21 Cdo 3477/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce CDV-2, LTD, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) B.
Č., a 2) M. J., zastoupeným advokátkou, o 1.540.502,04 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 218/2004, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
6. září 2006 č. j. 5 Co 1348/2006-153, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých
Budějovicích k dalšímu řízení.
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu
žalované zaplatily společně a nerozdílně 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z
částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994, s 19,8% úrokem z částky
1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do zaplacení a s 16,9% úrokem z prodlení z částky
1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení s tím, že plněním jedné ze žalovaných
zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé žalované a že žalobce je
oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje
nemovitostí, a to \"budovy, objekt bydlení nacházející se v části obce Č. B. na
pozemku pozemková parcela č. 2769/2, pozemku poz. parc. 2769/2 (zastavěná
plocha a nádvoří), pozemku označeného jako pozemková parc. č. 2769/1 (zahrada),
to vše zapsáno na LV pro katastrální území č. 7, obec Č. B., vedeného u
Katastrálního úřadu v Č. B.\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že P. b., a.s.
poskytla podle úvěrové smlouvy ze dne 19.4.1993 dlužníku G., v.o.s. úvěr ve
výši 4.500.000,- Kč a že pohledávka z úvěru byla zajištěna zástavním právem,
zřízeným k uvedeným nemovitostem na základě zástavní smlouvy ze dne 19.4.1993,
které bylo vloženo do katastru nemovitostí \"s právními účinky ke dni
13.7.1993\". Pravomocným rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v
Praze ze dne 12.4.2000 č. j. 29 Cm 135/99-38 bylo právnímu nástupci dlužníka
společnosti G. s.r.o. uloženo, aby zaplatil na úhradu pohledávky ze smlouvy o
úvěru 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do
27.10.1994 a s 19,8% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do
zaplacení; dluh odpovídající pohledávce z úvěru ani poté nebyl zaplacen.
Žalobce, jemuž pohledávku ze smlouvy o úvěru postoupila Č. o. b., a.s., která
ji získala na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 19.6.2000, proto nyní
požaduje, aby pohledávka ze smlouvy o úvěru byla uspokojena ze zástavy.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19.10.2004 č. j. 16 C
218/2004-47 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaných \"společného
a nerozdílného zaplacení částky 1.540.502,04 Kč s úrokem 19,8% ročně z částky
4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994 a s úrokem 19,8% ročně z částky
1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do 6.9.2000, když plněním jedné ze žalovaných
zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé žalované, přičemž žalobce je
oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky toliko z výtěžku prodeje
nemovitostí, a to budovy číslo 1251, způsob využití bydlení, nacházející se v
části obce Č. B. na pozemku pozemková parcela č. 2769/2, pozemek parcelní číslo
2769/2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemek označený jako pozemková parcela
číslo 2769/1 (zahrada), to vše zapsáno na LV pro katastrální území číslo 7,
obec Č. B., vedeného u Katastrálního úřadu pro J. k., pracoviště Č. B.\", a
žalovaným uložil, aby zaplatily společně a nerozdílně žalobci úrok ve výši
19,8% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení a úrok z prodlení
ve výši 16,9% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení s tím, že
žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení pohledávky toliko z výtěžku prodeje
nemovitostí, a to \"budovy číslo 1251, způsob využití bydlení, nacházející se v
části obce Č. B. na pozemku pozemková parcela č. 2769/2, pozemek parcelní číslo
2769/2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemek označený jako pozemková
parcela číslo 2769/1 (zahrada), to vše zapsáno na LV pro katastrální území
číslo 7, obec Č. B., vedeného u Katastrálního úřadu pro J. k., pracoviště Č. B.\", a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů
řízení 15.812,- Kč k rukám advokáta Mgr. L. Z. Z provedených důkazů zjistil, že
P. b., a.s. poskytla na základě úvěrové smlouvy ze dne 19.4.1993
společnosti G., v.o.s. úvěr ve výši 4.500.000,- Kč, že k zajištění
pohledávky z úvěru bylo na základě zástavní smlouvy ze dne 19.4.1993 zřízeno
k uvedeným nemovitostem zástavní právo, že rozsudkem býv. Krajského obchodního
soudu v Praze ze dne 12.4.2000 č.j. 29 Cm 135/99-38, který nabyl právní moci
dnem 2.6.2000, bylo právní nástupkyni dlužníka společnosti G. s.r.o. uloženo,
aby zaplatila na pohledávce ze smlouvy o úvěru 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z
částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994 a s 19,8% úrokem z částky
1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do zaplacení, že ani poté nebyla zajištěná
pohledávka uspokojena a že žalobce je nyní věřitelem této pohledávky. I když
žalobci vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru a
jejího příslušenství ze zástavy, shledal soud prvního stupně \"částečně důvodnou
\" námitku promlčení vznesenou žalovanými.
Dovodil, že je třeba odlišovat
užití ustanovení § 100 odst.2 občanského zákoníku v \"postavení zástavního a
obligačního dlužníka coby jedné osoby a dvou různých osob\"; ve všech
případech, kdy \"promlčecí doba zajištěné pohledávky je delší než u zástavního
práva, skončí běh promlčecí doby k uplatnění zástavního práva až uplynutím
promlčecí doby k pohledávce samotné\", avšak \"pro zástavního dlužníka coby
osoby odlišné od obligačního dlužníka může platit delší obecná promlčecí doba
jen tehdy, jestliže ve vztahu k němu nastala proti zástavnímu dlužníku\". Protože zajištěná pohledávka byla splatná \"ke dni zániku původní společnosti
G., v.o.s. dne 24.5.1994\", čtyřletá promlčecí doba podle ustanovení § 397
obchodního zákoníku \"za použití ustanovení § 261 odst.3 písm.d) obchodního
zákoníku\" uplynula dnem 24.5.1998, popřípadě dnem 6.1.1999, kdyby ke
splatnosti závazku došlo až odstoupením od smlouvy ze strany právního
předchůdce žalobce dne 5.1.1995. Žaloba byla podána u soudu dne 3.6.2004, a
proto je závazek - za situace, kdy \"přiznání závazku vůči obligačnímu dlužníku
neznamená prodloužení promlčecí doby i proti žalovaným\" - promlčen s výjimkou
úroků z prodlení a smluvních úroků, jejichž splatnost nastala \"čtyři roky před
podáním předmětné žaloby, tedy 3.6.2000 a později\".
K odvolání účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
6.5.2005 č.j. 5 Co 70/2005-73 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku
o zamítnutí žaloby a změnil ve výroku vyhovujícím žalobě tak, že ji zamítl v
části \"domáhající se vyslovení povinnosti žalovaných zaplatit společně a
nerozdílně žalobci úrok ve výši 19,8% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od
7.9.2000 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 16,9% ročně z částky
1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení podané s tím, že žalobce je oprávněn
domáhat se uspokojení pohledávky toliko z výtěžku prodeje nemovitostí, a to
budovy č. 1251 nacházející se v části obce Č. B. na pozemku parcelní
č. 2769/2, pozemku parcelní číslo 2769/2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku
parcelní číslo 2769/1 (zahrada), vše zapsáno na LV pro katastrální území č. 7,
obec Č. B. u Katastrálního úřadu pro J. k., pracoviště Č. B.\", a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným \"oprávněným společně a
nerozdílně\" na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 12.379,50 Kč k
rukám advokáta Mgr. L. Z. Při posouzení důvodnosti žalovanými vznesené
námitky promlčení odvolací soud v první řadě dovodil, že při řešení otázky
promlčení zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru
je třeba použít ve smyslu ustanovení § 261 odst.1 a 4 obchodního zákoníku
právní úpravu obsaženou v obchodním zákoníku, neboť \"ten obsahuje kompletní
úpravu promlčení pro všechny obchodní závazkové vztahy\", a to účinnou \"ke dni
vzniku zástavní smlouvy, tj. ke dni 19.5.1993\" (správně ke dni
19.4.1993). Zástavní právo k nemovitostem žalovaných mohlo být podle názoru
odvolacího soudu poprvé uplatněno \"již v květnu 1994, případně nejpozději v
lednu 1995\", a čtyřletá promlčecí doba uplynula ještě před podáním žaloby dne
3.6.2004. I když pohledávka přiznaná rozhodnutím soudu v roce 2000 proti
\"obligačnímu dlužníku\" není promlčena, zástavní právo ji zajišťující je podle
názoru odvolacího soudu promlčeno, neboť na ně \"nelze vztáhnout\" ustanovení §
100 odst. 2 občanského zákoníku a nelze tedy \"dospět k závěru, že soudní
řízení zahájené proti obligačnímu dlužníku způsobuje, že přestala běžet
promlčecí doba i proti zástavnímu dlužníku, a že rozsudek vydaný proti
obligačnímu dlužníkovi způsobuje, že od jeho právní moci běží desetiletá lhůta
i vůči zástavnímu dlužníkovi\". Protože při promlčení práva na uspokojení ze
zástavy nelze rozlišovat \"mezi promlčením jistiny a promlčením úroků\", neboť
\"právo na uspokojení ze zástavy vzniklo v jediném okamžiku jak ohledně
zajištěné pohledávky spočívající v jistině, tak ohledně zajištěné pohledávky
spočívající v příslušenství (úroků smluvních i úroků z prodlení)\", musela být
žaloba zamítnuta v plném rozsahu.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne
11.4.2006 č. j. 21 Cdo 1892/2005-113 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od odvolacího soudu dovodil, že promlčení
zástavního práva se řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského
práva, i když zajištěnou pohledávkou je pohledávka ze smlouvy o úvěru.
Část třetí obchodního zákoníku totiž ve smyslu ustanovení § 261 odst. 4
obchodního zákoníku platí jen pro takové vztahy vzniklé při zajištění závazků,
které mají obligační povahu, ledaže by zákon výslovně stanovil, že se obchodním
zákoníkem mají řídit i další právní prostředky zajištění závazků, takováto
právní úprava však nebyla v obchodním zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998
obsažena. Protože podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku
se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, zástavní právo se
promlčuje teprve marným uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky; nedošlo-
li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo, i
kdyby byl jeho předmětem majetek jiné osoby než dlužníka této pohledávky.
Obchodním zákoníkem se řídí pouze promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o
úvěru; byla-li pohledávka pravomocně přiznána v soudním nebo rozhodčím řízení,
promlčuje se ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obchodního zákoníku za deset
let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé běžet. Protože zajištěná
pohledávka ze smlouvy o úvěru byla v projednávané věci přiznána rozsudkem býv.
Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12.4.2000 č. j. 29 Cm 135/99-38 proti
\"obligačnímu dlužníku\" a protože podle názoru odvolacího soudu se zajištěná
pohledávka dosud (do zahájení tohoto řízení před soudem prvního stupně dne
3.6.2004) nepromlčela, nemohlo se vzhledem k ustanovení § 100 odst. 2 věty
třetí občanského zákoníku promlčet ani zástavní právo, zřízené k jejímu
zajištění (nárok zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy).
Krajský soud v Českých Budějovicích poté rozsudkem ze dne 6.9.2006 č. j. 5 Co
1348/2006-153 znovu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o
zamítnutí žaloby a změnil ve výroku vyhovujícím žalobě tak, že ji zamítl v
části \"domáhající se vyslovení povinnosti žalovaných zaplatit společně
a nerozdílně žalobci úrok ve výši 19,8% ročně z částky 1.540.502,04 Kč
od 7.9.2000 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 16,9% ročně z částky
1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení podané s tím, že žalobce je oprávněn
domáhat se uspokojení pohledávky toliko z výtěžku prodeje nemovitostí, a to
budovy č. 1251 nacházející se v části obce Č. B. na pozemku parcelní
č. 2769/2, pozemku parcelní číslo 2769/2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku
parcelní číslo 2769/1 (zahrada), vše zapsáno na LV pro katastrální území č. 7,
obec Č. B. u Katastrálního úřadu pro J. k., pracoviště Č. B.\", a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit každé ze žalovaných na náhradě nákladů
řízení před soudy \"všech tří stupňů\" 11.191,- Kč k rukám advokátky JUDr. B.
Š. Po doplnění dokazování ve vztahu ke splatnosti zajištěné pohledávky z úvěru
dovodil, že podle článku XI. obecných úvěrových podmínek, které \"jsou nedílnou
součástí úvěrové smlouvy\", je klient, \"pokud jako právní subjekt zaniká\",
povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky \"zásadně ke dni účinnosti této
skutečnosti\". Protože původní dlužník G., v.o.s. zanikl bez likvidace v
důsledku přeměny společnosti na společnost s ručením omezeným výmazem z
obchodního rejstříku ke dni 24.5.1994 (jejím právním nástupcem se stala
společnost G. s.r.o.), stala se zajištěná pohledávka - jak bylo uvedeno též v
rozsudku býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12.4.2000 č.j. 29 Cm
135/99-38 - splatnou dnem 24.5.1998; desetiletá promlčecí doba ve smyslu § 408
odst. 1 obchodního zákoníku tedy uplynula ještě před podáním žaloby v této věci
(před dnem 3.6.2004). I když se zástavní právo nepromlčuje dříve než
zajištěná pohledávka, došlo k jeho promlčení ve smyslu ustanovení § 100
odst.2 věty třetí občanského zákoníku marným uplynutím desetileté promlčecí
doby zajištěné úvěrové pohledávky. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že
\"nelze rozlišovat mezi promlčením jistiny a promlčením úroků\", neboť právo na
uspokojení ze zástavy \"vzniklo v jediném okamžiku jak ohledně zajištěné
pohledávky spočívající v jistině, tak ohledně zajištěné pohledávky spočívající
v příslušenství (úroků smluvních i z prodlení)\". Zástavní právo je proto
promlčeno ohledně uspokojení jistiny i jejího příslušenství.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí v
první řadě s názorem odvolacího soudu v tom, že by při promlčení práva na
uspokojení ze zástavy nebylo možné rozlišovat mezi promlčením jistiny a
promlčením úroků, a dovozuje, že \"podmínkou realizace zástavního práva ze
strany zástavního věřitele je zejména, aby zajištěná pohledávka nebyla řádně a
včas splněna\", že \"v případě, kdy není pohledávka nebo příslušenství, resp. jejich část splatná, nelze se domáhat uspokojení ze zástavy pro tyto dosud
nesplatné části jistiny zajištěné pohledávky, resp. dosud nesplatné
příslušenství\", a že \"nemůže promlčecí doba zástavního práva ohledně dosud
nesplatných částí jistiny zajištěné pohledávky či nesplatného příslušenství
začít běžet před jejich splatností\", neboť \"zástavní právo nemůže být
vykonáno před tím, než se stane zajištěná pohledávka či její příslušenství
splatnými\". Zástavní právo se proto \"nepromlčuje v jediném okamžiku pro celou
zajištěnou pohledávku, ale že se v důsledku aplikace § 100 odst. 2 občanského
zákoníku promlčuje postupně v závislosti na tom, jak nastává promlčení
jednotlivých částí jistiny a příslušenství zajištěné pohledávky\"; úroky jsou
příslušenstvím pohledávky, mohou být \"samostatným předmětem nalézacího řízení
či exekuce\" a promlčují se \"samostatně, a to ve čtyřleté promlčecí době od
jejich splatnosti nezávisle na případném promlčení jistiny\" (promlčení celé
jistiny zajištěné pohledávky podle dovolatele \"neznamená, že by došlo současně
k promlčení také veškerého příslušenství zajištěné pohledávky\"). Úroky,
jejichž splatnost nastala v období od 3.6.1994 do 24.5.2004, proto nemohou být
promlčeny ani v případě, kdyby se celá jistina stala splatnou již dne
24.5.1994, navíc úroky z prodlení za dobu od 7.9.2000 (za poslední čtyři roky
před \"rozšířením žaloby\") představují \"samostatný nárok, povinnost vrátit
řádně a včas poskytnuté peněžní prostředky nezaniká a trvá do doby řádného
splnění závazku a právo na tyto úroky se promlčí podle ustanovení § 393 odst. 1
obchodního zákoníku uplynutím čtyřleté promlčecí doby počítané od každého dne
prodlení samostatně\". Žalobce dále odvolacímu soudu vytýká, že chybně posoudil
otázku splatnosti zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru, neboť nevzal v
úvahu, že ustanovení čl. XI obecných úvěrových podmínek \"o splatnosti vrácení
poskytnutých peněžních prostředků ke dni účinnosti zániku klienta\" bylo
\"smluvními stranami zamýšleno pouze pro situaci, kdy by mělo dojít v důsledku
zániku právní subjektivity dlužníka k ohrožení či zániku závazku vrátit
poskytnuté peněžní prostředky\", zatímco ke dni 24.5.1994 došlo \"k zákonnému
přechodu všech závazků z úvěrové smlouvy na nově vzniklou společnost G. s.r.o.,
aniž byl k tomu třeba souhlas právního předchůdce žalobce, a dále došlo k
jednání mezi společností G. s.r.o. a bankou ohledně postoupení pohledávek
společnosti G. s.r.o.
na částečnou úhradu závazků z úvěrové smlouvy ze dne
19.4.1993 a k dohodě o posunutí splatnosti celého závazku z úvěrové smlouvy na
základě odstoupení věřitele z 5.1.1995, a to do 20.1.1995\"; tomu také
odpovídají \"opakovaná shodná tvrzení účastníků, že ke splatnosti pohledávky z
úvěrové smlouvy došlo v důsledku odstoupení od této smlouvy ke dni 5.1.1995
právním předchůdcem žalobce\". Podle dovolatele odvolací soud neprovedl \"ke
svému novému závěru ohledně uplynutí 10 leté promlčecí doby odpovídající
doplnění dokazování\" a vydal v kontextu dosavadního řízení zcela \"překvapivé
rozhodnutí\", čímž \"zbavil žalovaného práva hájit své zájmy, činit návrhy na
dokazování a jiné návrhy ve dvouinstančním procesu\". Žalobce navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou
obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a)
o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Soud prvního stupně rozhodl (rozsudkem ze dne 19.10.2004 č.j. 16 C
218/2004-47) o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalované zaplatily
společně a nerozdílně 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z částky 4.130.033,04 Kč
od 24.5. do 27.10.1994, s 19,8% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od
28.10.1994 do zaplacení a s 16,9% úrokem z prodlení z částky
1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení s tím, že plněním jedné ze žalovaných
zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé žalované a že žalobce je
oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje
zastavených nemovitostí, které jsou v jejich podílovém spoluvlastnictví, tak,
že žalobu ohledně částky 1.540.502,04 Kč s úrokem 19,8% ročně z částky
4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994 a s úrokem 19,8% ročně z částky
1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do 6.9.2000 zamítl a že žalobě ohledně úroku ve
výši 19,8% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení a úroku z
prodlení ve výši 16,9% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení
vyhověl. Tím, že soud prvního stupně vyhověl žalobě jen zčásti, došlo jeho
rozhodnutím k rozštěpení žalobcova nároku na dvě práva se samostatným skutkovým
základem a obě tato práva mají v dalším řízení samostatný osud. Vzhledem k
tomu, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o
zamítnutí žaloby a změnil ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, je třeba
přípustnost dovolání proti jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu
posuzovat samostatně.
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle ustanovení § 237
odst.1 písm.a) o.s.ř.
Ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, není dovolání žalobce podle
ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. přípustné, a to již proto, že ve věci
nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo
odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti tomuto výroku rozsudku
odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil mimo jiné otázku, kdy nastala splatnost
zástavním právem zajištěné pohledávky z úvěru podle ustanovení obecných
úvěrových podmínek, které jsou součástí úvěrové smlouvy ze dne 19.4.1993.
Vzhledem k tomu, že pro posouzení této otázky bylo rozhodující především užití
ustanovení § 266 obchodního zákoníku a že odvolací soud uvedené ustanovení
vyložil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, představuje napadený
potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že
dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je proti jeho potvrzujícímu výroku opodstatněné.
Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho
prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté
peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 497 obchodního zákoníku).
V čl. XI obecných úvěrových podmínek, které tvoří \"nedílnou součást\" úvěrové
smlouvy ze dne 19.4.1993, se uvádí, že, \"pokud klient jako právní subjekt
zaniká, je závazek vrátit poskytnuté peněžní prostředky splatný zásadně ke dni
účinnosti této skutečnosti\" a že \"dlužník se zavazuje, že bude informovat
banku v potřebném předstihu\".
Projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl
straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (§ 266 odst. 1
obchodního zákoníku). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle úmyslu
jednající strany, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen, přičemž výrazy
používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla
v tomto styku přikládá (§ 266 odst.2 obchodního zákoníku). Při uvedeném výkladu
vůle se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle,
včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou
zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (§
266 odst.3 obchodního zákoníku). Projev vůle, který obsahuje výraz
připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k
tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (§ 266 odst.4
obchodního zákoníku).
Při výkladu projevu vůle v obchodních závazkových vztazích je - jak vyplývá z
výše uvedeného - v první řadě určující úmysl jednající smluvní strany, a to za
předpokladu, že její úmysl byl druhé straně (straně, které byl projev vůle
určen) znám anebo jí musel být znám (tj. podle tzv. subjektivního hlediska).
Nebyl-li druhé smluvní straně úmysl jednajícího znám a ani jí nemohl být znám
(tedy není-li možné skutečnou nebo předpokládanou znalost vůle jednajícího
prokázat), vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla osoba v
postavení adresáta přikládala, popř. jaký význam se výrazům použitým v právních
úkonech v obchodněprávním styku s ohledem na obchodní zvyklosti přikládá (tj.
podle tzv. objektivního hlediska). Při výkladu projevu vůle podle subjektivního
nebo objektivního hlediska současně platí, že musí být přihlédnuto jednak
ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření
smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jednak k následnému chování
stran, připouští-li to povaha věcí. V případě, že byl použit výraz
připouštějící různý výklad, je třeba projev vůle vykládat v neprospěch (k tíži)
té smluvní strany, která takový výraz jako první v jednání použila.
V projednávané věci se odvolací soud při výkladu projevu vůle obsaženého v čl.
XI obecných úvěrových podmínek jakožto \"nedílné součásti\" úvěrové smlouvy ze
dne 19.4.1993 - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - omezil jen na
použité jazykové (slovní) vyjádření, aniž by se zabýval také tím, jaký přitom
měla jednající osoba (věřitel úvěru) úmysl, zda její úmysl druhá strana
(dlužník) G., v.o.s. znala nebo ho musela znát, popřípadě jaký mělo uvedené
ujednání význam, který by mu zpravila přikládal dlužník úvěru, a ani otázkou,
za jakých okolností byl projev vůle učiněn (včetně zhodnocení
jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou účastníci úvěrové smlouvy ze dne
19.4.1993 mezi sebou zavedli) a jaké bylo chování účastníků v době po uzavření
úvěrové smlouvy ze dne 19.4.1993. Při výkladu projevu vůle proto nebylo
přihlédnuto, jaký mělo ustanovení čl. XI obecných úvěrových podmínek smysl
(účel), v jakých případech podle něho mělo být postupováno, zejména jaký význam
mělo ujednání o tom, že \"závazek vrátit poskytnuté peněžní prostředky je ke
dni účinnosti této skutečnosti\" splatný \"zásadně\" (tedy zda \"vždy\" nebo
jen \"někdy\"), a zda zánik \"právního subjektu\" se měl týkat jen klientů,
kteří zanikli, aniž by banka měla možnost získat své peněžní prostředky zpět
(například při zrušení konkursu na majetek dlužníka pro nedostatek majetku),
nebo i při přeměně obchodní společnosti klienta, kdy práva a povinnosti
přecházely na nový právní subjekt. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevzal při
výkladu projevu vůle obsaženého v čl. XI obecných úvěrových podmínek jakožto
\"nedílné součásti\" úvěrové smlouvy ze dne 19.4.1993 v úvahu všechny
okolnosti, významné pro něj ve smyslu ustanovení § 266 odst.1, 2, 3 a 4
obchodního zákoníku, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.
Promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru a jejího příslušenství se
řídí - jak správně uvedl odvolací soud - obchodním zákoníkem.
Nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky
(§ 397 obchodního zákoníku). U práv vymahatelných u soudu začíná běžet
promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li
tento zákon něco jiného (§ 391 odst.1 obchodního zákoníku). U práv vzniklých z
porušení povinnosti počíná promlčecí doba běžet dnem, kdy byla povinnost
porušena, jestliže není pro promlčení některých takových práv stanovena
zvláštní úprava (§ 393 odst.1 obchodního zákoníku). Bez ohledu na jiná
ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let
ode dne, kdy počala poprvé běžet.
S ohledem na to, že nebyl náležitě vyložen projev vůle obsažený v čl. XI
obecných úvěrových podmínek jakožto \"nedílné součásti\" úvěrové smlouvy ze dne
19.4.1993, nemůže obstát ani závěr odvolacího soudu o tom, že pohledávka ze
smlouvy o úvěru je promlčena a že s ohledem na ustanovení § 100 odst.2 větu
třetí občanského zákoníku je promlčeno také zástavní právo ji zajišťující.
S názorem žalobce, podle kterého se úroky a úroky z prodlení promlčují
samostatně (bez ohledu na to, zda a kdy nastalo promlčení jistiny), však nelze
souhlasit.
Úroky a úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky (§ 121 odst. 3
občanského zákoníku); uvedené platí ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 věty
druhé obchodního zákoníku i tehdy, jde-li o pohledávku z úvěru nebo z jiných
obchodních závazkových vztahů (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 4.2.1997 sp. zn. 1 Cmo 758/95, které bylo
uveřejněno pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).
Závazkový právní vztah, jehož předmětem je peněžité plnění, může být - jak se
obecně uznává v právní teorii a praxi - hlavní nebo vedlejší (akcesorický). O
hlavní závazkový vztah jde tehdy, směřuje-li jeho kauza přímo k zaplacení,
resp. k získání určité částky peněz. Vedlejším (akcesorickým) peněžitým
závazkovým vztahem je mimo jiné závazek (povinnost) dlužníka ze smlouvy nebo ze
zákona zaplatit věřiteli úrok jako určitou poměrnou část (zpravidla určenou
procentní sazbou) peněžitého závazku hlavního; \"úrokový\" právní vztah může
vzniknout jen tehdy, byl-li mezi účastníky (platně) založen hlavní peněžitý
závazkový právní vztah.
Úroky ze smlouvy o úvěru představují odměnu (úplatu) za peněžní prostředky,
poskytnuté na požádání dlužníku podle smlouvy o úvěru. Úroky jsou splatné ve
sjednané době, jinak spolu se závazkem vrátit použité peněžní prostředky,
popřípadě koncem každého kalendářního roku, byla-li lhůta pro vrácení
poskytnutých peněžních prostředků sjednána delší než rok; v době, kdy má být
vrácen zbytek poskytnutých peněžních prostředků, jsou splatné i úroky, které se
jej týkají (§ 503 odst.1 obchodního zákoníku. Nebylo-li sjednáno něco jiného,
je dlužník povinen platit úroky z úvěru jen za dobu od poskytnutí do vrácení
peněžních prostředků (§ 503 odst.3 věta druhá obchodního zákoníku).
Povinnost dlužníka zaplatit úroky z prodlení je jedním z právních následků
prodlení dlužníka se splněním peněžitého dluhu (závazku) [srov. § 517 odst. 2
občanského zákoníku] a spočívá v tom, že dlužník musí poskytnout věřiteli kromě
vlastního plnění (jistiny) též stanovené procento z té části peněžitého dluhu
(závazku), s nímž je v prodlení. V důsledku prodlení dlužníka nevzniká mezi
účastníky nový (další) závazkový právní vztah; vznikne-li tedy dlužníku
povinnost zaplatit věřiteli úroky z prodlení, dochází tím ke změně v obsahu
práv věřitele a povinností dlužníka, tedy - řečeno jinak - ke změně v obsahu
závazkového právního vztahu spočívající v tom, že vedle povinnosti splnit
závazek hlavní je dlužník povinen splnit též závazek vedlejší (akcesorický).
Povinnost platit úroky a úroky z prodlení nemůže trvat déle, než trvá závazek
hlavní. Splněním dluhu (závazku) nebo jeho zánikem z jiného důvodu zaniká
(končí) také povinnost platit úroky a úroky z prodlení jako vedlejší
(akcesorický) závazkový právní vztah; zůstává tu jen povinnost zaplatit dospělé
úroky a úroky z prodlení. Dojde-li k promlčení hlavního závazkového právního
vztahu, nemůže se takový právní následek uplynutí času nevztahovat k závazku
vedlejšímu (akcesorickému).
I když promlčení úroků běží (může běžet) samostatně, je - jak vyplývá z výše
uvedeného - nepochybné, že se promlčí, dojde-li k promlčení
závazku dlužníka vrátit z důvodu úvěru poskytnuté peněžní prostředky, ledaže
by byla jen ohledně nich promlčecí doba stavena nebo přetržena.
V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že úroky a úroky z prodlení mají
povahu opětujících se dávek, které lze věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i
když se stanou splatnými teprve v budoucnu (srov. například směrnice pléna
Nejvyššího soudu, uveřejněné pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1961, nebo Stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2006 k rozhodování soudů ve
věcech úroků z prodlení, požadovaných a přiznávaných ve výši určované podle
ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z
prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění Čl. I
nařízení vlády č. 163/2005 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 142/1994 Sb.,
kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského
zákoníku, zn. Cpjn 202/2005, jenž bylo uveřejněno pod č. 39 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006). Znamená to mimo jiné, že pro povinnost
dlužníka platit úroky z prodlení jsou rozhodující jen okolnosti, které nastaly
v době, kdy došlo k prodlení se splněním dluhu (závazku) z hlavního závazkového
právního vztahu; odlišuje se tím od povinnosti platit nájemné nebo další
obdobná plnění, která se sice rovněž pravidelně opakují, avšak u nich se ke
vzniku nároku na každou další dávku vyžaduje, aby v budoucnu přistoupily další
právní skutečnosti. Okolnost, zda \"každým dalším dnem dlužník porušuje svoji
povinnost plnit řádně a včas hlavní peněžitý závazkový právní vztah\", tedy
není - jak se dovolatel mylně domnívá - pro povinnost dlužníka platit úroky z
prodlení významná; povinnost dlužníka platit úroky z prodlení v budoucnu
zanikne, dojde-li ke splnění dluhu (závazku) nebo k jeho zániku z jiného
důvodu, popřípadě se (ve svém obsahu) změní, změní-li se okolnosti,
které byly významné pro výši úroků z prodlení.
Nejvyšší soud ČR již dříve dospěl k závěru, že povinnost platit úroky z
prodlení se splněním úvěru nebo jiného dluhu (závazku) nevzniká samostatně
(nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník
ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva
podle ustanovení § 393 odst.1 obchodního zákoníku běžet promlčecí doba a jejím
uplynutím se právo promlčí \"jako celek\" (srov. též právní názor vyjádřený v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2006 sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, které bylo
uveřejněno pod č. 64 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, a v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2007 sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006,
který byl uveřejněn pod. č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007). Na
uvedeném závěru nic nemění ani právní názor, který byl uveden v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2002 sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněném pod č.
36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003. Žalobce, který tímto
rozsudkem argumentuje ve prospěch svého názoru, totiž přehlíží, že v něm je
řešena otázka placení smluvní pokuty sjednané procentní sazbou ze stanovené
částky za každý den prodlení. Smluvní pokuta není - na rozdíl od úroků z
prodlení - ani příslušenstvím pohledávky (jedná se o samostatný nárok), ani
opětující se dávkou, kterou by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat
i do budoucna; povinnost zaplatit smluvní pokutu a její promlčení se
proto řídí zásadně odlišnými pravidly než je tomu u povinnosti zaplatit
úroky z prodlení.
Z uvedeného vyplývá, že není správný rozsudek odvolacího soudu, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby o
\"společné a nerozdílné zaplacení částky 1.540.502,04 Kč s úrokem 19,8%
ročně z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994 a s úrokem 19,8% ročně z
částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do 6.9.2000 a ani v akcesorickém
rozhodnutí o zamítnutí žaloby o zaplacení úroku ve výši 19,8% ročně z částky
1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 16,9% ročně
z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení. Nejvyšší soud ČR proto
rozsudek odvolacího soudu (v obou jeho výrocích týkajících se věci samé) a ve
výroku o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243b odst.2 části věty za
středníkem zrušil a věc vrátil podle ustanovení § 243b odst.3 věty první
o.s.ř. Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 a § 226
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. listopadu 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu