U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobkyně Warren Partners, a. s., se sídlem v Praze 6 – Bubeneč, Čs. armády
820/35, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 25774051, zastoupené JUDr.
Miroslavem Mikou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 365/43, PSČ 110 00,
proti žalované CEZTel, a. s., se sídlem v Praze 4, Duhová 1531/3, PSČ 140 53,
identifikační číslo osoby 25107950, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem Ph.D., LL.
M, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, o zaplacení
částky 29.700.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 48 Cm 308/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 11. června 2012, č. j. 9 Cmo 21/2012-951, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení 68.340,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jejího zástupce.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. června 2011, č. j. 48 Cm 308/2000-893
zamítl žalobu o zaplacení částky 29.700.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.),
rozhodl o nákladech řízení (výrok II.), výši znalečného (výrok III.) a o
vrácení zálohy na znalečné (výrok IV.).
Jde přitom v pořadí o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když
rozsudky ze dne 25. února 2003, č. j. 48 Cm 308/2000-77, a ze dne 9. října
2008, č. j. 48 Cm 308/2000-587 (ve znění usnesení ze dne 17. března 2009, č. j.
48 Cm 308/2000-645), jimiž soud prvního stupně taktéž žalobu zamítl a rozhodl o
nákladech řízení, zrušil k odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usneseními ze
dne 7. ledna 2005, č. j. 9 Cmo 314/2003-120, a ze dne 14. ledna 2010, č. j. 9
Cmo 74/2009-662.
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I, změnil jej ve výrocích II., III. a IV (první
výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu – a to výslovně proti všem výrokům – podala
žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
jako nepřípustné. V rozsahu, ve kterém směřuje i proti té části prvního výroku napadeného
rozsudku, jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích
II., III. a IV., a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení, je
dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak
může být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci
předvídanou v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací
soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
po právní stránce zásadní význam. Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek
právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné – z povahy věci –
posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné. Naopak
zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který
předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. § 237 odst. 3 část věty za středníkem
o. s. ř.), jestliže tvrzené vady řízení nezahrnují podmínku existence právní
otázky zásadního významu (srov. shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Z uvedeného důvodu nelze na přípustnost dovolání usuzovat z námitek, jimiž
dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadami, jež mohly vést k
nesprávnému rozhodnutí ve věci (neprovedení navržených důkazů, nevypořádání se
s argumenty obsaženými v odvolání), ani z výhrad směřujících proti učiněným
skutkovým zjištěním. Dovoláním zpochybňovaný závěr, podle něhož odvolací soud není vázán právním
názorem, který vyjádřil v předchozím kasačním rozhodnutí, je v souladu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod číslem 80/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. března 2013, sp. zn. 21 Cdo 996/2012, které jsou veřejnosti dostupné –
stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na
webových stránkách Nejvyššího soudu). Zásadně právně významným pak napadené rozhodnutí nečiní ani otázka, zda lze
účinnost smlouvy vázat na zaplacení kupní ceny. Jak totiž Nejvyšší soud
vysvětlil již v usnesení ze dne 7. února 2006, sp. zn.
29 Odo 1241/2004,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2006, pod číslem 89,
nelze odložit účinnost celé smlouvy o převodu obchodního podílu ve vazbě na
zaplacení ceny obchodního podílu, neboť při takovém postupu by nevznikla
nabyvateli obchodního podílu povinnost cenu zaplatit a plnění z neúčinné
smlouvy by bylo plněním bez právního důvodu a nikoli plněním ze smlouvy. Smlouva by tudíž nikdy nenabyla účinnosti. Uvedené závěry, jež odvolací soud
(co do výsledku) respektoval, se přitom plně prosadí i pro smlouvu o úplatném
převodu cenných papírů. Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší
soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být
dovolání přípustné. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované vzniklo právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny zástupce žalované za jeden úkon právní služby (vyjádření
k dovolání ze dne 14. března 2013) podle § 7 bodu 7 a § 8 odst. 1 zákona č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 7. května 2013, ve výši 56.480,-
Kč a náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,-
Kč. Spolu s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 11.860,80 Kč podle §
137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal společnosti k tíži dovolatelky
celkem 68.340,80 Kč. K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního
tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010,
uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.