NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Cdo 3191/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců a JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně společnosti Českomoravský len a. s., se sídlem v Humpolci, Lnářská
499, PSČ 396 12, identifikační číslo osoby 46679138, proti žalovanému Ing. Z.
Š., zastoupenému JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou se sídlem v Praze 2,
Rumunská 12, PSČ 120 00, o zaplacení 15,965.910,- Kč s příslušenstvím, vedené
Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 50 Cm 38/2004, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 5 Cmo
200/2009-417, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 5 Cmo
200/2009-417, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve výroku označeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v
Brně ze dne 11. března 2009, č. j. 50 Cm 38/2004-363, v odstavcích I. a III.,
kterými soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 15,965.910,- Kč s
příslušenstvím a uložil žalobkyni nahradit České republice náklady řízení
(první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Žalovaný byl ode dne 12. listopadu 1997 zapsán v obchodním rejstříku jako
předseda představenstva společnosti Českomoravský len a. s. (dále též jen
„společnost“).
2) Podle zápisu v obchodním rejstříku za společnost jednali předseda nebo
místopředseda představenstva společně s dalším členem představenstva.
3) Dne 30. prosince 1999 podepsal žalovaný jménem společnosti „kooperační
smlouvu“ (dále též jen „smlouva“) se společností KRONOSPAN CR, spol. s r. o.
Podle bodu V. smlouvy byla sjednána smluvní pokuta „pro případ neplnění či
porušení této smlouvy“ ve výši „15 Mio Kč“.
4) Představenstvo společnosti následně vyhodnotilo smlouvu jako nevýhodnou a
proto závazky z ní nesplnilo.
5) Rozhodčí soud při Mezinárodní obchodní komoře v Curychu uložil společnosti
zaplatit společnosti KRONOSPAN CR, spol. s r. o. 15,000.000,- Kč s
příslušenstvím z titulu smluvní pokuty za porušení závazků z kooperační
smlouvy, 6.000 USD z titulu „procesního odškodnění“ a 30.000 USD na náhradě
nákladů rozhodčího řízení.
6) Společnost zaplatila společnosti KRONOSPAN CR, spol. s r. o. částku
16,223.532,- Kč (a dále úroky z prodlení ve výši 2,131.724,61 Kč). Zaplacení
této částky, po odečtení 257.622,- Kč s příslušenstvím (jež byla „uhrazena
formou započtení“), se společnost domáhá vůči žalovanému z titulu odpovědnosti
za škodu způsobenou porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře.
Na takto ustaveném základě odvolací soud uzavřel, že žalovaný smlouvu nemohl
uzavřít jménem společnosti samostatně, jejím podpisem „nedošlo ke vzniku
smlouvy, a tedy ani k ujednání o smluvní pokutě, když tímto podpisem smlouva
nevznikla“. Žalovaný proto společnost „nezavázal k žádným plněním, tedy ani k
úhradě smluvní pokuty“. Mezi jednáním žalovaného a zaplacením shora uvedených
částek společnosti KRONOSPAN CR, spol. s r. o. tudíž není příčinná souvislost,
a žalovaný za škodu vzniklou společnosti neodpovídá.
Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo
11/2006, uveřejněný pod číslem 76/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 76/2009“), odvolací soud dodal, že žalovaný (který byl předsedou
představenstva společnosti) nemohl smlouvu za společnost uzavřít jako její
generální ředitel.
Na věci pak podle odvolacího soudu ničeho nemění ani skutečnost, že nálezem
mezinárodního rozhodčího soudu bylo společnosti uloženo zaplatit společnosti
KRONOSPAN CR, spol. s r. o. shora uvedené částky, neboť označený nález
představuje překážku věci rozsouzené pouze ve vztahu k otázce určení platnosti
smlouvy, „nikoliv však k otázce existence této smlouvy“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc tak dovolací důvod vymezený v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu projednání. Dovolatelka považuje závěr odvolacího soudu, podle kterého žalovaný nemohl
smlouvu samostatně jejím jménem uzavřít, za nesprávný, poukazujíc na to, že
žalovaný byl v době od 25. března 1997 do 17. února 2000 též jejím prokuristou
a jako prokurista smlouvu uzavřít mohl. Ačkoliv dovolatelka tuto skutečnost od
počátku řízení zdůrazňovala, odvolací soud ji vůbec nevzal v potaz. Odvolací soud taktéž podle dovolatelky pochybil, jestliže opětovně přezkoumával
„existenci či neexistenci právního vztahu“ mezi ní a společností KRONOSPAN CR,
spol. s r. o., ačkoliv tuto otázku závazně vyřešil již Rozhodčí soud v Curychu,
čímž „navodil situaci, kdy v právním řádu ohledně existence práva a právního
vztahu existují dvě zcela si obsahově odporující rozhodnutí stejné právní
síly“. Na jedné straně „existuje pravomocný a vykonatelný rozhodčí nález
ukládající“ dovolatelce „povinnost na plnění peněžní částky spočívající ve
smluvní pokutě za porušení právní povinnosti a na druhé rozhodnutí, které
deklaruje, že taková právní povinnost vůbec nevznikla“. Přitom podle
dovolatelky „doručením rozhodčího nálezu účastníkům nastala překážka věci
pravomocně rozsouzené k otázce platnosti kooperační smlouvy v části týkající se
smluvní pokuty“. Jestliže byla dovolatelka povinna zaplatit společnosti
KRONOSPAN CR, spol. s r. o. výše uvedené částky, nelze současně deklarovat, že
toto plnění nemělo s uzavřením smlouvy žádnou souvislost a nemůže zakládat
odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud shledává – a potud má
dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – v
posouzení odpovědnosti člena představenstva za jednání jménem společnosti v
rozporu se stanovami určeným způsobem jednání jménem společnosti. S ohledem na datum, kdy žalovaný podepsal jménem společnosti kooperační smlouvu
(30. prosince 1999), je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný zejména zákon
č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), ve znění účinném
do 31. prosince 2000. Ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. určovalo:
Členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s náležitou péčí a
zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž
prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Ti členové
představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při
výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a
nerozdílně. Smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení
stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou
neplatné.
Členové představenstva neodpovídají za škodu, kterou způsobili
společnosti plněním pokynu valné hromady, pokud alespoň jeden člen
představenstva valnou hromadu na nevhodnost pokynu upozornil a požádal o
zapsání protestu ohledně nevhodného pokynu do zápisu z valné hromady, a valná
hromada na nevhodném pokynu trvala; to neplatí, pokud je pokyn valné hromady v
rozporu s právními předpisy. Podle § 191 odst. 1 věta třetí a čtvrtá obch. zák. nevyplývá-li ze stanov něco
jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen
představenstva. Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob,
kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku. Podle § 191 odst. 2 obch. zák. stanovy, rozhodnutí valné hromady nebo dozorčí
rady mohou omezit právo představenstva jednat jménem společnosti, avšak tato
omezení nejsou účinná vůči třetím osobám. Odvolacímu soudu je nutno přisvědčit, že uzavřel-li jménem společnosti
kooperační smlouvu žalovaný jakožto předseda představenstva sám, ačkoli nebyl
oprávněn činit jménem společnosti právní úkony samostatně, ale pouze spolu s
dalším členem představenstva, nelze takový projev vůle považovat za projev vůle
akciové společnosti, neboť nebyl učiněn způsobem, kterým jedná statutární orgán
společnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011,
sp. zn. 29 Cdo 2031/2010). Taktéž správným je závěr odvolacího soudu, podle kterého žalovaný nemohl
smlouvu za společnost uzavřít jako její generální ředitel (viz R 76/2009 či
výše označený rozsudek sp. zn. 29 Cdo 2031/2010). Z výše uvedeného odvolací soud dovodil, že neváže-li kooperační smlouva
společnost, nemohla jí vzniknout v příčinné souvislosti s jejím podepsáním
žalovaným škoda. Tento závěr však již správný není. Jedná-li člen představenstva jménem společnosti, je jeho povinností respektovat
jak způsob jednání určený stanovami (§ 191 odst. 1 obch. zák.), tak i případná
vnitřní omezení podle § 191 odst. 2 obch. zák. Jestliže jménem společnosti
jedná v rozporu se způsobem určeným stanovami a zapsaným v obchodním rejstříku,
lze zásadně uzavřít, že porušuje povinnost vykonávat funkci člena
představenstva s náležitou péčí. Pro uvedený závěr je přitom bez významu, že
společnost takové jednání člena představenstva neváže. Přitom sama okolnost, že
společnost není jednáním člena představenstva vázána, nevede bez dalšího k
závěru, že jí z tohoto jednání nemůže vzniknout škoda, za níž by dotčený člen
představenstva odpovídal podle § 194 odst. 5 obch. zák. V projednávané věci žalovaný jménem dovolatelky uzavřel kooperační smlouvu,
ačkoliv podle stanov a zápisu v obchodním rejstříku tak nemohl samostatně
učinit. Jestliže byla následně dovolatelce uložena rozhodnutím rozhodčího soudu
povinnost zaplatit podle této smlouvy společnosti KRONOSPAN CR, spol. s r. o. smluvní pokutu, nelze bez dalšího uzavřít – jak to učinil odvolací soud – že
mezi jednáním žalovaného spočívajícím v podepsání kooperační smlouvy a
zaplacením smluvní pokuty není příčinná souvislost a žalovaný za škodu vzniklou
zaplacením smluvní pokuty neodpovídá.
Ačkoliv rozhodnutí rozhodčího soudu
nezakládá, jak se mylně domnívá dovolatelka, ve vztahu mezi ní a žalovaným
překážku věci rozsouzené, a to již proto, že žalovaný nebyl účastníkem
rozhodčího řízení (srov. § 159a o. s. ř.), nelze pominout, že tímto rozhodnutím
byla společnosti uložena povinnost, jíž měla převzít kooperační smlouvou. Jak
totiž plyne z článku III. Úmluvy ze dne 6. listopadu 1959 o uznání a výkonu
cizích rozhodčích nálezů, uveřejněné pod číslem 74/1959 Sb., jíž jsou Česká
republika i Švýcarsko vázány, jsou orgány České republiky povinny uznat
rozhodčí nález vydaný rozhodčím soudem v Curychu za závazný (srov. i ustanovení
§ 47 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů). K námitce dovolatelky, podle níž mohl žalovaný smlouvu uzavřít jako prokurista,
Nejvyšší soud uvádí, že tomu tak není. Jak totiž plyne z ustálené judikatury
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo
1082/2005, uveřejněný pod číslem 17/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek; dále jen „R 17/2008“), není přípustné, aby stanovami určený způsob
jednání jménem společnosti byl obcházen tak, že dva členové představenstva
udělí generální plnou moc jednomu z nich. Tyto závěry se obdobně uplatní i pro
prokuru jakožto plnou moc udělenou ke všem právním úkonům, k nimž dochází při
provozu podniku (§ 14 obch. zák.). Nad rámec uvedeného se však sluší dodat, že
pro posouzení otázky, zda je dovolatelka smlouvou vázána, je nutno vzít v úvahu
i důsledky principu materiální publicity obchodního rejstříku (ustanovení § 27
odst. 2 obch. zák.), jakož i skutečnost, že v době podepsání smlouvy nebyla
otázka, zda člen představenstva může být současně prokuristou společnosti,
judikatorně vyřešena. Jelikož závěr odvolacího soudu, podle něhož zde příčinná souvislost bez
dalšího dána není, je nesprávný, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle
§ 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.). Úkolem odvolacího soudu bude opětovně posoudit naplnění předpokladů
odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou dovolatelce. Dospěje-li odvolací soud
opětovně k závěru, že smlouva společnost nevázala, posoudí i to, zda společnost
mohla tuto skutečnost zjistit [zejména s ohledem na skutkové okolnosti
projednávané věci, jakož i okolnost, že závěry o nepřípustnosti jednání člena
představenstva jakožto zákonného (R 76/2009) či smluvního (R 17/2008) zástupce
Nejvyšší soud formuloval až poté, kdy žalovaný jménem společnosti jednal], a
pokud ano, zda ji uplatnila či mohla uplatnit jako obranu v rozhodčím řízení. V
případě, že odvolací soud dovodí, že smlouva společnost vázala, se bude muset
vypořádat s tvrzením společnosti, že by jí splněním závazků ze smlouvy vznikla
škoda ve výši přesahující zaplacenou smluvní pokutu. V rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno, soud znovu rozhodne i o nákladech
řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. října 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu