29 Cdo 3572/2019-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce Státního fondu životního prostředí České republiky, se sídlem v Praze
11, Kaplanova 1931/1, PSČ 148 00, identifikační číslo osoby 00020729, proti
žalovanému Indra-Šebesta v. o. s., se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602
00, identifikační číslo osoby 26919877, jako insolvenčnímu správci dlužníka
CNGR s. r. o., identifikační číslo osoby 25709275, o zaplacení částky 3 851
862,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C
104/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27.
května 2019, č. j. 70 Co 105/2019-71, t a k t o :
Dovolání se zamítá.
Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 21. dubna 2017 se žalobce (Státní
fond životního prostředí České republiky) domáhá po žalovaném (Indra-Šebesta v.
o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka CNGR s. r. o.) zaplacení částky 3
851 862,60 Kč s úrokem z prodlení od 5. května 2014 do zaplacení z titulu
bezdůvodného obohacení, představujícího plnění (žalobcem dlužníku vrácený odvod
za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu) na základě právního důvodu, který
odpadl (v důsledku zrušení rozhodnutí o vrácení přeplatku).
Usnesením ze dne 5. března 2019, č. j. 31 C 104/2017-59, soud prvního stupně
přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v
Praze (dále jen „insolvenčního soudu“) pod sp. zn. 198 ICm 2608/2017.
Soud prvního stupně - vycházeje z § 109 odst. 2 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), § 160 odst. 1, § 203 odst. 4 a
§ 203a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona) - dospěl k závěru, že není oprávněn řešit otázku, zda
žalobcem uplatněná pohledávka je pohledávkou za majetkovou podstatou (jak tvrdí
žalobce) nebo pohledávkou vzniklou před rozhodnutím o úpadku dlužníka (jak
namítá žalovaný). Pro řízení tedy bude mít rozhodující význam výsledek sporu o
povahu pohledávky, vedený u insolvenčního soudu pod sp. zn. 198 ICm 2608/2017.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením potvrdil
usnesení soudu prvního stupně.
Po stránce skutkové odvolací soud uzavřel, že k výzvě insolvenčního soudu ze
dne 25. dubna 2017 žalobce podal u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí
pohledávky za dlužníkem ve výši 3 851 862,60 Kč, řízení je vedeno u
insolvenčního soudu pod sp. zn. 198 ICm 2608/2017 a není pravomocně skončeno.
Odvolací soud - cituje § 109 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., § 203 a § 203a
insolvenčního zákona - dovodil, že spornou otázku (zda uplatněná pohledávka je
pohledávkou za majetkovou podstatou) je povolán řešit výlučně insolvenční soud,
a to na základě žaloby o určení pořadí pohledávky, kterou projedná jako
incidenční spor. Jestliže řízení o určení pořadí pohledávky nebylo dosud
pravomocně skončeno, je namístě řízení o žalobě na plnění dle § 203 odst. 4
insolvenčního zákona přerušit podle § 109 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení procesní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §
241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Dovolatel v dovolání (posuzováno potud podle obsahového hlediska) vznáší
výhrady proti aplikaci § 109 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. odvolacím soudem.
Namítá, že přerušení řízení podle tohoto ustanovení se týká zejména posouzení,
zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný
dle jiných právních předpisů a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutí o osobním
stavu. Dále dovolatel - odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. února
2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, a ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo
348/2010 (které jsou, stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího
soudu, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu) - míní, že v dané
věci není namístě ani postup podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., když soud
prvního stupně si může spornou otázku sám vyřešit. Přitom poukazuje na
skutečnost, že řízení vedené pod sp. zn. 198 ICm 2608/2017 trvá více jak dva
roky.
Žalovaný ve vyjádření považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a
navrhuje dovolání odmítnout nebo zamítnout.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. bod 2., části první
článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony).
Dovolání, jež nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř.,
je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř. a v
posouzení dovoláním otevřené otázky (zda řízení o žalobě na plnění lze přerušit
podle § 109 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., je-li souběžně vedeno řízení o určení
pořadí téže pohledávky), jde o věc dovolacím soudem výslovně neřešenou.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující zákonná ustanovení:
§ 140c (insolvenčního
zákona)
Nově zahájená řízení
V době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze zahájit soudní a
rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové
podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na
které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, nejde-li o
incidenční spory, ani řízení o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení
neuspokojují (§ 170). § 141a (insolvenčního zákona)
Právní moc rozhodnutí o úpadku
Po právní moci rozhodnutí o úpadku zastaví soud nebo jiný k tomu příslušný
orgán řízení o pohledávkách nebo jiných právech, která byla zahájena v rozporu
s omezeními podle § 109 odst. 1 písm. a/ a podle § 140c. § 203a (insolvenčního zákona)
(1) V pochybnostech o tom, zda pohledávka uplatněná věřitelem podle § 203 je
pohledávkou za majetkovou podstatou nebo pohledávkou postavenou jí na roveň
anebo pohledávkou, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170), uloží
insolvenční soud i bez návrhu věřiteli, který ji uplatnil, aby do 30 dnů podal
u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky; na návrh
insolvenčního správce tak učiní vždy. Žaloba musí být vždy podána proti
insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky uplatněné
jako pohledávka za majetkovou podstatou nebo jako pohledávka postavená na roveň
pohledávce za majetkovou podstatou ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo
není-li žalobě vyhověno, považuje se podání, jímž věřitel takovou pohledávku
uplatnil, za přihlášku pohledávky a uspokojení pohledávky jako pohledávky za
majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené jí na roveň je v insolvenčním
řízení vyloučeno. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky, která se v
insolvenčním řízení neuspokojuje, ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo
není-li žalobě vyhověno, je uspokojení takové pohledávky v insolvenčním řízení
vyloučeno. (2) Řízení o žalobě podle odstavce 1 je incidenčním sporem podle § 159 odst. 1
písm. a/; ustanovení o popření pořadí přihlášené pohledávky platí obdobně. Úprava obsažená v § 140c, § 141a a § 203a insolvenčního zákona byla vtělena do
insolvenčního zákona s účinností od 1. ledna 2014 zákonem č. 294/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o
insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. § 109 (o. s.
ř.)
(1) Soud řízení přeruší, jestliže
(…)
b/ rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit;
(…)
(2) Pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže
(…)
c/ probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro
rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěrech, podle nichž:
1/ Využití institutu přerušení řízení lze chápat jako krok, jenž zřejmě povede
k oddálení kýženého výsledku řízení (ve sporu se nepokračuje), leč je žádoucí
se zřetelem k předmětu jiného (nejen) soudního řízení, jež je důvodem přerušení
řízení. To se projevuje i v textu příslušných ustanovení občanského soudního
řádu. Tak v návěští odstavce 2 v § 109 o. s. ř. se možnost soudu přerušit
řízení podmiňuje tím, že soud „neučiní jiná vhodná opatření“ a následně se pak
podle § 111 odst. 2 věty první o. s. ř. pro případ, že řízení je přerušeno
podle § 109 o. s. ř., vyžaduje, aby soud činil „všechna potřebná opatření, aby
byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení
trvá“. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, včetně odkazu na důvody usnesení ze dne 27. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013. 2/ Uplatní-li věřitel vůči dlužníku u obecného soudu žalobou pohledávku, která
má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou (aniž by šlo o incidenční
spor), nebo pohledávku, na kterou se v insolvenčním řízení pohlíží jako na
přihlášenou (aniž by šlo o incidenční spor), anebo pohledávku, která se v
insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170 insolvenčního zákona), teprve v době,
kdy již trvají účinky rozhodnutí o úpadku (po okamžiku zveřejnění rozhodnutí o
úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku), jde o porušení zákazu formulovaného
v § 140c insolvenčního zákona. Za předpokladu, že stále trvají účinky
rozhodnutí o úpadku, je po právní moci rozhodnutí o úpadku obecný soud povinen
řízení o žalobě neprodleně zastavit podle § 141a insolvenčního zákona, bez
zřetele k tomu, zda úpadek dlužníka je následně řešen konkursem, reorganizací
nebo oddlužením. Přitom není vyloučeno, že obecný soud bude aplikovat (musí
aplikovat) ustanovení § 141a insolvenčního zákona (coby důsledek porušení
zákazu plynoucího z § 140c insolvenčního zákona) v situaci, kdy žaloba o
pohledávce bude nepřípustně podána dokonce až po právní moci rozhodnutí o
úpadku (kdykoli později, dokud trvají účinky rozhodnutí o úpadku). Viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sp. zn. 29 Cdo 5749/2016, uveřejněné
pod číslem 128/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
128/2018“). 3/ Postup podle § 203a insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014
se uplatní i v insolvenčních řízeních zahájených před 1. lednem 2014. Podle §
203a insolvenčního zákona se může postupovat i v případech, je-li mezi
věřitelem a osobou s dispozičními oprávněními vedle sporu o pořadí i spor o
pravost nebo výši uplatněné pohledávky. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29.
června 2017, sp. zn. 29 Cdo 2805/2015. V důvodech posledně citovaného usnesení Nejvyšší soud dále ozřejmil, že
ustanovení § 203a insolvenčního zákona neposkytuje žádný podklad k úvaze o tom,
že by snad věřitel, který má za to, že jím uplatňovaná pohledávka je opravdu
pohledávkou za majetkovou podstatou, mohl sledovaného cíle (uspokojení
uplatněné pohledávky jako pohledávky s právem na přednostní uspokojení),
dosáhnout (tam, kde osoba s dispozičním oprávněním, respektive insolvenční
soud, má udávané právo přednosti za pochybné) jinak než vyvoláním incidenčního
sporu a úspěchem v něm. Pro posouzení opodstatněnosti podaného dovolání je zásadní vyhodnotit, zda v
dané věci byly splněny podmínky pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. (jak uzavřel soud prvního stupně) nebo podle § 109 odst. 1 písm. b/
o. s. ř. (jak dovodil odvolací soud), či zda důvod pro přerušení řízení nebyl
dán (jak též namítá dovolatel). V projednávané věci jsou rozhodné skutkové reálie, podle nichž insolvenční soud
zjistil úpadek dlužníka usnesením ze dne 23. září 2013 (zveřejněným v
insolvenčním rejstříku téhož dne), k výzvě insolvenčního soudu ze dne 25. dubna
2017 podal žalobce žalobu, kterou se domáhá určení, že jeho pohledávka
uplatněná v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka ve výši 3 851
862,60 Kč je pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 203a odst. 1 insolvenčního
zákona), tento incidenční spor (§ 203a odst. 2 insolvenčního zákona) je veden u
insolvenčního soudu pod sp. zn. 198 ICm 2608/2017 a není pravomocně skončen;
žalobu o zaplacení částky 3 851 862,60 Kč s příslušenstvím podal žalobce u
soudu prvního stupně dne 21. dubna 2017. Ve výše ustaveném judikatorním rámci a v situaci vymezené popsanými procesními
úkony žalobce a insolvenčního soudu Nejvyšší soud sdílí názor odvolacího soudu,
že je namístě řízení přerušit podle § 109 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., když
rozhodnutí v této věci závisí na výsledku incidenčního sporu o určení pořadí
uplatněné pohledávky. Tyto úvahy vychází z premisy, že závěr, že nejde o
pohledávku za majetkovou podstatou, by zřejmě vedl (mohl vést) k zastavení
řízení o žalobě podle § 141a insolvenčního zákona (viz závěry obsažené v R
128/2018). Budiž dodáno, že postup podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. je v dané věci
vyloučen již proto, že jiný než insolvenční soud nemůže posuzovat (určovat)
pořadí pohledávky v insolvenčním řízení (ani coby řešení otázky předběžné). Lze tedy shrnout, že v případech, kdy je mezi věřitelem a osobou s dispozičními
oprávněními veden jak spor o existenci (důvodnost, respektive „pravost“),
případně výši pohledávky za majetkovou podstatou (na základě žaloby o zaplacení
pohledávky podané u obecného soudu po rozhodnutí o úpadku dlužníka), tak spor o
pořadí takové pohledávky (spor o to, zda jde o některou z pohledávek taxativně
vypočtených v § 168 insolvenčního zákona) [na základě incidenční žaloby podané
u insolvenčního soudu], může být výsledek sporu o zaplacení pohledávky závislý
na výsledku sporu o určení pořadí pohledávky; proto je důvod přerušit řízení o
zaplacení pohledávky podle § 109 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
do skončení
incidenčního sporu o pořadí této pohledávky. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a
které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, Nejvyšší soud dovolání žalobce
zamítl jako nedůvodné podle § 243d písm. a/ o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí
Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již
dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002,
sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu