U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
K. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Durišem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Pavla
Švandy ze Semčic 850/7, PSČ 150 00, proti žalovanému Mysliveckému spolku
Načeradec, se sídlem v Načeradci, Na Kačíně 49, PSČ 257 08, identifikační číslo
osoby 48925691, zastoupenému Mgr. Helenou Martínkovou, advokátkou, se sídlem v
Táboře, Palackého 351/6, PSČ 390 01, o vyslovení neplatnosti vyloučení žalobce
z žalovaného, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 75/2011, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. října 2015,
č. j. 28 Co 468/2012-239, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího
řízení 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho
zástupkyně.
Rozsudkem ze dne 26. dubna 2012, č. j. 4 C 75/2011-43, Okresní soud v Benešově
zamítl žalobu o určení, že rozhodnutí členské schůze žalovaného ze dne 13.
května 2010 o vyloučení žalobce není v souladu se zákonem a stanovami (výrok
I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že zamítl žalobu o určení, že rozhodnutí členské schůze
žalovaného ze dne 13. května 2011 (dále jen „členská schůze“), jímž byl žalobce
ze žalovaného vyloučen, je neplatné (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení
před soudem prvního stupně (druhý výrok), odvolacího řízení (třetí výrok) a o
nákladech řízení státu (čtvrtý výrok).
Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když předchozí
rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 28 Co
468/2012-123, k dovolání žalovaného Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 25.
března 2015, č. j. 28 Cdo 3918/2013-161, a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti
žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §
237 o. s. ř. Dovolateli lze přitakat v tom, že i v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 (tj. za účinnosti zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů)
bylo vyloučeno, aby členská schůze občanského sdružení (dnes spolku) platně
rozhodovala o záležitosti, jež nebyla součástí programu rozeslaného členům
sdružení, nebyli-li na dané členské schůzi přítomni všichni členové sdružení
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2007, sp. zn. 28 Cdo
945/2005, jež je veřejnosti dostupné - stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 - na jeho webových stránkách). Odvolací soud však při svém rozhodování vyšel z jiného skutkového stavu, než na
jakém buduje svou argumentaci dovolatel. Odvolací soud měl za prokázané, že
program členské schůze uveřejněný ve vývěsní skříňce žalovaného (tj. postupem v
souladu s vnitřním provozním řádem žalovaného a jeho zavedenou praxí) obsahoval
bod „vyloučení člena“. Ačkoli program neidentifikoval osobu, která měla být ze
sdružení vyloučena, z dokazování vyplynulo, že identita konkrétního
vylučovaného člena (dovolatele) byla všem členům žalovaného známa. Ostatně sám
dovolatel se členské schůze zúčastnil a s projednáním otázky svého vyloučení
souhlasil. K dodatečnému zařazení otázky vyloučení dovolatele ze žalovaného na
program členské schůze tedy dle skutkových zjištění odvolacího soudu nedošlo. Skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně, respektive před
soudem odvolacím (zařazení vyloučení dovolatele na program členské schůze,
opakované vytýkání porušení konkrétních členských povinností dovolateli před
konáním členské schůze i v jejím průběhu), pak nemůže být v dovolacím řízení
zpochybněn, neboť k tomu dovolatel nemá s účinností od 1. ledna 2013 k
dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání, jež vychází z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu věci, není
podle § 237 o. s. ř. přípustné. Taktéž hodnocení důkazů (věrohodnost svědeckých výpovědí) nelze úspěšně
napadnout způsobilým dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného
pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam
zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS
191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není konečně ani dovolatelem tvrzená
vada řízení (nepřípustnost důkazu listinou čtenou na členské schůzi), neboť
dovolatel v souvislosti s ní Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku
hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí spočívá a
jež by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zohlednil-li odvolací soud § 3047
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v projednávané věci toliko tak, že
předmět řízení označil ve smyslu právní úpravy účinné od 1. ledna 2014,
postupoval v souladu s rozsudkem ze dne 1. prosince 2016, sp. zn. 28 Cdo
4916/2015, v němž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož
citované ustanovení občanského zákoníku sice předpokládá použití nové právní
úpravy na již zahájená řízení podle § 15 zákona o sdružování občanů, avšak bez
možnosti aplikovat ta ustanovení, jež konstituují práva a povinnosti dosavadním
předpisům neznámé či způsobem relevantně odlišným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 22. února 2017
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu