29 Cdo 3451/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany
Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala rozhodl v právní
věci žalobkyně TORA GROUP, s. r. o., se sídlem v Kladně, Dr. Vrbenského 2040,
PSČ 272 01, identifikační číslo 25 11 85 10, zastoupené JUDr. Pavlem Zimou,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Balbínova 404/22, PSČ 120 00, proti žalovanému
Ing. B. W., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského
soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 66/2002, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2005, č. j. 5 Cmo 246/2004 –
116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení 10.075,- Kč do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 10. dubna 2003, č. j. 24 Cm 66/2002-41, kterým tento soud zastavil
řízení o námitce žalovaného, že nebylo nikdy prokázáno legitimní
vlastnictví směnky, ze které se žalobkyně domáhá plnění (dále jen „směnka“) a
ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 17. září 2002, č. j. 24 Sm
70/2002 – 19.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku může být
přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci
předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že
dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadený
rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Otázky, jež dovolatel předkládá
Nejvyššímu soudu, však napadený rozsudek zásadně právně významným nečiní.
Tvrzením, jímž dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s tím, že
soud prvního stupně nepřipustil navrhovaný „důkazní prostředek“ v jeho prospěch
a že zastavil řízení o jeho námitce o „neprokázání legitimního vlastnického
práva žalobkyně ke směnce“ proto, že chybně vyhodnotil vyjádření jeho zástupce
při jednání a zastavil tedy řízení v rozporu s procesním právem, kterými
vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř., jenž nemá u dovolání přípustného toliko podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. k dipozici, nezahrnuje-li otázku zásadního právního významu
(k čemuž v projednávané věci nedošlo – srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze
dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007,
sp. zn. III. ÚS 372/06), přípustnost dovolání založit nelze.
K tomu Nejvyšší soud dodává, že jak vyplývá z jeho ustálené judikatury (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 459/2005,
usnesení ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 830/2006 a usnesení ze dne 22.
dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 5318/2008, které jsou
veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu), materiální
vady podpisu může namítat pouze ten, za koho byl podpis učiněn a dlužníkovi ze
směnky náleží pouze zkoumat, zda je na směnce vyznačena nepřetržitá řada
indosamentů; námitka, podle níž osoby jednající za indosanta (právnickou osobu)
nebyly oprávněny k indosaci směnky, dlužníku nepřísluší. Tento závěr přitom
nepochybně platí i ve vztahu k námitce, že není zřejmé, který z jednatelů
indosanta indosament podepsal a zda vůbec šlo o jednatele indosanta.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného
odmítl a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty
sestávají z odměny za zastupování advokátem, jejíž výše činí podle ustanovení §
3 odst. 1 bodu 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 16 odst. 2 vyhlášky č.
484/2000 Sb. částku 20.000,- Kč. Po snížení o 50 % ve smyslu § 18 odst. 1 této
vyhlášky (advokát žalobkyně učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní
služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 10.000,- Kč. Spolu s režijním
paušálem určeným podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve
znění účinném do 31. srpna 2006, částkou 75,- Kč, náleží žalobkyni 10.075,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu