29 Cdo 3287/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobců a) České republiky – Finančního úřadu v Pardubicích, se sídlem v
Pardubicích, Hronovická 2700, b) BEES, s. r. o., se sídlem v Praze 4, U
Habrovky 247/11, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 62 91 76 76, zastoupené
JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem, se sídlem v Praze 4, CITY TOWER, Hvězdova
1716/2b, PSČ 140 78 a c) ATLANTA SAFE, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské
nám. 772/2, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45 79 49 52, zastoupené JUDr.
Jaromírem Císařem, advokátem, se sídlem v Praze 4, CITY TOWER, Hvězdova
1716/2b, PSČ 140 78, proti žalované ASPEMADENA s. r. o., se sídlem v
Bratislavě, Špitálska 10, PSČ 811 08, Slovenská republika, identifikační číslo
osoby 36 58 05 89, zastoupené JUDr. Jurajem Bizoněm, advokátem, se sídlem v
Bratislavě, Hviezdoslavovo námestie 25, PSČ 811 02, Slovenská republika, za
účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci
Králové, Cieglerova 189, o určení neexistence pohledávky, vedené u Krajského
soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 247/2007, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2010,
č. j. 15 Cmo 14/2010-318, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2010, č. j. 15 Cmo
14/2010-318, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 25. března
2010, č. j. 15 Cmo 14/2010-318, potvrdil rozsudek ze dne
19. listopadu 2009, č. j. 55 Cm
247/2007-247, jímž Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích určil,
že žalovaná nemá za úpadkyní LETKA TEAM a. s., identifikační číslo osoby 25 13
12 90 (dále též jen „úpadkyně“), vykonatelnou pohledávku druhé třídy ve výši
194,374.882,27 Kč, přihlášenou do konkursního řízení úpadkyně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 14. ledna 1993 uzavřeli Slovenská štátná sporiteľňa v Bratislavě
(jako věřitel) a JUDr. M. Š. (jako dlužník) smlouvu o úvěru, na základě které
věřitelka poskytla dlužníkovi úvěr na nákup a provozování kamiónových souprav
na přepravu zboží v částce 100,000.000,- Kčs (dále jen „smlouva o úvěru“);
2) Dne 7. dubna 1998 uzavřely Slovenská sporiteľňa a. s. (jako věřitel) a
úpadkyně (s tehdejší obchodní firmou M. T. Trading, a. s.) dohodu o přistoupení
k závazku, kterou se úpadkyně jako přistupující dlužník zavázala splnit dluh
JUDr. M. Š. ze smlouvy o úvěru (dále jen „dohoda o přistoupení k závazku“). Dohodu o přistoupení k závazku měli podepsat za věřitele Ing. I. K.a Ing. J. S. a jménem úpadkyně O.j J.;
3) Žalovaná a úpadkyně uzavřely 9. března 2007 formou
exekutorského zápisu sepsaného exekutorem JUDr. M. U. dohodu, ve které úpadkyně
uznala závazek vůči žalované ve výši 200,000.000,- Sk ze smlouvy o úvěru, s
tím, že exekutorský zápis bude v souladu s ustanovením § 40 odst. 1 písm. d) a
§ 78 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, přímo vykonatelný;
4) Podle záznamů o podaném vysvětlení zpracovaných Policií
České republiky 26. srpna 2008 a 11. září 2008 J. S. a Ing. I. K. popřeli
pravost svých podpisů na dohodě o přistoupení k závazku. Odkazuje na ustanovení § 37 odst. 1, § 40 a § 533 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a na ustanovení § 118b odst. 1,
§ 205 odst. 1 a § 212a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, podle něhož je dohoda o uznání závazku ze dne 7. dubna 1998 (správně
„dohoda o přistoupení k závazku“) absolutně neplatná, jelikož v ní není obsažen
projev vůle věřitele, když podpisy obou zástupců věřitele nejsou pravé a
zástupci věřitele nevyjádřili svou vůli smlouvu uzavřít; navíc jde o dohodu
absolutně neplatnou i pro nedostatek písemné formy, když písemná forma právního
úkonu je dodržena jen tehdy, kdy „je zachycen písemně nejen její obsah, ale kdy
k písemnému obsahu je připojen i podpis osob oprávněných za účastníky dohody
takovou smlouvu uzavřít“. Přitom zmíněný závěr obstojí i měla-li být dohoda o
přistoupení k závazku posuzována „podle občanského zákoníku Slovenské
republiky, protože občanské zákoníky ČR a SR v roce 1998 měly (pokud šlo o
rozhodné ustanovení) úplně stejné znění“.
K námitkám žalované, podle nichž soud prvního stupně neprovedl důkaz výslechem
svědků Ing. K. a Ing. S., odvolací soud nepřihlížel, zdůrazňuje, že ve sporu
vyvolaném konkursem (srov. ustanovení § 23 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání) účastníci mohou uvést rozhodné skutečnosti ve věci samé a
označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení prvního jednání, které
se v nich konalo; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží. To
neplatí, jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost
důkazních prostředků, které vznikly po prvním jednání, nebo které nemohl
účastník (v daném případě žalovaná) bez své viny včas uvést. Připustil, že před prvním jednáním soudu ve věci žalobkyně BEES, s. r. o. a
ATLANTA SAFE, a. s. jakož i Krajské státní zastupitelství navrhli i výslech
svědků Ing. K. a Ing. S., nicméně na provedení těchto důkazů netrvali a další
důkazy neuplatnili ani po poučení podle ustanovení § 119a o. s. ř.. K jednání
ve věci samé před soudem prvního stupně se žalovaná bez řádné omluvy
nedostavila a věc byla správně projednána v její nepřítomnosti podle ustanovení
§ 101 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná tak mohla přípustně navrhnout v dalším řízení
jen takové důkazy, kterými by zpochybňovala věrohodnost záznamů o podaném
vysvětlení; nemohla však v odvolacím řízení navrhnout důkazy, prostřednictvím
kterých by byl skutkový stav zjištěn jinak. „K námitce žalované o tom, že údaje Ing. S. a Ing. K. před Policií ČR nemohou
být věrohodné, protože jim policie předložila pouze kopii dohody“, odvolací
soud uzavřel, že „jakákoliv listina může být věrohodným a relevantním důkazem,
tedy i kopie originálu listiny, jestliže není prokázáno, že kopie není pravá
(neodpovídá originálu nebo je nesprávný její obsah, tzn. že obsah originálu má
jiné znění)“. „Také toto žalovaná netvrdila, ani neprokazovala“. Konečně odvolací soud považoval za nadbytečné, aby „i za této skutkové situace
soud prvního stupně zkoumal aktivní legitimaci žalované, která by byla dána jen
tehdy, pokud by žalovaná postupní smlouvou získala pohledávku z dohody o
přistoupení k závazku, a nikoliv jen pohledávku z úvěru“; potud odkázal na
závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 1162/2006.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítajíc existenci
dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj.
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňuje, že soudy v rozporu se zásadou přímosti a ústnosti
civilního procesu neprovedly důkazy, které žalobkyně na podporu svých tvrzení
navrhly (výslechy svědků Ing. K. a Ing. S.), přestože – jak je zřejmé z
protokolu o jednání ze dne 19. listopadu 2009 – žalobkyně tyto své důkazní
návrhy nevzaly zpět. Přitom záznamy o podaném vysvětlení jsou jen výsledkem
prověřovací a operativní činnosti Policie České republiky, čehož si bylo vědomo
i Krajské státní zastupitelství, které ostatně doplnění dokazování výslechem
těchto svědků navrhlo. Záznam policie o podání vysvětlení považuje pouze za
„indícii“, která nemá v trestním řízení žádnou zvláštní vypovídací hodnotu a
tím méně může mít hodnotu v civilním řízení, jelikož každý, kdo podal
„policejní“ vysvětlení, musí být, má-li se z takového vysvětlení vyvozovat
právně relevantní skutkový závěr rozhodující z hlediska soudního řízení,
opětovně vyslechnut v procesním postavení svědka.
Záznam o podání vysvětlení sepsaný před zahájením trestního stíhání – pokračuje
dovolatelka – není veřejnou listinou ve smyslu ustanovení § 134 o. s. ř. a
nevztahuje se na něj presumpce „obsahové pravdivosti“. Navíc se Ing. K. a Ing.
S. vyjadřovali k pouhé kopii dohody o přistoupení k závazku a nikoli k
originálu, tj. vyjadřovali se „jen k technické iluzi podpisu a nikoli ke
skutečnému podpisu“.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně BEES, s. r. o. a ATLANTA SAFE, a. s. považují rozhodnutí odvolacího
soudu za správné a dovolání za nepřípustné, popř. nedůvodné.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává – a
potud má dovolání žalované podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
přípustné – v řešení otázky (ne)možnosti doplnění dokazování výslechem svědků
Ing. S. a Ing. K. v odvolacím řízení, když v tomto směru jsou závěry odvolacího
soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 41a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, může účastník učinit
úkon jen výslovně (odstavec 1). K úkonu účastníka, který je vázán na splnění
podmínky, se nepřihlíží (odstavec 2). K úkonu účastníka, který není za řízení
přípustný, se nepřihlíží (odstavec 3). Úkon může být odvolán, jen jestliže jeho
odvolání dojde soudu nejpozději současně s tímto úkonem (odstavec 4).
Podle ustanovení § 213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak
jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat
dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci;
dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k
jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2).
K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková
zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne,
ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke
skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné
důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (odstavec 3). Odvolací
soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly
provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to
neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže
ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo
zcela nedostatečné dokazování (odstavec 4). Při zjišťování skutkového stavu
odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky
řízení uplatněny v rozporu s § 205a nebo § 211a (odstavec 5).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. listopadu 2002, sp. zn. 21 Cdo
426/2002, uveřejněném pod číslem 58/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož navrhne-li účastník soudu,
aby provedl určitý důkaz, může tento svůj procesní úkon odvolat jen za podmínek
uvedených v ustanovení § 41a odst. 3 o. s. ř.; dojde-li k odvolání úkonu soudu
nejpozději současně s návrhem na provedení důkazu, postupuje soud stejně, jako
kdyby účastník takový návrh nikdy neučinil. O důkaz, který nebyl uplatněn před
soudem prvního stupně, nejde ve smyslu ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř.
tehdy, jestliže účastník za řízení před soudem prvního stupně navrhl provedení
tohoto důkazu, i když soud prvního stupně důkaz, který byl potřebný ke zjištění
skutkového stavu věci, neprovedl jen proto, že účastník později soudu sdělil,
že na svém návrhu na provedení důkazů „netrvá“, nebo mu dal jinak najevo svůj
názor, že důkaz nemá být proveden. Přitom zdůraznil, že měřítkem pro posouzení,
zda jsou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhovány důkazy,
které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, je obsah spisu soudu prvního
stupně. Z pohledu odvolacího řízení jde o „nový“ důkaz tehdy, jestliže nebyl
navržen v průběhu řízení před soudem prvního stupně (tj. od jeho zahájení do
vyhlášení rozsudku) žádným z účastníků a nebyl ani proveden soudem prvního
stupně podle ustanovení § 120 odst. 3 věty první o. s. ř. V případě, že důkaz
byl za řízení před soudem prvního stupně některým z účastníků označen (alespoň
natolik konkrétně, aby mohl být i individualizován), byl z hlediska ustanovení
§ 205a o. s. ř. před soudem prvního stupně uplatněn (a nejde tedy o „nový“
důkaz v odvolacím řízení) bez ohledu na to, jak s ním soud prvního stupně
naložil (tj. například zda důkaz provedl, zda neprovedení důkazu zdůvodnil nebo
zda návrh takového důkazu zcela pominul).
V poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že žalobkyně BEES, s. r. o. a
ATLANTA SAFE, a. s., jakož i Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové
podali do skončení prvního jednání (§ 118b odst. 1 o. s. ř.) návrh na provedení
důkazů výslechem svědků Ing. K. a Ing. S., pročež závěr odvolacího soudu o
nemožnosti tyto důkazy provést neobstojí.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem a
odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne o náhradě nákladů
řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
K nutnosti provedení důkazu výslechem osoby v případě popření pravdivosti
obsahu výpovědi učiněné touto osobou do protokolu v jiném řízení viz závěry
formulované Nejvyšším soudem v důvodech rozsudku ze dne 6. března 2007, sp. zn.
21 Cdo 731/2006.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu