U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v konkursní věci
úpadce Rodinné záložny, spořitelního a úvěrního družstva, se sídlem v
Moravských Budějovicích, náměstí ČSA 43, PSČ 676 00, identifikační číslo osoby
63494167, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 44 K 6/2000, o zrušení
konkursu, o dovolání JUDr. Františka Mozgy, advokáta, se sídlem v Brně,
Špitálka 113/41, PSČ 602 00, jako správce konkursní podstaty úpadce, proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 2 Ko
15/2015-4406, takto:
Dovolání se odmítá.
Usnesením ze dne 29. září 2015, č. j. 44 K 6/2000-4397, zamítl Krajský soud v
Brně (dále jen „konkursní soud“) návrh JUDr. Františka Mozgy, správce konkursní
podstaty úpadce, na zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení [§ 44
odst. 1 písm. b/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen
„ZKV“)], uzavíraje, že rozvrhové usnesení nebylo dosud splněno.
K odvolání správce konkursní podstaty Vrchní soud v Olomouci v záhlaví
označeným usnesením potvrdil usnesení konkursního soudu, s tím, že okolnost, že
správce konkursní podstaty složil částky připadající (podle rozvrhového
usnesení) na uspokojení pohledávek některých konkursních věřitel do „úschovy“ u
konkursního soudu, nepřivodila účinky splnění rozvrhového usnesení vůči těmto
věřitelům.
Proti usnesení odvolacího soudu podal správce konkursní podstaty dovolání,
které Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako
nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle
ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod
připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k
řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Napadené rozhodnutí je ve svých (dovoláním zpochybňovaných) závěrech souladné s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu na téma zrušení konkursu po splnění
rozvrhového usnesení a na téma solučních účinků soudní úschovy.
Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015, sp. zn. 29
Cdo 1646/2015 (a tam rozebranou judikaturu, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 579/2003, uveřejněného pod číslem 21/2007
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2011, sp. zn. 21 Cdo 4945/2010.
To, že úschova částek učených k rozvržení mezi věřitele u konkursního soudu
nemá (ani tam, kde s ní zákon o konkursu a vyrovnání výslovně počítá) soluční
účinky, plyne přímo z textu zákona o konkursu a vyrovnání (srov. § 33 odst. 2
ZKV).
Jinak řečeno, důvod zrušit konkurs po splnění rozvrhového usnesení (§ 44 odst.
1 písm. b/ ZKV) není dán, jestliže správce konkursní podstaty uschoval částky
určené k rozvržení mezi věřitele u konkursního soudu; taková „úschova“ nemá
soluční účinky.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2016
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu