USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců
JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobců a/ J. M.,
narozeného XY, bytem XY, b/ P. Z., narozeného XY, bytem XY, c/ L. J. M.,
narozené XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, se
sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 551/6, a d/ R. L., narozené XY, bytem XY,
zastoupené Mgr. Andreou Málkovou, advokátkou, se sídlem v Ústí nad Labem,
Hradiště 96/6, proti žalovanému N. T., se sídlem XY, jako správci konkursní
podstaty úpadce J. M., zastoupenému Mgr. Alešem Podrábským, advokátem, se
sídlem v Děčíně, U Starého mostu 111/4, o vyloučení pohledávky ze soupisu
konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm
61/2013, o dovolání žalobců a) až c) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 13. května 2021, č. j. 15 Cmo 5/2021-179, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci a/, b/ a c/ jsou povinni zaplatit žalovanému společně a
nerozdílně do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 4 114 Kč, k rukám
právního zástupce žalovaného.
1. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „konkursní soud“) rozsudkem
ze dne 15. září 2020, č. j. 33 Cm 61/2013-154:
[1] Zamítl žalobu na vyloučení části pohledávky za JUDr. Lubomírem
Davidem, jako správcem konkursní podstaty úpadce KETNER, spol. s r. o. (dále
jen „správce konkursní podstaty úpadce K“ a „úpadce K“), ve výši 3 344 014 Kč
(dále jen „vylučovaná pohledávka“) odpovídající jedné polovině výtěžku
zpeněžení (specifikovaných) nemovitostí v katastrálním území XY (bod I. výroku).
2. Přitom šlo v pořadí o druhé rozhodnutí konkursního soudu ve věci
samé. První (zamítavý) rozsudek konkursního soudu ze dne 1. října 2013, č. j.
33 Cm 61/2013-42, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. září 2014, č.
j. 15 Cmo 17/2014-61, a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.
3. V řízení po zrušení prvního rozsudku rozhodl konkursní soud usnesením
ze dne 16. ledna 2020, č. j. 33 Cm 61/2013-105, o tom, že ve smyslu ustanovení
§ 107 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s.
ř.“), bude v řízení pokračováno namísto zemřelé původní žalobkyně (L. M.) se
žalobci a/ (J. M.) a b/ (P. Z.) a žalobkyněmi c/ (L. J. M.) a d/ (R. L.).
4. K odvolání žalobců a/ až c/ Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13.
května 2021, č. j. 15 Cmo 5/2021-179, potvrdil rozsudek konkursního soudu
(první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud vyšel z toho, že žalovaný (N. T., jako správce
konkursní podstaty žalobce a/) se žalobou podanou proti správci konkursní
podstaty úpadce K domáhal vydání náhradního peněžitého plnění ve výši 6 688 028
Kč ze soupisu konkursní podstaty úpadce K; žalobu zamítl konkursní soud
rozsudkem ze dne 22. července 2016, č. j. 18 Cm 111/2000-584, ve spojení s
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2017, č. j. 13 Cmo
18/2016-622, a doplňujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října
2017, č. j. 13 Cmo 18/2016-640.
6. Po zamítnutí své žaloby vyjmul žalovaný předmětnou pohledávku ze
soupisu konkursní podstaty žalobce a/, o čemž informoval konkursní soud podáním
ze dne 12. června 2020.
7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 19 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 27/2003 (dále
jen „R 27/2003“), který je (stejně jako další rozhodnutí uvedená níže) dostupný
na webových stránkách Nejvyššího soudu – dospěl poté, co přezkoumal rozhodnutí
konkursního soudu, k následujícímu závěru:
8. Žalobci se domáhají vyloučení pohledávky představující jednu polovinu
výtěžku zpeněžení nemovitostí v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce K.
Tato pohledávka však již není zapsána v soupisu konkursní podstaty žalobce a/,
protože žalovaný ji ze soupisu vyjmul v důsledku neúspěchu své žaloby vůči
správci konkursní podstaty úpadce K. Vylučovací žalobě tak nelze vyhovět; u
žalobce a/ je navíc důvodem pro zamítnutí žaloby i skutečnost, že se jako
úpadce nemůže domáhat vyloučení pohledávky ze soupisu (vlastní) konkursní
podstaty.
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a/ až c/ dovolání,
kterým (poměřováno jeho obsahem) napadají výrok ve věci samé a jehož
přípustnost vymezují ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném od
1. ledna 2013, namítajíce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, a požadujíce, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Dovolatelé v mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentují, že
správce konkursní podstaty nebyl oprávněn vyjmout vylučovanou pohledávku ze
soupisu konkursní podstaty žalobce a/. Soudy se měly zabývat důvody, pro které
žalovaný vyjmul předmětnou pohledávku ze soupisu konkursní podstaty žalobce a/,
nikoliv pouze vycházet z rozhodnutí o žalobě žalovaného vůči správci konkursní
podstaty úpadce K.
11. Podle dovolatelů dále oba soudy pochybily, jestliže otázku, zda se
žalobce a/ může domáhat vyloučení pohledávky ze soupisu své konkursní podstaty,
nezkoumaly již při vydání usnesení o procesním nástupnictví podle § 107 o. s.
ř.
12. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout maje napadené
rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
13. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31.
prosince 2007) plyne z ustanovení § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona
č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). K
tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněný pod číslem 41/2011 Sb. rozh. obč. Skutečnost, že odvolací
soud účastníky řízení nepřiléhavě poučil o přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, a že se dovolání
(nesprávně) opírá právě o ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. ledna 2013, nemá na závěr, že pro dovolací řízení je rozhodný občanský
soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007, žádného vlivu.
14. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé může být přípustné jen podle ustanovení 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.
s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost
dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší
soud nemá, když mu dovolatelé nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by
bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
15. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěrech, že k
předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci, práva nebo
jiné majetkové hodnoty ze soupisu majetku konkursní podstaty podle ustanovení §
19 ZKV, patří (mimo jiné) to, že věc byla správcem konkursní podstaty zahrnuta
do soupisu konkursní podstaty a že v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci
(§ 154 odst. 1 o. s. ř.), je věc nadále sepsána v konkursní podstatě (nebyla v
mezidobí ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučena správcem). Dalším
předpokladem je i to, že excindační žalobu podala osoba odlišnou od úpadce. K
tomu srov. R 27/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp.
zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněný pod číslem 9/2005 Sb. rozh. obč.
16. Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně (ne)naplnění předpokladů pro
vyhovění excindační žalobě tudíž odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
17. Na zásadní právní význam nelze usuzovat ani z námitky dovolatelů
stran rozhodování o procesním nástupnictví. Usnesením o procesním nástupnictví
jsou soudy v dalším průběhu řízení vázány, neboť nejde o usnesení, kterým se
(pouze) upravuje vedení řízení (srov. § 170 o. s. ř. a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. února 2008, sp. zn. 29 Cdo 913/2007). Pravomocné rozhodnutí o
procesním nástupnictví vydané podle § 107 o. s. ř. tak již nelze věcně
přezkoumávat v rámci řízení o opravných prostředcích podaných proti rozhodnutí
ve věci samé.
18. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.
19. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců a/, b/ a
c/ bylo odmítnuto, čímž jim vznikla povinnost nahradit žalovanému účelně
vynaložené náklady řízení. Náklady žalovaného v dovolacím řízení sestávají z
mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání ze dne 31. ledna 2022), která podle ustanovení § 7 bodu
5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátního tarifu), činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových
výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň
z přidané hodnoty ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení
částku 4 114 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobců a/, b/
a c/, jež k úhradě zavázal (s ohledem na povahu jimi uplatněného nároku)
společně a nerozdílně.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 22. 12. 2022
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu