29 Odo 197/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v konkursní věci úpadce J. K., vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 K 92/97, o ukončení provozování úpadcova
podniku, o dovolání úpadce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11.
srpna 1999, č. j. 52 K 92/97 – 318, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 29. května 2000, č. j. 2 Ko 120/99 – 727, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
11. srpna 1999, č. j. 52 K 92/97 – 318, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května
2000, č. j. 2 Ko 120/99 – 727, se zamítá.
Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením ukončil provozování
úpadcova podniku k 31. srpna 1999.
Odvolání úpadce Vrchní soud v Praze – odkazuje na ustanovení § 3 odst. 1, § 12
odst. 2 a 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“)
a § 202 odst. 2 písm. a/ a § 218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“) – odmítl rovněž ve výroku označeným usnesením, s tím,
že rozhodnutí podle § 18a ZKV, je rozhodnutím učiněným v rámci dohlédací
činnosti soudu, proti němuž ve smyslu ustanovení § 12 odst. 3 ZKV odvolání
přípustné není.
Proti usnesení odvolacího soudu a výslovně též proti usnesení soudu
prvního stupně podal úpadce včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o
ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací
důvody uvedené v ustanovení § 241 odst. 3 o. s. ř. pod písmeny b/ až d/, tedy,
že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (písmeno b/), že napadená rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno
c/) a že spočívají na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/).
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru o tom, že
rozhodnutí podle § 18a ZKV je úkonem při výkonu dohlédací činnosti soudu, s
tím, že nejde ani o opatření nezbytné k zajištění účelu konkursu. Jde o takové
rozhodnutí, jímž je úpadci fakticky bráněno v podání návrhu na nucené
vyrovnání. Ukončením provozování podniku vzniká totiž na jeho straně překážka v
provozování živnosti, čímž se mu brání nucené vyrovnání splnit. Rozhodnutí
soudu o ukončení provozování podniku dále nepokládá za nezbytné k zajištění
účelu konkursu. Z tohoto, že ustanovení § 12 odst. 3 ZKV bylo s účinností k 1.
květnu 2000 zrušeno (zákonem č. 105/2000 Sb.) dovolatel usuzuje, že se tak
mohlo stát i proto, že zákonodárce hodlal odstranit ustanovení, jehož výklad
mohl přivodit újmu jednomu z účastníků řízení. Rozhodnutí soudu prvního stupně
dovolatel rovněž vytýká, že jím byl zkrácen na svých právech a zdůrazňuje, že
soud rozhodl o ukončení provozování jeho podniku, aniž si vyžádal jeho
vyjádření či vyjádření věřitelského výboru. Dovolatel proto žádá, aby Nejvyšší
soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci.
Dovolatel výslovně napadl dovoláním i rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným
opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně
úspěšně napadnout nelze.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je
podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský
soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání
dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je
neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání”
proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle
ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
V té části, v níž směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, je
dovolání ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. přípustné, avšak
není důvodné.
Bez zřetele k tomu, ke kterému dovolacímu důvodu dovolatel své
argumenty přiřazuje, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolatel může uspět jen s
těmi argumenty, jež brojí (lhostejno, zda v rovině skutkové, v rovině právní
anebo v rovině vad řízení) proti úsudku odvolacího soudu, že usnesení, jímž
soud prvního stupně rozhodl (podle § 18a ZKV) o ukončení provozování úpadcova
podniku, je usnesením, proti němuž není odvolání přípustné. Jak totiž Nejvyšší
soud vysvětlil již v usnesení uveřejněném pod číslem 47/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (od jehož závěrů nevidí důvodu se odchýlit ani v této
věci a na něž v podrobnostech odkazuje), jakož i v mnoha dalších svých
rozhodnutích, vylučuje-li povaha rozhodnutí odvolacího soudu (zde usnesení o
odmítnutí odvolání), možnost věcného přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně,
pak tvrzení, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nesprávné, případně, že
řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, je postiženo vadami, sama o
sobě důvodnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nezakládají.
Se zřetelem k tomuto omezení se Nejvyšší soud v rovině dovolacího
důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. zabýval prověřením správnosti
závěru odvolacího soudu, že podané odvolání nebylo přípustné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k době vydání usnesení soudu prvního stupně (11. srpna 1999) i
usnesení odvolacího soudu (29. května 2000), je pro další úvahy Nejvyššího
soudu určující výklad zákona č. 328/1991 Sb., ve znění zákonů č. 122/1993 Sb.,
č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994
Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb. V době
vydání usnesení odvolacího soudu již byl sice zákon o konkursu a vyrovnání
znovu (s účinností od 1. května 2000) novelizován, a to zákonem č. 105/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, ustanovení článku II. bodu 3.
zákona č. 105/2000 Sb. však určovalo, že odvolání proti rozhodnutím soudu
prvního stupně vydaným před účinností tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních předpisů.
Podle ustanovení § 18a odst. 2 ZKV (v rozhodném znění) prohlášením
konkursu nekončí provozování podniku. Toto provozování bude ukončeno jen tehdy,
rozhodne-li tak soud.
Ustanovení § 12 ZKV (v rozhodném znění) pak určuje, že soud je oprávněn
vyžádat si od správce zprávu a vysvětlení, nahlížet do jeho účtů a konat
potřebná šetření. Může správci uložit, aby si vyžádal na určité otázky názor
věřitelského výboru nebo mu může dát pokyny sám (odstavec 1). Při výkonu své
dohlédací činnosti soud rozhoduje o záležitostech, které se
týkají průběhu konkursu, a činí opatření nezbytná k zajištění jeho účelu
(odstavec 2). Proti rozhodnutí soudu, které soud učinil při výkonu dohlédací
činnosti podle odstavců 1 a 2, není odvolání přípustné (odstavec 3).
Podle ustanovení § 1 odst. 1 ZKV účelem tohoto zákona (rozuměj zákona o
konkursu a vyrovnání) je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v
úpadku.
Z ustanovení § 2 odst. 3 ZKV se pak podává, že cílem konkursu nebo
vyrovnání je dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z dlužníkova majetku.
Oproti mínění dovolatele nemá Nejvyšší soud pochyb o tom, že
rozhodnutím o záležitosti, která se týká průběhu konkursu, jakož i opatřením
nezbytným k zajištění účelu konkursu (definovaného ustanovením § 1 odst. 1 ZKV
a směřujícího k naplnění cíle konkursu popsaného v ustanovení § 2 odst. 3 ZKV),
učiněným formou předjímanou zákonem (rozhodnutím konkursního soudu), je i
rozhodnutí konkursního soudu o ukončení provozování úpadcova podniku;
Je zjevné, že smysl rozhodnutí konkursního soudu o ukončení provozování
úpadcova podniku tkví v tom, aby v případě zjištění, že další provozování
podniku je nebo se zřetelem k očekávaným obchodním příležitostem s největší
pravděpodobností bude (se zřetelem ke stavu úpadcova podniku, k nasmlouvaným
kontraktům, ke konkurenceschopnosti nabízeného produktu a k dalším faktorům
ovlivňujícím stav nabídky a poptávky na trhu, do nějž úpadce s produkty
vyráběnými v jeho podniku vstupoval) ztrátové. Jde tedy o krok odůvodněný
potřebou odvrátit újmu hrozící (ke škodě konkursních věřitelů) na majetku
konkursní podstaty. O ukončení provozování úpadcova podniku soud může
rozhodnout i bez návrhu (má-li podle stavu konkursního řízení a skutečností,
které vyšly najevo v jeho průběhu, sám dostatek poznatků o ekonomické
nevýhodnosti dalšího provozování podniku), v souladu s logikou věci se tak však
děje především na návrh správce konkursní podstaty, na kterého prohlášením
konkursu přešlo oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty (srov. § 14
odst. 1 písm. a/ a § 14a ZKV). Konkursní podstatu je správce povinen řádně
udržovat a spravovat a ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 ZKV nese vlastní
majetkovou odpovědnost za škodu způsobenou tím, že tyto povinnosti nevykonává
řádně (s péčí řádného hospodáře).
Správou konkursní podstaty se přitom rozumí zejména činnost (včetně právních
úkonů a opatření z ní vyplývajících), která směřuje k tomu, aby nedocházelo ke
znehodnocení konkursní podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení,
poškození nebo odcizení majetku, který do ní patří, aby majetek patřící do
konkursní podstaty byl využíván v souladu se svým určením, jestliže tomu
nebrání jiné okolnosti a aby se konkursní podstata rozmnožila, lze-li takovou
činnost rozumně očekávat se zřetelem k jejímu stavu a k obvyklým obchodním
příležitostem.
Všechny výše popsané aspekty věci dokládají, že rozhodnutí konkursního soudu o
ukončení provozování úpadcova podniku je rozhodnutím, které soud činí při
výkonu dohlédací činnosti, a proti němuž proto není – ve shodě s dikcí § 12
odst. 3 ZKV - odvolání přípustné. Tento názor je ostatně sdílen i právní
teorií. Tak např. v díle Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář.
1. vydání. Linde Praha a. s., Praha 1995, str. 156, se na dané téma uvádí, že
„ke všem důležitým úkonům spojeným se správou je správce povinen vyžádat si
souhlas věřitelského výboru a dbát pokynů soudu (§ 12 odst. 1 ZKV). Tak tomu
bude zejména při řešení takových otázek, jakou je otázka, zda má být dále veden
nebo uzavřen podnik.“
Pro závěry založené na dovolatelově argumentaci, jež se pojí se zákonem č.
455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), a je opět
rozhodný výklad uvedeného zákona podle stavu k 11. srpnu 1999, tj. ve znění
zákonů č. 231/1992 Sb., č. 591/1992 Sb., č. 600/1992 Sb., č. 273/1993 Sb., č.
303/1993 Sb., č. 38/1994 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 136/1994 Sb., č. 200/1994
Sb., č. 237/1995 Sb., č. 286/1995 Sb., č. 95/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č.
147/1996 Sb., č. 19/1997 Sb., č. 49/1997 Sb., 61/1997 Sb., č. 217/1997 Sb.,
č. 280/1997 Sb., č. 79/1997 Sb., č. 15/1998 Sb., č. 83/1998 Sb., č. 157/1998
Sb. a č. 167/1998 Sb.
Podle ustanovení § 8 živnostenského zákona živnost nemůže provozovat fyzická
nebo právnická osoba, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, jestliže bylo
soudem rozhodnuto, že provozování podniku musí být ukončeno (odstavec 1)
Fyzická nebo právnická osoba nemohou provozovat živnost po dobu tří let poté,
co soud zrušil konkurs proto, že bylo splněno rozvrhové usnesení nebo že
majetek úpadce nepostačuje k úhradě nákladů konkursu. Byl-li konkurs zrušen z
jiného důvodu, překážka k provozování živnosti uvedená v odstavci 1 odpadá
právní mocí rozhodnutí o zrušení konkursu (odstavec 2).
Skutečnost, že rozhodnutím o ukončení provozování úpadcova podniku
přichází úpadce o možnost provozovat dále živnost, nemá žádný vliv na řešení
otázky, zda proti usnesení soudu prvního stupně je
přípustné odvolání. Ostatně, tento účinek by označené rozhodnutí konkursního
soudu mělo, i kdyby podléhalo odvolacímu přezkumu. Ve vazbě na dovolatelův
argument, že mu ukončením provozování jeho podniku bylo fakticky znemožněno
nucené vyrovnání, lze uvést, že ustanovení § 34 a násl. zákona o konkursu a
vyrovnání možnost úpadce úspěšně navrhnout nucené vyrovnání v žádném směru
nepodmiňují pokračováním v provozování úpadcova podniku. Kdyby úpadce s nuceným
vyrovnáním uspěl, znamenalo by to - ve shodě s dikcí § 8 odst. 2 živnostenského
zákona – odpadnutí překážky pro další provozování živnosti.
Pro úplnost lze dodat, že úvahy dovolatele o důvodech, pro které bylo
ustanovení § 12 odst. 3 ZKV s účinností k 1. květnu 2000 zrušeno (zákonem č.
105/2000 Sb.), rovněž správné nejsou. Vypuštění tohoto ustanovení ze zákona o
konkursu a vyrovnání bylo zjevnou legislativní chybou, což naznačuje i důvodová
zpráva k zákonu č. 214/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a kterým bylo uvedené
ustanovení s účinností od 21. července 2000 do zákona o konkursu a vyrovnání
vráceno (tentokráte jako ustanovení § 66b odst. 2). V obecné části označené
důvodové zprávy se uvádí, že při projednávání návrhu novely zákona č.
328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání (pozdějšího zákona č. 105/200 Sb.) Senát
návrh vrátil Poslanecké sněmovně, která novelu zákona posléze přijala ve znění
senátního tisku. Senát však svým usnesením zrušil (a Poslanecká sněmovna toto
rozhodnutí potvrdila) bod 106 poslaneckého návrhu, tj. ustanovení § 66 až §
66f, obsahující procesní ustanovení, aniž by zároveň přijal nová, či vrátil do
zákona procesní ustanovení stávající. K bodům 2., 3. a 4. návrhu novely
pozdějšího zákona č. 214/2000 Sb. (§ 66b se nacházel pod bodem 3.) důvodová
zpráva poznamenává, že (zákonem č. 105/2000 Sb.) přijatá úprava vytváří
situaci, kdy v zákonu o konkursu a vyrovnání prakticky absentuje procesní
úprava, tzn. že vedle ustanovení hmotněprávní povahy chybějí ustanovení o
postupu v řízení o konkursu. I když by se snad dalo dovodit výkladem analogické
použití občanského soudního řádu, musel by soud tento obecný procesní předpis
používat v celém rozsahu, což by znamenalo značné zformalizování a zpomalení
konkursního řízení, v případech větších konkursů jeho úplné zablokování, s tím,
že povaha konkursního řízení naopak vyžaduje v některých směrech úpravu
zvláštní.
Lze tudíž uzavřít, že odvolací soud postupoval správně, jestliže odvolání,
které směřovalo proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydanému v rámci
dohlédací činnosti soudu, odmítl; šlo totiž o odvolání podané proti rozhodnutí,
proti němuž není tento opravný prostředek přípustný (§ 218 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř.).
Dovolání neobstojí ani v rovině dovolacích důvodů dle § 241 odst. 3 písm. b/ a
c/ o. s. ř. Ponechají-li se stranou argumenty směřující výlučně proti věcné
správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně a argumenty, které se netýkají
prověření správnosti procesního postupu, který vyústil v odmítnutí odvolání,
pak dovolatel snesl na podporu závěru o existenci těchto dovolacích důvodů
stejné argumenty jako ty, jež Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými při
prověrce dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
Jelikož Nejvyšší soud nezjistil existenci vad řízení, k nimž u přípustného
dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), ani z obsahu
spisu, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání
proti usnesení odvolacího soudu zamítl (§ 243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. června 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu