U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., se sídlem v Praze 1,
Jeruzalémská 964/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 44 84 89 43, proti
žalovanému Ing. P. T., zastoupenému Mgr. Marianem Babicem, advokátem, se sídlem
v Opavě, Nákladní 3002/2, PSČ 746 01, o námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 Cm
473/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
16. dubna 2015, č. j. 7 Cmo 96/2015-160, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 27 Cm
473/2012-44, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 4. června
2012, č. j. 27 Cm 473/2012-16, ve znění usnesení ze dne 4. července 2012, č. j.
27 Cm 473/2012-28, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2,864.639,-
Kč s 6% úrokem od 29. listopadu 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu 9.548,80 Kč
a náhradu nákladů řízení ve výši 143.710,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, domáhaje se jeho změny a zrušení
směnečného platebního rozkazu; následným podáním ze dne 7. ledna 2013 požádal o
osvobození od soudních poplatků. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. dubna 2015, č. j. 7 Cmo
96/2015-160, k odvolání žalovaného potvrdil usnesení ze dne 5. února 2015, č. j. 27 Cm 473/2012-150, jímž Krajský soud v Ostravě přiznal žalovanému
osvobození od soudních poplatků (jen) z jedné poloviny. Šlo o v pořadí druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když usnesení ze dne 30. května 2013, č. j. 7 Cmo 173/2013-95, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil
usnesení ze dne 26. března 2013, č. j. 27 Cm 473/2012-86, kterým Krajský soud v
Ostravě nepřiznal žalovanému osvobození od soudních poplatků, zrušil Nejvyšší
soud usnesením ze dne 29. ledna 2014, č. j. 29 Cdo 3623/2013-110, a následně
usnesením ze dne 13. května 2014, č. j. 7 Cmo 173/2013-123, Vrchní soud v
Olomouci zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. března 2013, č. j. 27 Cm 473/2012-86. Odvolací soud – vycházeje ze závěrů formulovaných v kasačním usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014 a žalovaným doložených osobních a
majetkových poměrů – shodně se soudem prvního stupně neshledal důvody pro to,
aby žalovanému bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků v rozsahu
přesahujícím 50 %. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na řešení otázky procesního práva, kterým
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to
od usnesení sp. zn. 29 Cdo 1301/2013 (jde o usnesení ze dne 17. července 2013,
uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále
jen „R 99/2013“). Dovolatel namítá, že kritéria, která odvolací soud použil při hodnocení jeho
žádosti, jsou nepřiměřeně přísná a dalece přesahují podmínky stanovené v
judikatuře dovolacího soudu. Přitom poukazuje (mimo jiné) na to, že výši své
mzdy osvědčil pracovní smlouvou a mzdovým výměrem. Nesouhlasí ani s výtkou, že
neuváženě naložil s částkou 100.000,- Kč, kterou získal prodejem svého
obchodního podílu (ve společnosti SHOT AERO, s. r. o.) a kterou spotřeboval na
hrazení svých běžných potřeb, maje za to, že v situaci, kdy byl do 31. prosince
2013 v evidenci uchazečů o zaměstnání a následně od 1. ledna 2014 zaměstnán s
mzdou asi 10.000,- Kč měsíčně, mu nelze vytýkat, že příjem z prodeje
obchodního podílu použil na běžné výdaje. K „neprokázání tvrzení o tom, že neměl příjem z výkonu funkce statutárního
orgánu“, toliko uvedl, že negativní tvrzení se nedokazují. Navíc z výkonu
funkce žádné příjmy neměl, nehledě na to, že nebylo v jeho možnostech „přinutit
společnosti, v nichž už nijak nefiguruje, k vystavení (případných) potvrzení“. Konečně dovolatel připomíná, že výše poplatku činila 143.710,- Kč a (jen)
poloviční osvobození od poplatkové povinnosti pro něho prakticky nic neřeší.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že
žalovanému přizná osvobození od soudních poplatků v plné výši. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako
nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím
soudem odpovídá závěrům formulovaným v R 99/2013; úvahu odvolacího soudu, podle
níž žalovaný nesplňuje předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků
v rozsahu vyšším než 50 %, pak Nejvyšší soud neshledal zjevně nepřiměřenou (k
tomu srov. též důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 12. srpna 2015, sp. zn.
IV. ÚS 3548/14) ani na základě argumentů žalovaného obsažených v dovolání.
Za rozhodující přitom považuje, že žalovaný v době následující po vzniku
poplatkové povinnosti nakládal s částkou minimálně 170.000,- Kč (kupní cena za
prodej obchodního podílu a zůstatek na účtu u „penzijního fondu Allianz“),
jakož i to, že nově ohledně svých majetkových poměrů uvedl, že splácí
spotřebitelský úvěr (ve výši 70.000,- Kč), aniž by konkretizoval jeho účel,
včetně majetkové hodnoty takto získané (k tomu srov. též důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 3632/2013, uveřejněného
pod číslem 96/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší
soud posuzoval jako právně významnou pro účely rozhodnutí o osvobození od
soudních poplatků i skutečnost, že poplatník neúspěšně žádal o poskytnutí úvěru
k úhradě soudního poplatku).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu