ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce
V. K., zastoupeného Prof. JUDr. Janem Dědičem, advokátem, se sídlem v Praze –
Novém Městě, Jungmannova 754/24, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. P. H.,
zastoupenému Mgr. Petrem Zachem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo nám.
325/7, PSČ 120 00, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k
obchodnímu podílu, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 7 C
294/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.
března 2010, č. j. 21 Co 564/2009-175, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 9.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám
jeho zástupce.
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Praze k odvolání žalobce
rozsudek ze dne 19. května 2009, č. j. 7 C 294/2008-113, ve výroku ve věci
samé, kterým Okresní soud Praha - východ zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k obchodnímu podílu ve
společnosti ECOTEXTIL, s. r. o., identifikační číslo osoby 48953890 (dále jen
„společnost“).
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Dne 18. února 2000 uzavřeli žalovaný (jakožto společník společnosti) a
žalobce „smlouvu o podílovém spoluvlastnictví“ (dále též jen „smlouva“).
2) Ve smlouvě se žalovaný a žalobce dohodli na tom, že obchodní podíl
žalovaného ve společnosti bude nadále v podílovém spoluvlastnictví smluvních
stran, a to tak, že spoluvlastnický podíl žalobce bude činit 51 % a
spoluvlastnický podíl žalovaného 49 %.
3) Podle článku II. smlouvy mají spoluvlastníci obchodního podílu postavení
jednoho společníka a svá práva vykonávají prostřednictvím společného zmocněnce,
jímž byl určen žalovaný.
4) Podle článku VIII. smlouvy se smluvní strany mohou dohodnout na vypořádání
spoluvlastnictví k obchodnímu podílu tak, že na základně nabídky jednoho ze
spoluvlastníků druhý spoluvlastník od něho jeho obchodní podíl převezme, a to
za úhradu ve výši vypořádacího podílu určeného dle článku VIII. odst. 2.
5) Ve smlouvě žalobce neprohlásil, že přistupuje ke společenské smlouvě (o
založení společnosti) a smlouva nebyla schválena valnou hromadou společnosti.
6) Společenská smlouva podmiňovala převod obchodního podílu na jiného
společníka či na třetí osobu souhlasem valné hromady.
Na takto ustaveném základě odvolací soud uzavřel, že smlouva se řídí
ustanovením § 269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“). Poukazuje pak na účel ustanovení § 115 obch. zák., jímž je
ochrana společníků společnosti s ručením omezeným a zajištění jejich práva na
kontrolu „osobnostního složení společnosti“, odvolací soud dovodil, že je na
smlouvu o zřízení spoluvlastnictví k obchodnímu podílu nutno aplikovat
přiměřeně i ustanovení § 115 obch. zák.
V projednávané věci žalovaný smlouvou převáděl na žalobce „spoluvlastnický“
podíl ve výši 51 % na obchodním podílu ve společnosti, přičemž účastníci ve
smlouvě výslovně předpokládali, že se na základě jejich dvoustranného projevu
vůle stane (může stát) společníkem toliko žalobce. Bez přiměřené aplikace
ustanovení § 115 obch. zák. by se tak mohl společníkem společnosti stát – bez
možnosti ostatních společníků tuto skutečnost ovlivnit – žalobce místo
žalovaného.
Jelikož v projednávané věci smlouva neobsahuje vyjádření nabyvatele části
obchodního podílu (žalobce), zda přistupuje ke společenské smlouvě, ani
„vymezení úplatnosti či bezúplatnosti“ převodu obchodního podílu, je neplatná
pro rozpor se zákonem (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále
jen „obč. zák.).
I kdyby pak smlouva byla platným právním úkonem, nebyla by pro nedostatek
jejího schválení valnou hromadou společnosti účinná; spoluvlastnictví k
obchodnímu podílu tudíž nezaložila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu a spolu s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení. Dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení
1) povahy „smlouvy o podílovém spoluvlastnictví“ k obchodnímu podílu (zda jde o
smlouvu občanskoprávní či obchodněprávní) a
2) míry přiměřenosti aplikace ustanovení § 115 obch. zák. na uvedenou smlouvu. Podle názoru dovolatele má smlouva o podílovém spoluvlastnictví k obchodnímu
podílu občanskoprávní charakter a řídí se toliko občanským zákoníkem, což v
projednávané věci potvrdil i Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 17. července 2008, č. j. 7 Cmo 317/2008-24, rozhodl o postoupení věci Okresnímu
soudu Praha-východ jako soudu věcně příslušnému. Proto odvolací soud podle
dovolatele pochybil, posuzoval-li smlouvu podle ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák. a nikoliv podle ustanovení § 51 obč. zák. Je tudíž sporné – pokračuje dovolatel – zda na smlouvu o založení
spoluvlastnictví k obchodnímu podílu má být vůbec aplikováno ustanovení § 115
obch. zák., a pokud ano, v jakém rozsahu. Odvolací soud na posuzovanou smlouvu
aplikoval označené ustanovení v plném rozsahu, a to včetně judikatury k němu se
vážící, v důsledku čehož nesprávně dovodil neplatnost této smlouvy. Přitom
postupoval dokonce v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, podle kterého vůle
účastníků směřovala k založení spoluvlastnictví k obchodnímu podílu, když
dovodil, že smlouvou mělo dojít k převodu části obchodního podílu, resp. k
tomu, že se žalobce stal na základě smlouvy společníkem společnosti. Tak tomu
ovšem není, dovolatel se měl stát pouze spoluvlastníkem majetkové hodnoty –
obchodního podílu – aniž by získal postavení společníka. V projednávané věci
smlouva není smlouvou o převodu spoluvlastnického podílu k obchodnímu podílu, a
nelze na ni vztáhnout požadavky kladené ustanovením § 115 obch. zák. na smlouvy
o převodu obchodního podílu. Dovolatel poukazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 5. června 2007, sp. zn. 21 Cdo 612/2006 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu dále uvedená, dostupný na webových stránkách Nejvyššího
soudu), přijaté při výkladu pojmu přiměřené aplikace, a zdůrazňuje, že podle
ustanovení § 114 odst. 3 obch. zák. mohou práva z obchodního podílu vykonávat
spoluvlastníci jen prostřednictvím společného zástupce. S ohledem na účel
požadavků stanovených pro smlouvy o převodu obchodního podílu, kterým je
ochrana práv společnosti, resp. ostatních společníků, a dále ochrana třetích
osob, je třeba za přiměřené použití ustanovení § 115 obch. zák. považovat
aplikaci těchto zákonných požadavků pouze ve vztahu ke společnému zástupci.
Jelikož v projednávané věci byl společným zástupcem žalovaný, který již
společníkem byl, vymyká se požadavek na prohlášení žalobce (jako spoluvlastníka
obchodního podílu bez oprávnění vystupovat ve vztahu ke společnosti) o
přistoupení ke společenské smlouvě principu přiměřené aplikace ustanovení § 115
obch. zák. Dovolatel dále snáší argumenty ve prospěch názoru, podle kterého náležitostí
smlouvy o založení spoluvlastnictví k obchodnímu podílu není uvedení, zda je
spoluvlastnictví zřizováno úplatně či bezúplatně, a dovozuje, že tato smlouva
může být uzavřena jak písemně, tak i ústně či dokonce pouze konkludentně. Podle dovolatele je nutno rozlišovat mezi vznikem spoluvlastnictví k obchodnímu
podílu a založením postavení společníka osobě, jež jím dosud nebyla. V této
souvislosti dovolatel poukazuje na judikaturu i názory formulované právní
teorií ve vztahu k nabývání obchodního podílu do společného jmění manželů a
uzavírá, že není rozumného důvodu, aby pro jednu formu spoluvlastnictví
(společné jmění manželů) platily jiné principy než pro formu druhou (podílové
spoluvlastnictví). Smlouvou proto bylo zřízeno spoluvlastnictví k obchodnímu
podílu, aniž žalobce jako nový spoluvlastník získal postavení společníka. Oba
spoluvlastníci sice vystupovali ve vztahu ke společnosti jako jediný společník,
ovšem pouze prostřednictvím společného zástupce, kterým byl žalovaný, jenž již
společníkem společnosti byl a práva společníka vykonával bez ohledu na uzavření
smlouvy. Uzavření smlouvy tak mělo právní relevanci pouze v rámci vzájemného
vztahu spoluvlastníků, nikoliv ve vztahu ke společnosti. Jinými slovy ke změně
v okruhu společníků uzavřením smlouvy nedošlo. Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za správné, snáší argumenty na jeho
podporu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, resp. zamítl. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a to k řešení otázek dovoláním otevřených, judikaturou Nejvyššího
soudu dosud neřešených. Nejvyšší soud předesílá, že u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř. nemá dovolatel k dispozici dovolací důvod obsažený v § 241a odst. 3 o. s. ř. (srov. dikci posledně označeného ustanovení). Skutkový stav věci zjištěný
soudy nižších stupňů takovým dovoláním nemůže být zpochybněn a Nejvyšší soud z
něj při dalších úvahách vychází. S ohledem na datum uzavření smlouvy o zřízení „spoluvlastnictví“ k obchodnímu
podílu (18. února 2000) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný zejména
výklad níže uvedených ustanovení obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2000. Ustanovení § 114 obch. zák. určovalo:
Obchodní podíl představuje práva a povinnosti společníka a jim odpovídající
účast na společnosti. Jeho výše se určuje podle poměru vkladu společníka k
základnímu jmění společnosti, nestanoví-li společenská smlouva jinak (odstavec
první). Každý společník může mít pouze jeden obchodní podíl. Pokud se společník účastní
dalším vkladem, zvyšuje se jeho obchodní podíl v poměru odpovídajícím výši
dalšího vkladu (odstavec druhý). Jeden obchodní podíl může náležet více osobám.
Svá práva z tohoto obchodního
podílu mohou tyto osoby vykonávat jen společným zástupcem a k splácení vkladu
jsou zavázáni společně a nerozdílně. Na vztahy mezi osobami, jimž náleží
obchodní podíl, se použijí přiměřeně ustanovení občanského zákoníku o
spoluvlastnictví (odstavec třetí). Ustanovení § 161e odst. 1 se použije obdobně i na nabývání obchodních podílů
(odstavec čtvrtý). Podle ustanovení § 115 obch. zák. pak platilo, že:
Se souhlasem valné hromady může společník smlouvou převést svůj obchodní podíl
na jiného společníka, nestanoví-li společenská smlouva jinak (odstavec první). Připouští-li to společenská smlouva, může společník převést svůj obchodní podíl
na jinou osobu, ručí však za splácení vkladu nabyvatelem tohoto podílu
(odstavec druhý). Smlouva o převodu obchodního podílu musí mít písemnou formu a nabyvatel, který
není společníkem, v ní musí prohlásit, že přistupuje ke společenské smlouvě,
popřípadě stanovám. Podpisy musí být úředně ověřeny (odstavec třetí). Účinky převodu obchodního podílu podle odstavců 1 a 2 nastávají vůči
společnosti dnem doručení smlouvy o převodu (odstavec čtvrtý). Základním východiskem dovolání je úvaha, podle níž lze smluvně zřídit podílové
„spoluvlastnictví“ pouze k „majetkové podstatě“ obchodního podílu, aniž by se
„nový spoluvlastník“ obchodního podílu stal účastníkem společenské smlouvy; z
této úvahy pak dovolatel dovozuje pouze velmi omezenou aplikovatelnost
ustanovení § 115 obch. zák. na takovou smlouvu. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 3. března 1998, sp. zn. 2
Odon 46/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 14, ročník 1998,
pod číslem 99, obchodní podíl je souborem majetkových a nemajetkových práv a
povinností a jako celek představuje míru účasti společníka na čistém obchodním
jmění a současně míru účasti společníka na řízení a kontrole společnosti. Majetkový aspekt, popř. majetkové právo nelze ze souboru uvedených práv vydělit
jako samostatné právo. Jinak řečeno, práva a povinnosti společníka společnosti s ručením omezeným
zásadně nelze z obchodního podílu vyčleňovat a činit je samostatným předmětem
právních vztahů (s výjimkou např. práva na vyplacení konkrétního podílu na
zisku poté, kdy o jeho vyplacení rozhodla valná hromada společnosti). Ke
stejnému závěru dospívá i právní teorie (srov. za všechny např. Pokorná, J.,
Kovařík, Z., Čáp, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. Praha, Wolters
Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 533, nebo Eliáš, K. Obchodní podíl ve společnosti s
ručením omezeným, Bulletin advokacie číslo 8, ročník 1996, s. 55). Z uvedeného plyne, že ani tehdy, je-li zřizováno „spoluvlastnictví“ k
obchodnímu podílu, nemohou účastníci takové smlouvy zřídit „spoluvlastnictví“
jenom k jeho určité části (resp. složce), představované majetkovou hodnotou
obchodního podílu, aniž by se „spoluvlastník“ stal účastníkem společenské
smlouvy a aniž by nabýval podíl na veškerých právech a povinnostech společníka. Opačný závěr nelze dovozovat ani z odlišné právní úpravy nabývání obchodního
podílu do společného jmění manželů.
Zde totiž zákon výslovně stanoví, že
stane-li se jeden z manželů za trvání manželství společníkem obchodní
společnosti, nezakládá nabytí podílu účast druhého manžela na této společnosti
(§ 143 odst. 2 obč. zák.). Proto se v případě nabytí obchodního podílu jedním z
manželů za trvání manželství (z prostředků patřících do společného jmění
manželů) stává druhý z manželů pouze spoluvlastníkem „majetkové hodnoty“
obchodního podílu, a nikoliv i společníkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, uveřejněný pod číslem 68/2005
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V případě podílového
„spoluvlastnictví“ zákon naopak předpokládá, že se účastníky společenské
smlouvy stávají všichni „spoluvlastníci“ obchodního podílu; proto např. v
ustanovení § 114 odst. 3 obch. zák. určuje, že svá práva mohou vykonávat pouze
společným zástupcem a že ke splacení vkladu jsou zavázáni společně a
nerozdílně. Ostatně v projednávané věci ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů neplyne
(a dovolatel se mýlí, dovozuje-li opak), že by úmyslem společníků bylo zřídit
„spoluvlastnictví“ pouze k určité části (složce) obchodního podílu (jeho
„majetkové podstatě“), aniž by se žalobce stal (spolu se žalovaným) společníkem
a účastníkem společenské smlouvy. Naopak účastníci výslovně v článku II. smlouvy uvedli, že mají (oba) postavení jediného společníka. Smlouvou, jíž je zřizováno „spoluvlastnictví“ k obchodnímu podílu, tak
dosavadní společník převádí určitý ideální „spoluvlastnický podíl“ na obchodním
podílu na budoucího „spoluvlastníka“, a ten se stává „spoluvlastníkem“
obchodního podílu, tj. (všech!) práv a povinností společníka a jim odpovídající
účasti na společnosti, a tedy i účastníkem společenské smlouvy. „Spoluvlastníci“ obchodního podílu mají postavení jednoho společníka (což je
významné zejména z pohledu ustanovení § 105 odst. 3 obch. zák.) a svá práva
mohou vykonávat pouze prostřednictvím společného zástupce (§ 114 odst. 3 věta
druhá obch. zák.). V souladu s ustanovením § 261 odst. 3 písm. a/ obch. zák. se taková smlouva
řídí třetí částí obchodního zákoníku (zejména ustanovením § 269 odst. 2 obch. zák.), podléhá ustanovení § 63 obch. zák. (neboť jde o právní úkon, jímž se
mění společenská smlouva) a je na ni nutno přiměřeně aplikovat ustanovení § 115
obch. zák. I smlouvou o zřízení spoluvlastnictví k obchodnímu podílu totiž do
společnosti vstupuje další osoba, byť „pouze“ jako „spoluvlastník“ obchodního
podílu, a stává se účastníkem společenské smlouvy (jako je tomu při převodu
obchodního podílu). Ostatním společníkům proto musí být i v takovém případě
zachována práva garantovaná zákonem a společenskou smlouvou pro případ převodu
obchodního podílu na třetí osobu. A jelikož se osoba, nabývající
„spoluvlastnický“ podíl na obchodním podílu, stává (musí stát) i účastníkem
společenské smlouvy (byť společně s ostatními „spoluvlastníky“ představuje
pouze jediného společníka), musí v takové smlouvě výslovně prohlásit, že
přistupuje ke společenské smlouvě (§ 115 odst. 3 věta první obch. zák.).
Jelikož v projednávané věci dovolatel ve smlouvě neprohlásil, že přistupuje ke
společenské smlouvě, je tato smlouva v souladu s ustanovením § 39 obč. zák
neplatná pro rozpor se zákonem (§ 115 odst. 3 věta první obch. zák.; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 264/2001,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2002, pod číslem 111
/ústavní stížnost proti tomuto rozsudku Ústavní soud odmítl usnesením ze dne
16. října 2003, sp. zn. I. ÚS 479/02/, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 392/2010). I kdyby pak smlouva byla uzavřena platně, byla by – pro nedostatek schválení
valnou hromadou – neúčinná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 29 Odo 1278/2005), a ani tak by nezaložila
„spoluvlastnictví“ k obchodnímu podílu ve společnosti. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho
obsahového vymezení správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo,
přičemž jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud neshledal, dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Vzhledem k tomu, že důvod zamítnout dovolání byl dán již na základě výše
uvedeného, nezabýval se již Nejvyšší soud (pro nadbytečnost) tím, zda
náležitostí smlouvy o zřízení podílového „spoluvlastnictví“ k obchodnímu podílu
je nezbytné vyjádření o (bez)úplatnosti takové smlouvy. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovanému
vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni
(dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále
jen „vyhláška“), a náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení § 7 písm. g/ a §
10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny 15.000,- Kč. Takto určená sazba se podle
§ 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 7.500,- Kč, jelikož
zástupce žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby
(vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20% daň z přidané
hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1.560,- Kč tak dovolací soud přiznal
žalovanému k tíži dovolatele celkem 9.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. února 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu