29 Cdo 3340/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatelů a) Ing. P. K., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem, se
sídlem v Praze 7, Osadní 324/12a, PSČ 170 00, a b) Ing. B. K., za účasti
Bytového družstva Sosnovecká č. p. 578 – 582, se sídlem v Praze 8, Sosnovecká
580, PSČ 181 00, identifikační číslo osoby 25626485, zastoupeného JUDr. Evou
Kuchtovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Šimůnkova 1596/4, PSČ 182 00, o
určení členství v družstvu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm
129/2010, o dovolání navrhovatele a) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 24. února 2015, č. j. 14 Cmo 393/2013-193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatel a) je povinen zaplatit Bytovému družstvu Sosnovecká č. p.
578 – 582 na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114,- Kč, do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
III. Ve vztahu mezi zbývajícími účastníky nemá žádný z nich právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. ledna 2013, č. j. 80 Cm 129/2010-148,
zamítl návrh na určení, že navrhovatelé jsou společnými členy Bytového družstva
Sosnovecká č. p. 578 – 582 (dále jen „družstvo“) s právem užívat ve výroku
blíže určený byt (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele a)
potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé, ve výroku II.
o nákladech řízení je zčásti změnil a zčásti potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel a) dovolání, jež Nejvyšší
soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti
žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §
237 o. s. ř. Napadené usnesení odvolacího soudu vychází z toho, že pouze ten uchazeč o
členství v družstvu, který se zúčastnil ustavující schůze, hlasoval o přijetí
zákonem předepsaných rozhodnutí (mimo jiné o obsahu stanov družstva), převzal
závazek k členskému vkladu a zaplatil do patnácti dnů ode dne konání ustavující
schůze členský (vstupní) vklad, se stane dnem vzniku družstva jeho členem. Tento názor odvolacího soudu odpovídá výkladu § 224 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, učiněnému Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 21. ledna
2009, sp. zn. 29 Odo 1543/2006, v němž formuloval a odůvodnil i závěr, podle
něhož podmínkou vzniku členství při založení družstva je účast těch, kteří si
podali přihlášku do družstva, na ustavující schůzi družstva. Dovolací argumentace je pak polemikou s tímto závěrem, od něhož se Nejvyšší
soud nemá důvod odchýlit ani v projednávané věci. Poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2000, sp. zn. 29
Cdo 645/2000, z nějž dovolatel dovozuje možnost vzniku členství při založení
družstva i bez účasti uchazeče o členství na ustavující schůzi, není přiléhavý. Dovolatel přehlíží, že v odkazované věci došlo k rozdělení již dříve vzniklého
družstva a členství v něm v důsledku rozdělení přešlo na nástupnická družstva;
členové rozděleného družstva se tak stali zakládajícími členy nového družstva,
aniž by se zúčastnili jeho ustavující schůze. Taková situace však v
projednávané věci nenastala. Okolnosti vzniku členství ostatních členů družstva nejsou pro posouzení otázky
vzniku společného členství navrhovatelů v družstvu rozhodné. A konečně, dovolatelem namítané vady řízení nejsou s účinností od 1. ledna 2013
způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání proto
nemůže učinit přípustným výhrada, podle níž odvolací soud „vůbec nehodnotil
důkazy, ze kterých jednoznačně vyplývá, že jsou žalobci členy žalovaného“,
neboť dovolatel v souvislosti s ní Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku
hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí spočívá a
jež by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Lze dodat, že hodnocení důkazů pak nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím
důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února
2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod
číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost
hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů
provedl, a to jen prostřednictvím „skutkového“ dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012),
který od 1.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2015
JUDr. Filip C i l e č e k
.
předseda senátu