29 Cdo 3284/2010

29 Cdo 3284/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra

Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní

věci žalobkyně KORNATI s. r. o., se sídlem v Praze, Novém Městě, Tyršova

1834/11, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 27 21 71 41, zastoupené Mgr.

Terezou Klečkovou, advokátkou, se sídlem v Kolíně, Nová Ves I, Jiráskova 184,

PSČ 280 02, proti žalované Raiffeisenbank a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova

1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 49 24 09 01, zastoupené JUDr.

Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze – Novém Městě,

Jungmannova 24, PSČ 110 00, o zaplacení částky 1,600.000,- Kč s příslušenstvím,

vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 41/2009, o dovolání

žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2009, č. j.

19 Co 475/2009-92, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2009, č. j. 19 Co

475/2009-92 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. července 2009, č.

j. 47 C 41/2009-53, ve výrocích, jimiž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni

částku 1,600.000,- Kč, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu

řízení.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. července 2009, č. j. 47 C

41/2009-53, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1,600.000,- Kč

s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí.

V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení

žalované částky „s tím, že pochybením žalované došlo při uzavírání smlouvy o

zřízení a vedení běžného účtu k tomu, že tato smlouva uzavřená mezi žalobkyní

a žalovanou dne 11. března 2005 byla uzavřena v rozporu s právními předpisy a

tudíž je absolutně neplatná. Na předmětný bankovní účet byly nicméně přijaty

platby související s aktivitami žalobkyně, následně pak byly z účtu

neoprávněnou osobou odčerpány peněžní prostředky minimálně ve výši žalované

částky. Náhrady škody takto způsobené se žalobkyně domáhá předmětnou žalobou“.

Cituje ustanovení § 153a odst. 1 až 3 zákona č. 99/1963 Sb.,

občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud prvního stupně uzavřel, že

„žalované bylo platebním rozkazem ze dne 16. dubna 2009, č. j. 47 C 41/2009-14,

uloženo, aby se pro případ, že podá odpor, ve lhůtě 30 dnů ode dne podání

odporu písemně vyjádřila ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř., přičemž byla

poučena o nepříznivých následcích nesplnění této povinnosti“. „Žalované byl

platební rozkaz doručen dne 11. května 2009, žalovaná podala dne 21. května

2009 odpor proti platebnímu rozkazu, nicméně ve stanovené lhůtě třiceti dnů od

podání odporu se nikterak ve věci nevyjádřila ani nesdělila, jaký vážný důvod

jí v tom brání“. Jelikož „v dané věci je možno uzavřít smír, neboť se jedná o

dvoustranný právní vztah, který si mohou účastníci svými dispozitivními úkony

upravit a schválení smíru by nebylo v rozporu s právními předpisy“, soud

prvního stupně dospěl k závěru, že „jsou naplněny podmínky pro vydání rozsudku

pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.“

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. prosince 2009, č. j. 19 Co

475/2009-92, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím

výroku ohledně částky 1,600.000,- Kč potvrdil a ve výrocích o úrocích z

prodlení a nákladech řízení jej změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává.

Odvolací soud zdůraznil, že „žaloba obsahuje dostatek skutkových tvrzení, pokud

jde o uplatněnou jistinu, jako nárok na náhradu škody, aby ve věci mohl být

vydán platební rozkaz a následně postupováno podle § 114b o. s. ř.“ „Žalobkyně

popsala v žalobě skutek, jeho důsledky a porušení povinnosti žalovanou tak, že

svým jednáním umožnila, aby pan R. C., ač nebyl zapsán v obchodním rejstříku a

neměl k žalobkyni žádný vztah, uzavřel jménem žalobkyně smlouvu o zřízení a

vedení běžného účtu a posléze z něho postupně vyčerpal pro vlastní potřebu

částku nejméně 1,600.000,- Kč. Platební rozkaz byl žalované doručen spolu se

žalobou a jeho součástí byla i výzva k vyjádření podle § 114b odst. 1 a 2 o. s. ř. spolu s poučením pro případ, že jí nevyhoví s tím, že lhůta k tomuto úkonu

byla stanovena v souladu se zákonem v délce 30 dnů od podání odporu. Žalovaná

využila zákonné možnosti podat neodůvodněný odpor. Z něho sice bylo zřejmé, že

s žalobou nesouhlasí, ale nikoliv z jakých důvodů. Soud tedy nemohl stanovit

okruh sporných a nesporných skutečností, ani učinit příslušné kroky k obstarání

potřebných důkazů. Postup soudu prvního stupně podle § 114b odst. 5 o. s. ř. a

§ 153a odst. 3 o. s. ř. byl tedy zcela namístě, neboť účinky fikce uznání

nepochybně nastaly. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že žalovaná

uplatněnému nároku později oponovala a ve svém vyjádření, doručeném soudu 7. července 2009, vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svojí obranu“. „Jiná je situace, pokud jde o úrok z prodlení z žalované částky. V této části

žaloby jsou žalobní tvrzení nedostatečná“. „Úrok z prodlení je požadován v

rozporu s hmotným právem – § 365 a § 345 odst. 2 obch. zák.“ (rozuměj zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“), a to od doby, kdy

„byly ze strany žalobkyně činěny kroky k tomu, aby nadále nemohla škoda

vznikající odčerpáváním finančních prostředků z účtu narůstat“, aniž by byly

tvrzeny skutečnosti rozhodné pro posouzení vzniku prodlení žalované dle

citovaných ustanovení. „Nárok na zaplacení úroku z prodlení je sice odvislý od

hlavního nároku, ale svojí podstatou je samostatným nárokem“. V žalobě v této

věci tak bylo uplatněno více nároků a vůči každému z nich je třeba samostatně

posoudit i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala

žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítajíc existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a

odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na

nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka především s odkazem na ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. a na závěry

formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. 25 Cdo

2812/2005, zdůrazňuje, že žaloba neobsahovala dostatečné vylíčení rozhodných

skutečností, tj. dostatečné vylíčení údajů, které jsou nutné k tomu, aby bylo

jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout a které v případě, že budou

prokázány, umožňují žalobě vyhovět.

Citujíc z podané žaloby a poukazujíc na ustanovení § 373 obch. zák., dále

dovozuje, že „z takového skutkového vylíčení, podpořeného navíc spornou právní

kvalifikací, nemohl soud dovodit, zda se žalobkyně domáhá náhrady škody z

titulu neplatného právního úkonu, náhrady škody z titulu porušení zákonných

povinností či náhrady škody z titulu porušení platného závazkového vztahu“. Odvolací soud, ani soud prvního stupně „neprovedly právní kvalifikaci

žalovaného nároku, když neuvedly, jakého konkrétního protiprávního jednání se

žalovaná dopustila, tj., zda jednala v rozporu s právními předpisy, v rozporu s

uzavřeným závazkovým vztahem či zda způsobila svým jednáním neplatnost

závazkového vztahu, a tedy podle kterého ustanovení zákona a podle kterého

právního předpisu žalované vůči žalobkyni odpovědnost za škodu vznikla“. „Jednoznačné vymezení žalovaného nároku, a to jak po skutkové, tak po právní

stránce, v rozhodnutí soudu je přitom zcela stěžejní, neboť pravomocným soudním

rozhodnutím vzniká překážka rei iudicata. Nárok, o kterém bylo pravomocně

rozhodnuto, tedy musí z pravomocného rozsudku jednoznačně vyplývat a musí v něm

být zcela jednoznačně identifikován, neboť pouze v takovém případě je možné v

budoucnu posoudit, zda bylo o určitém nároku již jednou rozhodnuto a zda

nastala překážka věci rozsouzené či nikoliv. Současně, jen přesně vymezený a

identifikovaný nárok je možné uznat (a to nejen přímo, ale i formou fikce ve

smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř.)“. Dále dovolatelka poukazuje na rozdílnou rozhodovací praxi Městského soudu v

Praze, přičemž akcentuje, že byla-li žaloba v požadavku na zaplacení

příslušenství neurčitá a soud prvního stupně tuto vadu žaloby, která bránila v

pokračování řízení, před vydáním usnesení dle § 114b odst. 1 o. s. ř. neodstranil postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř., nedošlo k vyvolání účinků

fikce uznání nároku uplatněného žalobou dle § 114b odst. 5 o. s. ř. a tyto

účinky nelze dovozovat ani ve vztahu k části žalobou uplatněného nároku na

zaplacení jistiny, byť by žaloba ohledně části tohoto nároku splňovala

požadované náležitosti. Potud poukázala i na závěry formulované Nejvyšším

soudem v rozsudku ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003 (jde o

rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod číslem

153). Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů ve výrocích, jimiž

bylo rozhodnuto o zaplacení částky 1,600.000,- Kč, zrušil a věc vrátil soudu

prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání žalované shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení § 237

odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to ve výkladu ustanovení § 114b odst. 1 a § 153a

odst. 3 o. s. ř., i důvodným.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,

sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 114b o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti

případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a

schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2,

místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a

včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a

aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil

rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil

listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých

tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od

doručení usnesení (odstavec 1). Usnesení podle odstavce 1 může být vydáno, i

když soud rozhodl o věci platebním rozkazem nebo elektronickým platebním

rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tomto případě soud určí až ode dne podání

odporu proti platebnímu rozkazu nebo elektronickému platebnímu rozkazu

(odstavec 2). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu podle odstavce 1

včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v

tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován,

uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen (odstavec 5). Podle ustanovení § 153a o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení

nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud

rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou

uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen

navrhne-li to žalobce (odstavec 1). Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech,

v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2) [odstavec 2]. Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný

nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5) [odstavec

3]. Podle ustanovení § 172 o. s. ř. soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez

slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na

zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených

žalobcem. V platebním rozkazu žalovanému uloží, aby do patnácti dnů od doručení

platebního rozkazu žalobci zaplatil uplatněnou pohledávku a náklady řízení nebo

aby v téže lhůtě podal odpor u soudu, který platební rozkaz vydal (odstavec 1). Platební rozkaz nelze vydat, a) není-li znám pobyt žalovaného; b) má-li být

platební rozkaz doručen žalovanému do ciziny (odstavec 2). Obecně platí, že s marným uplynutím lhůty, kterou soud stanovil

žalovanému pro písemné vyjádření ve věci, ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. spojuje fikci, že nárok, který byl proti němu uplatněn v žalobě, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku pak soud rozhodne v neprospěch žalovaného

rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s.

ř.), neboť její účinky, jestliže

opravdu nastala za řízení, nelze vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času; na

tom, že nastala fikce uznání nároku uplatněného žalobou, proto nic nemohou

změnit okolnosti, že se žalovaný opožděně ve věci písemně vyjádřil, že nárok

žalobce v tomto vyjádření zcela (v plném rozsahu) neuznal a že v opožděném

vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní

obranu. Opožděně podané vyjádření ve věci může mít právní význam jen tehdy,

jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a

současně jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené

pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu

zabránil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání

podat včas písemné vyjádření; pak ovšem nenastává, jak vyplývá z ustanovení §

114b odst. 5 o. s. ř., fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v

žalobě (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek). Současně není pochyb o tom, že právní úprava obsažená v občanském soudním řádu

vychází z principu legálnosti postupu soudu a předpokládá, že soud bude vždy

postupovat, jak mu to ukládají právní předpisy. Uvádí-li se tedy v ustanovení §

114b odst. 2 o. s. ř., že soud může vydat usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř., i když rozhodl o věci platebním rozkazem, vyplývá z toho, že podmínky k

vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. jsou splněny jen

tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem v souladu s požadavky

vyplývajícími z ustanovení § 172 odst. 1 a 2 o. s. ř., tedy jen tehdy, bylo-li

v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, vyplývá-li uplatněné

právo ze skutečností uvedených žalobcem a nejde-li o případy uvedené v

ustanovení § 172 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 19. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, uveřejněný v časopise Soudní

judikatura č. 3, ročník 2009, pod číslem 37). Konečně platí, že uplatnil-li žalobce v žalobě více práv (nároků) se

samostatným skutkovým základem a soud je projednává (aniž by postupoval podle

ustanovení § 112 odst. 2 o. s. ř.) ve společném řízení, nastává (může nastat)

fikce uznání ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. vůči každému z těchto

práv (nároků) samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady

pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. (k tomu

srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. 21 Cdo

2165/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2005, pod

číslem 107). Vycházeje z výše uvedených judikatorních závěrů, Nejvyšší soud v prvé řadě

přezkoumal správnost právního posouzení věci odvolacím soudem co do splnění

předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) ohledně

jistiny žalobou uplatněného nároku ve výši 1,600.000,- Kč. Existenci uplatněného nároku (srov. žalobní tvrzení na č. l.

1-5 spisu)

žalobkyně dovozuje z toho, že smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu uzavřel

jménem žalobkyně R. C. (její společník) [dále jen „společník”], aniž k tomu byl

oprávněn; společník se dále dle zmíněné smlouvy stal osobou oprávněnou nakládat

s prostředky na tomto účtu. V období od 17. března 2005 do 31. května 2006 byl

obrat na účtu více než 2,500.000,- Kč (mimo jiné byla na účet převedena i

platba ve výši 2,200.000,- Kč z titulu kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a

M. a M. O. dne 9. prosince 2005), přičemž ke všem pohybům na účtu dal podnět

společník, a to buď osobně nebo prostřednictvím platební karty, která byla k

účtu vystavena. „Lze konstatovat, že minimálně částka 1,600.000,- Kč byla z

účtu odčerpána bez jakéhokoli vztahu k činnosti žalobkyně“. Jelikož „smlouva

byla uzavřena v rozporu s právními předpisy a je tudíž absolutně neplatná a

žalovaná při jejím uzavírání pochybila, když společníka nevyzvala k předložení

dokladů, ze kterých by jeho oprávnění jednat jménem žalobkyně vyplývalo“ a

připustila, aby peněžní prostředky byly užity osobou, jež k tomu nebyla

oprávněna, způsobila žalobkyni škodu, za kterou odpovídá ve smyslu ustanovení

§ 268 a § 373 obch. zák. Z takto vymezeného skutku pak nelze bez dalšího dovodit splnění podmínek pro

vznik práva žalobkyně vůči žalované na náhradu škody, a to ani v případě, že by

šlo o škodu vzniklou žalobkyni v příčinné souvislosti s tím, že by žalovaná

způsobila neplatnost právního úkonu (smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu),

který byl žalobkyni určen (§ 268 obch. zák.), ani v případě, že by šlo o škodu

vzniklou žalobkyni tím, že žalovaná umožnila disponovat s prostředky na účtu

takovou (neplatnou) smlouvou zřízeném neoprávněnou osobou (§ 373 obch. zák.). V žádném z těchto případů totiž ze žalobních tvrzení (mimo jiné) neplyne nic

ohledně příčinné souvislosti mezi tvrzenou „neplatností smlouvy o zřízení a

vedení běžného účtu“ a vznikem škody na straně žalobkyně; totéž platí ohledně

tvrzení o příčinné souvislosti mezi jednáním společníka žalobkyně (úkony, jimiž

disponoval s prostředky na účtu) a vznikem škody na straně žalobkyně. Přitom ve

druhém z výše uvedených případů nelze přehlédnout, že sama žalobkyně tvrdila,

že účet zřízený na základě „neplatné“ smlouvy byl aktivní více než jeden rok s

obratem převyšujícím 2,500.000,- Kč a k pohybům na účtu „dal podnět“ společník,

tj. je zde totožnost osoby, která smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu

podepsala (s tím, že jde o účet žalobkyně), která se stala osobou oprávněnou

nakládat s peněžními prostředky na účtu (právě proto, že smlouvu za právnickou

osobu – žalobkyni podepisovala a současně tak zmíněné oprávnění sjednala) a

která s prostředky na účtu také disponovala. Konečně ze shora vymezeného skutku nelze bez dalšího dovodit existenci žalobou

požadovaného nároku i proto, že neobsahuje údaje o tom, které konkrétní operace

k tíži účtu byly provedeny „bez jakéhokoli vztahu k činnosti žalobkyně”.

Nabyl-li by rozsudek pro uznání ohledně jistiny uplatněného nároku za této

situace právní moci, nebylo by možné posoudit, ve vztahu ke kterým debetním

pohybům na účtu by takový rozsudek vytvářel překážku věci rozsouzené (§ 159a

odst. 5 o. s. ř.) K tomu, že účinky předvídané odkazovaným ustanovením, tj. formální a materiální právní moc nastává rovněž u rozsudků, které byly vyneseny

tehdy, má-li se ve smyslu ustanovení § 114b odst.5 o. s. ř. za to, že žalovaný

uznal nárok, který je proti němu uplatňován žalobou (§ 153a odst.3 o. s. ř.),

viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2011, sp. zn. 21 Cdo

5070/2009. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím

výroku ve věci samé a v témže rozsahu (ve vyhovujícím výroku ve věci samé

ohledně části 1.600.000,- Kč) i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc

vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věci za

středníkem a § 243b odst. 3 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)

závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. prosince 2011

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu