Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní
věci navrhovatelky E. T., zastoupené Mgr. Oldřichem Barochem, LL.M., advokátem
se sídlem v Praze 2, Římská 14, PSČ 120 00, za účasti 1) společnosti Estonská
7, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Estonská 7/417, PSČ 101 00, identifikační
číslo osoby 25 08 36 43 a 2) Ing. J. D., zastoupenými Mgr. Tomášem Uherkem,
advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 8, PSČ 190 00, o určení, že
navrhovatelka je společnicí společnosti Estonská 7, s. r. o., vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 76 Cm 297/2007, o dovolání účastníků řízení
1) a 2) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2011, č. j. 7
Cmo 285/2010-266, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2011, č. j. 7 Cmo
285/2010-266, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Napadeným usnesením změnil odvolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 15. dubna 2010, č. j. 76 Cm 297/2007-230 tak, že určil, že navrhovatelka je
společnicí společnosti Estonská 7, s. r. o. (dále jen „společnost“) a že její
účast se obnovila ke dni 24. srpna 2007.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1. Účast navrhovatelky ve společnosti byla zrušena na základě usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 10, č. j. 49 Nc 662/2007-7, o nařízení exekuce
postižením jejího obchodního podílu ve společnosti, které nabylo právní moci
dne 13. března 2007.
2. Exekuce postižením obchodního podílu byla zastavena usnesením Obvodního
soudu pro Prahu 10, č. j. 49 Nc 662/2007-20 ze dne 18. července 2007.
3. Smlouva o převodu uvolněného obchodního podílu navrhovatelky ze dne 3.
května 2007, na Ing. J.D. je absolutně neplatná jednak proto, že J. M., který
smlouvu za společnost podepsal, k tomu nebyl oprávněn, jednak z důvodu porušení
§ 196a odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
4. Společnost nesestavila řádně mimořádnou účetní závěrku ke dni zániku účasti
navrhovatelky ve společnosti a nestanovila její vypořádací podíl.
5. Nebylo prokázáno, že společnost vyplatila soudnímu exekutorovi do zastavení
exekuce postižením obchodního podílu vypořádací podíl navrhovatelky, když J.
M., který uzavřel se společníkem Ing. J. D. smlouvu o půjčce a převzal od něj
dne 2. dubna 2007 částku 315.000,- Kč a téhož dne složil v hotovosti částku
313.875,- Kč do pokladny HVB Bank ve prospěch účtu JUDr. U., exekutora, nebyl k
těmto úkonům společností zmocněn.
6. Nebylo prokázáno, že společnost vyplatila navrhovatelce vypořádací podíl. Soud prvního stupně argumentoval tím, že podle ustanovení § 313 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) „ztrácí povinný (v tomto případě
navrhovatelka) právo na pohledávku okamžikem, kdy bylo dlužníkovi povinného
doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí“. Výkon rozhodnutí podle § 314a
o. s. ř. se pak provede tak, že tento dlužník po právní moci usnesení provede v
rozsahu postižení výplatu pohledávky oprávněnému. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že společnost postupovala v souladu s poučením exekutora, částku za
vypořádací podíl navrhovatelky poslala na jeho účet a protože navrhovatelka
neučinila žádný pokus o zaplacení této částky společnosti nedošlo k naplnění
podmínky podle § 148 odst. 4 obch. zák. a její účast ve společnosti se tudíž
neobnovila. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že došlo k
výplatě vypořádacího podílu navrhovatelce poté, co byla její účast ve
společnosti zrušena na základě usnesení o nařízení exekuce postižením jejího
obchodního podílu ve společnosti. Dovodil, že navrhovatelka neměla povinnost
vypořádací podíl do dvou měsíců od právní moci usnesení o zastavení exekuce
postižením obchodního podílu společnosti vracet za účelem znovunabytí své
účasti v ní v souladu s ustanovením § 148 odst. 4 obch. zák. Odvolací soud poukázal na to, že J. M., který podepsal příkaz k výplatě
vypořádacího podílu na účet exekutora, neměl právo tak učinit, když nebyl ani
zaměstnancem společnosti, ani nebylo v řízení prokázáno, že by vykonával
„funkci pokladníka“ na základě plné moci. Dále pak odvolací soud uvedl, že plná
moc ze dne 31. července 2003, která měla J. M. opravňovat k výplatě částky
313.875,- Kč na účet exekutora, nemůže být považována za platnou, vzhledem k
tomu, že byla udělena Ing. J. D., který ovšem již od 17. července 2003 nebyl
jednatelem společnosti a neměl tudíž právo takovou plnou moc za společnosti
udělit. K námitce, že uvedená plná moc byla udělena v dobré víře, když Ing. J.D. se o svém odvolání z funkce jednatele dozvěděl až 4. srpna 2003, odvolací
soud odkázal na zápis této skutečnosti do obchodního rejstříku dne 30. října
2003 a uzavřel, že minimálně od tohoto data nemohl být J. M. v dobré víře, s
odkazem na ustanovení § 29 odst. 2 obch. zák. (§ 27 odst. 3 obch. zák. ve znění
účinném do 30. června 2005), které stanoví, že „skutečnosti zapsané do
obchodního rejstříku jsou účinné vůči každému od okamžiku jejich zveřejnění“. Jak dále odvolací soud zjistil, z plné moci ze dne 28. ledna 2003, udělené
společností J. M., plyne, že opravňuje zmocněnce k zastupování společnosti
pouze ve věcech týkajících se zajištění provozu a plnění povinností společnosti
vůči orgánům státní moci a správy, dodavatelským subjektům zajišťujících
dodávky běžných služeb souvisejících s provozem a nájemníkům domu č. p. 417,
Estonská 7, nevyplývá z ní oprávnění k vedení pokladny, vystavování pokladních
dokladů či přijímání peněz do pokladny.
Z výše uvedeného odvolací soud vyvodil
závěr, že částka poskytnutá na účet exekutora je částkou poukázanou třetí
osobou a nikoliv společností jakožto dlužníkem povinné (navrhovatelky). Odvolací soud rovněž přihlédl k námitce navrhovatelky, že společnost
nesestavila účetní závěrku ke dni, kdy zanikla její účast ve společnosti. Účetní závěrka byla sestavena až 31. března 2007, ta ale nebyla schválena
valnou hromadou. Schválena byla až účetní závěrka sestavená ke dni 2. dubna
2007, čímž nedošlo k naplnění podmínky ustanovení § 61 odst. 2 obch. zák., jenž
váže výpočet výše vypořádacího podílu z vlastního kapitálu zjištěného z účetní
závěrky právě ke dni zániku účasti společníka ve společnosti. Dospěl k závěru,
že nedošlo-li k sestavení mimořádné účetní závěrky, nedošlo ani ke stanovení
výše vypořádacího podílu. K tomuto dále uvedl, že ani jednu z výše zmíněných
účetních závěrek nelze považovat „za platnou a dokončenou“, neboť neobsahují
náležitosti taxativně stanovené v § 18 odst. 2 zák. č. 563/1991 Sb., o
účetnictví, když žádná neobsahuje potřebné podpisy statutárního orgánu nebo
osoby odpovědné za vedení účetnictví; na jedné z nich je J.M. podepsán coby
osoba odpovědná za vedení účetnictví a na druhé jako statutární orgán. Ohledně další podmínky obnovení účasti navrhovatelky ve společnosti, a sice, že
společnost dosud nenaloží s uvolněným obchodním podílem, poukázal odvolací soud
na nedostatek plné moci J.M. (jak uvedeno výše), z něhož plyne, že nemohlo
dojít k platnému uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu a nedošlo tudíž k
naplnění ustanovení § 113 odst. 5 a 6 obch. zák. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto odvolací soud uzavřel, že účast
navrhovatelky ve společnosti se obnovila ke dni 24. srpna 2007, kdy nabylo
právní moci usnesení o zastavení exekučního řízení k postižení jejího
obchodního podílu, a to s obchodním podílem ve výši jedné třetiny odpovídajícím
svou výší vkladu 60.000,- Kč do základního kapitálu společnosti. Pro úplnost
odvolací soud také uvedl, že výplata vypořádacího podílu před jeho splatností
je platbou bez právního důvodu, bez ohledu na to, že v dané době právo na jeho
vyplacení existovalo, a to vzhledem k tomu, že z důvodu nesestavení mimořádné
účetní závěrky ke dni zániku účasti navrhovatelky ve společnosti nemohla být
stanovena jeho výše. Společnost proto neměla žádný právní důvod, na základě
něhož by mohla provést výplatu vypořádacího podílu až již bývalému společníkovi
nebo exekutorovi.
Proti usnesení odvolacího soudu, podali účastníci řízení 1) a 2) společné
dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. Namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Navrhují, aby Nejvyšší soud
napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu „přepjatě formalistický výklad právních
pojmů“, když podle jejich názoru toto usnesení vyžaduje po účastnících
„dokonalou znalost právních předpisů“, jejíž absence je pak sankcionována
absolutní neplatností jimi učiněných právních úkonů.
Konkrétněji pak poukazují především na plnou moc ze dne 20. března 2003, ve
které byl J. M. zmocněn také k „zastupování společnosti ve věcech nakládání s
účetními materiály, vypracovávání a podepisování účetních závěrek“, z čehož by
mělo rovněž vyplývat, že toto oprávnění v sobě zahrnuje rovněž vystavování
pokladních dokladů. Dále argumentují také plnou mocí ze dne 28. ledna 2003, jež
měla panu M. umožnit mj. i zastupovat společnost vůči orgánům státní moci –
tedy uhradit exekutorovi vypořádací podíl navrhovatelky a předat mu listiny. K
těmto skutečnostem dále argumentují mj. i judikaturou Nejvyššího soudu (např.
rozsudek ze dne 23. prosince 2004, sp. zn. 28 Cdo 440/2004), a poukazují na
„zájem na zachování právní jistoty účastníků právního vztahu a ochranu práv
nabytých v dobré víře“, a to především v okamžicích, kdy následky takovýchto
právních úkonů již nějakou dobu trvají.
Dovolatelé rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, pokud jde o oprávnění
k podpisu účetních závěrek. Dle jejich mínění oprávnění podepisovat účetní
závěrky nepřísluší výhradně statutárnímu orgánu, ale i jiným osobám k tomu
pověřeným, když tento svůj argument opírají o zásadu vyjádřenou v ústavním
zákoně č. 1/1993 Sb., Ústavě České republiky a v zákoně č. 2/1993 o vyhlášení
Listiny základních práv a svobod, a sice že každý může činit, co není zákonem
zakázáno, a proto vzhledem ke skutečnosti, že zákon takovou pověřenou osobu z
podepisování účetních závěrek nevylučuje, považují tento názor odvolacího soudu
za nesprávný.
Dovolatelé také odmítají názor odvolacího soudu, že není možné provést platbu
na existující, zatím ovšem nesplatný nárok, s poukazem, že takový postup zákon
nikde nezakazuje.
K obsahu dovolání podala navrhovatelka vyjádření, ve kterém obsáhle argumentuje
na podporu závěrů odvolacího soudu.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
a je i důvodné.
Podle ustanovení § 148 odst. 2 obch. zák. má vydání exekučního příkazu
k postižení obchodního podílu společníka ve společnosti po právní moci usnesení
o nařízení exekuce stejné účinky jako zrušení jeho účasti ve společnosti soudem
(§ 148 odst. 1 obch. zák.). Podle ustanovení § 148 odst. 1 obch. zák. se v
takovém případě použije obdobně § 113 odst. 5 a 6, dle kterých přechází podíl
vyloučeného společníka na společnost, jež jej může převést na jiného společníka
nebo třetí osobu; o převodu rozhoduje valná hromada. Pokud k převodu obchodního
podílu nedojde, rozhodne valná hromada do šesti měsíců ode dne, kdy k vyloučení
společníka došlo, buď o snížení základního kapitálu o vklad vyloučeného
společníka, nebo o tom, že ostatní společníci převezmou jeho obchodní podíl v
poměru svých obchodních podílů za úplatu ve výši vypořádacího podílu, jinak
může soud společnost i bez návrhu zrušit a nařídit její likvidaci.
Z § 61 odst. 2 obch. zák. plyne, že výše vypořádacího podílu se
stanovuje ke dni zániku účasti společníka ve společnosti z vlastního kapitálu
zjištěného z mezitímní, řádné nebo mimořádné účetní závěrky sestavené ke dni
zániku účasti společníka ve společnosti, nestanoví-li společenská smlouva, že
se má zjistit z čistého obchodního majetku na základě posudku znalce
ustanoveného podle § 59 odst. 3 obch. zák.
Podle § 148 odst. 4 obch. zák. se účast společníka ve společnosti
obnovuje v případě, že byl pravomocně zastaven výkon rozhodnutí postižením
obchodního podílu společníka ve společnosti nebo pravomocně zastavena exekuce
podle zvláštního právního předpisu a pokud společnost dosud nenaložila s
uvolněným obchodním podílem podle § 113 odst. 5 a 6 obch. zák. Vyplatila-li již
společnost vypořádací podíl, obnoví se účast společníka, pokud jej do 2 měsíců
společnosti nahradí.
Podle § 61 odst. 2 obch. zák. vzniká společníkovi právo na vypořádací
podíl již zánikem účasti ve společnosti – v projednávaném případě vydáním
exekučního příkazu k postižení obchodního podílu. Nesestavení účetní závěrky
tak na okamžik vzniku práva na vypořádací podíl nemá vliv. Sestavení účetní
závěrky má význam pouze pro určení výše vypořádacího podílu, případně pro
určení okamžiku jeho splatnosti. Jak se podává z ustanovení § 61 odst. 3 obch.
zák., je právo na vyplacení vypořádacího podílu splatné uplynutím tří měsíců od
schválení účetní závěrky podle § 61 odst. 2 nebo ode dne doručení posudku
znalce společnosti. Není-li účetní závěrka bez vážného důvodu schválena, je
právo na vyplacení splatné uplynutím tří měsíců ode dne, kdy měla být
schválena. Neschválení účetní závěrky tedy není důvodem pro závěr, že byl
vypořádací podíl vyplacen neoprávněně.
Dále je nutné se zabývat tím, zda byl J.M. oprávněn za společnost
vyplatit vypořádací podíl exekutorovi. Jde-li o plnou moc ze dne 31. července
2003, ztotožňuje se Nejvyšší soud se závěrem odvolacího soudu, že tato plná moc
nebyla udělena platně, jelikož je za společnost podepsána Ing. J. D., jehož
funkce jednatele skončila 17. července 2003 a tato skutečnost byla v době, kdy
na jejím základě J. M. jednal, již zapsána do obchodního rejstříku a na základě
této plné moci tedy nevzniklo J.M. právo společnost zastupovat.
Nejvyšší soud však – na rozdíl od soudu odvolacího – dospěl k závěru,
že zmocnění vyplatit vypořádací podíl plyne z plné moci ze dne 28. ledna 2003.
Tato plná moc je formulována tak, že opravňuje J. M. k „zastupování společnosti
ve všech právních věcech týkajících se zajištění provozu a plnění povinností
společnosti vůči orgánům státní moci a správy, včetně osob tuto správu
zajišťujících“ a vůči dále jmenovaným osobám. Opravňuje-li plná moc J. M. (mimo
jiné) k zastupování ve všech právních věcech týkajících se plnění povinností
společnosti, opravňuje jej i k výplatě vypořádacího podílu exekutorovi.
Závěr odvolacího soudu, že J.M. nebyl oprávněn za společnost provést
výplatu vypořádacího podílu, tedy neobstojí.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2012
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o
v á
předsedkyně senátu