21 Cdo 996/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce Ing. J. R., jako správce konkursní podstaty úpadce Malířské
středisko Čechy, s. r. o. v likvidaci se sídlem v Zákupech, Nádražní ul. č.
293, IČO 61328693, zastoupeného Mgr. Petrem Šmídkem, advokátem se sídlem v
Liberci 1, Jestřabí č. 974, proti žalovanému M. S., o 157.077,- Kč s úroky z
prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 679/2008, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2012
č. j. 23 Co 465/2011-177, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil ve prospěch konkursní podstaty
úpadce 157.077,- Kč s úroky z prodlení ve výši a za dobu, jež rozvedl. Žalobu
zdůvodnil zejména tím, že žalovaný uzavřel dne 1. 7. 2006 s úpadcem, na jehož
majetek byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2008 č. j.
45 K 46/2007-70 prohlášen konkurs, pracovní smlouvu, podle které měl vykonávat
práci vedoucího střediska v Praze a obchodního zástupce, a že dodatky k této
pracovní smlouvě uzavřenými dne 3. 7. 2006, dne 1. 8. 2006 a dne 1. 9. 2006
bylo stanoveno, že žalovaný bude jako pohyblivou část mzdy dostávat „provizi ve
výši 6 % ze zisku“, která bude vyplácena měsíčně spolu se mzdou. Protože z
„logiky věci“ vyplývá, že u žalovaného se mělo jednat o podíl na zisku
pražského střediska úpadce, jehož byl žalovaný vedoucím, došlo na straně
žalovaného k bezdůvodnému obohacení na úkor úpadce tím, že mu byla „provize“
úpadcem vyplacena i v měsících roku 2007, ve kterých jím řízené středisko
nedosáhlo kladného hospodářského výsledku. Výše tohoto bezdůvodného obohacení
je určena rozdílem mezi „provizí“, která byla žalovanému v roce 2007 vyplacena
(228.121,- Kč), a „provizí“, na kterou by mu v tomto období vznikl nárok podle
dodatků k pracovní smlouvě (71.044,- Kč).
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. 2. 2010 č. j. 5 C 679/2008-90
zamítl žalobu a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 42.972,- Kč k rukám advokáta JUDr. Přemysla Krause a že „náklady
svědečného“ ve výši 339,- Kč „nese Česká republika“. Na základě zjištění, že
pohyblivá část mzdy žalovaného byla vypočítávána jako 6 % z „hrubého zisku
konkrétního prodejce za jím uskutečněné obchody“, že výpočet, který nikdo ze
strany zaměstnavatele ani zaměstnanců nezpochybňoval, prováděla „účetní firma“
a že tento výpočet „neměl nic společného s ekonomickou kategorií zisku celé
firmy“, dospěl k závěru, že na straně žalovaného nedošlo ke vzniku bezdůvodného
obohacení na úkor úpadce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2010 č. j. 20
Co 290/2010-111 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že nerozhodl o změně žaloby provedené
podáním žalobce doručeným soudu prvního stupně dne 3. 12. 2009. Přisvědčil
žalobci v tom, že soud prvního stupně „pominul obecně známý význam pojmu zisk
jako ekonomické kategorie, představující kladný rozdíl mezi výnosy a náklady
účetní jednotky“, a že z dodatku k pracovní smlouvě nelze dovodit, že „provize“
měla být žalovanému vyplácena z jím realizovaných obchodních případů (z
„marže“), neboť takový výklad by byl v rozporu „se slovním vyjádřením v
písemném právním úkonu“. Vyslovil názor, že z „logiky věci“ se „provize“
žalovaného měla odvíjet od zisku jím vedeného střediska. Uložil soudu prvního
stupně, aby posoudil též nově uplatněné tvrzení žalovaného, že „faktickým
vyplácením provize z marže v rozhodné době došlo ke konkludentní změně pracovní
smlouvy“.
Obvodní soud pro Prahu 5 – poté, co usnesením ze dne 9. 12. 2010 č. j. 5 C
679/2008-116 rozhodl, že změna žaloby, provedená podáním žalobce doručeným
soudu prvního stupně dne 3. 12. 2009, se nepřipouští - rozsudkem ze dne 14. 7.
2011 č. j. 5 C 679/2008-163 opětovně zamítl žalobu a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 126.036,- Kč k rukám
advokáta JUDr. Přemysla Krause a že náklady svědečného ve výši 339,- Kč „nese
Česká republika“. Vycházel ze zjištění, že „6 % ze zisku“ bylo u úpadce
vypočítáváno jako „6 % z marže konkrétního prodejce“ za jím uskutečněné
obchody, kdy cena zboží zahrnovala „marži“ označovanou jako „zisk“, z něhož
byla vypočtena „provize“, a že způsob výpočtu, který prováděla účetní všem
prodejcům stejně, nikdo ze strany zaměstnavatele ani zaměstnanců
nezpochybňoval. Dovodil, že, nebyl-li výpočet „provize“ takto zamýšlen již v
dodatcích k pracovní smlouvě, byla zde „rozhodně patrná vůle“ zaměstnavatele i
zaměstnance ke změně, neboť od ledna do září 2007 byly k takovému výpočtu
„provize“ žalovaným předávány podklady, výpočet byl takto účetní prováděn a
„provize“ byla vyplácena. Dospěl k závěru, že „provize“ ve výši 6 % z „marže“
žalovanému náleží, neboť „odpovídá objemu uskutečněných obchodů evidovaných
účetní“, a že se nejedná o bezdůvodné obohacení, které by žalovaný byl povinen
vydat.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2012 č. j. 23
Co 465/2011-177 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé a
ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem“ a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 20.754,- Kč k
rukám advokáta JUDr. Přemysla Krause. Dospěl k závěru, že za situace, kdy „řadu
měsíců bylo postupováno podle zavedeného modelu – výpočtu 6 % provize z obratu
prodeje realizovaného žalovaným jako obchodním zástupcem“, nelze „ne zcela
jednoznačné jazykové vyjádření“ v dodatcích k pracovní smlouvě o „provizi 6 %
ze zisku“, aniž by byl tento „zisk“ specifikován, přičítat k tíži žalovaného.
Zdůraznil, že stejným způsobem úpadce postupoval i ve vztahu k ostatním
zaměstnancům vykonávajícím činnost obchodních zástupců, že „konkrétní výpočet
byl prováděn příslušnými pracovníky ve spolupráci se smluvní firmou“ a že
„způsob tohoto výpočtu nebyl účastníky dlouhodobě zpochybňován“. Uzavřel, že
žalobci se „nepodařilo prokázat jiný obsah ujednání úpadce a žalovaného tak,
aby jazykovým a logickým výkladem bylo možno dovodit výpočet pohyblivé složky
mzdy z tzv. zisku střediska v Praze, jehož byl žalovaný vedoucím“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že soudy
dospěly k nesprávnému závěru o tom, že bylo vůlí úpadce a žalovaného „vyplácet
provizi z marže a nikoli ze zisku“, neboť taková vůle by byla v rozporu s
jazykovým projevem v dodatcích k pracovní smlouvě. Závěr odvolacího soudu, že
„konkrétní výpočet nebyl účastníky zpochybňován“, není podle názoru žalobce
namístě, neboť v posuzovaném případě se jedná o bezdůvodné obohacení a nikoli o
náhradu škody způsobené zaměstnancem. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se
nezabýval ustanovením § 35 odst. 2 občanského zákoníku, a proto ani
nezjišťoval, zda žalovaný věděl nebo musel z okolností předpokládat, že
„výplata provize z marže“ je bezdůvodným obohacením, a že se neřídil právním
názorem, který vyslovil ve svém usnesení, jímž zrušil předchozí rozsudek soudu
prvního stupně. Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7.
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem
řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.],
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř. dovolání není přípustné, neboť soud prvního stupně rozhodl ve věci samé
stejně jako ve svém dřívějším rozsudku, který byl odvolacím soudem zrušen.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů
přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), že
žalovaný vykonával na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 2006 v pracovním
poměru u úpadce, na jehož majetek byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 17. 1. 2008 č. j. 45 K 46/2007-70 prohlášen konkurs, práci
vedoucího střediska v Praze a obchodního zástupce. Dodatkem k pracovní smlouvě
č. 3 ze dne 1. 9. 2006 byla mezi úpadcem a žalovaným s účinností od 1. 9. 2006
sjednána „základní měsíční mzda 40.000,- Kč plus provize“ s tím, že „provize
bude vypočítávána jako 6% ze zisku a vyplácena zaměstnavatelem měsíčně se
mzdou“. Pohyblivá část mzdy byla úpadcem od účinnosti tohoto dodatku k pracovní
smlouvě žalovanému poskytována ve výši 6% z rozdílu mezi nákupní a prodejní
cenou zboží prodaného žalovaným; stejný postup při stanovení pohyblivé části
mzdy úpadce uplatňoval i ve vztahu k ostatním zaměstnancům vykonávajícím
činnost obchodních zástupců.
Ujednání v dodatku k pracovní smlouvě uzavřeném mezi žalovaným a úpadcem dne 1.
9. 2006 je třeba posuzovat i v současné době podle zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinných do 31. 12. 2006 - dále
jen „zák. práce“ (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce,
ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva,
výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku,
změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým
projevem spojují.
Podle ustanovení § 240 odst. 2 věty první zák. práce projev vůle může být
učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem
nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
Podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce projev vůle je třeba vykládat tak,
jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá dobrým mravům.
Vůle účastníka pracovněprávního vztahu má právem předpokládané (sledované)
účinky, jen jestliže byla projevena. Náležitosti projevu vůle vycházejí - jak
vyplývá z ustanovení § 240 odst. 2 věty první zák. práce - ze zásady
bezformálnosti právních úkonů; navenek lze vůli vyjádřit zásadně jakýmkoliv
způsobem vhodným k tomu, aby byla objektivně poznatelná. Dojde-li k projevu
vůle jednáním (konáním), jde o komisivní právní úkon, byla-li vůle vyjádřena
opomenutím, označuje se za omisivní. Obě tyto formy lze vyjádřit výslovně
(ústně nebo písemně) nebo konkludentně (per facta concludentia). Není-li projev
vůle sám o sobě jednoznačný, neboť není srozumitelný (z hlediska způsobu
vyjádření nelze dovodit, jaká vůle měla být vyjádřena) nebo určitý (projev vůle
je sice srozumitelný, ale není zřejmý jeho obsah), je třeba vždy přistoupit k
výkladu (interpretaci) projevu vůle. Závěru o tom, že projev vůle je
nesrozumitelný nebo neurčitý, musí vždy předcházet jeho interpretace;
nesrozumitelnost nebo neurčitost lze dovodit jen tehdy, jestliže ani jeho
výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu (srov. například
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 12. 2012 sp.
zn. 21 Cdo 1272/2012).
Pravidla o tom, jak má být projev vůle vyložen, vznikne-li pochybnost o obsahu
právního úkonu, uvádí ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce. Výslovný projev vůle
učiněný písemně se vykládá především podle použitého slovního vyjádření a podle
toho, jaký mu účastník při projevu vůle přikládal význam. Smyslem výkladu
projevu vůle je objasnit skutečný záměr účastníka tímto způsobem vyjádřený.
Výklad může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co
bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli,
kterou účastník pracovněprávního vztahu neměl nebo kterou sice měl, ale
neprojevil ji, ani měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov.
právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, který byl uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. 11. 2000 sp. zn. 21 Cdo 227/2000, který byl
uveřejněn pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Při výkladu
právního úkonu lze na vůli toho, kdo úkon učinil, usuzovat také s přihlédnutím
k následnému chování účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 31. 7. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1713/98).
V posuzovaném případě odvolací soud při výkladu ujednání o pohyblivé části mzdy
žalovaného obsaženého v dodatku k pracovní smlouvě uzavřeném mezi ním a úpadcem
dne 1. 9. 2006 z uvedených východisek vycházel. Ujednání v tomto dodatku k
pracovní smlouvě, podle něhož bude pohyblivá část mzdy žalovaného („provize“)
vypočítávána jako „6 % ze zisku“, není samo o sobě jednoznačné (určité), neboť
z něj nevyplývá, co se míní ziskem, z něhož má být při výpočtu pohyblivé části
mzdy vycházeno (zda jde o zisk zaměstnavatele jako účetní jednotky nebo o zisk
střediska, jehož byl žalovaný vedoucím, anebo zda se má jednat o zisk
zaměstnavatele z prodeje zboží uskutečněného žalovaným jako obchodním zástupcem
ve smyslu rozdílu mezi nákupní a prodejní cenou zboží). Odvolací soud proto
důvodně přistoupil k výkladu tohoto projevu vůle podle zásad vyplývajících z
ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce, na základě něhož dospěl k závěru, že za
zisk, z něhož měla být žalovanému určována výše pohyblivé části jeho mzdy, je
třeba považovat zisk úpadce z prodeje zboží uskutečněného žalovaným, stanovený
jako rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou zboží. Protože při interpretaci
ujednání úpadce a žalovaného o pohyblivé části mzdy odvolací soud přihlížel
nejen ke slovnímu vyjádření, které bylo v písemném ujednání použito, ale i k
tomu, jaký význam tomuto slovnímu vyjádření přikládali sami účastníci ujednání,
jakož i k jejich vůli stanovit část mzdy žalovaného v závislosti na objemu jím
dosaženého zisku z prodeje zboží (a nikoli v závislosti na zisku jím vedeného
střediska nebo zaměstnavatele jako celku), která není v rozporu s jazykovým
projevem v písemném ujednání a na kterou usoudil zejména z následného chování
úpadce, jenž od účinnosti dodatku k pracovní smlouvě žalovanému poskytoval k
základní měsíční mzdě její pohyblivou složku ve výši 6 % z rozdílu mezi nákupní
a prodejní cenou zboží prodaného žalovaným a jenž stejný postup uplatňoval i ve
vztahu k ostatním svým zaměstnancům vykonávajícím činnost obchodních zástupců,
odpovídá výklad projevu vůle provedený odvolacím soudem výše uvedené ustálené
judikatuře soudů a dovoláním napadený rozsudek proto nepředstavuje rozhodnutí
zásadního právního významu.
Zásadní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce nezakládá
ani okolnost namítaná dovolatelem, že odvolací soud se neřídil právním názorem,
který vyslovil ve svém usnesení, jímž zrušil předchozí rozsudek soudu prvního
stupně, neboť odvolací soud může změnit svůj právní názor vyjádřený v
předchozím zrušujícím usnesení a potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž
ten jeho dřívější právní názor nerespektoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, který byl
uveřejněn pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto
dovolání žalobce proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 části věty
před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení
na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné
účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2013
JUDr. Jiří Doležílek, v. r.
předseda senátu