29 Cdo
3037/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce J. R., zastoupeného JUDr. Martinem Tocikem, advokátem, se sídlem v
Karlových Varech, Moskevská 66, PSČ 360 01, proti žalované JUDr. S. S. Z.,
advokátce, jako správkyni konkursní podstaty žalobce, o zaplacení částky
6.272.598,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 121/2004, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu
2007, č. j. 11 Cmo 207/2007-179, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2007, č. j. 19 Cm 121/2004
-145, v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 4.000.000,- Kč a ve výroku
o nákladech řízení a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2007,
č. j. 11 Cmo 207/2007-179, v potvrzujícím výroku o věci samé ohledně částky
4.000.000,- Kč a ve výroku o nákladech řízení se zrušují a věc se potud vrací
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 28. března 2007, č. j. 19 Cm 121/2004-145, zamítl Městský soud
v Praze žalobu, kterou se žalobce (úpadce) domáhal po žalované (správkyni jeho
konkursní podstaty), aby do jeho konkursní podstaty zaplatila částku
6.272.598,- Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalovaná tím,
že poté co byl 14. května 1999 prohlášen konkurs na majetek žalobce, vypověděla
(a tím k 30. listopadu 1999 ukončila) nájemní smlouvu uzavřenou mezi pozdějším
úpadcem, jeho manželkou a J. Ž. (jako pronajímateli a spoluvlastníky předmětu
nájmu - rodinného domu) a společností TELEMONT a. s. (jako nájemkyní) dne 24.
listopadu 1995, neporušila ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), žádnou právní
povinnost. Dodal, že nebylo prokázáno, že by tímto jednáním vznikla konkursní
podstatě jakákoli škoda. Platnost nájemní smlouvy tak jako tak končila k 30.
listopadu 1999 a nelze s určitostí říci a postavit najisto, že by se na základě
žádosti nájemkyně podle článku VI. odst. 2 nájemní smlouvy obnovil nájemní
vztah i na další rok.
Důvod k zamítnutí žaloby naopak soud nespatřoval v tom, že oprávnění nakládat s
majetkem konkursní podstaty přešlo prohlášením konkursu (v intencích § 14 odst.
1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále též jen
„ZKV“) na správkyni konkursní podstaty, ani v úpravě dohlédací činnosti
konkursního soudu (§ 12 ZKV) nebo v kontrolním mechanismu, jenž má k dispozici
věřitelský výbor.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze ve výroku označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé
co do částky 4 milióny Kč. V zamítavém výroku o věci samé co do částky
2.272.598,- Kč tento rozsudek (pro částečné zpětvzetí žaloby) zrušil a řízení
zastavil (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ a
d/ ZKV - založil potvrzující výrok o věci samé především na závěru, že žalobce
(úpadce) není ve sporu aktivně věcně legitimován, jelikož řízení o nárocích,
které se týkají majetku konkursní podstaty, mohou být po prohlášení konkursu
zahájena jen na návrh správce konkursní podstaty. Potud odkázal též na
„rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 38/06“ (jde o usnesení Ústavního
soudu ze dne 16. února 2006).
Dále odvolací soud dodal, že bez ohledu na výše uvedené nemůže být žaloba
důvodná i z dalších, v napadeném rozhodnutí obsažených, věcných důvodů.
Správkyně konkursní podstaty byla oprávněna nájemní smlouvu vypovědět, jestliže
nájemkyně v rozporu s nájemní smlouvou vyplatila nájemné za dobu do konce roku
1999 „krátce před prohlášením konkursu na majetek úpadce přímo úpadci místo do
podstaty“. Podle odvolacího soudu není pochyb o tom, že tím bylo sledováno
zkrácení podstaty. „V ostatním lze dokázat na bližší důvody obsažené v
napadeném rozsudku“, uzavřel odvolací soud.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že
je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,
tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a
požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení otázky,
zda mu svědčí aktivní věcná legitimace k podání žaloby. V mezích označeného dovolacího důvodu je pak dovolání podrobnou kritikou
správnosti závěru odvolacího soudu, že úprava obsažená v § 14 odst. 1 písm. a/
a d/ ZKV vylučuje aktivní věcnou legitimaci žalobce ve sporu. Dovolatel uvádí, že konstrukce, z níž vychází napadené rozhodnutí (a kterou
nezpochybňuje) má své limity, přičemž je nezbytné se zabývat především tím,
zda lze ony závěry užít i na situaci, kdy má být osobou ve sporu pasivně
legitimovanou správce konkursní podstaty. Přitom připomíná i dikci § 14 odst. 1
písm. d/ ZKV. Dále dovolatel uvádí, že odvolacím soudem citované rozhodnutí
ústavního soudu zmiňuje bod XXIII. stanoviska Nejvyššího soudu R 52/1998 (jde o
stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „stanovisko“), z nějž vyzdvihuje pasáže,
podle nichž je úpadcova dispoziční způsobilost omezena právě a jen proto, aby
mu bylo zabráněno konkursní věřitele poškozovat, přičemž (…) je-li úpadce i po
prohlášení konkursu způsobilý k právním úkonům, nelze mu upřít ani z této
způsobilosti odvozenou způsobilost procesní. Odtud dovolatel dovozuje, že existuje skupina případů, kdy nebude možné
postavit na místo žalobce správce konkursní podstaty, včetně případů, kdy zde
není jiného subjektu, jenž by se ujal uplatnění nároku, který přinese konkursní
podstatě hospodářský efekt (např. rozhodne-li věřitelský výbor, že správce
konkursní podstaty nebude do konkursní podstaty vymáhat úpadcovu pohledávku). Dovolatel svou argumentaci uzavírá tvrzením, podle kterého v důsledku toho,
že nesprávně posoudil otázku aktivní věcné legitimace, se již odvolací soud
podrobněji nezabýval otázkou vzniku škody a protiprávnosti jednání žalované
(když konstatování jejího oprávnění vypovědět nájemní smlouvu neobstojí bez
posouzení rozporu se závěry předloženého rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 52 Cm 55/99-26) ani tím, zda soud prvního stupně z provedených důkazů učinil
správné skutkové závěry. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně
zamítnout. Přitom především vyslovuje pochybnosti o včasnosti dovolání. Dále
nepřisuzuje napadenému rozhodnutí zásadní právní význam, uvádějíc, že otázku
aktivní věcné legitimace žalobce k podání žaloby již soudy několikrát řešily a
odkazujíc na výše označené usnesení Ústavního soudu.
K dovolatelově výhradě,
že v důsledku vadného posouzení jeho aktivní věcně legitimace se již soud
nezabýval otázkami vzniku škody, protiprávností jejího jednání a tím, zda ze
skutkových zjištění učinil soud prvního stupně správné skutkové závěry,
žalovaná uvádí, že všemi těmito otázkami se soud prvního stupně zabýval a
odvolací soud je následně potvrdil. Ona sama vypovězením nájemní smlouvy žádnou
právní povinnost neporušila. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června
2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony. Před posouzením přípustnosti dovolání se Nejvyšší soud zabýval (vzhledem k
námitce žalované) včasností dovolání. Ze spisu je patrno, že napadené
rozhodnutí, obsahující správné poučení o dovolání, bylo doručeno žalobci 8. ledna 2008, takže posledním dnem dvouměsíční lhůty k podání dovolání bylo
pondělí 10. března 2008. Téhož dne bylo dovolání podáno u soudu prvního stupně
prostřednictvím telefaxu a jeho originál došel soudu prvního stupně 13. března 2008. Dovolání je tudíž včasné. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když přisuzuje zásadní právní význam otázkám v něm otevřeným, dovolacím
soudem zatím neřešeným. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů,
dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost
dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách
vychází.
Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. i/ o. s. ř. ve znění účinném ke dni podání
žaloby (k 10. červnu 2004), krajské soudy dále rozhodují v obchodních věcech
jako soudy prvního stupně ve sporech z právních vztahů mezi podnikatelem,
obecně prospěšnou společností, nadací nebo nadačním fondem a správcem majetku
patřícího do jejich konkursní podstaty, popřípadě nuceným správcem, který jim
byl ustanoven.
Dle ustanovení § 8 odst. 2 ZKV ve znění účinném v době vypovězení nájemní
smlouvy, správce je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a
odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu
uloží soud.
Existenci možného sporu z právního vztahu mezi úpadcem (byť pro případ, je-li
jím podnikatel) a správcem jeho konkursní podstaty předjímá již výše cit.
ustanovení § 9 odst. 3 písm. i/ o. s. ř. S přihlédnutím k ustanovení § 8 odst.
2 ZKV upravujícímu odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou
porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud, je zjevné, že
právním vztahem ve smyslu citovaného procesního ustanovení může být i vztah
odpovědnostní. S přihlédnutím k obecným promlčecím lhůtám k uplatnění práva na
náhradu škody vůči škůdci (k postavení správce konkursní podstaty při jeho
odpovědnosti za způsobenou škodu srov. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod
čísly 88/2003, 24/2006 a 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) pak
není nikterak vyloučeno, aby takový spor byl zahájen (a případně též úspěšně
ukončen) i za trvání konkursu na majetek úpadce. Právní názor odvolacího soudu,
jenž aktivní věcnou legitimaci úpadce v takovém sporu po dobu trvání konkursu
na majetek úpadce apriori vylučuje, zjevně správný není a dovolání je potud
opodstatněné.
V rovině zkoumaného porušení právní povinnosti žalované správkyně konkursní
podstaty napadené rozhodnutí rovněž neobstojí.
Odvolací soud se potud především přihlásil ke správnosti závěru soudu prvního
stupně, že správkyně konkursní podstaty byla oprávněna nájemní smlouvu
vypovědět, jestliže nájemkyně v rozporu s nájemní smlouvou vyplatila nájemné za
dobu do konce roku 1999 „krátce před prohlášením konkursu na majetek úpadce
přímo úpadci, místo do podstaty“. Podle odvolacího soudu není pochyb o tom, že
tím bylo sledováno zkrácení podstaty.
Ve skutkové rovině vycházejí rozhodnutí soudů nižších stupňů z toho, že
správkyně konkursní podstaty vypověděla nájemní smlouvu (důvodně) proto, že
nájemkyně nezaplatila nájemné za III. a IV. čtvrtletí roku 1999 (dále též jen
„sporné nájemné“). Přitom soudy současně nepochybovaly o tom, že sporné nájemné
nájemkyně ještě před prohlášením konkursu uhradila (před sjednanými termíny
splatnosti) k rukám pozdějšího úpadce.
Podle ustanovení § 559 obč. zák. splněním dluh zanikne (odstavec 1). Dluh musí
být splněn řádně a včas (odstavec 2).
Jestliže dlužník bez výslovné opory v zákoně nebo ve smlouvě uhradí věřiteli
dluh před smluvně sjednaným termínem splatnosti, pak dluh splněním zanikl (ve
smyslu § 559 odst. 1 obč. zák.), jestliže věřitel takové plnění od dlužníka
přijal.
V situaci, kdy nájemkyně před prohlášením konkursu na majetek dlužníka uhradila
dlužníku (coby svému věřiteli) sporné nájemné před sjednaným termínem
splatnosti nájemného a dlužník takové plnění přijal, jsou tedy úvahy o tom, že
bylo možné vypovědět nájemní smlouvu pro neuhrazení sporného nájemného,
nemístné.
Závěr odvolacího soudu, že takovým jednáním bylo sledováno zkrácení podstaty,
nemá (má-li se pojit k jednání nájemkyně) oporu ve skutkových zjištěních a
závěrech soudu prvního stupně a postrádá též příslušné právní vyústění
(nepodává se z něj, jaký důsledek odvolací soud takovému chování přičítá /zda a
na základě jakého ustanovení zákona odtud odvolací soud dovozuje neplatnost či
neúčinnost takového plnění nájemkyně/).
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2004, pod číslem
160, uzavřel, že správou konkursní podstaty se rozumí zejména činnost (včetně
právních úkonů a opatření z ní vyplývajících), která směřuje k tomu, aby
nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty, zejména aby nedošlo k
odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní patří, aby
majetek patřící do konkursní podstaty byl využíván v souladu se svým určením,
jestliže tomu nebrání jiné okolnosti a aby se konkursní podstata rozmnožila,
lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem k jejímu stavu a k obvyklým
obchodním příležitostem.
Pro posouzení možné odpovědnosti správkyně konkursní podstaty za škodu
způsobenou konkursní podstatě vypovězením nájemní smlouvy přitom není samo o
sobě významné to, zda nájemní smlouvu vypovědět mohla (to je předpokladem
vlastního ukončení nájemního vztahu), nýbrž to, zda takovým jednáním s
přihlédnutím k obsahu pojmu správa konkursní podstaty naplnila požadavek § 8
odst. 2 ZKV postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí. Odpověď na takovou
otázku neplyne bez dalšího z toho, že (jak uvádí soud prvního stupně) nájemní
vztah by stejně skončil uplynutím doby (k 30. listopadu 1999), je-li možné se
zřetelem ke všem okolnostem případu předpokládat, že nájemkyně by jinak
projevila zájem v nájemním vztahu setrvat.
Právní posouzení věci soudy nižších stupňů se v tomto ohledu (na úkor obou
stran sporu) s podstatou sporu míjí.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku o věci samé ohledně částky 4
milióny Kč a v závislém výroku o nákladech řízení zrušil. Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve stejném rozsahu i toto
rozhodnutí a potud vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazné.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. července 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu