29 Cdo 3227/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46,
PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61 86 00 69, zastoupené JUDr. Ervínem
Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500
03, proti žalovaným 1) Ing. Dagmar Konečné, se sídlem v Ostravě, Nováčkova 12,
PSČ 700 30, jako insolvenční správkyni dlužnice Y. L., zastoupené JUDr. Radkem
Závodným, advokátem, se sídlem v Olomouci, Krapkova 1159/3, PSČ 779 00 a 2) Y.
L., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.
zn. 33 Cm 13/2009, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Y. L.,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 4982/2009, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. března
2011, č. j. 12 Cmo 13/2010-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 2.904,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení,
k rukám jejího zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 8. března
2010, č. j. 33 Cm 13/2009-32, určil, že žalobkyně má v insolvenčním řízení
druhé žalované (Y. L.) pohledávku ve výši 3.888,- Kč (výrok I.), žalobu, aby
bylo určeno, že žalobkyně má v insolvenčním řízení druhé žalované i pohledávku
ve výši 16.098,- Kč, zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 2. března 2011, č.
j. 12 Cmo 13/2010-112, rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém výroku ve věci
samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok). Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 198 a § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – přitakal závěru
insolvenčního soudu, podle něhož režim vykonatelných pohledávek má v
insolvenčním řízení jen ta pohledávka, jejíž vykonatelnost byla doložena
veřejnou listinou nejpozději u přezkumného jednání. Jelikož o pohledávce, která je předmětem tohoto řízení (tj. o pohledávce ve
výši 19.986,- Kč /sestávající ze směnečné sumy 19.875,- Kč a „směnečného“ úroku
111,- Kč/, ze směnky vystavené dlužnicí k zajištění pohledávky ze smlouvy o
revolvingové půjčce č. 45888/04015 – dále též jen „sporná pohledávka“) bylo
rozhodnuto rozhodčím nálezem ze dne 3. prosince 2009 a přezkumné jednání, u
něhož byla sporná pohledávka popřena, se konalo 21. září 2009 (a žaloba v dané
věci byla podána 6. října 2009), není pochyb o tom, že „s žalobkyní přihlášenou
pohledávkou je nutno nakládat jako s pohledávkou nevykonatelnou“. Dále odvolací soud zdůraznil, že v rozsahu částky 16.098,- Kč doplnila
žalobkyně údaj směnečné sumy do bankosměnky neoprávněně, uzavíraje, že ujednání
o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o revolvingové půjčce je absolutně
neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala
žalobkyně dovolání, odkazujíc do jeho přípustnosti na ustanovení § 238a odst. 1
písm. a) a § 237 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a spatřujíc zásadní právní význam napadeného rozsudku v
řešení otázky, zda se může pohledávka v rámci insolvenčního řízení stát
vykonatelnou i po přezkumném jednání a zda je soud povinen k této
vykonatelnosti v rámci incidenčního sporu přihlížet. „Jinými slovy, zda lze
vykládat ustanovení § 198 odst. 3 insolvenčního zákona tak, že k vykonatelnosti
pohledávky lze přihlížet pouze, pokud je doložena do přezkumného jednání a pak
již k vykonatelnosti není možno přihlížet“. Namítá existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. V rovině uplatněných dovolacích důvodů zdůrazňuje, že:
„Doložení vykonatelnosti do přezkumného jednání má vliv pouze na to, jak má být
pohledávka přezkoumána – zda jako vykonatelná či jako nevykonatelná. Pokud ale
vyjde najevo vykonatelnost později (ať už je to proto, že dříve nebylo
rozhodnutí v nalézacím řízení zasláno opatřené doložkou právní moci a
vykonatelnosti proto, že se rozhodnutí stalo vykonatelné až po přezkumném
jednání), má to za následek přenesení důkazního břemene. Z toho důvodu soudy
neměly tvrdit, že pohledávka je nevykonatelná, měly k vykonatelnosti přihlížet
a bylo na žalovaných, aby prokázaly důvod popření, přičemž ve smyslu § 199
odst.
právní posouzení věci. Přitom důvod popření a nepřiznání nároku byl založen jen
na jiném právním posouzení věci, což soud nemohl dle ustanovení § 199 odst. 2
insolvenčního zákona učinit“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s.
ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
Učinil tak proto, že závěr, podle něhož rozhodnou dobou pro posouzení, zda
přihlášená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, je i v insolvenčních
poměrech doba konání přezkumného jednání o pohledávce, Nejvyšší soud formuloval
v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 25/2011, které bylo dne
13. listopadu 2013 schváleno občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího
soudu k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jinými slovy – promítnuto do poměrů projednávané věci – skutečnost, že v době
po přezkumném jednání, u něhož první žalovaná spornou pohledávku popřela, byl
vydán rozhodčí nález, jímž bylo rozhodnuto o zaplacení sporné pohledávky, nemá
žádný vliv ani na aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby o určení popřené
pohledávky, ani na okruh důvodů, pro které spornou pohledávku první žalovaná
popřela (mohla popřít).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a
vznikla jí povinnost hradit první žalované účelně vynaložené náklady dovolacího
řízení.
Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání ze dne 25. srpna 2011) určené podle vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Incidenční spor o určení (popření) pravosti pohledávky je ve smyslu ustanovení
§ 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu sporem o určení, zda tu je právní vztah
nebo právo, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 25.000,- Kč. Tomu
odpovídá (dle § 7 bodu 5 advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 2.100,-
Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního
tarifu ve výši 300,- Kč a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 504,-
Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) tak dovolací soud přiznal první žalované k tíži
žalobkyně celkem částku 2.904,- Kč.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou
žalovanou je odůvodněn tím, že druhé žalované podle obsahu spisu žádné náklady
nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. listopadu 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu