyly určeny výlučně k
individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití území městského
typu a obdobnému využití, jakožto skutečnosti odvolacímu soudu známé, je jeho
právní posouzení předčasné a proto nesprávné.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
ve výroku II. správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího
řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku
odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek v jeho výroku
II., jakož i v akcesorickém výroku o nákladech řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o.
s. ř.), a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze)
k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 9. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu