21 Cdo 1272/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně J. F., zastoupené JUDr. Jiřím Dolejšem, advokátem se
sídlem v Havlíčkově Brodě, Nádražní č. 47, proti žalované I. K., zastoupené
JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Oldřichova č. 23, o
neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod
sp. zn. 7 C 840/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 5. srpna 2011 č.j. 49 Co 293/2009-229, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. října
2007 č.j. 7 C 840/98-191 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Třebíči k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 28.9.1998 žalovaná sdělila žalobkyni, která u žalované pracovala
na základě pracovní smlouvy jako prodavačka v H. B., že jí dává podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce výpověď pro závažné porušení
pracovní kázně. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně, která
dne 16.9.1998 v 11.40 hodin dostala pokyn dostavit se ve 12.00 hodin k žalované
do prodejny parfumerie v H. u., kde měla obdržet pokyny k další práci, se "bez
omluvy a vysvětlení nedostavila" a nesplnění tohoto pokynu a následné jednání
žalobkyně "znemožnilo přidělovat jí práci podle pracovní smlouvy do 24.9.1998"
a že dne 24.9.1998 v 10.44 hodin žalobkyně odmítla vykonávat práci prodavačky v
H. B. "v souladu s pracovní smlouvou".
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že se po ukončení své pracovní
neschopnosti na výzvu žalované vícekrát dostavila do prodejny parfumerie v H.
u. v H. B., avšak "zpravidla bylo zavřeno a v tuto dobu na prodejně nikdo
nebyl". Na základě žádosti, aby jí žalovaná přidělovala práci podle pracovní
smlouvy ze dne 10.1.1996, se žalobkyně ve dnech 16.9.1998 a 24.9.1998 dostavila
na "určené místo", ale prodej zboží, jak jí "bylo slibováno", "zajištěn v
těchto dnech nebyl"; zástupce žalované (její manžel) v obou těchto případech
odjel, aniž by žalobkyni nabídl jinou práci, a žalovaná již dále žalobkyni
žádnou práci podle pracovní smlouvy nepřidělovala.
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 16.3.2000 č.j. 7 C 840/98-85 zamítl
žalobu a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 9.400,- Kč k rukám advokátky JUDr. Věry Krčmové. Dovodil, že písemná
pracovní smlouva uzavřená mezi účastnicemi dne 10.1.1996 je neplatná, neboť
jako zaměstnavatel je v ní uveden "subjekt bez právní subjektivity" ("Firma
KARST") a nikoli žalovaná; pracovní poměr mezi účastnicemi přesto vznikl, neboť
byl sjednán druh práce (prodavačka), místo výkonu práce (H. B.) a den nástupu
do práce (10.1.1996). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednáním ze dne
24.9.1998, kdy odmítla vykonávat práci prodavačky při stánkovém prodeji v
nádražní hale Českých drah, se žalobkyně dopustila závažného porušení pracovní
kázně, neboť práce přidělená jí žalovanou byla "v souladu se sjednanou pracovní
smlouvou". Důvody, které vedly žalobkyni k odmítnutí výkonu práce dne 24.9.1998
(její zdravotní stav), soud prvního stupně nepovažoval za "akceptovatelné", byť
připustil, že uvedené pracovní zařazení žalobkyně bylo z pohledu jejího
zdravotního stavu "diskutabilní"; za rozhodující však považoval, že žalobkyně
neměla v době odmítnutí práce k dispozici "kvalifikovaný lékařský posudek". Za
důvod pro nevykonávání práce soud prvního stupně nepokládal ani nezajištění
podmínek pro "případnou hmotnou odpovědnost" žalobkyně a "případné nedostatky v
hygienickém zázemí". Jednání žalobkyně ze dne 16.9.1998 soud prvního stupně za
porušení pracovní kázně nepovažoval, neboť nevzal za prokázáno, že by žalovaná
dne 16.9.1998 dala pokyn žalobkyni, aby se ve 12.00 hodin dostavila do prodejny
parfumerie.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14.1.2003 č.j. 15 Co
462/2000-114 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku
platnosti písemné pracovní smlouvy ze dne 10.1.1996, neboť "vada v označení
osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této
smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem, popřípadě
objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo
byl účastníkem smlouvy". Uložil proto soudu prvního stupně, aby se znovu
zabýval platností pracovní smlouvy, a to "nejen z pohledu vady v označení
osoby, která je účastníkem smlouvy, ale také z hlediska vymezení druhu práce a
místa výkonu práce", a aby v "souladu s ustanovením § 240 zákoníku práce"
provedl výklad projevu vůle účastníků týkající se druhu práce a místa výkonu
práce. Odvolací soud uzavřel, že v případě, že by soud prvního stupně dospěl k
závěru, že pracovní smlouva uzavřená mezi účastnicemi se z hlediska druhu práce
vztahovala i na "prodej stánkový či tomu obdobný", bude se znovu "věcně"
zabývat platností výpovědi.
Okresní soud v Třebíči poté rozsudkem ze dne 9.12.2003 č.j. 7 C 840/98-140
žalobě vyhověl a uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni na náhradě nákladů
řízení 16.884,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Dolejše. Dovodil, že písemná
pracovní smlouva ze dne 10.1.1996 je platná i přes nesprávné označení
zaměstnavatele, neboť oběma účastnicím "bylo zřejmé, kdo v této pozici skutečně
vystupuje", a na základě provedeného výkladu tohoto projevu vůle dospěl k
závěru, že mezi účastnicemi došlo k dohodě o přijetí žalobkyně do pracovního
poměru k žalované "na místo prodavačky parfumerie" v prodejně v H. B., neboť
žalovaná, která v H. B. provozovala pouze jednu prodejnu, uveřejnila nabídku
práce prodavačky na této prodejně a žalobkyně na tuto nabídku reagovala.
Protože žalovaná v řízení ani netvrdila, že by při uzavírání pracovní smlouvy
žalobkyni "upozorňovala na možnost jiného druhu prodeje a v jiném místě",
nemohla žalobkyně pomýšlet na to, že by vykonávala jinou práci ("konkrétně
práci prodavačky při stánkovém prodeji"). Soud prvního stupně uzavřel, že
povinností žalované bylo přidělovat žalobkyni práci prodavačky v prodejně
parfumerie v H. B. a že se proto žalobkyně nedopustila porušení pracovní kázně,
jestliže odmítla "převzít pokyny k výkonu jiné práce na jiném místě, resp.
takovou jinou práci na jiném místě (konkrétně práci prodavačky při stánkovém
prodeji v hale Českých drah v H. B.)".
K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25.4.2007 č.j. 49 Co
145/2004-167 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Shledal správným závěr soudu prvního stupně o vzniku pracovního poměru
na základě pracovní smlouvy ze dne 10.1.1996 a o tom, že sjednaným druhem práce
"prodavačka" je "takový druh práce, na základě kterého měla žalobkyně vykonávat
práci prodavačky v provozovně parfumerie", a že byl tedy v pracovní smlouvě
dohodnut druh práce "prodavačka v obchodě", který se vykonává v provozovnách k
tomu určených a zařízených a do kterého nespadá "stánkový prodej". Podle názoru
odvolacího soudu je nepochybné, že, "pokud žalovaná provozovala v H. B. ke dni
10.1.1996 pouze jedinou prodejnu, a právě na tuto prodejnu hledala prodavačku",
bylo při uzavírání pracovní smlouvy dne 10.1.1996 úmyslem jak žalobkyně, tak
žalované, aby žalobkyně u žalované pracovala jako "prodavačka v obchodě", a
nikoli také jako "prodavačka stánkového prodeje". Odvolací soud proto souhlasil
rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že odmítnutím výkonu práce "prodavačky
stánkového prodeje" v hale Českých drah v H. B., kterou jí žalovaná přidělila
dne 24.9.1998, se žalobkyně nedopustila porušení "pracovní kázně". Vytknul však
soudu prvního stupně, že se nezabýval dalším jednáním žalobkyně uvedeným ve
výpovědi z pracovního poměru, které mělo spočívat v tom, že žalobkyně dne
16.9.1998 "bez omluvy a vysvětlení" nesplnila pokyn žalované, aby se dostavila
do prodejny parfumerie.
Okresní soud v Třebíči poté rozsudkem ze dne 16.10.2007 č.j. 7 C 840/98-191
znovu žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů řízení 29.724,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Dolejše.
Dospěl k závěru, že jednání žalobkyně ze dne 16.9.1998 spočívající v
neuposlechnutí pokynu manžela žalované, aby se ve 12.00 hodin dostavila do
prodejny parfumerie, nedosahuje intenzity závažného porušení pracovní kázně.
Přihlédl přitom k tomu, že žalobkyně, která se měla dostavit do prodejny
parfumerie, aby jí žalovaná dala pokyny k další práci, do té doby jednala o
"svém pracovním postupu" pouze s manželem žalované, že neuposlechnutím tohoto
pokynu žalované nevznikla žádná škoda ani újma a že další práci měla žalovaná
pro žalobkyni zajištěnu až dne 24.9.1998 "ve formě stánkového prodeje". Tvrzení
žalované, že chtěla žalobkyni nabídnout, aby pracovala dále "přímo v parfumerii
za její přítomnosti", shledal soud prvního stupně účelovým, protože je v
rozporu s její výpovědí jako účastnice řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že
není naplněn výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku
práce a že výpověď z pracovního poměru je proto neplatná.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5.8.2011 č.j. 49 Co
293/2009-229 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 16.822,- Kč k
rukám advokáta JUDr. Jiřího Dolejše. Odkázal na své předchozí "zrušovací"
usnesení, v němž dospěl k závěru, že odmítnutím výkonu práce prodavačky
"stánkového prodeje", kterou žalovaná přidělila žalobkyni dne 24.9.1998, se
žalobkyně nedopustila porušení pracovní kázně, neboť tato práce nespadá pod
druh práce "prodavačka v obchodě", který byl sjednán v pracovní smlouvě. Na
základě zjištění, že žalobkyni byl dne 16.9.1998 žalovanou (prostřednictvím
jejího manžela) udělen pokyn, aby se dostavila ve 12.00 hodin do prodejny
parfumerie žalované na H. u. v H. B., a že žalobkyně tento pokyn nesplnila,
odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že se žalobkyně
tímto jednáním dopustila porušení pracovní kázně. Stejně jako soud prvního
stupně však dovodil, že toto porušení nedosáhlo intenzity závažného porušení
pracovní kázně ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce.
Přihlédl přitom k tomu, že ze způsobu, jakým byl žalobkyni uvedený pokyn
udělen, nevyplývalo, že by žalovaná měla v úmyslu přidělovat žalobkyni práci
podle pracovní smlouvy, a že žalovaná ve své výpovědi jako účastnice řízení (a
také v dopise adresovaném žalobkyni ze dne 18.5.1998) uvedla, že žalobkyni
nemohla dále zaměstnávat v prodejně parfumerie, neboť žalobkyně nepodepsala
dohodu o hmotné odpovědnosti, a že se proto snažila nalézt pro žalobkyni jiné
uplatnění, a to práci prodavačky v tržnici.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že
úvahy, které vedly odvolací soud k závěru, že sjednaným druhem práce žalobkyně
byla "prodavačka v obchodě", jsou nesprávné, protože pro vymezení povinnosti
zaměstnance konat práci podle sjednaného druhu práce je rozhodující "vymezení
sjednaného druhu práce v pracovní smlouvě a nikoliv existující reálný vztah k
počtu prodejen či výkon jiných aktivit v době sjednání pracovní smlouvy nebo v
průběhu trvání pracovního poměru nebo při jeho skončení". Jestliže byl druh
práce sjednán jako "prodavačka" a jako místo výkonu práce byla sjednána "obec
H. B.", byla žalovaná oprávněna přidělovat žalobkyni práci prodavačky, která
zahrnuje "jakoukoliv činnost podřaditelnou pod prodej zboží zákazníkům",
nikoliv pouze v prodejně, v níž žalobkyně začala vykonávat práci při vzniku
pracovního poměru, ale i v "jakémkoliv jiném místě, pokud předmětem práce byl
prodej". Skutečnost, že žalobkyně odmítla vykonávat sjednanou práci, je podle
dovolatelky nutno posoudit jako závažné porušení povinnosti zaměstnance konat
práce, ke kterým se zavázal, stanovené v ustanovení § 35 odst. 1 písm. b)
zákoníku práce. Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení § 237 odst.
1 písm. b) a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem
řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání není přípustné, neboť soud prvního stupně svým rozsudkem
potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu, který byl napaden dovoláním žalované,
nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (rozsudkem,
který byl odvolacím soudem potvrzen, soud prvního stupně rozhodl jinak než ve
svém prvním rozsudku zrušeném odvolacím soudem, protože na základě doplnění
skutkových tvrzení účastnic a doplnění dokazování jejich výslechem dospěl k
jinému závěru o tom, co bylo mezi účastnicemi sjednáno jako druh práce a místo
jejího výkonu, aniž by byl právní názor vyjádřený ve zrušujícím usnesení
odvolacího soudu pro toto právní posouzení soudu prvního stupně určující).
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a
odst. 2 a 3 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobkyně vykonávala pro žalovanou v
pracovním poměru práci prodavačky v prodejně parfumerie v H. B., H. u. l., a to
na základě písemné pracovní smlouvy ze dne 10.1.1996, v níž byly sjednány druh
práce "prodavačka", místo výkonu práce "H. B.“ a den nástupu do práce
"10.1.1996". Dne 24.9.1998 žalovaná přidělila žalobkyni práci prodavačky ve
stánku umístěném v hale nádraží Českých drah v H. B., kterou žalobkyně odmítla
vykonávat.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné mimo
jiné vyřešení právní otázky, jak je třeba vyložit obsah pracovní smlouvy
účastnic ze dne 10.1.1996. Protože uvedenou právní otázku odvolací soud
posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, představuje napadený rozsudek
odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání
žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané jí dopisem ze dne 28.9.1998 - i v
současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění
zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č.
72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb.,
č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992
Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č.
287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do
30.9.1999 - dále jen "zák. práce" (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva,
výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku,
změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým
projevem spojují.
Podle ustanovení § 240 odst. 2 věty první zák. práce projev vůle může být
učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem
nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
Podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce projev vůle je třeba vykládat tak,
jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům
slušnosti a občanského soužití.
Vůle účastníka pracovněprávního vztahu má právem předpokládané (sledované)
účinky, jen jestliže byla projevena. Náležitosti vycházejí - jak vyplývá z
ustanovení § 240 odst. 2 věty první zák. práce - ze zásady bezformálnosti
právních úkonů; navenek lze vůli vyjádřit zásadně jakýmkoliv způsobem vhodným k
tomu, aby byla objektivně poznatelná. Dojde-li k projevu jednáním (konáním),
jde o komisivní právní úkon, byla-li vyjádřena opomenutím, označuje se za
omisivní. Obě tyto formy lze vyjádřit výslovně (ústně nebo písemně) nebo
konkludentně (per facta concludentia). Není-li projev sám o sobě jednoznačný,
neboť není srozumitelný (z hlediska způsobu vyjádření nelze dovodit, jaká měla
být vyjádřena) nebo určitý (projev je sice srozumitelný, ale není zřejmý jeho
obsah), je třeba vždy přistoupit k výkladu (interpretaci). Závěru o tom, že
projev vůle je nesrozumitelný nebo neurčitý, musí vždy předcházet jeho
interpretace; nesrozumitelnost nebo neurčitost lze dovodit jen tehdy, jestliže
ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu.
Pravidla o tom, jak má být projev vůle vyložen, vznikne-li pochybnost o obsahu
právního úkonu, uvádí ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce. Výslovný projev vůle
učiněný písemně se vykládá především podle použitého slovního vyjádření a podle
toho, jaký mu účastník při projevu vůle přikládal význam. Smyslem výkladu
projevu vůle je objasnit skutečný záměr účastníka tímto způsobem vyjádřený.
Výklad může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co
bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu nelze "nahrazovat" nebo "doplňovat"
vůli, kterou účastník pracovněprávního vztahu neměl nebo kterou sice měl, ale
neprojevil ji, ani měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov.
právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, který byl uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29.11.2000 sp. zn. 21 Cdo 227/2000, který byl uveřejněn
pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).
Právním úkonem je - jak vyplývá z ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce - také
pracovní smlouva.
Podle ustanovení § 29 odst. 1 zák. práce v pracovní smlouvě je zaměstnavatel
povinen se zaměstnancem dohodnout:
a) druh práce, na který je zaměstnanec přijímán,
b) místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo),
c) den nástupu do práce.
Ustanovení § 29 zák. práce má kogentní povahu v tom smyslu, že zaměstnavatel se
zaměstnancem musí dohodnout (aby byla pracovní smlouva z tohoto pohledu platná)
alespoň nezbytné náležitosti pracovní smlouvy, kterými jsou druh práce, místo
výkonu práce a den nástupu do práce. Vlastní obsah těchto ujednání - který druh
práce, jaké místo výkonu práce a jaký den nástupu do práce bude sjednán - však
zákoník práce neurčuje a nechává je na dohodě účastníků. Ohledně obsahu
ujednání o těchto náležitostech pracovní smlouvy se tedy naopak jedná o
dispoziční právo účastníků pracovní smlouvy a z hlediska obsahu těchto ujednání
proto zákoník práce nemá kogentní povahu.
Druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, je podstatnou náležitostí
pracovní smlouvy, neboť vymezuje, jakou práci je zaměstnanec povinen vykonávat
a plnit tak jednu ze svých základních povinností vyplývajících z pracovního
poměru [§ 35 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Zaměstnavatel může od zaměstnance
vyžadovat jen takové pracovní úkony, které spadají do rámce druhu sjednané
práce; odmítne-li zaměstnanec konat jiné pracovní výkony, nejde u něho o
porušování pracovní kázně (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21.11.1980 sp. zn. 6 Cz 36/80, který byl uveřejněn
pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982). Konat práce
jiného druhu, než jaké byly sjednány v pracovní smlouvě, je zaměstnanec povinen
jen výjimečně v případech uvedených v ustanovení § 37 zák. práce, kdy je
zaměstnavatel povinen, popřípadě oprávněn převést zaměstnance na jinou práci
(srov. § 36 odst. 2 zák. práce). Z tohoto pohledu je rovněž důležité, jak úzce
nebo naopak široce je v pracovní smlouvě vymezen, neboť způsob vymezení z
hlediska jeho šíře má zásadní vliv na budoucí dispoziční právo zaměstnavatele
při určování pracovních úkolů zaměstnanci. V tomto směru mají účastníci
pracovněprávních vztahů smluvní volnost. Kdyby ovšem byl druh vymezen v
pracovní smlouvě tak široce, že by umožňoval zaměstnavateli přidělovat
zaměstnanci jakoukoli práci, pak by nebyla platně uzavřena, neboť by chyběla
její podstatná náležitost, tj. druh práce, na který je zaměstnanec přijímán.
V posuzovaném případě byl v písemné pracovní smlouvě uzavřené mezi účastnicemi
dne 10.1.1996 sjednán druh práce "prodavačka". Takové ujednání o druhu práce,
na který byla žalobkyně přijata, je srozumitelné a určité a z hlediska šíře
vymezení druhu práce, který nepochybně zahrnuje jakýkoli prodej zboží, je
využitím smluvní volnosti stran při sjednávání této podstatné náležitosti
pracovní smlouvy. Z okolnosti, že žalovaná provozovala v době uzavření pracovní
smlouvy v Havlíčkově Brodě sjednaném jako místo výkonu práce svou prodejní
činnost pouze v prodejně parfumerie, která byla určena a zařízena pro prodej
zboží (v tzv. obchodě) a ve které žalobkyně vykonávala práci prodavačky od
vzniku pracovního poměru, nelze dovozovat, že by mezi účastnicemi byl ve
skutečnosti sjednán druh práce "prodavačka v obchodě". Druh práce zaměstnance
(šíře jeho vymezení) je určen výlučně ujednáním účastníků v pracovní smlouvě a
nikoli tím, jakou konkrétní práci v rámci sjednaného druhu práce zaměstnavatel
- v závislosti na svých provozních možnostech, které se mohou v čase měnit -
přiděluje zaměstnanci po vzniku pracovního poměru. I kdyby bylo vůlí obou
účastnic omezit sjednaný druh práce žalobkyně pouze na prodej zboží v
provozovnách stejného druhu jako byla prodejna parfumerie v H. B., H. u.,
nebylo by možné k této vůli přihlížet, neboť nebyla v pracovní smlouvě
projevena a pomocí výkladu projevu vůle nelze - jak bylo uvedeno výše -
"nahrazovat" nebo "doplňovat" vůli, kterou účastník pracovněprávního vztahu
neprojevil.
Z uvedeného vyplývá, že není správný právní názor odvolacího soudu, podle něhož
byl v pracovní smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dohodnut druh práce
"prodavačka v obchodě", do kterého nespadá "stánkový prodej". Správný proto
nemůže být ani jeho závěr, že odmítnutím výkonu práce prodavačky "stánkového
prodeje", kterou žalovaná přidělila žalobkyni dne 24.9.1998, se žalobkyně
nedopustila (nemohla dopustit) porušení pracovní kázně, který je na tomto
právním názoru založen.
Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá - jak vyplývá z výše uvedeného - na
nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud České republiky jej podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k
tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Třebíči) k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu