29 Cdo 3166/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobkyně E., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. N., advokátem, proti
žalovanému žalovanému Ing. T. Z., jako správci konkursní podstaty úpadkyně S.
a. s., zastoupenému JUDr. L. H., advokátem, o vyloučení nemovitostí ze soupisu
majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 58 Cm 74/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 5. dubna 2007, č. j. 13 Cmo 295/2006 - 126, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 22. května 2006, č. j. 58 Cm 74/2005-88, Městský soud v Praze
na základě žaloby společnosti E., spol. s r. o., směřující vůči žalovanému
správci konkursní podstaty úpadkyně S. a. s., vyloučil ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadkyně pozemky zapsané u Katastrálního úřadu P.- m. na
listu vlastnictví pro katastrální území M., a to:
1/ pozemek parcelní číslo, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 838 m2,
2/ pozemek parcelní číslo, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 403 m2 a
3/ pozemek parcelní číslo, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 1571 m2.
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho,
že:
1/ Fond národního majetku České republiky (dále též jen „Fond“) založil 17.
března 1993 akciovou společnost S. a. s., jejíž základní jmění představované
cenou hmotného a dalšího majetku státního podniku M. s. s. p., který na
zakladatele přešel v souvislosti s realizací privatizačního projektu číslo
25003, činilo při založení 143.010.000,- Kč.
2/ Podle rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku (dále též jen
„ministerstvo“) ze dne 11. května 1994, o privatizaci majetkové účasti státu na
podnikání pozdější úpadkyně, měla být majetková účast státu v této společnosti
privatizována prodejem 100 % akcií společnosti kupujícímu určenému veřejnou
soutěží.
3/ V listině ze dne 1. března 1996, předložené Fondu, specifikovalo
představenstvo pozdější úpadkyně části jejího majetku pro účely případného
prodeje (privatizace), včetně sporných nemovitostí.
4/ V listině ze dne 28. března 1996 označené jako „souhlas se změnou
privatizačního projektu“ ministerstvo odsouhlasilo návrh Fondu z 11. ledna
1996, aby byl majetek pozdější úpadkyně prodán tak, jak je uvedeno v dodatku k
revokaci a privatizaci 25003, s tím, že získané peníze budou použity k úhradě
závazků, které na pozdější úpadkyni přešly při delimitaci výše označeného
státního podniku.
5/ Dne 14. května 1996 se za účasti zástupce jediného akcionáře (Fondu) konala
mimořádná valná hromada pozdější úpadkyně, která na základě souhlasu
ministerstva z 26. března 1996 uložila představenstvu pozdější úpadkyně
uskutečnit prodej části podniku pozdější úpadkyně; dále pozdější úpadkyni
zavázala k tomu, aby před prodejem části majetku předložila jedinému akcionáři
ke schválení vypočtenou kupní cenu prodávané části podniku. Mimořádná valná
hromada rozhodla rovněž o povinnosti uzavřít s vybraným kupujícím dohodu o
převodu pracovníků převáděných středisek.
6/ Pozdější úpadkyně jako prodávající uzavřela dne 31. května 1996 se
společností A. E., s. r. o. (jež později změnila obchodní firmu na S. s. r.
o.), jako kupující (dále též jen „společnost A.“) kupní smlouvu, jejímž
předmětem byly i sporné nemovitosti, za dohodnutou a kupující posléze uhrazenou
kupní cenu ve výši 7.199.500,- Kč (dále též jen „první kupní smlouva“). Za
prodávající tuto kupní smlouvu podepsali S. A., M. M., A. J. S. A. a J. S. byli
v obchodním rejstříku v době od 29. března 1993 do 25. května 1998 zapsáni jako
členové představenstva úpadkyně, přičemž od 9. března 1996 byli též společníky
společnosti A.
7/ Společnost A. jako prodávající uzavřela dne 27. července 1998 se společností
U., spol. s. r. o. (dále též jen „společnost U.“) jako kupující kupní smlouvu,
kterou do jejího vlastnictví převedla též sporné nemovitosti za dohodnutou
kupní cenu ve výši 9.953.938,- Kč (dále též jen „druhá kupní smlouva“).
8/ Společnost U. jako prodávající uzavřela dne 7. června 2000 se žalobkyní jako
kupující kupní smlouvu, kterou do jejího vlastnictví převedla sporné
nemovitosti za dohodnutou kupní cenu ve výši 2.251.226,52 Kč (dále též jen
„třetí kupní smlouva“).
9/ Soud dne 30. března 2005 prohlásil konkurs na majetek úpadkyně a správcem
její konkursní podstaty ustanovil žalovaného.
10/ Žalobkyně je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník sporných
nemovitostí, které byly sepsány do soupisu konkursní podstaty úpadkyně, přičemž
účinky soupisu trvají.
11/ Správce konkursní podstaty společnosti A. přihlásil do konkursu vedeného na
majetek úpadkyně pohledávku z titulu vrácení plnění z neplatného právního
úkonu, maje první kupní smlouvu za neplatnou.
Na tomto základě soud uzavřel, že
1/ První kupní smlouvou nebyl převáděn majetek státu ani majetková účast
státu na podnikání pozdější úpadkyně (akcie), nýbrž majetek pozdější úpadkyně,
do které byl majetek státu vložen a jehož výhradním vlastníkem byla pozdější
úpadkyně. Nešlo tedy o privatizaci majetku státu a převod proto nepoléhal
režimu zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby.
To, že Fond neudělil souhlas s prodejem, proto nezpůsobuje neplatnost první
kupní smlouvy.
2/ Fond rozhodoval (se souhlasem ministerstva) o prodeji majetku pozdější
úpadkyně z pozice jejího jediného akcionáře a toto postavení určovalo i povahu
vztahu mezi ním a statutárním orgánem společnosti coby vztahu čistě vnitřní
povahy.
Rozsah oprávnění statutárního orgánu jednat za společnost navenek je podle
ustálené judikatury neomezený a neomezitelný a ustanovení § 191 odst. 2 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) definuje
status všech třetích osob, jejichž právní jistotu chrání. Překročení vnitřních
omezení statutárního orgánu proto může založit toliko případnou odpovědnost
statutárního orgánu vůči akcionáři za škodu, kterou způsobil, nemůže však
založit neplatnost první kupní smlouvy.
3/ První kupní smlouva není neplatná ani pro obcházení zákona, konkrétně
ustanovení § 187 odst. 1 písm. k/ obch. zák., když toto ustanovení upravuje
pouze působnost valné hromady.
4/ První kupní smlouva není neplatná ani pro rozpor s dobrými mravy. Majetek
pozdější úpadkyně byl v daném období rozprodáván, kupující uhradila kupní cenu
a jediný akcionář (Fond) ponechal členy statutárního orgánu ve svých funkcích
až do 25. května 1998, takže nedal najevo nesouhlas s jejich jednáním.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud uzavřel, že:
1/ Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 46 Cm
191/2005, není vázán ve smyslu § 159a zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)
2/ Pozdější úpadkyně vznikla podle § 172 obch. zák. a jejím jediným
zakladatelem byl Fond, na který podle § 11 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. přešel
majetek státního podniku M. s. s. p. Vlastníkem nemovitostí vložených Fondem do
akciové společnosti se okamžikem svého zápisu do obchodního rejstříku stala
akciová společnost (pozdější úpadkyně), kterou vlastnil Fond. Prodej
nemovitostí proto nepoléhal režimu zákona č. 92/1991 Sb., když šlo o prodej
majetku pozdější úpadkyně.
3/ Z ustanovení § 191 obch. zák. (ve znění účinném do 30. června 1996) vyplývá,
že třetím osobám nemůže jít k tíži omezení statutárního orgánu, neboť to má
význam pouze ve vztahu statutárního orgánu ke společnosti. V době uzavření
první kupní smlouvy byla jediná omezení pro členy představenstva (akciové
společnosti) zakotvena (s důsledky uvedenými v § 65 obch. zák.) v ustanovení §
196 obch. zák. (zákaz konkurence); tato omezení porušena nebyla.
Členové představenstva pozdější úpadkyně nepřekročili své pravomoci, neboť
nebyli kupujícími podle první kupní smlouvy.
4/ Použití korektivu „dobrých mravů“ (obsaženého v § 39 obč. zák.) při výkonu
práva za účelem dosahování ideje spravedlnosti nesmí vést k oslabování ochrany
subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu
narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Záměr prosazovat spravedlnost bez
ohledu na stanovená pravidla a postupy může vést k nebezpečným společenským
důsledkům a tím k oslabování demokracie.
Úvaha žalovaného, že smyslem a cílem uzavření první kupní smlouvy bylo vyvést z
pozdější úpadkyně majetek tak, aby se jeho vlastníky stali žalobci, byla měla
místo všude tam, kde by k takovýmto úkonům docházelo v souvislosti s úpadkovou
situací společnosti, jež má množství věřitelů, kteří mají zájem uspokojit se na
úkor jiných věřitelů z majetku úpadkyně mimo očekávaný konkurs. Tak tomu ovšem
v projednávané věci nebylo, když konkurs na majetek úpadkyně byl na základě
návrhu podaného v roce 2003 prohlášen v roce 2005. V uvedených časových
souvislostech proto neobstojí závěr žalovaného, že k prodeji sporných
nemovitostí došlo ze spekulativních „úmyslů“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány
dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že:
1/ Pochybil při výkladu § 159a o. s. ř.
2/ Pochybil při řešení otázky, zda první kupní smlouva je v rozporu se zákonem
č. 92/1991 Sb.
3/ Pochybil při výkladu otázek týkajících se postavení statutárního orgánu v
akciové společnosti a při výkladu platnosti první kupní smlouvy z hlediska
ustanovení § 39 obč. zák.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř.
Z hlediska otázek, jež jsou mu dovoláním předkládány k řešení, Nejvyšší soud
nepřisuzuje napadenému rozhodnutí zásadní právní význam:
1/ V otázce výkladu § 159a o. s. ř.
Úsudek odvolacího soudu, podle kterého při rozdílnosti předmětu řízení a jeho
účastníků (vyjma dovolatele) nemůže jít o závaznost rozsudku ve smyslu § 159a
o. s. ř., je úsudkem triviálním, jenž dalšího vysvětlení nezasluhuje a proti
němuž dovolatel jiné argumenty než faktické obtíže, jež to způsobí, jemu, jako
osobě, která oběma rozhodnutími zavázána je, neklade. V této souvislosti
Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje (a to i ve vazbě na § 135 o. s. ř.) na
svůj rozsudek ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 726/2007, v němž mu týž
dovolatel předložil k zodpovězení týž problém a jenž je veřejnosti k dispozici
na webových stránkách Nejvyššího soudu.
2/ V řešení otázky, zda první kupní smlouva je v rozporu se zákonem č. 92/1991
Sb.
Závěr, že majetek státu, který Fond jako jediný zakladatel a akcionář vložil
do akciové společnosti, je po vzniku akciové společnosti jejím majetkem, stejně
jako závěr, že prodej části tohoto majetku (zde sporných nemovitostí) není
nakládáním s majetkovou účastí státu v akciové společnosti, je opět závěrem
triviálním, proti němuž dovolání vedle popisných pasáží týkajících se průběhu
privatizace státního podniku žádné podstatné argumenty neklade. Úsudek, že
napadaný prodej nemovitostí nepodléhal režimu zákona č. 92/1991 Sb., je odtud
nasnadě.
Dovolatelův odkaz na ustanovení § 45 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. přiléhavý
není, stejně jako jeho poukaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. dubna 1998,
sp. zn. III. ÚS 380/97, a ze dne 19. května 2005, sp. zn. III. ÚS 134/05.
Nejvyšší soud nicméně shledává dovolání přípustným pro posouzení právních
důsledků skutečnosti, že členové představenstva pozdější úpadkyně uzavřeli
první kupní smlouvu aniž respektovali pokyny jediného akcionáře pozdější
úpadkyně, udělené jim usnesením mimořádné valné hromady. V tomto ohledu jde o
věc dovoláním dosud neřešenou.
Dovolatel v této části dovolání akcentuje (stejně jako v předchozích fázích
řízení) spekulativní důvody členů představenstva pozdější úpadkyně (Jaroslava
Sibřiny a Stanislava Adámka), coby současných podílníků kupující, z čehož
usuzuje, že je namístě uplatnit sankci neplatnosti právního úkonu (předmětné
kupní smlouvy) podle ustanovení § 39 obč. zák.
Přitom poukazuje na to, že jmenovaní měli perfektní znalost vnitřních poměrů
obou smluvních stran a museli si být (a byli si) vědomi toho, že
nerespektováním rozhodnutí o privatizaci překračují své oprávnění jednat jménem
společnosti. Nesvědčí jim ochrana dle § 191 odst. 2 obch. zák., neboť když
fyzické osoby vystupující současně na straně prodávajícího i kupujícího, nelze
je považovat za „třetí osoby“ ve smyslu tohoto ustanovení. To platí tím spíše,
že veškeré převody nemovitého majetku byly článkem 49 odst. 3 písm. j/ stanov
úpadkyně svěřeny do výlučné působnosti valné hromady, což muselo být jednajícím
osobám známo.
Jakkoli dovolatel uplatňuje oba dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s.
ř., pro otázku, pro jejíž zodpovězení bylo dovolání připuštěno, vystihují
dovolací argumenty pouze dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř.
Vady řízení (jiné než ty, s nimiž se Nejvyšší soud k námitce dovolatele k
výkladu § 159a o. s. ř. vypořádal výše), se ze spisu se nepodávají, Nejvyšší
soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval
tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního
posouzení věci odvolacím soudem ve vazbě na výklad jednání členů
představenstva pozdější úpadkyně.
Podle ustanovení § 191 obch. zák. ve znění účinném v době uzavření první kupní
smlouvy, představenstvo je statutárním orgánem, jenž řídí činnost společnosti a
jedná jejím jménem. Představenstvo rozhoduje o všech záležitostech společnosti,
pokud nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné
hromady. Pokud stanovy neurčí jinak, je oprávněn jednat jménem společnosti
každý člen představenstva. Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a
způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku. (odstavec 1).
Stanovy, rozhodnutí valné hromady nebo dozorčí rady mohou omezit právo
představenstva jednat jménem společnosti, avšak tato omezení nejsou účinná vůči
třetím osobám (odstavec 2).
Samotný fakt, že první kupní smlouva byla uzavřena v rozporu s usnesením
mimořádné valné hromady úpadkyně ze dne 14. května 1996, nezpůsobuje (vzhledem
k dikci § 191 odst. 2 obch. zák.) neplatnost této kupní smlouvy
Je zřejmé, že tam, kde nabyvatel majetku získaného jednáním uskutečněným
představenstvem akciové společnosti v rozporu s usnesením valné hromady této
společnosti, o tomto rozporu nevěděl, je chráněn právě ustanovením § 191 odst.
2 obch. zák. a platnost nabytí z této příčiny již zpochybnit nelze. Tím není
dotčena odpovědnost členů představenstva akciové společnosti za škodu
způsobenou společnosti tímto jednáním.
Pro výsledek sporu určující je odpověď na otázku, zda na takto obecně
ustavených poměrech (plynoucích z § 191 odst. 2 obch. zák.) něčeho mění fakt,
že nabyvatel majetku (třetí osoba) věděl o tom, že představenstvo akciové
společnosti uzavřením kupní smlouvy překračuje právo jednat za společnost,
omezené některým ze způsobů popsaných v § 191 odst. 2 obch. zák., a zda taková
kupní smlouva bude proto neplatná.
V tomto ohledu literatura správně poukazuje na to, že účinnost či neúčinnost
těchto omezení vůči třetím osobám není závislá na jejich dobré víře, tedy na
tom, zda o uvedeném omezení věděly (srov. Štenglová, I. - Plíva, S. - Tomsa, M.
a kol: Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání, Praha, C. H. Beck 2006, str.
750). Nejvyšší soud tyto literární závěry (jež vystihují obsah § 191 obch.
zák.) sdílí.
Není-li překážkou ochrany poskytované ustanovením § 191 odst. 2 obch. zák.
třetím osobám vědomost třetích osob o případném omezení práva představenstva
jednat jménem akciové společnosti, pak nemá věcnou oporu dovolatelova
argumentace, že společnost A. by vzhledem k vědomosti jejích společníků (členů
představenstva akciové společnosti) o daném omezení vůbec neměla být pokládána
za „třetí osobu“ ve smyslu § 191 odst. 2 obch. zák.
Závěr, že i v tomto případě je namístě jen sankce spočívající primárně v
odpovědnosti členů představenstva za škodu, kterou tím své společnosti
způsobili, lze nepřímo podpořit i dalším vývojem některých institutů v
obchodním zákoníku. Tak v současné podobě obchodního zákoníku je výklad § 191
odst. 2 obch. zák. podporován i zněním § 13 odst. 5 obch. zák. (podle kterého
omezení jednatelského oprávnění statutárního orgánu právnické osoby vyplývající
ze stanov, společenské smlouvy či jiného obdobného dokumentu nebo z rozhodnutí
orgánů právnické osoby není možno uplatňovat vůči třetím osobám, i když byla
zveřejněna).
Lze též doplnit, že dokonce i tehdy, kdyby uvedená transakce měla být podrobena
testu § 196a obch. zák. (jenž začal platit až od 1. července 1996), by byl
namístě závěr, že první kupní smlouva tam uvedeným omezením nepodléhá, neboť
hodnota majetku převáděného první kupní smlouvou nepřesahovala jednu desetinu
základního jmění společnosti v průběhu jednoho roku.
Nestíhá-li uvedené jednání sankce absolutní neplatnosti podle § 39 obč. zák.
(pro rozpor se zákonem) proto, že o omezení jednatelského oprávnění
představenstva akciové společnosti věděly v době uzavření první kupní smlouvy
obě smluvní strany, pak nelze ochranu obsaženou v § 191 odst. 2 obch. zák.
eliminovat úvahou, podle níž tato skutečnost sama o sobě zakládá „alespoň“
neplatnost pro rozpor s dobrými mravy.
Namítá-li dovolatel (s poukazem na dikci § 13 obch. zák. ve znění účinném k 31.
květnu 1996) v doplnění dovolání (až) ze 4. února 2009, že první kupní smlouva
nebyla za pozdější úpadkyni řádně podepsána všemi členy představenstva (že ji
podepsal M. M. a nikoli Ing. M. B.), pak tím uplatňuje novou skutečnosti, k níž
v dovolacím řízení přihlédnout nelze (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.) dovolání zamítl jako neopodstatněné (§ 243b odst. 2 část věty před
středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, §
224 a § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolatel se svým dovoláním
úspěšný nebyl a tím, že u žalobkyně žádné prokazatelné náklady tohoto řízení
nebyly zjištěny.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu